na Blog.cz

Takže se zase hlásím, vážně netuším proč jsem tenhle článek nedala do témata týdne ,,Já" protože sobeckej je chvílema až běda. Možná ho tam potom ještě přesunu.

Ale abych vás netrápila moc, přihodila jsem sem lehce pesimistickou, katastrofickou a celkově smutnou básničku, kterou jsem napsala po setkání se spolužákem co na mě byl opravdu velice milý.

Vážně už vůbec netuším co mám dělat.

Ale dont worry, be happy a platí to vždy, zase bude líp. Ať už se ve vašem životě děje cokoli, štvou vás spolužáci, tak až to hraničí s šikanou, a nebo se vaši rodiče hádají, někdo vám umřel, zasedl se na vás učitel, a nebo vám zkrátka jenom něco nejde. Jen se usmějte, a myslete jen na jednu věc : Vždycky bude líp.

I když se to tak někdy může zdát, svět není jenom směs nafoukaných sobeckých a bezohledných lidí, a sem tam se najde i člověk který vám nebodne nůž do zad.

Určitě, musí tam někde být člověk který to nikdy neudělá. A já v něj budu doufat. Budu v něj věřit.

Protože svět přece nemůže být tak smutné místo jako se mi jeví, nemůže.

Takže budu doufat.

--------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za tu pesimistickou básničku :

Barbie girl je vždy dokonalá,

ale pozor, nepozná se jen když upravená je,

snad poznáte jí podle jejích vlastností.

Barbie je vždy krásná, a shlíží shora na ty co nejsou.

Sem tam si do někoho kopne, protože ona je přece barbie,

a ty následky nenesou.

Vždy se směje krutým žertíkům svého boyfrienda,

jelikož on je opravdu dokonalý, až na pár svých vlastností,

ale odkopne ho když je vztah moc starý.

Barbie je vždy rozumná, nebaví se s chátrou,

odpadlíky pomlouvá,

a kuje tu pikle,

a proti všem faktům, tváří se vždy zvykle.

Barbie je vždy kamarádská,

MucQvá svoje holky, jakmile však odejdou,

začne je pomlouvat před svým novým boyfriendem,

je přece rozumná, ví jak to chodí,

Ty starostlivé blby jí přece jen škodí.

Barbie je vždy oblíbená. Všichni ji mají rádi, až na pár těch odpadlíků,

s kterými nikdo nekamarádí.

Barbie girl je normální, všichni okolo jsou divní.

Barbie girl je vždy COOL, a kdo si myslí že není,

tak je jenom strašný vůl,

a závistivě pění,

barbie girl nezajímá příroda, ona je přece princezna,

nebude chodit do lesa s chátrou.

Být barbie girl je výhoda kterou všichni chápou.

Je dalších mnoho vlastností barbie girl,

ale mně tyhle stačí,

to jediné co zajímá mě však nyní,

to jediné na čem záleží mi,

je otázka prostá:

Jsi barbie girl?

--------------------------------------

Vážně se omlouvám za tu básničku. Jsem hrozně vděčná za kamarádky ve škole protože vážně nevím jak bych ty idioty jinak zvládla.

Ale zase bude líp, doufejme.

Doufejme.

Po (jak tady velmi často zmiňuji) velice dlouhé době zase začnu přidávat obrázky. Abyste pochopili, má snaha spočívá v tom, že bych si představila úplně jakoukoli myšlenku, a přenesla bych jí na papír, ať by byla sebetěžší.

Ehm... začínám mít špatný pocit že můj geniální plán začíná mít drobné trhlinky, jako například, že to je nemožné.

Ale to nevadí. Kamarádi říkají že kreslím hezky, nejdřív jsem jim to rozmlouvala, ale pak jsem jen s úsměvem přikyvovala. Ať si klidně myslí co chtěj. A proč by ne?

Takže tady přináším obrázky co jsem většinou kreslila ve škole o přestávkách. O hodinách (kdyby to zjistila moje učitelka na matiku, tak jí trefí) a v autobuse, v metru, a jednou i v tramvaji, i když ta je většinou tak strašně moc narvaná že se snažím, abych se na tý svý jedný noze opírající se o cizího pána udržela.

Jo, a objevila jsem své zápisové deníčky, takže jsme se ségrou ještě půl dne smáli, ale hlavně nikdy nesvěřte svůj deník svým spolužákům. Dali by vám to pěkně sežrat, věřte mi.

----------------------------------------------------------

Tyhle už jsou rok starý :

Jsou to jen čmáranice, ale slibuju že se polepším.

Tak zatím ahoj

váš

yellow-dog

Ať by byla moje výmluva na to, proč jsem tu nebyla jakákoliv, vím že to stejně není možné ospravedlnit.

Ale opravdu mi to tu chybí, ani netušíte, jak moc mi tohle po tom měsíci scházelo.

Spolužáci mě stále štvou, ale dali si oddech, už mi přestaly brát věci, nemlátí mě, neprovokují (což dělali docela dost často) sice mě stále urážejí, ale snažím se to brát pozitivně.

Myslím že je to přestalo bavit. Když vám někdo sebere věci ze stolu ve škole, a utíká s nimi pryč, jsou jen dvě věci které můžete udělat za :

2.Prostě čekat, a s vyčítavým výrazem se na ně klidně dívat dokud vám ten penál zase nevrátí.

Musím přiznat že u kluků je nejspíše populárnější 1.metoda, ale já to prostě nedokážu.

Ale teď už k článku.

Ať už chcete, a nebo ne, hudba dokáže být drogou. A když tvrdíte, že je to pitomost, tak jste úplně vedle. Já celý život poslouchala hudbu, a měla jí ráda, a pak jednoho dne jsem se do ní vážně ZAPOSLOUCHALA, a stala se pro mě další z mých závislostí.

A tady už:

--------------------------------------------------------

Cítila jsem se nervózně, potily se mi ruce, jako kdyby utéct mi chtěly,

hlava se mi hrozně točila,

v zákulisí pódia tiše jsem stála, a vnímala hlas publika,

všichni ti lidé tam jistě předsudky měly,

a také přísná pravidla.

A tak jako ve snu jsem tiše na pódium vstoupila,

a tam na mě čekaly tisíce hlav které na mě s obdivem hleděly.

Ale na tom nezáleželo,

snad měla jsem dodržovat nějaká pravidla,

ale jen jsem tam tak stála, a hleděla na ten mikrofon veliký,

kde jsem téměř viděla jak se mu hadí smyčky svíjí,

a rudé zlomyslné oči na mě znovu hleděly s jistotou tak dokonalou,

že sama jsem znejistěla.

Pozvedla jsem ruku pravou,

a jako odměnou pro mě byl ohlas publika.

Je to jako droga víte? Nejdřív je to jenom tak,

ale pak už to moc přeháníte, je to moje prokletí,

ale to nejhorší čeho se tak bojím, z čeho strašnou hrůzu mám, je to,

že i kdyby hudba plnými doušky mou krev pila,

a mučila mě v strašlivých bolestech,

i přes svůj odhad pouhý, věděla bych,

že i kdyby nade mnou stála, jako posel zkázy,

já na ní bych jen tiše hleděla,

a jako i ti druzí blázni,

rozum bych už neměla.

A proto tu tak stojím před tím mikrofonem,

poslem dobra i zkázy,

a miluji ho, je to co jsem,

je smysl mého života,

ale tak strašně ho nenávidím,

až z toho moc blázním,

Je přece můj život, má duše,

a co z toho že každý vydaný tón mě zabíjí?

I kdybych chtěla, nemohla bych,

opustit tohle strašné trápení.

Nejpíš už to nic nezmění.

Co myslíte?

-----------------------------------------------------------------------

Inspirací byla jedna ruská písnička od jednoho ruského zpěváka, který už umřel a jehož jméno sem doplním.

Složil písničku přesněna tohle téma, a pka kvůli přesně tomuhle umřel.

Položil život za hudbu.

Slibuju že sem to jméno dám.

Ukázky jsou jen tak.

Od cesty, a udruhého videa to není pro to že bych byla zamilovaná do Edwarda.

Jen se mi to vážně líbí.

Přece jenom proč by ne... je to hudba.

Tak zatím ahoj

váš

yellow-dog

Dobře, tenhle článek jsem měla už skoro dopsaný když se mi najednou celý vypnul.

Dobrá, dobrá, nemůžu popřít že jsem měla v plánu rozmlátit počítač baseballovou holí, zažalovat blog.cz, firmu microsoft, boha a tak dále, ale nakonec jsem si řekla že to zkusím ještě jednou.

A pokud se mi to vypne tak to boha vážně zažaluju.

------------------------

Od Red-cat jsem se dozvěděla že Julii bylo údajně třináct, když si brala svého čtrnáctilatého Romea.

No já nevím, mně je třináct a zatím jsem toho ani zdaleka nestihla toli kolik toho stihla ona.

Tak stihla například:

Čímž prakticky zabila sebe, zlého nápadníka i svého milovaného milence

A Romeo stihl:

Tím přivést k neštěstí celou svojí, i její rodinu, nehledě k jejímu životu.

Více už toho naštěstí nestihl, protože kdyby ano, je otázka kam by lidstvo asi tak dospělo.

Tak zatím ahoj

váš

zlomyslný, zlý a ošklivý

a dobře si to všechno uvědomující

yellow-dog

Tma má mnoho podob. Od celkem bezpečného šera, kdy ještě průměrný občan beze strachu vyjde ven, a nemusí se bát že ho něco těžkého a tvrdého brzy praští přes hlavu, až po tu nejčernější tmu jakou si jen dovedete představit.

Já chtěla umět umění splynout ve tmě, ale nějak se mi to stále nedaří. A hlavně - když se skrýváte ve tmě a učíte se, jak být neviděn, napadne vás docela nevinná myšlenka, že možná nemusíte být jediný kdo ve tmě je.

Tma je nevyzpytatelná, je to velká nádherná černá dáma, stejně krásná jako vražedně nebezpečná. Pokud se bojíte jen tmy tak vás upřímně lituji. Chápu vás pokud se mírně obáváte toho co by se v tě tmě mohlo schovávat.

Ale já nyní budu psát o rozhovoru který se odehrál ve tmě poměrně bezpečné, a hlavně ve tmě domova.

----------------------------------

MIKE : Sakra, už zase vypadl proud. Myslíš že bych měl nahoru dojít a vynadat jim?

CINDY : A proč?

MIKE : Zase měli diskotéku a odrovnali tak polovinu města. Tohle by vážně měli mít zakázané. Co myslíš?

MIKE : Cindy jsi v pořádku? Proč mi neodpovídáš?!

CINDY : Odpověděla jsem. Neviděl jsi jak sem kývala?

MIKE : Výborně. Mohla by jsi se pro příště orientovat spíše na zvukovou konverzaci?

CINDY : Ach promiň, pojď ke mně ať tě obejmu.

MIKE : Už jsem u tebe, nevyrostla jsi od posledně nějak zlatíčko?

CINDY : Cože?

MIKE : No... máš takovou svalnatější hruď miláčku. Ty posiluješ?

CINDY : Neposiluju, jak jsi na to přišel?

MIKE : Páni! Ty jsi musela vyrůst alespoň tak o dvacet centimetrů! A ty svaly... že ty ze skromnosti tajíš tvé posilování.

CINDY : Miku, právě jsem na něco přišla.

MIKE : A na co miláčku? Víš to jak mě líbáš do vlasů je moc příjemné, mohla by jsi to dělat častěji.

CINDY : Já tě nelíbám Miku! Nejspíš je tu s námi ještě někdo!

MIKE : Haló?

CINDY : Pokud je tady s námi ještě někdo tak ať se ozve.

ZLODĚJ : Já.

MIKE : Kdo jsi?

ZLODĚJ : Zloděj.

CINDY : Páni, ty jsi statečný že nám to říkáš takhle na rovinu.

ZLODĚJ : Promiňte paní, ale nevíte kudy bych se dostal ven?

MIKE: Tak ty si myslíš že ti budeme pomáhat? Kryj se zločinče!

MIKE: Ha!

CINDY: To bolelo. Zvlášť to tou žehličkou.

MIKE : Miláčku, proboha, já praštil tebe?

CINDY: No jo, kdyby nebyla taková tma, tak bych ti to i oplatila pitomče.

MIKE: Ale kde je ten proradný zloděj?

CINDY: Nevím, je tu tma jako v pytli, hlavně už nadělej žádné útoky.

MIKE: Něco jsem slyšel, neboj se miláčku, budu opatrný.

POŠŤÁK: J-já j-jsem p-p-pošťák. A-a n-ic jsem-m nep-p-provedl.

MIKE: Omlouvám se, víte měli jsme tu zloděje ale ten už je asi pryč.

ZLODĚJ: Já jsem pořád tady. Podívejte se, já jsem poctiví zloděj, nemohli byjste přestat být tak krutí a ukázali by jste mi dveře?

CINDY: Ale my taky nevíme kde ty dveře jsou!

ZLODĚJ: Podívejte se, já už mám tý svý profese plný zuby, tady vám vracím tu mikrovlnku, a jsme si kvit, ano?

MIKE: Platí.

POŠŤÁK: No vidíte, já mám vlastně docela štěstí že jsem tu takhle s váma. Dole to bylo strašně ponurý. Nezazpíváme si nakonec.

MIKE: To by mohlo být zajímavé.

CINDY: Rozsvícejí! Rozsvícejí!

POŠŤÁK: Tak zase někdy příště.

CINDY, MIKE: Tak někdy příště.

ZLODĚJ: A já už taky půjdu.Tak sbohem.

CINDY, MIKE: Sbohem.

------------------------------------------

Vím že je to šílené, ale berte to tak že je to můj první napsaný scénář.

A navíc... prostě mě to strašně baví. Na film jsem se nezmohla a navíc jsem neměla nápady.

Tak zatím ahoj

váš

temný

yellow-dog

Poprvé jsem byla v nemocnici, bylo to proto, že (jak vás jistě velmi zajímá) jsem ležela v posteli, měla teplotu a třásla se jako Nastěnka. Tak jsme jeli na pohotovost bylo asi devět, a mé vtipy v autě když jsem se snažila uklidnit mého tátu nepadly na úrodnou půdu.

Na pohotovosti byli milí, a vyšetřili mě, táta říkal že mně řeknou že jsem simulant, a pošlou mě domů.

Už bylo dvanáct, když se doktor zatvářil profesionálně, a řekl že si mě nechají tři dny v nemocnici, a že o případné operaci mě budou informovat.

Já (která jsem od příchodu do místnosti, odhadovala vzdálenost mezi mnou a dveřmi tak na 5 půl metru jsem se probrala, a vyděšeně vytřeštila oči. Podívala jsem se přímo na doktora, který se na mě soucitně podíval, a pak mi mile podstrčil vozíček.

Víte, je moc situací, kde i vyrovnaný člověk začně cítit malý neklid, a jednou z těch situací je, když jdete do nemocnice s bolením břicha, a myslíte si že vás vyhodí, a místo toho všichni mluví o nějaké nebezpečné operaci.

Nakonec to tam bylo docela dobrý, hodné sestřičky, spolubydlící byli v pohodě, obědy ve formě jakési kaše kterou nidko nejedl, a která vypadala jakoby jí někdo před vámi právě ze sebe dostal, nikdo nejedl, a tak dále.

Takže budu mít ještě týden přísnou dietu, a budu vzdychat nad sýrem, pomerančem, skořicí, masem, chickenburgerem, sladkostmi a tak dále.

Ale jedno vím jistě - po tý kaši se mi teda stýskat nebude.

A proč že jte vlastně klikly na tenhle článek? Jo, vlastně básnička že jo?

Tak já jdu něco sesmolit.

----------------------------------------------------

a měl můj kapesníček v hrst,

---------------------------------

A začalo to docela slibně, co říkáte?

Ach jo.

Tak zatím ahoj

váš

(smutný že napsal další blbinu)

yellow-dog

Tak, po dlouhé době, jsem se zase dokopala napsat něco na téma týdne.

Tentokrát to vlastně vypadalo docela lákavě už na začátku, ale chtěla jsem nejdřív vědět jak se k tomu vyjádří ostatní.

Shrnu to, našla jsem pár článků které se mi docela líbily, a jeden který byl tak zajímavý, že jsem si ho musela dát do záložek. Ten článek je tady.

Jako vždy všichni píšou to samé. Mám ráda facebook, nemám ráda facebook, a asi nejvíc lidí má článek typu :,,Mám facebook, ale moc na něj nechodím, a vy jste hnusní že ho používáte." Super.

Mrzí mě to, ale musím přiznat, že já možná k těm nudným článkům taky přispěju svojí troškou do mlýna.

Omlouvám se.

Pokud, jste na sociální síti, a lžete jako když tiskne, musíte mít vždy na paměti že nejste jediný kdo lže.

Podstata sociálních sítí totiž tkví právě v tom, že tam lžou skoro všichni. Pokud budete mít tohle na paměti, tak dokážete sociální síť docela slušně přežít. Sem tam škobrtnete, rozbijete si nos, vykrvácíte, ale tak už to v životě, a i na sociálních sítích zkrátka bývá.

Pak, jak vás na to jistě upozorňovali, rodiče, kamarádky, policisté, vnoučata, děti, sourozenci, a možná i pravnoučata, a podivní kolemjdoucí, co se pro sebe usmívají, a jsou docela děsiví, každý není ten za koho se vydává.

Pak mohou vzniknout docela tragické omyly, jako například tady a nebo taky tady.

Je tedy docela pitomost, domluvit se s nějakým úplně cizím člověkem, s úsměvem mu říct své jméno, datum narození, co všechno máte v bytě, jak vypadáte, kdy nebudou rodiče doma, jak by se nejlíp mohl dostat domem do zamčeného bytu, jak vypadají vaše klíče, a další nevinné podrobnosti úplněc cizímu kamarádovi, může se potom stát docela dost nepříjemností.

Minimálně vám někdo ukradne váš notebook, a vy se (bohužel) nebudete mít s kým znovu domlouvat.

Pokud jste průměrně inteligentní člověk, a nepíšete za každou větou mUcQ, tak jistě víte, že na facebooku se používají různé zkratky. Na slovník zkratek jsem vám již dala odkaz, ale je nutné, aby jste vždy měli na paměti co znamenají, neboť jinak se (jako já) budete úplně ztrácet.

Dále je nutné, aby jste si nedělali starosti s takovými triviálními problémy jako jsou i a y, mě a mně, abich místo abych, a podobně. Jakmile začnete jemně poukazovat na to, že věta : Abich, to teda to nj. vám nedává žádný smysl, a začnete žádat o překlad a o slovník (o slovník jsem ještě nežádala) tak si taky nabijete.

Na to aby jste přežili návštěvu sociální sítě, bez vážné ztráty na zdraví (nebo bez vážné ztráty krve), nesmíte si do přátel dávat své nepřátele.

Prostě bych si tam nedávala všechny lidi které jsem kdy potkala na ulici, protože vůbec nevím, co bych psala třeba takovýmu klukovi, kterého nenávidím už od školky.

Pokud si píšete s lidmi kteří píší např.: JsEm MuCulIiNQy pĚQŇoUšKá, nesmíte si nic dělat z toho když vám napíší nějakou sprostou nadávku a nebo urážku.

Pro ně je to podle situace ,,legrace" a nebo to myslí vážně. Musím se přiznat že v tomhle ohledu vám neporadím, protože to sama vůbec nepoznám.

Už se mi asi pětkrát stalo že jsem se bezdůvodně urazila.

Pokud se na facebooku nudíte tak strašně moc, až počítáte články jednoho člověka, bavíte se tak, že jeho fotky přesouváte někam jinam než kde jsou a podobně, asi by jste měli zvážit, že 5 hodin na facebooku, vás moc nebaví, a věnovat se něčemu jinému.

Pokud tam zažíváte nudu, tak proč tam zůstávat?

Já zastáncem facebooku nejsem, ale zase neodsuzuju ty kdo ho mají, naopak mě to fascinuje, snažím se hledat všude, ale stále nemůžu najít jediný důvod, proč bych ho měla mít ráda.

Takže, ať už jste si vzali tyhle sesmolené rady k srdci, a nebo ne, každopádně hodně štěstí.

A málem jsem zapomněla, jelikož já jsem hodný člověk, a přijde mi, že jsem ošidila ostatní sociální sítě, musím vám ještě říct, že na nich platí v podstatě stejný pravidla.

--------------------

Mimochodem, tenhle článek jsem útržkovitě psala týden.

Tady máte výborný příklad toho jak se se vším patlám :D.

-----------------------------

Tak zatím ahoj

váš

NeFacebookový

opět trochu zmatený

a nechápající sociální sítě

yellow-dog

Nemusíte to číst, upozorňuji že to bylo napsáno, a by se mi to konečně dostalo z hlavy.

Možná je to trochu podobné Harrymu Potterovi.

Dobře, je to HODNĚ podobné Harrymu Potterovi,

Nemám se čím ospravedlnit, takže radši rychle mizím.

,,No tak slečno, postupujte dále!"

,,To je ale hrozné ta mládež dneska…"

,,Slečno!"

,,To když předtím někdo dělal, pověsili ho za ruce a…"

,,Kruci, slečno!"

Beatrice se probrala, a začala vykládat zboží na pojízdný pruh. Snažila se přitom velmi obratně ignorovat nakvašené pohledy za sebou.

Byla v obchodě, a když jí nyní došlo, že každý člověk za ní má v ruce ostrý předmět, zrychlila.

Rozhlížela se kolem sebe.

Nějaký špatně naladěný pán házel citrony do sáčku tak, jako by mu povraždili rodinu.

Paní s dlouhými prsty a nervózním pohledem, sama se sebou bojovala, a dávala seznam pro a proti na koupení balíčku těch výborných zlevněných cigaret.

Stará dáma křičela na prodavače, že zvýšili ceny, a kolem - tak jako ostatně vždycky se shromáždil početný dav náhodných diváků.

A jakýsi chlapec držel v ruce sedmikrásku.

V tom se všechno rozplynulo pod přílivem vzpomínek. Vše bylo jakoby pod vodou a rozmazané.

,,Beatrice, proč tu stojíš? Tatínek říká, aby jsi tady nikdy nestála."

Křičela rozzlobeně holčička s rukama založenýma v bok. Měla rudé vlasy, a velice ošklivé oči.

Beatrice se zasmála, a podala sestřičce malinkou sedmikrásku.

,,No tak sestřičko, nezlob se, za chvilku hned půjdu pryč." Řekla.

Ale Rosalie - dívka s rudými vlasy, a ošklivýma očima, se otočila na patě, a s pozvednutou hlavou odkráčela pryč.

Za sebou nechala jen malou smutnou sedmikrásku

Další vzpomínka.

,,Udělala to ona! Vím to! Vím to!" Křičela malinká Rosalie, a její ošklivé oči se přitom zlomyslně leskly.

Malá Beatrice stála pod náporou rodičů a plakala.

Rodiče vydali verdikt.

,,Nesmíš odteď z domu ani na krok, to co jsi udělala, je neomluvitelné, stydíme se za tebe. Uč se, každým dnem se uč, ať tvoje hrozná povaha nevyjde tak najevo. Pojď Rose, půjdeme na pouť. Dala by jsi si cukrovou vatu?"

A tak zatímco odcházeli, otočila se Rosalie na Beatrice, a zlomyslně se na ní usmála.

Beatrice opět zůstala doma.

Další vzpomínka.

,,Nemám tě ráda! Nenávidím tě! Nenávidím!" Křičela z plných plic Rosalie, a její oči se zlostně leskly.

,,Rose…"

,,Mlč, už mlč! Nechci od tebe slyšet ani slovo!"

Beatrice vypadala ještě menší. Rozhodně byla hubenější.

Měla v očích slzy, a nechápala, proč jí její starší sestřička tak strašně nenávidí.

Další vzpomínka.

Stále ještě vyhublá Beatrice seděla pod stromem, naproti ní seděl Stu, také vyhublí, ale naštěstí ne tolik jako ona.

Tisknul jí ruku a usmíval se.

,,Všechno bude v pořádku, vím to. Vím, že všechno bude nakonec v pořádku. No tak neboj se Beatrice."

,,Vážně si to myslíš?"

,,Stoprocentně. Neboj se."

,,Víš, že jsi v tomhle pustém a nepřátelském světě jako sluníčko?"

,,Sluníčko? To jak nám říkala paní učitelka ve škole? Říkala, že nejdůležitější na celém světě je sluníčko."

,,Ano, měla pravdu. A ty jsi právě jako moje sluníčko. Jsem ráda, že jsi tu se mnou Stu. Vážně ti to nevadí?"

Stu se šťastně usmál.

,,Jistě že ne. Všechno bude v pořádku, uvidíš, Beatrice."

Další vzpomínka.

,,Nikdo tě tu nemá rád!"

,,Rose, proč jsi chtěla zabít tu žížalu? Jen jsi tak seděla na betonu, a pozorovala, jak se smaží! Proč jsi jí nepomohla?"

,,Je to jenom hnusná žížala! Neříkej, že ti jí bylo líto. Bože ty jsi vážně tak strašně slabá. Nedokázala by jsi, zabít ani žížalu, kdybys chtěla."

,,Já nikoho zabíjet nechci!"

,,A právě o tom mluvím, schválně jestli jí dokážeš zabít, no, tady je ještě jedna, podívej se, jak je ošklivá."

Beatrice se zamračila.

,,Nebudu s tebou hrát žádné hry Rose. Nechci se s tebou sázet."

Rosalie se zašklebila, a dala si ruce v, bok.

,,Rodiče tě nedali do dětského domova jenom pro to, že by to příliš poškodilo jejich pověst. Nesnáší tě, vím, že to vidíš. Vždyť ti ani nenosí žádné dárky."

Beatrice se stěží držela, aby neplakala, neustále mrkala, aby se jí ty ošklivé slzy nedostaly do očí.

,,Nemáš pravdu!"

,,Ale mám! Ty víš, že mám pravdu!" Ječela vysokým tónem Rosalie.

Beatrice teď už vážně plakala.

,,Neumíš nic, než plakat, plakat a plakat. A navíc jsi tak strašně ošklivá… je mi tě vážně líto Beatrice."

Řekla, a odběhla pryč, od svojí mladší plačící sestřičky.

Další vzpomínka.

,,Vážně tě nemáme rádi Beatrice, a víme, že jsi tatínkovi ze stolu ukradla mapy!"

,,Zlodějko."

,,Jen jsem si je půjčila, abych je obkreslila a udělala si podrobný plánek našeho měst…"

,,Ukradla jsi je! Ukradla jsi moje mapy, ty hnusná zlodějko!"

,,Ale teď tam ty mapy jsou, a navíc…"

,,Ani nepřizná svojí chybu, no podívejte se na ní!"

,,Nenapravitelná."

,,Slyšela jsem, že dětský domov u Přísné McÁraty drží děti pěkně zkrátka. Proč nás to nenapadlo dřív? Mohly jsme se jí zbavit už před lety!"

,,Výborný nápad drahoušku!"

Další vzpomínka.

,,Chystáš se zdrhnout co?"

,,Jdi pryč Rosalie."

,,No, kdyby MĚ vyhodili z domova vzala bych si víc než kapesní nůž, udělanou mapku města, velký balíček sušenek, zápisník, propisku, tužku a malinkou gumu neznámého původu.

,,Už jsem ti řekla, abys mě nechala na pokoji?"

,,Uuu, ne myslím že ne."

,,Já si zase myslím že ano, nech mě jít."

A tak Beatrice utekla z domova.

Další vzpomínka.

,,Je to tu jiné, já vím, ale snažil jsem se ti to tu zařídit co nejlépe, a co? Líbí se ti?"

,,Panebože Stu, toje nádhera!"

,,Vážně?"

,,Je to nádhera, udělala jsi mi i houpací síť!"

,,No víš, to je tvoje postel…"

,,Mám postel jako houpací síť, to je nádhera!"

Stu se zasmál. ,,Snažil jsem se, aby se ti tu vedlo co nejlépe. Vzal jsem ti z domova i nějaké papíry na poznámky a psaní, a máš tu i rukavice, kdybys na něco chtěla šahat velice opatrně. Taky jsem ti zkonstruoval provizorní sprchu, a vzal jsem ti nějaké oblečení mé starší sestry, které mi dala dobrovolně, protože prý už podle ní vyšlo z módy. Vzal jsem, ti nějaké deky, tedy hodně dek, protože v zimě tu bude alespoň pět pod nulou, a taky nějaké jídlo, to máš támhle v tom rohu, byly tu krysy, a ty jsem tedy vyhnal, a zkonstruoval jsem poplašné zařízení kdyby ti sem někdo vtrhnul, taky když zatáhneš za tenhle provázek, který je tak dlouhý, že vede až k mému domu, takže když budeš v nouzi, a nebo budeš chtít jenom abych přišel, tak stačí zatáhnout za ten provázek a já hned…"

Ale to už nemohl dál mluvit, protože mu Beatrice vyrazila dech.

,,Moc se mi líbí Stu, ještě nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal!"

Stu se zasmál, a odhrnul jí pramínek vlasů z čela.

,,Já vím. Mám tě vážně moc rád, Beatrice."

,,Já tebe taky Stu."

Další vzpomínka.

,,Otevři můj dárek, můj!" Beatrice se zasmála, šílenému a jistým smyslem i nebezpečnému šťastnému výrazu, který z jejího kamaráda vyzařoval.

Otevřela dárek, a zůstala němě zírat.

,,Je to náramek, něco jako upomínka. Na mě víš… líbí se ti."

,,Já ano, ani nemáš tušení, jak moc se mi líbí, je to… je to nádhera Stu. Nikdo pro mě nikdy nic podobného neudělal. Já… díky."

Stu se zasmál.

,,Jsem rád, že se ti líbí, našel jsem ten svítící kamínek až včera, provrtal jsem mu dírku, a vzal kožený řemínek, a - co? Vážně se ti líbí?

,,Moc, a moc a moc."

,,Pověz mi Stu, proč jsi na mě tak hodný?"

,,Cože?"

,,Proč jsi na mě tak hodný? Nebo někomu jinému taky takhle pomáháš?"

,,Já víš, já…" Říkal nervózně Stu, a poklepával přitom prsty o podlahu, vypadal, jako že se jí konečně něco odvažuje říct, než to ale stačil udělat, promluvila ona.

,,Je vážně nádherný, děkuji Stu."

A Stu si povzdechl.

Další vzpomínka.

,,Jsou tak nafoukaní, všichni jsou tak strašně nafoukaní."

Uklidni se Stu, možná jsi na tu večeři měl jít.

,,Na večeři? A proč jako? Minule tam byl ten hnusný nafoukaný kluk od sousedů, myslím že se jmenoval Hardwore."

,,Hardwore?"

,,Jo, byl tak… mluvil se mnou jako bych byl nula. A nejen se mnou, podle mě se v duchu posmíval i mým rodičům. A - já nevím, vždycky když mě potká na ulici s tou jeho partou, ponižují mě. Je to hrozné."

,,Zkusil jsi ho ignorovat?"

,,Ignoruju ho pořád, ale jak je vidno nějak to nepomáhá." Řekl ironicky.

Beatrice se zamračila.

,,Nenávidím ty jejich nadutý pohledy, a šedivý paruky, ty taky? Neměli by se tak chovat, to je neomluvitelné."

,,Správně."

,,Takže tam půjdu s tebou, a řeknu tomu pitomci co si o něm myslím."

,,Správ - Beatrice jsi si vážně naprosto jistá, že je to dobrý nápad?!"

Další vzpomínka.

,,Beatrice, Beatrice, prosím tě poslouchej mě!" Křičel už docela vyděšený kamarád na svojí rozzuřenou přítelkyni.

,,Nech mě! On právě nakopl psa! Nakopl! Já ho taky nakopnu, až si to bude pamatovat!"

,,Beatrice!"

Ale jeho kamarádka už vybíhala ze svého úkrytu přímo proti Willovi.

Will couvl, každý inteligentní člověk couvne, když se na vás takhle někdo dívá.

,,Co se stalo?" Zeptal se, a mile se usmál.

Tentokrát couvla Beatrice.

,,Ty nevíš?" Zeptala se nevěřícně.

Will němě zakroutil hlavou.

,,Co jsem zase provedl?" Zasmál se, a opřel se bokem o nízkou zídku. Z kapsy vytáhl balíček hracích karet, a začal si s nima mlčky hrát.

,,Ještě něco?" Zeptal se.

Beatrice si vzpomněla proč tu vlastně je.

,,Nebudeš urážet mého kamaráda."

Will si odfkl, a podíval se vzhůru k nebi.

,,Tak to je tvůj kamarád? Dělá dojem že bydlí na ulici, nemáš moc dobrý vkus na přátele. Možná by jsi si měla vybrat někoho kdo za to stojí. Snad vážně nebudeš chodit s takovým chudinkou ne?"

Kdyby kouřil, tak by si teď zapálil.

Beatrice jen němě koukala.

,,Cože? Chodit?"

,,Ty s ním nechodíš?" Zeptal se se zájmem ten nafoukaný kluk, a odhodil za sebe ledabyle balíček karet. Ale vzpamatovaná Beatrice zase nasadila svojí pečlivě udržovanou masku.

,,Co je ti do toho? Jen neubližuj mému kamarádovi, slibuješ?"

Kluk se na ní zkoumavě podíval, a pak sklopil zrak,a tiše pronesl:,,Když myslíš..."

Další vzpomínka.

,,Hloupý, nafoukaný. Celá jeho rodina je hloupá a nafoukaná, tak co se můžeme divit, že on je takový? Blbeček hnusnej, kdybych ho dostal něky do rukou..."

,,Možná není zas až tak špatnej. Podle mě si na blbečka někdy jen hraje."

,,Cha! Prosím tě!"

,,A vůbec, co ty proti němu máš? Jednou tě urazil, to je toho."

,,Je to prostě... já nevím...já..."

,,No jasně."

Další vzpomínka.

,,Sakra!" Beatrice a Stu i s Willem byli úplně promáčení v místnosti do které pomalu stoupala voda. Beatrice se snažila všechny přivázat na lano, a přitom otevřít horní okno, jakmile uvázala oba kamarády, sama se z provazu vyvlíkla.

Všichni byli na jakési jachtě, která patřila Rosalii, hledali fotky a dokumenty o rodičích, a deník Rosalie, který sem ukryla když jí bylo jedenáct.

Dokumenty měly, ale deník už byl nejspíš dávno někde na mořském dně.

Beatrice ho ale chtěla, a tak rychle skočila do vody.

Hledala, hledala a hledala, už byla pod vodou minutu, a docházel jí dech. Chtěla se vynořit, ale zasekla se do rybářské sítě, a nemohla se vyprostit.

Pak se v jejím rozmazaném obraze objevil Will, vyprostil jí ze sítě, a rychle otevřel okno, všechny tři dostal do bezpečí.

Pak se vše znovu rozmazalo.

,,Slečno! Slečno! Slečno! To jste usnula a nebo co?! Lidé tady taky chtějí nakupovat!"

,,No jo ta dnešní mládež dneska..."

,,Tak nevychovaní a hloupí, nevzdělaní, oškliví. To za nás to bylo jiné."

,,Ta vážně chodí jako náměsíčná."

,,Hoďte po ní něco!"

Až po posledním rozzuřeném výkřiku se Beatrice úplně probrala, hodila peníze prodavačce, a dala se na útěk.

Prodavačka jenom tišek kroutila hlavou, a peníze si pečlivě třídila do přihrádek.

Beatrice mezitím vyšla z obchodu, a přišlo jí neuvěřitelné že přímo proti ní stál Will.

,,Tak co?"

Zeptal se, a objal jí.

,,V pořádku?"

Usmála se.

,,V pořádku."

------------------------------

Tak zatím ahoj

váš

yellow-dog

Berte to jako dárek ode mě k vánocům, protože on to vlastně je dárek ode mě k vánocům.

Jen jsem pořádně nevěděla jak ho zabalit.

Jezte perníčky, poslouchejte písničky, s nadějí v očích vyhlížejte sníh, a hlavně... Veselé vánoce!

--------------------------------------------

Joy vyhlížela z okna, a na tvářích se jí pomalu koulely slzy. Nedělala scény, nefňukala, ani se neotřásala neovladatelnými zvlyky. Prostě jen plakala, a o to to bylo horší.

,,TY SI MĚ VŮBEC NEVÁŽÍŠ?!"

,,TEBE PROČ BYCH SI TĚ MĚL VÁŽIT? TO KVŮLI TOBĚ NEMÁME PENÍZE!"

,,CO SI TO DOVOLUJEŠ?!"

,,CHA, TAK TY MNĚ BUDEŠ ŘÍKAT CO SI TO DOVOLUJU?!"

Takhle už to bylo celé týdny. Byly vánoce, ale přesto nejrůznější meterelogové nepředvídali sníh, říkali že i na štědrý den bude sucho.

Sama Joy měla osm let, kudrnaté zlaté vlásky, a tmavé modré oči. A taky špinavé chudé oblečení, upatlanou sukínku, kterou její maminka myla v místní řece ne neprávem nazývanou ,,Hnijící."

Teď si asi říkáte, milí čtenáři, co bude dál.

Objeví se na scéně šťastný princ?

Bude Joy neuvěřitelně krásná?

Její rodina vyhraje v loterii?

Nakonec Joy zjistí že není chudá dívka z okraje města, ale že je naopak nejbohatší princeznou, zanechá své nepravé rodiče napospas chudobě, a sama si najde krásného a bohatého prince s dobrou povahou?

Ne, milí čtenáři, i když mě to velice mrzí, žádný z těchto happy endů se v tomto příběhů nekoná.

Joy nezbohatne, nezkrásní, nestane se z ní popelka, sněhurka, ani jiná dívka které se z podobných slečen obvykle stávají. Joy zůstane chudá, její rodina taky, a ani její kočička se nepromění v draka a neodnese jí do země Za zemí.

Myslím že právě teď většina z vás začala litovat toho, že na svůj dárek vůbec klikly.

Ale přesto...

Podívejme se, Joy sedí na zemi, je právě štědrý den, a ona poslouchá z okolních domů koledy.

Sepjala ruce k nebi a svůj malinký obličej i s modrýma očima upřela do stmívajícího se západu slunce nad sebou.

,,Ježíšku." Pravila, a v očích při těch slovech měla slzy.

,,Prosím, zařiď aby se rodiče přestali hádat. Nic nechci jiného, jen aby se už prosím nehádali."

Pak se chvíli odmlčela v bolestném tichu.

,,V kostele mně říkali že prý jsi všemohoucí, ale že takovou chudinu jakou jsem já vůbec neposloucháš. Ale prosím - nic jiného nežádám, jen tohle. Děkuju." Skončila, a mezitím se úplně setmělo.

Byla černá magická noc, a všechno jako by nabralo jasnějších a teplejších barev.

V okolí znělo tisíce houslí a malých zvonečků, a Joy své nádherné oči ohromeně upřela k nebi.

A tam - jako tisíce hvězd snášející se k zemi padal z oblohy její dárek.

Stále zírala na oblohu, a točila se v těch milionech vločkách sněhu. Rozesmála se a sepjala ruce k obloze.

Smích přivolal také rodiče.

,,Co se děje?" Zeptali se vylekaně, a pak oba ohromeně vzhlédli k obloze, a pak dolů do rozesmáte tvářičky svojí dcery.

Joy se zasmála, spojila jim ruce, a měkkým hlasem dodala ,,Jsou tu přece vánoce!"

Potom už nebylo třeba slov. Všichni tři stáli v těch tisícovkách napadaných hvězd, a hlavně Joy si užívala svůj zázrak.

To všechno zvrchu pozoroval Ježíšek, a smál se a smál.

V ruce třímal model všech silnic na světě, a jenom lenivě pozoroval, jak tisíce aut jezdí sem a tam.

Po chvilce nudy porazil prstem malý strom, který spadl přímo do cesty jedoucímu vozu.

Chvilku přemýšlel, pak vrátil čas, a strom zase narovnal.

Když už jsou ty vánoce...

-----------------------------------------------------------

Uznávám že konec je drobet - ehm - ehm - tak já mizím O.k.?

tak zatím ahoj

váš

rychle,

a zbaběle prchající

yellow-dog

Konečně jsem se dokopala napsat něco k tématu týdne s tím, že když se nedonutím na tohle téma, tak se nejspíš nedonutím na nic.

Dokonce jsem šla na tetu wikipedii, a ta na mě jako obvykle vychrstla pro mě těžko stravitelné latiské názvy, které jsou sice docela zajímavé, ale pro takového laika jako já, naprosto nestravitelné.

Takže jsem se rozhodla narvat to do povídky.

A ještě jedna malá nevinná poznámka...:

Je to moje docela veliká závislost, ale nejsem ochotná to řešit.

Tak tady to je :

------------------------------------------------

U stolu, který byl sám o sobě tak ošklivý, že to ani tak nemotorný pisálek jako já nedokáže popsat, seděli lidé jejichž výrazy byli směsicí hlouposti, zlomyslnosti a jakési naděje na získání peněz.

Všichni měli tupé výrazy lidí, kteří se snaží býti VYCHYTRALÍ to byl - myslím - celkem bolestný pohled.

Pro Jacksona Farewella to také byl bolestivý pohled, nic neříkal, a jen svýma ledově modrýma očima přehlížel situaci.

,,Přátelé."* Řekl, vstal, a celkem hrůzostrašně opřel své dlouhé prsty o stůl.

,,Ach, přátelé. O kom dnes budeme diskutovat?"

Pronesl to chladně. To bylo zvláštní.

,,Christina Weberová."

,,Z čeho je podezřelá?"

,,Udala jí její sousedka, protože prý okouzlila její kočku tak, že se lísá k Christině, a vrčí nasousedku."

Ach bože. Pomyslil si.

Pomyslil si.

,,Pane?"

,,Hmmm?"

,,Má tři pole, krávu a statek, dostali bychom vše pane."

Z jeho nadějného tónu se mu dělalo zle, ale už bylo pozdě zastavit tyhle naduté hlupáky.

,,Dobrá."

Pronesl, a pro efekt si neodpustil bouchnout kladívkem.

,,Odsouzena." Pronesl dutým hlasem.

Pomyslil si ještě.

Christina jako obvykle četla.

Nebyla hloupá, ne, Christina vůbec nebyla hloupá. Také už jí došlo, že by na ní její milovaná sousedka nejradši hodila vidle.

Zasmála se, a pohladila mezi ušima toho malinkého kocourka.

Někdo se pokusil o hrůzostrašné zaklepání,ale jelikož ten kdo klepal byl velice vyděšen, znělo to spíš jako klepání zaměstnance, kterého si pozval velký šéf.

Christina se zase zasmála.

,,Dále!" Řekla, a stále se smála.

Dovnitř vtrhla rozrušená sousedka. ,,Koukejte jak se směje! Vidíte jí?! To je ona! Čarodějka!"

,,Je asi metr od nás paní, a přestaňte mi prosím mávat tím ukazováčkem před nosem."

,,Musíte jí zatknout!"

,,Proto jsme tady."

Paní na chvíli zmlkla.

,,Tak rychle! Chyťte jí, dokud je tady, a nezačaruje vás!"

Vojáci zaváhali.

,,Neutíká, pořád se jenom mile usmívá."

Sousedka sama popadla vidle, a rozeběhla se přímo proti Christině.

Ta se ale zasmála, zamávala a byla pryč.

,,My tě chytíme! Chytíme tě ty čarodějnice! Upálíme! UPÁLÍME!"

A tak hra začala.

Myslím že bych v té době nechtěla žít.

Stačilo zařvat:

,,ČARODĚJKA! Hele na ní!" Tím správným tónem, a hned si všichni sháněli vidle.

Tak zatím ahoj

váš

v této době šťastně žijící,

lebedící,

poslouchající,

a píšící

yellow-dog

---------------------------

* Pozn.Autor.: Je pravidlem dávat si pozor na ty, kteří vám s ledovým úsměvem na tváři a v zatuchlé místnosti říkají přátelé.

Mějte na paměti, že když vám to takhle říkají, neznamená to že by si s vámi rádi zahráli nějakou legrační společenskou hru.**

** Pozn.Autor.: Jsem krutá a zlá, já vím, ale nedovedla jsem si prostě odpustit poznámku :D.