Filosofický (Uh?) článek

20. srpna 2012 v 21:22 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
O.K. Trochu se mi to tu zvrtlo. Ale blog vážně je v rekonstrukci! Akorát trochu pozastavené rekonstrukci.
To že mi sem nikdo nechodí znamená, že si sem vlastně můžu psát úplně cokoli. A urážet úplně kohokoliv než se o tom nějakou náhodou doví (Cha, cha ,cha).
Pokud hledáte v tomhle článku nějaký vyšší význam tak jste machři.
Já v něm žádný vyšší význam nevidím.
Pokud nezasáhne nějaká milosrdná ruka boží (a pár HODNĚ drzýma poznámkama v kostele si to vážně moc nepřilepšuju) tak už asi letos nepojedu k moři. Takže jsem se rozhodla že budu o moři alespoň psát.
Ano obáváte se správně.
Teda - čistě teoreticky pokud tu jste. Pokud tu nejste tak jste si tohle nemohli přečíst, a začít se obávat... hmmm... čistě teoreticky ... cože?
Jsem už krapet unavená každé ráno se budím v sedm (i když nemusím !!!) a vidím jak se rodiče vydávají do práce. Nemůžu usnout, a večer chodím spát v jedenáct - a nebo v jednu (podle toho jestli mají sousedi pařbu, a podle množství kofeinu co jsem dostala z kofoly).
Jsem momentálně tak trochu švorc, takže hledám někoho kdo by byl ochoten toulat se po praze jen s 30 korunama v kapse.
Nevím jak to ti lidi dělají že mají pořád tolik peněz.
Jsem tak trochu závislá na kofole což se řadí k dlouhému seznamu mých závislostí hned po... civění na cizí lidi.
O_O
Chápu že tenlhe článek nedává smysl, a nejspíš se příště bude snažitř napsat něco alespoň trochu zábavného vtipného poučujícího o lidském charaketu smysluplného.
(Radši si nebudu klást moc velké cíle)
Přeju vám (pokud tu jste, což nejste takže je teoreticky nelogické abych někomu něco přála když tu není... hmmm... všimli jste si? Začínám filozofovat.
Začínám přemýšlet jestli koncem světa nebude facebook, vždyť si to vemte tak nenápadně se připlížil... dobře jsem tak trochu nespravedlivá ohledně těchhle věcí, ale - čert to vem!
Radši už končím abych nepřekročila počet znaků :D.
Mějte se fanfárově!

Adios
yell

 

Genialita

5. srpna 2012 v 15:07 | yellow-dog |  Téma Týdne
Četla jsem články na téma týdne, a hodně lidí psalo o tom že:
  • Nejsou geniální
  • Nikdo není geniální
  • Jejich přátelé nejsou geniální
  • Není potřeba být geniální
  • V této době není nikdo geniální
Možná by mohli stejně dát téma týdne NEgeniální, a vyšlo by to nastejno.
Pravý problém spočívá v tom, že (jak jistě víte) mezi genialitou a šílenstvím většinou zbývá jen jeden jediný stupínek a spousta lidí je ke konci života spíš za kopečkama. Mozart byl například někde daleko v temném údolí, kde ho honili nějaké podezřelé neidenfikovatelné stíny.
Jsem nervózní když tenhle článek píšu, protože jeden chlápek z reklamy na mě neustále zírá.
To mě vážně vytáčí!
Je mi líto, že jakmile se tenhle článek uveřejní, bude pod ním reklama na farmu, což je pořad ve kterém se hodinu (!) řešilo: ,,Páni utekla nám koza!" ,,Nemůžu za to že nám utekla koza!"
,,Koza!" ,,On prostě nechal utýct tu kozu!" ,,Koza!"
Upřímně... je to tak trochu smutné.
Géniové to mají těžké, jakmile se někde objeví, většinou umírají hladem protože se s nikým nechtějí stýkat, a nebo se naopak chtějí stýkat se všemi, a provokat ty nejhustější týpky. Buď trpý hladem, a nebo jsou prostě... no šílení.
Dám vám sem pár ukázek
Někdy můžou být geniové pěkní malí drzí hajzlíci:




Takže? Chcete být geniální?

I love RHODOS

2. srpna 2012 v 15:05 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Konečně jsem se odhodlala napsat o dovolené na Rhodosu. (Řecký ostrov který je na mě až příliš blízko u rovníku.) na které jsem byla ani ne před týdnem.
Doufala jsem že jakmile letadlo doletí, tady bude jedenáct stupňů a já se konečně ochladím, ale dnes ráno když mi náš teploměr s klidem ukázal 40,3 jsem nabyla podivné nejistoty.
Dobře, je takový zajímavý fakt že někomu v letadle hučí v uších. A pak je další zajímavý fakt, který průkazně dokazuje, že někomu nehučí v uších, ale je to spíš jako by mu strkali do uší dva obří vrtáky, které by vám měly vygumovat mozek.
Ale líbilo se mi to. Vážně, navíc je někdy lepší když některé věci neslyšíte.
Ostrov byl nádherný, moře krásné a neotravovali tam nějaké otravné ryby. Asi nikdy nikdo nemůže slovy zachytit ten úžasný zázrak jako je moře. Je krásné, hluboké, tajemné ale i nebezpečné, když má dobrou náladu tak je dokonce někdy i přívětivé. Je to jedna z nejkrásnějších věcí.
Doufám že až mi bude osmnáct vypařím se na oceán s nějakou svojí nově nabytou lodí.
Ale ještě k těm rybám - vážně tam žádné nejsou. Rybáři na Rhodosu se doslova a do písmene řídí heslem :,,No a co, pokud to neudělám já, udělá to někdo jinej, tak proč bysme se sakra všichni trápili?" a jde ulovit s radarem poslední vyděšenou rybku která se schovává někde za útesem.
Řekové jsou přívětiví, ale nepromluví na vás v řečtině ani za nic. Jakmile půjdete kolem jejich obchodů uslyšíte zoufalé: ,,OH! HELLO! Don´t you try... nesmíte říct česky ne. Ne, totiž v řečtině znamená ano. Pokud to člověk párkrát použije začne si myslet že jejich předkové v minulosti byli výjimečně vypočítavý prevíti.
Kolem vás se vždy bude potulovat alespoň deset toulavých koček, které si ovšem (ať už se na vás budou dívat jakkoli) nesmíte zabalit do kufru! Kontrola na letištích bývá dost nespravedlivá ohledně těchhle věcí.
Je docela dobré že můžete urážet úplně kohokoliv aniž by se vám něco stalo.
Například před vámi půjde někdo kdo kouří, a vy zakřičíte se smíchem ,,Páni nemůžete si tu rakovinu plic přestěhovat někam jinam? Vážně nesnáším ty tupečky co kouřej. Myslíte si jak nejste dobrý co, bíčáci (od beachboy)." Je to dost primitivní ,ale je to vážně sranda. Musíte si dát pozor jen na dvě věci
1. aby vám náhodou nerozuměli
2. abyjste neměli problém běžet kdyby vám náhodou rozuměli
a 3. Nikdy tohle neříkejte v přeplněném autobuse. Protože čech se doopravdy najde všude.
Musíte si taky dávat pozor na stánkaře protože když je domítnete mají ošklivé sklony vyptávat se proč je odmítáte, a nebo být dokonce agresivní (klid, jen do té míry že si stoupl doprostřed ulive a ze všech sil zařval: ,,Why not?" vypadal přitom poněkud vynervovaně.
Rhodos je nádherné a živé místo, kde vás lákají do všeho (včetně stripklubů), ale na druhou stranu jsou tam na ulici matky s dětmi. Ty na vás někřičejí, nehádají se s váma, nediskutují, jen vždycky napřáhnou ruku a řeknou tichým hlasem :,,Thank you, thank you." a pak se snaží opět ukrýt do stínu před bodavým sluníčkem. Jsou tam malé děti s harmonikou, které žebrají na ulicích, a které musí peníze odevzdávat pastevcům (tam to byla taková tlustá bába). Bylo to dost... horzné. Do té doby jsem nevěděla že něco takovýho existuje.
Táta říkal že jsou z Turecka, a to mě ještě víc popudilo. Proboha vždyť jsou to děti! Nidko by takhle neměl zacházet s dětmi, a je mi vážně úplně jedno odkud jsou. Děti ještě nejsou zkažení, mají fantazii. Měly by se vychovávat a ne žebrat na ulicích!
Ale stejně... Rhodos jsem si zamilovala.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
 


Tak co? Máte své sny?

13. července 2012 v 21:58 | yellow-dog |  Téma Týdne
Každý sní. Někdo doufá že si vezme prince, jiný že dokáže zlepšit svět. I třeba podnikatelé mají své sny (i když ty jejich většinou zahrnují vyčerpání svých zaměstnanců a oteplení planety alespoň o tři stupňě celsia).
Někteří lidé říkají, že by člověk nikdy neměl snít. Měl by pouze žít svůj život, a netrávit dlouhé chvíle kreslením a črtáním růžových zámků. Položmě si ruku na srdce... je to pitomost.
Lidé potřebují snít na to, aby vůbec byli lidmi. Umíte si představit co by se asi stalo kdyby lidé přestali snít? Kdyby přestali doufat že se jejich životy obrátí nakonec k lepšímu?
Ne, tentokrát vám tu nebudu rozepisovat své teorie, protože já si to vážně představit nedokážu.
Sny jsou to nejdůležitější co máme. Ukrývají v sobě naději, a právě proto jsou tak důležité.
A jaký je můj sen?
Ne, vážně nebudu říkat věci jako : ,,A taky toho růžovýho pudlíka co jsem viděla, ten byl fakt vole..."
Nejdřív jsem chtěla napsat, že mým snem je abych kolem sebe neviděla tolik lidské hlouposti, ale pak jsem si řekla že by to vyznívalo poněkud pesimisticky.
Takže... mým snem je aby si svět vždycky uchoval naději
(A taky nemít sny o tom jak jím růžový sýr, jestli někdo v noci rozdává sny, a čte tenhle článek tak mu vzkazuju, že jsem mu nic neprovedla. Nechápu proč mě tak nesnáší)

Zítra vstávám v sedm a odjíždím s babičkou na prázdniny, takže asi chápete proč tenhle článek není na předávání nobelovy ceny :D. Opět zneužívám téma týdne, a jsem si toho moc dobře vědoma.

Mějte své sny
bye bye
yellow-dog :)

Myšlenky

1. července 2012 v 16:29 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Berenika končí. Začíná jako někdo nový, a je šťastná, já taky, ale nemůžu si pomoct a musím brečet.
Nejhorší je že musím brečet, a přitom se usmívám jako cvok, moji spolužáci už podle mě vědí že jsem psychicky narušená.
Přemýšlím že bych si taky změnila přezdívku a začala odznova - (takže pozor náhodný čtenáři možná přijdeš o svého yellow-doga) a nebo změnila image.
Image změním určitě, protože ten design s Alenkou mě (samozřejmě stejně jako vás :D) neskutečně deptá.
Takže Ber už tu není... dlužím jí za všechno. Vždyť díky ní jsem si založila autorský blog, a začala poznávat že rozdáváni pixelek není moje parketa. Díky ní jsem poznala že blog může způsobit mánii, a že je nespíš ten nejlepší autor básniček jakého jsem kdy četla.
Díky ní jsem to co jsem.
...
Tedy kdybych věděla kdo jsem.
Počkejte... no jistě už vím.
Jsem ten který dokáže naštvat ostatní lidi do 5ti sekund.
Jsem yellow-dog

Peklo? Přijímací řízení? Ravenn?

15. června 2012 v 14:40 | yellow-dog |  Téma Týdne
Prosím přeskočte základní tlachání, a věnujte se rovnou tématu týdne.
Vím proč to píšu, věřte mi.

Dobře, rozhodla jsem se že zase pro změnu něco napíšu na téma týdne.
Po minulém článku (jsem strašně vděčná Zemolezník za komentáře) jsem napsala na papír jeden ze svých nejhrůzostrašnějších snů, a hodlám vás s ním velmi dlouho obtěžovat. Jé, už jsem zapomněla jaký je to pocit mít takovou moc jen když sedím u klávesnice.
Je to vážně úžasné.
Ale vy jste na tento článek klikli protože jste chtěli vidět můj názor na krásu, i když, taky je docela dost možné že jste se prostě obyčejně nudili.
Ta druhá možnost mi teď bohužel přijde pravděpodobnější. Kruci.
...:
------------------------------------------------------------------------
,,Promiňte jak že jste říkala že se jmenujete..."
,,Ravenn. Jmenuju se Ravenn."
,,To je zajímavé jméno."
,,Také že má zajímavou minulost. Máte pro mě tu práci?"
,,No víte nemáte moc velké vzdělání, a máme tu kandidátky které mají mnohem větší předpoklad-"
,,Ustrašené myšky jak znám z vlastní zkušenosti. Takové ty, které když ponížíte ani se nebudou bránit jak moc jsou zbabělé."
,,Ale mají vyšší předpoklady."
,,Chci tu práci, mám tu velice důležitý úkol, který musím splnit pro jednu velmi důležitou osobu. Můj nadřízený bývá nerad zklamán, chápete."
Kluk u přijímacího řízení si nervózně poposedl, a tak jak už to bývá, snažil se nějak vyřešit situaci.
,,Takže už máte práci."
,,Ano a součástí mé práce je získat tuto práci abych měla přístup k jistým lidem a informacím."
,,Chtěl bych vědět jaký šéf vám může tohle zadat."
Usmála se.
,,Ale ne, věřte mi, nechtěl byste to vědět. Dělalo by vám to starosti."
,,To jako pracujete u FBI?"
,,Prosím vás, přišla jsem sem snad v saku s vážným výrazem na tváři a tmavými brýlemi?"
Naklonila se k němu, a její černé vlasy jí spadly na bílé ruce.
Zasmál se.
,,Vypadáte trochu jako sněhurka."
,,Myslím že sněhurka by odmítala spolupracovat s mým nadřízeným."
,,Kdo to je?" Dychtivost z jeho hlasu přímo čišela.
,,Ďábel."
,,To je nějaký špatný vtip?"
,,No, tvářím se jako bych právě řekla nějaký špatný vtip?"
,,Ale vy, jste tak krásná to..."
,,Vy lidé jste tak povrchní. Myslíte že krásní mohou být jenom kladní hrdinové? Ti mají většinou dost práce s tím aby zachránili svět, než aby se starali o svou většinou ošklivou pleť."
,,Zlu bych nikdy práci ani nenabídl!"
,,A pak kdo tady koho diskriminuje. Vy lidé jste vážně neuvěřitelní."
,,Jsi zlo!"
,,Omyl, lidé jsou zlo. My vás akorát sem tam zkusíme trochu... umírnit."
,,Umírnit? To jako strčit do rozžhaveného kotle?!" Začínal být rozzuřený.
,,Ne, tam se strkáte sami, věděl jsi že každý se na konci odsoudí sám? To je vážně zajímavé ne. My nejsme zlí. Peklo je vlastně jako vězení, jediný trest je ten, že tam jsi s ostatními hříšníky. Dozorci za nic nemůžou."
Nastala minuta podrážděného ticha.
Pak se začala poťouchle usmívat, a hravě do kluka šťouchla.
,,Četla jsem tvůj spis, chceš vědět na jakém místě umřeš? Pro toho kdo má rád černý humor to někdy může být docela psina."
Pozorně si ho prohlédla.
,,Škoda, ty asi nebudeš na černý humor."
Konečně se sebral.
,,Práci dostane nějaká NORMÁLNÍ asistentka a ty vypadneš jasný?!"
,,Ale vždyť jsme si tak hezky povídali!"
,,Sbohem."
Jakmile se zaklaply dveře, ďábelsky se usmála a s ironickým úšklebkem zvedla k uchu svůj nejmodernější telefon.
,,Mise se nepovedla, jste na řadě."
,,Myslíš že to pozná?"
,,On? Ten vás nepozná ani za sto tisíc let, je to blbeček."
,,To je dobře, nerad se bavím s inteligentími lidmi. Většinou jsou strašní pokud se jedná o detaily.Uvidíme se v pekle."
,,Jasně jen si dojdu pro bagetu, uvidíme se v pekle!"
Kdo říká že ten kdo je krásný je hodný? Kdo tuhle pitomost vůbec vymyslel?
Ale ať už se v jakékoli galaxii odehrává cokoli, nikdy mě nepřestane fascinovat co všechno dokážete vymyslet vy, lidé.
Už vám někdo řekl že v této oblasti jste netradičně nápadití?
Zase se brzy uvidíme,
to vám přísahám
vaše Ravenn.

-----------------------------------------------------

Zase zneužívám téma týdne a moc dobře to vím.
Ale... co naděláte?
Pokud budete chtít napsat pokračování sami si to vyberte v anketě.

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Jen tak

5. června 2012 v 18:39 | yellow-dog |  Téma Týdne
Opět jsem tu dlouho nebyla. Mám rozepsané společnosti, a začala jsem si je dávat do takové bývalé krabice od bot. Je to úžasné, víte, je to jako můj vlastní svět. Jestli mi tu krabici někdo spálí nejspíš ho uškrtím.
Počet písniček v mém mobilu dosáhl přes rekordních 450, a cítím depku když neposlouchám hudbu, což jenom potvrzuje mojí velmi známou teorii že jsem na hudbě strašně moc závislá.
A zjistila jsem co by bylo povolání mých snů.
Být novinářka.
Zkoušela jsem psát školní noviny, a ten úžasný pocit bylo asi to nejlepší co jsem za celý život zažila.
Jako když cítíte že jste pro něco byli stvořeni, i když je taky dost možné, že už ze školy blázním, a začínám mít halucinace.
Ani bych se moc nedivila.
Víte co je úžasné? My všichni říkáme že chceme být odlišní, že chceme být originální. Jenže jakmile se najde někdo kdo se od davu jen malinko liší, otočíme se k němu zády, a nechceme s ním mít nic společného, protože je divný.
Jenže kdo je divný?
Ten kdo je špatný?
Ten kdo se nám nelíbí?
Nebo ten kdo neříká to co chceme slyšet? Ten kdo s námi nespolupracuje? Ten kdo je samotář? Ten kterého baví jiné věci než baví ostatní? Ten který poslouchá hudbu? Nebo snad ten kdo se učí? Ten kdo se neučí? Ten kdo jí pomeranče? Ten kdo se zastává ostatních?
Takových otázek mohou existovat miliony, otázka ale je: Proč říkáme že chceme být jiní, když těmi kteří jsou jiní pohrdáme?
Proč říkáme že se chceme odlišit?
A proč jsme vůbec tak strašně moc pokrytečtí, že nic nového ani nedokážeme uznat?
Páni vážně jsem nechtěla aby to sklouzlo do tak moc depresivního článku :D.
Ale je to pravda, a odmítám to odvolat.
Nejspíš jsem jiná, nejspíš jsem divná, blbá (jak často poukazují mí milí spolužáci), šílená, a taky jím pomeranče a poslouchám hudbu.
Ale jsem to já, a nebudu předstírat že jsem někdo jiný, i kdyby mě to mělo přivést na pustý ostrov.
Tak prosím, buďte sami sebou, a snažte se být co nejlepší, i kdyby to mělo znamenat že na vás za to jeden pomstychtivý člověk bude naštvaný.

Tenhle článek jsem původně psala jen ze svého rozhořčení nad svými spolužáky, ale nakonec jsem se rozhodla že ho přifařím k tématu týdne. Vím že je to ode mě podraz, ale jsou i horší zločiny no ne?
Ale i přes tenhle článek stále neznám na moje otázky odpovědi.
Proč říkáme je chceme být odlišní když se toho tak strašně moc bojíme, že se nebavíme s lidmi kteří odlišní jsou?
A proč jimi pohrdáme?
A proč kruci odsuzujeme cokoliv co je trošku jiné, nebo nové než to co známe my?
Pokud znáte na mé zoufalé otázky odpovědi, prosím napište mi je.
-------------------------------------------------------------------------
Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
(který si nepřál aby byl tenhle článek pesimistický)

Slibuju že příště napíšu něco co vám zaručeně zvedne náladu :D.

Barbie girl

27. března 2012 v 19:27 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Takže se zase hlásím, vážně netuším proč jsem tenhle článek nedala do témata týdne ,,Já" protože sobeckej je chvílema až běda. Možná ho tam potom ještě přesunu.
Ale abych vás netrápila moc, přihodila jsem sem lehce pesimistickou, katastrofickou a celkově smutnou básničku, kterou jsem napsala po setkání se spolužákem co na mě byl opravdu velice milý.
Vážně už vůbec netuším co mám dělat.
Ale dont worry, be happy a platí to vždy, zase bude líp. Ať už se ve vašem životě děje cokoli, štvou vás spolužáci, tak až to hraničí s šikanou, a nebo se vaši rodiče hádají, někdo vám umřel, zasedl se na vás učitel, a nebo vám zkrátka jenom něco nejde. Jen se usmějte, a myslete jen na jednu věc : Vždycky bude líp.
I když se to tak někdy může zdát, svět není jenom směs nafoukaných sobeckých a bezohledných lidí, a sem tam se najde i člověk který vám nebodne nůž do zad.
Určitě, musí tam někde být člověk který to nikdy neudělá. A já v něj budu doufat. Budu v něj věřit.
Protože svět přece nemůže být tak smutné místo jako se mi jeví, nemůže.
Takže budu doufat.

--------------------------------------------------------------------------
Omlouvám se za tu pesimistickou básničku :

Barbie girl
Barbie girl je vždy dokonalá,
ale pozor, nepozná se jen když upravená je,
snad poznáte jí podle jejích vlastností.

Barbie je vždy krásná, a shlíží shora na ty co nejsou.
Sem tam si do někoho kopne, protože ona je přece barbie,
a ty následky nenesou.
Vždy se směje krutým žertíkům svého boyfrienda,
jelikož on je opravdu dokonalý, až na pár svých vlastností,
ale odkopne ho když je vztah moc starý.
Barbie je vždy rozumná, nebaví se s chátrou,
odpadlíky pomlouvá,
a kuje tu pikle,
a proti všem faktům, tváří se vždy zvykle.
Barbie je vždy kamarádská,
MucQvá svoje holky, jakmile však odejdou,
začne je pomlouvat před svým novým boyfriendem,
je přece rozumná, ví jak to chodí,
Ty starostlivé blby jí přece jen škodí.
Barbie je vždy oblíbená. Všichni ji mají rádi, až na pár těch odpadlíků,
s kterými nikdo nekamarádí.
Barbie girl je normální, všichni okolo jsou divní.
Barbie girl je vždy COOL, a kdo si myslí že není,
tak je jenom strašný vůl,
a závistivě pění,
barbie girl nezajímá příroda, ona je přece princezna,
nebude chodit do lesa s chátrou.
Být barbie girl je výhoda kterou všichni chápou.
Je dalších mnoho vlastností barbie girl,
ale mně tyhle stačí,
to jediné co zajímá mě však nyní,
to jediné na čem záleží mi,
je otázka prostá:
Jsi barbie girl?

--------------------------------------



Vážně se omlouvám za tu básničku. Jsem hrozně vděčná za kamarádky ve škole protože vážně nevím jak bych ty idioty jinak zvládla.
Ale zase bude líp, doufejme.
Doufejme.

Směs myšlenek

22. března 2012 v 14:24
Po (jak tady velmi často zmiňuji) velice dlouhé době zase začnu přidávat obrázky. Abyste pochopili, má snaha spočívá v tom, že bych si představila úplně jakoukoli myšlenku, a přenesla bych jí na papír, ať by byla sebetěžší.
Ehm... začínám mít špatný pocit že můj geniální plán začíná mít drobné trhlinky, jako například, že to je nemožné.
Ale to nevadí. Kamarádi říkají že kreslím hezky, nejdřív jsem jim to rozmlouvala, ale pak jsem jen s úsměvem přikyvovala. Ať si klidně myslí co chtěj. A proč by ne?
Takže tady přináším obrázky co jsem většinou kreslila ve škole o přestávkách. O hodinách (kdyby to zjistila moje učitelka na matiku, tak jí trefí) a v autobuse, v metru, a jednou i v tramvaji, i když ta je většinou tak strašně moc narvaná že se snažím, abych se na tý svý jedný noze opírající se o cizího pána udržela.
Jo, a objevila jsem své zápisové deníčky, takže jsme se ségrou ještě půl dne smáli, ale hlavně nikdy nesvěřte svůj deník svým spolužákům. Dali by vám to pěkně sežrat, věřte mi.
----------------------------------------------------------
Tyhle už jsou rok starý :

Jsou to jen čmáranice, ale slibuju že se polepším.
Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Hudba

15. března 2012 v 19:37 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ať by byla moje výmluva na to, proč jsem tu nebyla jakákoliv, vím že to stejně není možné ospravedlnit.
Ale opravdu mi to tu chybí, ani netušíte, jak moc mi tohle po tom měsíci scházelo.
Spolužáci mě stále štvou, ale dali si oddech, už mi přestaly brát věci, nemlátí mě, neprovokují (což dělali docela dost často) sice mě stále urážejí, ale snažím se to brát pozitivně.
Myslím že je to přestalo bavit. Když vám někdo sebere věci ze stolu ve škole, a utíká s nimi pryč, jsou jen dvě věci které můžete udělat za :
  1. Utíkat za nimi, a podle situace, buďto vyhrožovat a nebo se smát.
2.Prostě čekat, a s vyčítavým výrazem se na ně klidně dívat dokud vám ten penál zase nevrátí.
Musím přiznat že u kluků je nejspíše populárnější 1.metoda, ale já to prostě nedokážu.
Ale teď už k článku.
Ať už chcete, a nebo ne, hudba dokáže být drogou. A když tvrdíte, že je to pitomost, tak jste úplně vedle. Já celý život poslouchala hudbu, a měla jí ráda, a pak jednoho dne jsem se do ní vážně ZAPOSLOUCHALA, a stala se pro mě další z mých závislostí.
A tady už:
--------------------------------------------------------
Cítila jsem se nervózně, potily se mi ruce, jako kdyby utéct mi chtěly,
hlava se mi hrozně točila,
v zákulisí pódia tiše jsem stála, a vnímala hlas publika,
všichni ti lidé tam jistě předsudky měly,
a také přísná pravidla.
A tak jako ve snu jsem tiše na pódium vstoupila,
a tam na mě čekaly tisíce hlav které na mě s obdivem hleděly.
Ale na tom nezáleželo,
snad měla jsem dodržovat nějaká pravidla,
ale jen jsem tam tak stála, a hleděla na ten mikrofon veliký,
kde jsem téměř viděla jak se mu hadí smyčky svíjí,
a rudé zlomyslné oči na mě znovu hleděly s jistotou tak dokonalou,
že sama jsem znejistěla.
Pozvedla jsem ruku pravou,
a jako odměnou pro mě byl ohlas publika.
Je to jako droga víte? Nejdřív je to jenom tak,
ale pak už to moc přeháníte, je to moje prokletí,
ale to nejhorší čeho se tak bojím, z čeho strašnou hrůzu mám, je to,
že i kdyby hudba plnými doušky mou krev pila,
a mučila mě v strašlivých bolestech,
i přes svůj odhad pouhý, věděla bych,
že i kdyby nade mnou stála, jako posel zkázy,
já na ní bych jen tiše hleděla,
a jako i ti druzí blázni,
rozum bych už neměla.
A proto tu tak stojím před tím mikrofonem,
poslem dobra i zkázy,
a miluji ho, je to co jsem,
je smysl mého života,
ale tak strašně ho nenávidím,
až z toho moc blázním,
Je přece můj život, má duše,
a co z toho že každý vydaný tón mě zabíjí?
I kdybych chtěla, nemohla bych,
opustit tohle strašné trápení.
Nejpíš už to nic nezmění.
Co myslíte?

-----------------------------------------------------------------------

Inspirací byla jedna ruská písnička od jednoho ruského zpěváka, který už umřel a jehož jméno sem doplním.
Složil písničku přesněna tohle téma, a pka kvůli přesně tomuhle umřel.
Položil život za hudbu.
Slibuju že sem to jméno dám.
Ukázky jsou jen tak.
Od cesty, a udruhého videa to není pro to že bych byla zamilovaná do Edwarda.
Jen se mi to vážně líbí.
Přece jenom proč by ne... je to hudba.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Kam dál