Říjen 2010

Anděl - 2. kapitola

31. října 2010 v 19:01 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Minulou kapitolu Anděla, jsem dost odbyla.
No ale řekněte, hodinu píšte článek, a pak když dáte zveřejnit, se vám to celý vypne. No nenaštvalo by vás to? :D.
Ale co.
Opět další fantasymagorie ale...
... co jiného mám psát? Drama bych ještě zvládla. Ale komedii?
Tohle bude tak trochu román...
no...
...ne ten typický :D.
Pak mě napadlo že bych udělala knihu básní ale... (červenám se)
... no víte jak to minule dopadlo°.
Prostě a zkrátka... mě napadl Anděl.
Takže... abych vás opět dlouho nenudila výlevy na téma knihy...
... to sem dávám...

---------------------------------------------------------------------
2. kapitola

Ukázala jsem mu můj svět. Ne nebyl můj. Já ho akorát objevila.
Byl uchvácen.
,,To je nádherné... to vypadá skoro stejně jako u nás v nebi!"
Nastalo pět minut ticha. Neodvážila jsem se na něj podívat. Věděla jsem jak moc toho lituje.


Obrázky - III

31. října 2010 v 14:12 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Po dlouhé době (asi týdnu :D.) sem konečně dávám dlouho očekávané obrázky.
Dřív jsem na to buďťo zapomněla, a nebo nemohla najít obrázky nebo foťák. Prostě a jednoduše dokopala jsem se k tomu až teď.
Fotky jsou nekvalitní, tmavé a no... obrázky taky nejsou dvakrát povedené :D.
Ale co. Hlavní je to, že jsem se snažila :D.


Panenka s rudými vlasy

Fotka je tmavá, tvar obličeje má moc úzký, nos vypadá jako čárka, a pusa... no to bych radši nekomentovala.
Ale vlasy a oči se mi líbí.


Severus Snape
Oči divné, pusa divná, tvar obličeje podivný, čelo moc vysoké, a... no moc se nepodobá Severusi Snapovi :D.
Ale když přivřete (a nebo je radši rovnou zavřete, to bude lepší :D) oči. Tak možná...
No prostě jsem se snažila :D.

Panenka - modrá
Asi nejrychlejší obrázek co jsem kdy nakreslila. Byl hotový ani ne za minutu, když jsem dokreslovala oči panence s rudými vlasy. Škoda že fotka je tmavá :(. Tenhle obrázek se mi líbí :).


Řím
Už přicházím na kloub tomu, jak se kreslí voda. Obličej opět moc úzký, i když v tomhle obrázku mi to tolik nevadí. Nejvíc mě asi bavilo kreslit, ti mini obrázky na krajích obrázku :D.


Bota
Když jsem byla v metru, tak přede mnou stál pán s touhle botou, no a... :D. Asi si musel myslet že jsem blázen kdyžb jsem mu se šíleným výrazem zírala na botu, a tužkou čmárala do papíru co jsem držela v ruce :D. Moc se nehýbal, a tak byl vlastně modelem. Od té doby, co se takhle vždycky vrhnu na cestující, mě baví jezdit metrem :D. Jo a pokud se vám zdá, že ty barvy jsou šílené, tak se vám to zdá správně. Boty měl hnědé, a mě to přišlo moc nudné :D.


Kozačky
Fotka je tmavá, což mě mrzí :(. Kresleno ve stjným metru, v jakém byl kreslen obrázek bota. Tentokrát jsem se koukala na paní. Její obličej mi přišel moc těžký, a navíc jsem měla málo času. Tak jsem alespoň nakreslila její kozačky :D.



Zlatý pes
A to doslova :D. Kresleno podle doopravdovýho psa. Vypadá jako by byl vycpaný :D.
Ale co.

Dýně... snad :D
Tak za tenhle obrázek se omlouvám :D.


Ptáci
Kresleno v pavilonu exotických ptáků. Ptáci mě nikdy moc nebrali, a tak jsem se zabavila tím, že jsem je kreslila :D. Za nima jsou kytky co jsem kreslila u jednoho obchodu s kytkama. (To zní jako inteligentní věta, viďte :D.)


Papouch :D
Je těžké někoho nakreslit, když se neustále pohybuje. A tenhle papoušek se doopravdy neustále pohyboval :D. Kresleno opět v pavilonu exotických ptáků.

Hrnek
Rychlá kresba, kreslená podle hrnečku.



Hruška
Tak na tuhle hrušku jsem pyšná :D. Stínování v pohodě, obrys v pohodě... prostě... konečně se mi něco povedlo :D.


Figurína
Rychle kresleno propiskou v obchodě. Konečně mě to v obchodech začíná bavit :D.


Bota... v obchodě
Opět kresleno v obchodě.


víla
Kresleno v obchodě, a ne, nebyla tam nikde víla. Tahle se zrodila v mé hlavě :D.





Piano
Piano se mi docela líbí, ale tvar těla má nepřirozený. Prostě... nic moc.


žabák
Už vážně přicházím na kloub vodě.
Kresleno na výstavě exotických ptáků. Divíte se že tam byla želva? Buďte rádi že jste tam neviděli červi. Vypadalo to jako hladina vody, tak jsem se přiblížila a... no musíte asi vědět jaký jsem měla šok.

želva
Kresleno v pavilonu exotických ptáků.


Sovička
Kresleno v pavilonu exotických ptáků. Konečně jsem tam uviděla nějakého ptáka :D.
Musím říct že jako model byla zlatá. Vůbec se nehýbala, jenom na mě koukala, a čekala až jí nakreslím.


Kečup a hranolky
Kresleno v pavilonu exotických ptáků. Ne tohle doopravdy nebylo v kleci :D. Bylo to u občerstvení, někdo si to koupil... a pak to nedojedl. Zbyla jedna hranolka a tuna kečupu :D.


Exotický pták

Kresleno na výstavě exotických ptáků.
Jeden z mála exotických ptáků co tam byli :D.
Pořád se hejbal... a no...
no...
no radši, no coment :D.

Kdo kde bydlí
Ani nevím jak mě napadlo kreslit tenhle obrázek.
Prostě kde kdo bydlí :D.


Krajina
V knihovně jsem si půjčila horu knížek pro dospělí.
Jsou to knížky o malování.
V tadytý stálo, namočte papír : super namočila jsem papír, tak dokonale, že přes něj bylo vidět :D.
A pak tam stálo : Potom rozetřete pomalu nejtemnější barvu. A pomalu ubírejte vodu. Vždycky si pečlivě vysušte štětec. - Tohle jsem tak dokonale nepochopila takže jsem vzala můj věčně mokrý štětec, namočila ho do věčně špinavé barvy, a začala barvu hlava nehlava mydlit na papír :D.
Pak tam stálo : Pomalu kreslete, stromy a keře, a potom už jenom nakreslete dům. A vida vaše mistrovské dílo je dokonáno :D. Tak k tomuhle připíšu jenom to, že jsem se u poslední věty hodně smála :D.

Na vrcholku světa
Kresleno u písničky Imagine.



Krev
Kresleno u písničky bratříčku zavírej vrátka, kterou jsem si pouštěla už nejméně třicetkrát.
Vždycky mi z ní běhá mráz po zádech.
Zvlášť když vím o čem vypráví.

Bratříček
Opět kresleno u písničky bratříčku zavírej vrátka.

Mini obrázek - pusa
Prostě další rychlí obrázek.

Podivná část obličeje
Tak na tomhle obrázku se mi nelíbí absolutně nic.

Víla
Rychle kresleno propiskou, nejspíš u televize. Oblíčej se mi docela líbí, ale ruce má hodně podivné :D.

Panenka 5464945462146
panenka 5482781079842
no coment.


panenka 6547827455721
baletka 0.4
Sen
Tak tady vidíte co se mi honí v mé šílené hlavě :D. Ta ruka mi řpijde zajímavá, ale to moře...
no...
to moře se jaksi nepovedlo :D.


Titanic
Po tom co jsem nedávno shlédla titanik (po kterém jsem hodinu brečela).
Jsem namalovala podle obrázku v počítači tenhle obrázek.
Vím že leonardo Dicaprio neměl černé vlasy... ale...
...stejně se mi tento obrázek líbí.


A to byl poslední obrázek. Doufám že se vám obrázky líbily, a že vám udělali alespoňˇna malou chvíli radost.


Loučím se
váš
yellow-dog

Anděl - 1.kapitola (Nový žák)

30. října 2010 v 14:23 | yellow-dog |  Anděl
Ahoj. Dnes jsem napsala obrovskou kapitolu Anděla, ale blog.cz mi to vypnul, když jsem dávala zveřejnit.
A to už je podruhé!

-------------------------------------------
Anděl

Stalo se to před pěti lety, když jsem chodila do školy jménem Wear.
Se mnou tam chodily samí snobové. Nebyla jsem proti nim bohatá, takže si mně vůbec nevážily, ale na druhou stranu jsem proti nim nebyla chudá, takže jsem tam mohla chodit.
Pravda ovšem byla že mě nenáviděly.

Jednou když jsme právě měli biologii, přivedl pan ředitel dva nové žáky do naší školy. Byl to kluk a holka. Sourozenci. Oba měli blonďaté vlásky, a oba měly modrozlaté oči. Měli tak bílou pleť až vypadala jako by zářila, a všichni žáci z nich byli ochromeni, do té doby než se dozvěděly kolik vlastně mají peněz.
,,Přivezl jsem je ze sirotčince pane ředitely."
,,Aha."
,,Říkali, že se jim tam objevily zničeho nic, jako by spadli z nebe."
,,To jsou lži."
,,Ale..."
,,Zase pijete ten marihuanový džin?"
,,Ne, já..."
,,Ale ano, víte jaký jsem s tím měl minulé léto problémy pane učitely? Tehdy jste se choval jako naprostý šílenec.
,,Ne to..."
,,Odporujete mi?"
,,To bych si nedovolil, ale..."
,,Tak jděte!"
,,Ale..."
,,Okamžitě vypadněte!!!!!"

A pak si všiml mě.
,,Ty!"
,,Ano." Řekla jsem nevinným hlasem.
,,Víš co jsme si říkali o odposlouchávání?!"
,,Ano je to zakázáno."
,,Je za to trest. A to trest velmi vysoký. Jedenáct hodin po škole s paní učitelkou Hiou."
,,Ale to je moc přísný trest. Vždyť má na šířku pět metrů. Byla ve válce, a když vstoupila doprostřed bitvy, tak se všichni rozutekli!"
,,To je do nebe volající lež."
,,Rozsedla pět žáků!"
,,To bylo jedno velké nedorozumění, navíc ti žáci žijí a jsou v pořádku."
,,V pořádku?! Mají zlámaný všechny kosti v těle."
,,Prospělo jim to, a už se se mnou nehádej. Mám práci. Prostě jedenáct hodin po škole, a vypadni."
Chtěla jsem odejít, ale cestu mi zastoupil ten nový žák.
,,Myslím si, že to není spravedlivé pane řediteli."
Ozval se nečekaně.
Ředitel pozvedl obočí. Tohle si k němu ještě nikdy nikdo nedovolil.
,,Věděl jste že vás odposlouchává celá její třída, a stejně chcete potrestat jenom jí, to je přece nespravedlnost!"
,,Ne to není."
,,Jste nespravedlivý."
,,A ty jsi po škole. Za to že jsi drzý ke svému řediteli. Budeš po škole tady s..."
,,Jenny."
,,A jak dál?"
,,Jenny, Jenny Doopová."
,,Budeš po škole tady s Jenny Doopovou. A s paní učitelkou Hiou." Strašidelně se usmál.
,,Ale..."
,,A teď už jděte, mám práci."
Tak jsme tedy odešli.

Chvilku jsme šli klidně.
,,Ale proč?..."
,,Spravedlnost. Nebyl spravedlivý."
,,Pokud hledáš spravedlnost, tak sis měl vybrat jinou školu."
,,Ano já vím, ale já nehledám spravedlnost. Já chci změnit nespravedlnost ve spravedlnost."
Koukla jsem se mu na záda. Měl tam dva nápadné výběžky, jakoby boule.
Najednou se polekal.
,,Kolik je hodin?"
,,8:OO přesně."
,,A v kolik se stmívá?"
,,Tak v 8:10, včera v 8:05."
,,Já... já už musím jít, mám... práci."
A najednou byl pryč. Ve setině sekundy zmizel.
Zvláštní.

Další ráno byl zase přátelský.
Všem těm snobům pomáhal, a na všechny se usmíval svým zářivým úsměvem.
Byl tak strašně milý... jako anděl.
Jeho sestra byla strašně plachá, na všechny házela své skromné úsměvy.
A pak  přišel ke mě.
,,Chceš s něčím pomoct?"
,,Ano... i když ne, to by jsi stejně nepochopil."
,,Jsem si jistý, že bych to pochopil."
,,Je to moje největší tajemství..."
,,A prozradíš mi ho?"
,,Prozradíš mi ty to své? Něco za něco. Poku souhlasíš, budeš v pět hodin v lese."
Potom nás paní učitelka Hiou rozehnala.

Přišel. Měla jsem takovou radost, že jsem si na místě poskočila.
Chytla jsem ho za ruku...
...a ukázala mu můj svět.

-------------------------------------------
pokračování příště...
-------------------------------------

Doufám že se vám to líbilo.
Obrázky kreslím, a brzy přibude nová kapitola :).

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Číslo 6

29. října 2010 v 22:13 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Znáte ten pocit, kdy byste se chtěli smát, a přitom brečet?
Tak ten mám teď já.
Mám radost z pozitivních komentářů z minulého článku, a vlastně i z toho jednoho nepozitivního, a tak mám radost že red-cat zase funguje internet, a že se tak můžu těšit z jejích článků...
ale...
Ale.
Vždycky je tu nějaké velké ale. Když už začínám být zase šťastná někdo mi ihned ukáže, jak světv chodí, jaká jsem, co si o mě lidé myslí, a jak hloupě se chovám.
Jsem zmatená.
A jsem taky smutná z kruté reality.
Ano pokud se někomu v paměti vybavil minulí komentář, tak se mu vybavil správně.
Na jednu stranu se tomu směju, a na druhou stranu z toho chci brečet.
Jsem z toho smutná.
Nejdřív jsem se tomu smála, ale pak...
pak, mi došlo že to myslel naprosto vážně.
Pokud je život jeden velký balet, tak mi právě někdo podkopl nohu, a já spadla.
Jsem přitom zmatená co se děje, čekám na vyvětlení, na pomoc...
...na cokoli.
Na nějaké znamení.
Možná jsem Kruté realitě mými fotkami ublížila...
pak se jí velice omlouvám.
Nesmažu ten komentář.
I když jsou tam sprostý slova, tak je to ještě pořád její názor, a jsem to přece já kdo všude rozhlašuje, že každý má právo vyslovit svůj názor, a nebo svojí myšlenku.
A to i za cenu, že ten názor někomu ublíží.
Možná proto taky píšu tenhle humorný článek, aby mě vyvedl z té hrozné temnoty do které jsem opět znovu spadla.
Tento článek je věnovaný red-cat...
a i když jí to možná ani neudělá radost...
tak jí chci říct že jsem to myslela v tom nejlepším úmyslu...,
a že...,
je to ta nejlepší kamarádka na světě.



Číslo 6

V praze šest, v šest hodin, zazněl na městské policii č. 6 podivný telefonát.
----------------------------------
,,Dobrý den, volám z autobusu číslo šedesát šest, chci vás informovat, že do našeho autobusu nabouralo šest vozů s č. 6666.
Vedle nás je právě 6 keřů, za kterými je schováno 6 vystrašených řidičů vozů co bourali do našeho autobusu.
Potom co do nás nabouralo těch 6 vozů, tak se lehce zranilo 6 cestujících v našem autobusu.
Dalších 6 rozzuřených cestjujících, co byli rozzuřeni, se vrhli na 6 vyděšených řidičů, schovávajíc se za 6 řídkých keřů.
Prosím pošlete alespoň 6 policistů, co mají rádi číslo 6.

---------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------



Ano, moc vtipné to tedy doopravdy není.
Klidně mi to opět napište do komentářů.
Já to unesu.
Ach, mám pocit jako by bylo všechno v pohodě, a pak...
...mě zase někdo srazil na zem.
Nejvíc mě bolelo když mě srazily lidi kterým jsem věřila.
Neznáte je.
Kéž bych je nikdy nepoznala ani já.
Vlastně je to jenom jeden člověk.
...Který mě ještě pořád pomlouvá za mými zády.
A uráží, a kritizuje když si myslí že jí neslyším.
Nemohla bych tu o ní napsat ani to, že je zlá...
... ne to bych potom byla úplně stejná jako ona.
Možná proto se mi tak hnusí všechno růžové, a všechno co je cool.
I když to by se mi hnusilo tak jako tak.
Vždycky budu pro všechny ta trochu divná.
Ale aspoň nejsem jako oni.
 Nikdy nedopustím abych byla jako oni.
Alespoň ne v tom, abych zradila své nejbližší...
...své kamarády,  svou rodinu...
A tohle všechno je věnováno tobě red-cat...
to tobě přeju co nejvíc štěstí...
... a aby ses nenechala ponořit do takové temnoty v které jsem teď já.
Jenom kvůli jednomu pitomému komentáři.
A kvůli vzpomínkám, které se teď vrací.
I přes bolest umět stát, i přes bolest bojovat,
to je hrdinství.

Proto jestli je život jeden velký balet...
...a já právě spadla...
tak se zase zvedám...
...a to už jenom proto abych mohla bojovat do posledního dechu...


Tak se loučím
váš
smutný
yellow-dog

Výlet

28. října 2010 v 20:51 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Dnes jsem vyrazila po OPRAVDU DLOUHÉ době na výlet.
Zjistila jsem o co přicházím.
Bylo to prostě... úžasné. Dokonalé a fascinující.
A abyste z toho měli alespoň polovinu co já, tak sem dávám moje skromné, tmavé, a nekvalitní fotky :D.
Přesto se mi některé z nich skutečně líbí, a doufám že vám se budou alespoň na 1 procento ze 100 líbit také.


Strom
Listí
List
les
Listí (II)
Zlaté a zelené listí
Nakloň hlavu na stranu :D
U téhle fotky mám neodbytnou tendenci naklánět hlavu na stranu :D. Ale foťák jsem nakloněný neměla. Prostě jenom větev stromu :D.


Kytky
Kytky (II)
Kytky (III)
Kytky (IV)
Listí (5)
Pohádkový les
Nevím proč jsem to nazvala pohádkový les.
Asi proto že mi ta fotka připadá, jako by byla vystřižená z nějaké pohádky.
No prostě...
... pohádkový les :D.

Zastřené mlhou
Jezero
Značka
Mraky
Tahle fotka se mi strašně líbí.

Tmavé
...
Oblačno
Tahle fotka mi přijde zajímavá :).

Tráva
Sen
Prostě jako bych byla ve snu.

Tmavé (II)
Dva stromy
Krajina
Krajina (II)
Lavička
Lavička II
Koleje
Ano to jsou víčka, oči vás neklamou :D.

Víčka
Koleje (II)
Víčka II (detail)
Pes
Pes co na mě začal štěkat :D.
Hned jsem toho využila :).

Pes 2
Pes 3
Růže
Rostlina
Rostlina
Rostlina 3
Krajina
Krajina (6?)
Krajina (7?)
Až na kraji světa
Tuhle fotku jsem si zamilovala.
Tady prostě půjdete...
... a spadnete přes okraj světa...


Krajina (8?)
Krajina (9?)
Šípky
Šípky 2
Šípky 3
Krajina (10?)
Lavička 01
Lavička 02
Z tohohle možná udělám animaci.

Lavička 03
Lavička 04
Lavička 05
Lavička 06
Nebe
Nádhera
Nemám slov.

Nebe (II)
Zamlženo
A to byl poslední obrázek.
Uff, asi nejdelší článek v mým životě.
Myslím že po tomhle si sednu a ani se nehnu :D.
No snad se vám obrázky líbily.
                                                 
 A VARUJU, ZA ZKOPÍROVÁNÍ A TO I SE ZDROJEM VÁS IHNED ZAŽALUJU NA BLOG.CZ
Omlouvám se za to, ale...
no...
řekla jsem si, že to sem pro jistotu dám.

tak zatím ahoj
váš
unavený
yellow-dog

Rodina Blackových - THE END

25. října 2010 v 16:46 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Přijali mě do Autorského klubu !!!!!!!!! Vlastně jsem se to dozvěděla až od Bereniky, co mě napsala že mě přijali.
Ani si neumíte představit jakou mám radost.
Ale abych vás dlouho nenudila výlevy na téma moje pocity, tak už vám sem radši dám další kapitolu Blackových.
Snad se vám bude líbit.

------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------

Souboj začal.
Zlo nehrálo fér.
Dvanáct věrných sluhů proti Kate a jemu.
Neměli nejmenší šanci.
Dvě minuty se bránily ale...
...byla moc velká přisila.
Neměli šanci.
Ani naději.
Zlo vítězilo.
Kate věděla že prohrává. Boloestně pohlédla na něho. Už jí bránil z posledních sil.
Dohrávali...
... hra za chvíli skončí, a oni prohrají.
Když tu se zničeho nic objevilo zlo.
Mělo tu drzost objevit se tam.
Kate na zlo pohlédla. Samozřejmě mu nepodléhla do očí.
Nebyla přece sebevrah.
Ale stejně...
... kde bere tu strašnou drzost, se tu objevit.
Poklekl k Kate.
,,Hra je téměř u konce."
,,Podváděl jsi."
Kate zasípala. Docházel jí dech, ale z posledních sil ještě mohla mluvit.
,,O tom hry jsou. Podvádí se v nich."
,,Dělá ti to radost?"
,,A co?"
,,To že mě vidíš umírat."
,,Ne nedělá. Už nemám s kým bych hrál tu naší podivnou hru."
,,Se mnou už ne, když podvádíš." Uchechtla se Kate.
Zlo se pousmálo.
,,Takže tohle je konec?" Zeptala se tiše Kate.
,,Ano. Smutné že."
,,Ano." Kate se naposledy usmála.
A pak... se mu podívala do očí.
Do těch jeho nádherně červených a zlých očí.
Padla.
Ale byla ráda.
Byla ráda za to, že jí bylo umožněno aby žila.
Kate Blacková.
Moc radostný život neměla.
A to jenom kvůli lidské hlouposti...
... která bude na zemi až do konce věků...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
  ------------------------------------------------- THE END ------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------------------


Ani nevíte, jak strašně mě mrzí, že umřela.
Poslední dobou jsem jí měla radši než Lilly Smithovou. A navíc... zlo zvítězilo. Tak to přece v pohádkách nikdy není.
Ale tohle není pohádka.
Toto je pravdivý příběh.
Takže pokud uvidíte v hospodě malou černovlasou holčičku, co píše rychle do deníku, tak se jí neposmívejte.
Je totiž možné že se Kate Blacková vrátila zpátky mezi nás.


Tak ahoj
váš
yellow-dog

Obrázky - II

24. října 2010 v 15:11 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Dnes přidávám další obrázky.
Minulé byly... no... víte...
trochu... nekvalitní.
A mohu vás ujistit že tyto budou ještě nekvalitnější.
Bohužel.
Obrázky k thrilleru  Lilly Smithové jsou nakresleny, (takže nemusíte mít pochybnosti že to nemyslím vážně :D).
Ještě vůbec nevím jak ho udělám.
Zkusím si najít na googlu nějaký návody pro stejný šílence jako jsem já.
Ale abych zase neodbočovala...
... tak už vám sem ty obrázky radši dám...


Alenka v říši divů - Walt Disney
Tmavá nekvalitní fotka.
Originál je opět mnohem lepší.
No co...
... tenhle obrázek jsem nakreslit chtěla.
Mám ráda Walta Disneye. Ty jeho filmy... každý obrázek kreslil zvlášť, samozřejmě pak už na to měl studio ale stejně... jeho pohádky jsou kouzelné.

Kloboučník
Opět kresleno podle obrázku v počítači.
A opět strašně tmavé.
Ach jo.

John Lennon
Jak už jste si asi mohli všimnout, obdivuju Johna Lennona.
Imagine... je to jediná písnička která mě uklidní když jsem na dně.
A za nic na světě bych ho nevyměnila za Lady Gagu.
Prostě člověk kterého obdivuju.
Za to co udělal pro svět... prostě za všechno.
Obrázek je strašně tmavý.

Kluk


Nějaký zvláštní kluk.
Nevím co k tomu víc napsat :D.


Kluk II
Opět strašně tmavá fotka.
Omlouvám se.

Necelá baletka
Opět nepovedená, tmavá, a ani ne celá baletka.
Musím se lepšit :D.


yellow-dog
Opět tmavá fotka.

boxerka
Boxerka.
Má zvláštní šaty, a divné ruce.
Ale stejně...
... se mi líbí

red-cat a yellow-dog
Všechna autorská práva kolem hlavy patří red-cat.
Vlastně celá hlava, já dokreslila tělo.
A vymalovala hlavu.
Ale stejně patří autorská práva red-cat.

Dáma v modrém
Kreslila jsem to rozmazávací pastelkou.
Fotka je tmavá, originál je opět mnohem lepší.
Ale stejně...
... se mí líbí.

Kate Blacková a její maminka
Ještě před tím, než umřela maminka Kate Blackové.
Pusu má jakoby od krve, takže se nelekejte :D.
Fotka bohužel opět tmavá.



tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Opět se vracím s obrázky :)

23. října 2010 v 18:50 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Dnes už podruhé se vracím s dalšími obrázky.
Abych to zase celé neprokecala, radši je vám sem dám hned.
Dnes (snad) budu pokračovat v Lilly Smithové, tam se budu moct vykecávat dle libosti.
Tak tady už to je :


oči
Původně jenom rychle nakreslená kresba.
V photofiltru mě napadlo vybarvit jí oči aby byla zajímavější..., a ...
...no výsledek vidíte sami.
Mě se to docela líbí.
A vám?


Kloboučník
Kloboučník.
Opět jenom nakreslený, a opět vybarvený ve photofiltru.
Narozdíl od první panenky se mi ale moc nelíbí.
Víc se mi líbí vybarvený vodovkama.
A vám?

Pán v zeleném
Uf, konečně nějaký barevný obrázek.
Docela se mi ulevilo.


podivná panenka
Prostě další podivný obrázek hotový za minutu.


Zelená myš
Zelená myš.
U mě není co dodat :D.




baletka 0.1
Baletka.
Neumím kreslit baletky.
Ale tahle se mi líbí...


Je jich málo.
Ano, je jich žalostně málo, ale co se dá dělat.
Další přibudou.
Slibuju.

Už jsou i nakreslený, jenom si počkat.




Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Kočky - obrázky

23. října 2010 v 18:05 | yellow-dog |  Zvířata
Ahojky. Koukla jsem se co mám na blogu za rubriky, a zhrozila se, kolik jich je prázdných.
Proto jsem taky namallovala a nakreslila obrázky koček.
Vím že neumím malovat kočky.
Ale některé obrázky se mi dokonce i líbí.
Některé... no jo, jenom některé.
Abych vás dlouho nenapínala, jakou hrůzu uvidíte tentokrát, tak už končím s tlacháním.

:


číhá
Zmutovanej kocour
Ano, přiznávám se, kresleno podle obrázku v počítači.
Překvapivě se mi líbí, protože stínování se mi vyvedlo :).


Tiše... spí
Bílá kočka
Kocour s jedním zubem
Šedý kocourek
No zas tak hrozné to nebylo no ne? :D.
Každopádně jsem se snažila.
A to je hlavní.


Ale teď už ahoj
váš
yellow-dog

Rodina Blackových - zlo znovu útočí

22. října 2010 v 19:05 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Po dlouhé době (po jednom dni :D) se vracím s další kapitolou Blackových. Minulá kapitola byla moc smutná. Tahle bude v náladě let it be, a nebo naděje. Pokud uvidíte překlep, nebo hrubku, klidně mě upozorněte, píšu to zmzlíma prstama. Po tom co jsem bez rukavic vyrazila ven, už nemůžu ani psát na počítači.
No jo, už tu máme zimu.
Ale abych vás dlouho nenudila...

-----------------------------------------------------------

V hospodě

Kate Blacková pozorovala fotografy. A oni pozorovali jí.
Ona je pozorovala jako šelma, a oni jí jako oběti. Už pro ní nebyli ničím zajímavý.
Ani jí neposlouchali. Nevěřili jí. Nikdo jí nevěřil.
Najednou někdo zaklepal.
Je to dost zvláštní, když někdo zaklepe na dveře v odlehlé hospodě.
Kate se vybavoval jenom jeden člověk který by to udělal.
Ušklíbla se.
Pán s kapucou si ihned sedl k ní.
Poznala ho.
Nikdo jiný, by se tak nesnažil zakrýt svoje oči.
,,Tak už se s tebou zase setkávám." Zašeptal, a usmál se.
Kate se usmála.
,,Ty víš že jsem se změnil Kate. Právě proto nemám oči. Zlo mi je zničilo. Zlo je můj nepřítel.
A ty... jsi můj přítel."
,,Nejsi můj přítel."
,,Co se stalo, to mě moc mrzí Kate, ale..."
,,Zabils mojí matku!!!"
Kate to vykřikla z celých plic. Hospoda, v které se neustále někdo smál, a nebo křičel o pomoc. Ještě nikdy neslyšela takový srdcervoucí a žalostný výkřik. Byl plný beznaděje a zoufalství.
Hospodský se na Kate podíval se zdviženým obočím.
Tohle by od osmileté holčičky nečekal.
Ale ona vlastně nebyla osmiletá.
Ale to nevěděl.
Celá hospoda se na ní dívala.
Uklidnila se, a posadila se.
V očích ještě stále měla slzy.
Lekl se jí, a něco mu teklo z očí které neměl.
Slzy.
Je to vůbec možné? Je možné aby ďábel brečel? Je to možné.
Vždyť ďábel není jenom zlý.
Nikdo není jenom zlý.
Jak byla Kate hloupá...
... nikdo přece nemůže být jenom zlý.
Nechtěl zabít její matku.
Musel.
Sloužil přece zlu.
A zlu není dobré odporovat. Vlastně to není ani  možné. Zlu nemůžete odporovat.
Nemůžete... jste proti zlu úplně bezmocní, a jediné co můžete je vzdát to.
Kate se zamyslila.
Myslel to upřímně o tom nebyl pochyb ale...
Ale.
Zabil přece její matku.
Nemohl za to ale...
sloužil zlu.
Co když mu slouží ještě teď, a jenom předstírá že chce být přítel?
Co když oči má, a sundá si kapucu?
Ale ona mu věřila.
Věřila mu od té doby co viděla jako mu po tváři tečou slzy.
Litoval toho.
Čekal na to co řekne.
Nadechla se, a řekla : ,,Tak tedy mír."
Usmála se.
Tak tedy mír.


--------------------------



Zlo zuřilo.*.
Zradil ho.
Sluha co zradil svého pána, a musí být potrestán.
To s matkou Kate byla dobrá práce ale...
... litoval toho.
Litoval toho že to udělal.
Navíc se jako sluha pořád vzpíral.
Je to komplic Kate, musí ho odstranit dřív, než napáchá škodu.
Pořád vidí, i když je bez očí.
Kate mu věří.
To by se dalo využít.
Zlo se pro sebe usmálo.**.
A přikázalo sluhovi odstranit ho z cesty.


--------------------------------------------------------

Kate a on šli mlčky po hřbitově.
Ta smutná vzpomínka z Kateiny mysli nevymizela.
Jemu se po tvářích začaly koulet kapičky slz.
Litoval toho.
Ale to jí teď bylo jedno.
Vzpomínala na ty zlaté vlasy.
Na ten její krásný smích.
,,Lituješ toho?"
,,Ani nevíš jako moc."
Objali se.
Byli přátelé.
Ale...
najednou Kate zpozoravala... že je někdo špehuje zpoza nedalekého stromu na konci lesa.
Trhla jím.
A zachránila mu tím život.
Někdo se proti němu vrhl s nožem, a o centimetr ho minul.
Ďábel zasyčel.
Jeho přátelé se stali jeho nepřáteli, a jeho nepřátelé jeho přátely.
Musí jí chránit.
Musí.
Se syčením se vrhl na útočníka.
A on... utekl. Zbabělec.
Ďábel si oddychl, ale věděl... že ještě nemají vůbec vyhráno.
Když v tu chvíli si všiml kam se Kate dívá.
Byli obklíčeni dvanácti bojovníky.
Bojovníky zla.
Nastala minuta ticha, a...
souboj začal...


------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------

Dobrá, připoštím, že to nebylo ani let it be, a ani nějaká super optimistická povídka, ale mě se přesto líbila. ϡábel se zde ukázal v pravém světle. A je z něj kladná postava. Pokud tam objevíte hrubky, tak pište do komentářů.
Psala jsem to zmrzlími prsty.
    
Ale teď už se loučím
váš
 totálně zmrzlí
         yellow-dog













* Pokud pevně věříte, že zlo nemůže zuřit. Tak se dokonale mýlíte.
** A pokud pevně věříte, že se zlo nemůže samo pro sebe usmát, tak se zase mýlíte.

Obrázky - mix 2

21. října 2010 v 16:10 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Dnes už podruhé se vracím na můj  blog. Dlouho jsem nepřidala žádné obrázky, tak jsem to chtěla napravit a... no jak vidíte dopadlo to naprosto katastrofálně.
Vaší jedinou útěchou bude to, že ve skutečnosti to vypadá mnohem líp.
Příště už budou obrázky ze skeneru slibuju.
Tohle je jenom taková rychlovka. Snad... jo...
Fotky jsou nekvalitní, a obrázky taky nejsou dvakrát povedené. Ale některé se mi přesto líbí.
No posuďte sami... :


Pan
Tenhle obrázek jsem kreslila ve spěchu.
Za minutu byl hotový.
Sice to není žádná sláva ale, no... snažila jsem se :D.

Tmavá panenka 1
tmavá panenka 2
ello
Strašně tmavé, já vím.


Panenka s pusou od marmeládyTenhle obrázek jsem si zamilovala. Holčička s pusou od marmelády. A vzadu schovává koláč.
Ale stejně je originál lepší... má takové to osobní kouzlo.


Elfka

Tenhle obrázek se mi zas tak moc nelíbí.
I když stínování... je kupodivu dobré...
ale stejně je lepší holčička s pusou od marmelády.


panenka 5
Malá panenka zabalená v dece.



Jiné světy
revoluce
Mám ráda francii. Ten její jazyk mi přijde nádherný. Vlastně jsem do ní tak trochu blázen, chtěla bych se tam někdy podívat.

A to byl poslední obrázek.
Propašuju vám sem ještě dvě fotky které sem vyfotila a líbily se mi, a pak už doopravdy budu končit.

flower
už ani nevím kde jsem jí fotila...
myslím si že u někoho na zahradě.
Nebo v parku?
Nevzpomínám si.


nebe
Vlastně jsem jenom obrátila fotoaparát a fotila mrak.
Miluju mraky.
A navíc... fotka podle mě vypadá zajímavě.

-----------------------------------------------------------

Tak to bylo všechno.
Doufám že se vám to líbilo.

tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Fantasy - útěky do jiných světů

21. října 2010 v 15:28 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Už v pondělí jsem chtěla přidat článek na toto téma ale... bez obrázků by to nebylo ono.
Musím vás ale upozornit, že ani s obrázkama to není ono. Jsou tmavé... a... nekvalitní.
Prostě moje obvyklé výtvory.
Snad se vám můj článek bude líbit.


----------------------------------------
Fantasy

Myslíte si že byjste bez fantazie, mohli žít?
Já teda rozhodně ne.
Vždyť kdyby nebyla fantazie, tak co bych proboha dělala?
Bez toho prostě nemůžu žít.
Je to jedna z těch hodně věcí na kterých jsem závislá.
Je to jako sen.
Prostě už nechcete být v tomhle světě, zasníte se, a ...
budete někde jinde.
Nepotřebujete kouzelné věci, ani mít kouzelnickou krev, abyjste se tam dostali.
Stačí jen mít fantazii.fantasy
Obrázek je jakoby zastřený mlhou, takže to vypadá, jako by byl rozmazaný.
Je nesmírně těžké kreslit vodu.
No... snažila jsem se :D.
Tento článek byl nesmírně krátký... a za to se vám strašně moc omlouvám, ale no... znáte mě :D.



Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Rodina Blackových - smrt a slzy

19. října 2010 v 17:21 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Poslední článek, jak jste si mohli všimnout, byla animace. A téma týdne je fantasy.
Hmmm... ještě popřemýšlím jestli já beznadějný snílek něco sesmolím na téma fantasy.
Snad jo... obrázky jsou už namalovány, stačí je jen nahrát do počítače, oříznout v photofiltru a bude hotovo.
Ale abych se nerozepsala... to si nechám na rodinu Blackových.

---------------------------------------
Deník :

S maminkou šlo všechno líp.
Už mě bavilo žít.
Jedinkrát v životě mě bavilo žít, a to bylo v té době když jsem byla se svou mámou.
Sec svou milovanou mámou.
I teď když na to vzpomínám tak mě přepadne smutek.
Proč zrovna ona. Proč jsem ne já?
Asi už tušíte, že to co sem teď napíšu, nebude veselé.
Ani nevíte jak moc to sem toužím nenapsat... ale, radši psát hořkou pravdu než sladké lži.
Život není vždy sladký.

,,Mami, já mám strach." Přepadla mě úzkost. Byli jsme tehdy s mamkou na rybách, a já cítila tu hrozivou atmosféru.
,,Neboj, nic se ti nestane Kate."
,,Ale já se nebojím o sebe, ale o tebe. Pamatuješ jak na tebe minule koukal?"
,,Nemáme se čeho bát, Kate věř mi. Nic se ti nestane."
,,Vypadá to, že tu nejsou žádné ryby, radši půjdeme jinam."
,,To je dobrý nápad mami."
Tehdy jsem ještě nevěděla že nás někdo sledoval. Někdo, koho jsme znali. Ďábel. Vím že se smál. Smál se když... nemám sílu to sem napsat.
Už nemám sílu.
Od té doby co máma... tak nemám sílu.

V hospodě


Něco bylo s Kate.
Novináři se na ní zvědavě dívali.
Ignorovala je.
V očích něco měla. Že by to byly slzy?
Ta silná Kate Blacková měla v očích slzy?
Ona?
Ta která neplakala, ani když jí ďábel vysával duši?
Tak která plula až na kraj světa, pro to, aby zachránila malou bezvýznamnou holčičku?*
Kate Blackové tekly po tvářích slzy.
Byly, stříbrno modro průhledné.
A chvílemi byly černé.
Kate se rozklepala ruka.
Snažila se jí nějak zkrotit, ale nešlo to.
Tak tedy psala jiným písmem.
Kterým už potom psala pořád.

Deníček


Šli jsme zpátky z ryb.
Cítila jsem tu atmosféru.
Jako... jako by se blížila smrt.
Pomalu, ale vytrvale.
Cítila jsem, že máma to taky poznala.
Ty její zlaté vlasy... byla tak nádherná.
Vsávala jsem se do ní pohledem.
Když tu nás zastavil nějaký pán.
Měl kapuci na hlavě, takže jsme mu neviděly do očí, ale cosi se mi na něm zdálo falešné.
Chtěla jsem jít pryč.
Když tu jsem se zarazila.
Prodával ryby. Tak počkat... jdeme z ryb, a najednou narazíme na pána s kapucí na hlavě který prodává ryby?
A navíc je má až nepřirozeně voňavé a dokonalé.
Mě se zdál už od první chvíle naprosto falešný.
Ale mámě ne.
Ona nevěděla co je to zlo, neuměla ho rozpoznat od dobra. Všem na světě věřila.
Snažila jsem se jí nenápadně naznačit, kdo si myslím že to je, ale nepochopila to.
Nepochopila mě.
Vždycky pochopila co jí naznačuju, ale tehdy ne.
Nepochopila to.
A hned se zeptala kolik stojí kapr.
,,Ten je za jednu službičku."
Řekl prodavač jakoby smutným, starým hlasem starého dobrého rybáře. Byl falešný.
Měla jsem toho dost.
Sebrala jsem odvahu, a chtěla mu rukou stáhnout kapuci, ale ucukl.
Bodejť by neucuknul.
Byl falešný.
A v naší podivné hře podváděl.
Nehrál fér.
Zlo vlastně nikdy není fér.
,,A jaká by ta služba měla být?"
,,Odnesete mi tu rybu tamhle na hřbitov."
Viděla jsem jak máma zkameněla.
Tohle nečekala.
Na hřbitov... asi jí to stejně jako mě přišlo trošku podezřelé.
Ale za chvilku na to hzapomněla a popadla košík plný ryb.
Muž v kapuce jí nasměroval.
Znovu jsem proti němu vyjela.
Ale byl rychlí.
Na mě až moc rychlí.
Zadržel mi ruku těsně před kapucou.
Byl to on. Nikdo jiný není rychlejší než já.  Kdepak to není žádný stařeček co prodává ryby.
Ale já to věděla. Kdyby mě byla poslechla. Ale bylo pozdě a navíc... si ještě pořád myslí že je to prodavač ryb.
,,Podvádíš." Zašeptala jsem mu tehdy.
,,Jsem zlo, a zlo obvykle podvádí."
Máma už byla na hřbitově.
Věděla jsem co přijde.
Ušil to na nás.
Podváděl.
Máma položila ryby. Cítila jsem jak se ďábel usmál. Jeho hra s ní byla téměř u konce. Dělalo mu dobře že se usmívala taky, nevěděla nic o tom, že to není ten ubohý starý dobrý prodavač ryb, za kterého ho stále považovala.
A pak jsem to poznala.
Všechno jí docvaklo.
I to, že nechce zabít jí.
Ďábel se otočil směrem ke mě, a pomalu si začínal sundávat kapuci. Teď byl silnější než já. Přemůže mě. Zemřu.
A pak... v mžiku vteřiny kdy jsem nemohla nic udělat, přede mě skočila.
Obětovala se pro mě.
Ještě do teďsi pamatuju jak zařvala.
Zlo jí vysálo duši.
Němě jsem tehdy zírala na tělo toho úžasného stvoření.
Blonďatá a krásná. Tak nádherná.
Viděla jsem jak se ďábel smál.
Neměla jsem sílu cokoli mu udělat, a jenom jsem ublíženě zašeptala : ,,Podváděl jsi."
A on mi stejně odpověděl : ,,Ale ty taky."
Pak na mě mrkl a řekl : ,,Jsi na řadě, Kate Blacková. Těším se, až z tebe vysaju duši. Zbyde jenom tělo. Duše bude navždy uvězněna v mém světě. A kdo za to může Kate? Kdo za to všechno může? Tvá již (ušklíbl se) zesnulá matka.
Nevěděla jsem co mám dělat.
Moje tělo ale předeběhlo moje myšlenky. Moje ruka vyletěla do vzduchu, a stáhla ďˇáblovi kapuci kterou si mezitím zase nasadil. Byla jsem rychlejší. Jeho oči byly rozžhavené do červena, a zlostně na mě zírali. Ano sundala jsem mu kapucu, ale k čemu mi to bylo? Mohla jsem se mu tak maximálně podívat do očí. Opět bude dobro bojovat proti zlu.
Ale dobro není silnější než zlo. Vlastně není ani slabší. Zlo a dobro jsou si rovni. Ale existuje ještě jedna věc.
Hloupost.
Lidská hloupost, a to je vlastně v jistém ohledu taky zlo.
Věděla jsem co přijde.
Já nebyla ta hloupá.
Podíval se mi do očí. Nepůsobilo to na mě. Nijak. Zlo na mě nemohlo.
Byli jsme vyrovnaní. Nevyhrával. Myslím si, že se do něj tehdy ze mě dostala špetka dobra, takže na mě nemohl. Po tří hodinách to vzdal.
A udělal něco co bych od něj nikdy nečekala...
...nabídl příměří...

----------------------------------------------
pokračování příště....
----------------------------------------------------------

Tahle kapitola doopravdy nebyla moc veselá. Snad se vám ale přesto líbila.


tak zatím ale ahoj
váš
yellow-dog























* Dobrá o tomhle se dozvíte v budoucnu.

Animace - jablko

16. října 2010 v 21:32 | yellow-dog |  Animace
Ahojky. Jsem zase zpět, s touhle animací. Chci abyste věděli, že jsem jí dodělala ještě před letníma prázdninama, a za boha jsem jí nikde nemohla najít.
A teď jsem jí našla.
Jo a ještě něco : Buďte milosrdní, je to moje úplně první animace vůbec. A to je navíc kreslená.




animace
Navíc jsem to dělala v nějakým neznámým virovým programu, který ani nešel ovládat.
Musíte mi odpustit :(.
Ale věřte že snaha byla.
Zabralo mi to 4 hodiny času.
Což je dost.
Nejdřív jsem to jablko chtěla dát bez yellow-do,g ale pak mě napadlo, co kdyby to nějaký šílenec zkopíroval? Pak by říkal že animace je jeho, a možná by mě i zažaloval.
Takhle je to prostě lepší.
No snad se vám líbí.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Rodina Blackových - maminka

15. října 2010 v 19:45 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Dneska jsem přešťastná. Vzali mě na kroužek výtvarky*.
Bylo to tam úžasné, mohla jsem si dělat buď keramiku, linorit a nebo malování.
Zvolila jsem si keramiku protože... maluju přece furt, no ne?
A pak jsem kreslila.
A zjistila že kreslení zbožňuju. Bez toho bych prostě nemohla existovat.
Jsem na tom totálně závislá.

ale abych moc neodbočovala...



*Ok. Vzali tam každýho do dvanácti let, ale stejně...




-----------------------------------------------------
deníček

Kate Blacková se rozepsala. Do svého deníčku.
Vyhrála jsem nad ďáblem, a nevěděla co dál.
Stál tam přede monu, lehce rozmazaný, a nenávistně se na mě koukal. Asi ještě neprohrál. Něco ve mně ho teď porazilo. Něco ve mně bylo silnější než veškeré zlo na světě.  Ale co? Co ve mně bylo silnější než všechno zlo na světě? To jsem tehdy nevěděla.
Ale teď už to vím.
Teď se mi znovu vybavili ty jeho oči. Už vím proč jsem se mu nemohla podívat do očí.
Teď už to vím.
Ty jeho strašidelné oči.
Znáte to přísloví : Oko do duše okno? Něco pravdy v tom přísloví je. Vlastně je v něm hodně pravdy. Stačí se někomu podívat do očí, a... poznáte co je zač. A nebo nepoznáte... nebo se jenom snažíte poznat co je zač. Některé oči jsou jasné, a některé jsou tajemné. Oči Kate Blackové patřily mezi ty tajemné.
No řekněte, nezdají se vám oči úžasné?
Mě tedy ano.
Ve skutečnosti musíte mít dost odvahy, abyste se člověku skutečně podívali do očí**. Myslíte si, že když s někým mluvíte, tak sem mu díváte do očí, ale to se mýlíte.
Oko je prostě do duše okno. O tom není pochyb***.
Zlu se prostě nelze dívat do očí jako hodný člověk.
Dokonce ani jako zlí.
Pokud se podíváte zlu do očí, buď se v sebeobraně vaše dobrá duše promění ve zlou, anebo zemřete. Druhá možnost je ale milosrdnější, protože na konci života si uvědomíte co jste všechno udělali. Co jste udělali... zní to strašidelně, když to tu takhle napíšu. Ono to taky v jistých ohledech strašidelné je.
Zkrátka zlu se do očí dívat nelze.
Nikdy.



v hospodě

Kate se otočila na Toma hvězdu. Pořád něco říkal. Koukla se po reportérech, dva byli vzhůru a hrály poker, a jeden usnul. Koukla se po novinářích. Jeden v polospánku sepisoval, co Tom žvatlá. A druhý to vzdal a usnul. Kate se usmála. Nechtěli jí poslouchat... a kdo by vlastně chtěl poslouchat osmiletou holčičku, která tvrdí že je nesmrtelná, a která tvrdí, že vyhrála svůj boj s ďáblem. Stejně jí nikdo nikdy nevěřil. Tak proč by teď měli?  Ale oni netušily že to co říká je pravda. Oni vlastně netušily nic. Viděly jenom malou černovlasou holčičku. Která je v hospodě, chová se podivně, mluví podivně, a je celkově podivná. Prostě jenom další černovlasá podivínská holčička, která jak se zdálo neměla rodiče, a tak šla otravovat je, zkušené fotografy.
Pch zkušení fotografové. Ona přece uměla kreslit jako Davinci. Ale to nikoho nezajímalo. Je nezajímala nudná Kate, ale zajímavý Tom. I když... si teď mysleli že to je obráceně protože, upřímně : Nenudila by vás po třech hodinách vyprávění o fotbale, slavná a nafoukaná hvězda?
Ale teď bylo pozdě na to aby se vraceli k Kate. Stejně už bylo moc pozdě. Už je tam ani nechtěla. Nechtěla být slavná ona... jen chtěla říct celému světu pravdu.
I když podle světa to byla lež.
Ale byla to pravda.
Pravda o tom jak to celé bylo.
Pravda o tom že existuje ďábel, a pravda o Kate.
Ale lidé nechtějí slyšet pravdu.
Radši se utápějí v sladkých příbězích o lásce.
Ale takoví život prostě není.
A nebo je?
Je život tak sladký jako cukrová vata? Pro někoho možná ano. Ano pro toho kdo nosí tuny makeupu, a kouří. Pro toho je život jedno velké peříčko... ale pro ty ostatní není.
Copak vy věříte příběhům, a románům? Neříkám že všechny nejsou špatné to ne, ale upřímně, nenarazily jste v životě ani na jeden špatný?
Prostě romány jsou... různé...
...ale abych vás zase dlouho nenudila... tak vám sem napíšu, že pak se Kate podívala na deníček.
Otevřela ho. A začala psát...


Deníček

Pak jsem znovu utíkala od života. Utíkala jsem dlouho. Pět nebo šest let, už si to přesně nepamatuju. Utíkala jsem. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jsem utíkala. Od přátel, od života, od všeho. Pak jsem se zastavila, a uvědomila si, že to nemá smysl. Nač utíkat před světem, když utíkám po světě. Chtěla jsem někam jinam. Chtěla jsem už umřít. A myslím si, že si žádný člověk na světě, nepřál mou smrt tak jako já. Toužila jsem po tom. Marně.
Měla jsem šanci a prošvihla jsem jí.
Zlo mi dalo šanci.
A já jí propásla.
Mojí jedinou šanci.
Miliardu idí tehdy trápila smtr, a mě jedinou trápilo to co s nesmrtelností.
Nevěděla jsem kho se zeptat.
A co víc, neměla jsem koho se zeptat.
Byla jsem sama, a šťastná ale...
ale... nudila jsem se.
Můj život byl tak prázdný.
A pak jsem jí znovu uviděla...
Toho zlatého retrívra, co měl tak smutné oči.
Podívala jsem se jí do očí.
Ano byla to ona, a když ne na sto procent, tak na 90 určitě.
Byla to ona..., a někdo si jí znovu kupoval.
De jauvu. Bylo to stejné jako tehdy. Tehdy kžyž jsem si ještě nebyla jistá že vyhraju.
Byl to on. Vím to. Nikdo jiný by tak chtivě nenatahoval ruce. A nikoho jiného by ona nepokousala.
Chtěl dorazit to co začal.
To jsem nemohla dovolit.
Ona mi zachránila život, a já jí teď taky zachráním život.
Rozeběhla jsem se...
proti ďáblovi. Musel si myslet že jsem šílenec. A měl pravdu, byla jsem šílenec. Vytrhla jsem mu retrívra z rukou. Poznala mě. A nebránila se. Naopak, chránila mě. Zuřil to jsem poznala. Minule jsem vyhrála, ale co teď? Teď nesmím prohrát za žádnou cenu. Nesmím... nesmím prohrát. Začal se mi dívat do očí. Ucukla jsem. Nechtěla jsem s ním bojovat teď. Podívala jsem se směrem k pracovníku útulku. Ten jen vytřeštěně zíral do prázdna. Tohle nebyl jeho nejšťastnější den v životě. Spíš nejpodivuhodnější.
Ale všímat si ho na to jsem teď neměla čas. Musela jsem  ďábla oslabit,  aby alespoň na chvilku  ztratil kontrolu nade mnou.
Rozeběhla jsem se proti němu , a využila okamžik překvapení.
Dala jsem mu pěstí.
A utíkala jsem směrem pryč. 50 mil od něj jsem se konečně zastavila, zlatý retrívr mi vyskočil z ruky a proměnil se v tu dívku co mě zachránila. Asi nějakým zázrakem přežila.
Teď na sobě měla modré šaty, a usmívala se. Ale tenhle úsměv jsem u ní neznala.
Byl to provinilý úsměv.
Hodně moc provinilý úsměv.
posadila jsem se na to, a ta dívka to po mě opakovala.
Pak začala.
,,Víš, jmenuju  se Siary, a patří ti moje oddanost." Řekla krásným zvonivým hlasem.
,,Patří ti taky moje omluva, i když vím že jí nepřijmeš." V tu chvíli jsem zbystřela. ,,A za co se mi máš vlastně omluvit?" Zeptala jsem se překvapeně.
A pak už si jenom pamatuju, jak se rozpovídala.
,,Viš, stalo se to před mnoha lety, já no... zamilovala jsem se, a ten člověk nebyl hodný jak jsem si celou dobu myslela. Ne, byl zlí. Jenom se přetvařoval. Tušila jsem, že něco není v pořádku, ale láska mi zaslepila oči. Zamilovala jsem se do ďábla. Byl tak krásný. Jediné, co se mi na něm nikdy nelíbilo, byly jeh oči. Měl je tak strašně děsivé. A pak mi podstrčil tu zapeklitou smlouvu. Tu smlouvu, kterou to všechno začalo. Byla jsem tak hloupá Kate, vykládal mi, jak je nesmrtelnost úžasná... a jak budeme navždy spolu. Láska mi zaslepila rozum. Podapsala jsem, a ještě teď si pamatuju ten jeho strašidelný smích. Odešel. A já jsem byla těhotná. Nevěděla jsem jak se to stalo, já... byla jsem tak slabá. Když se má holčička narodila zamilovala jsem se do ní bla tak krásná. Měla černé vlásky, a bílou tvář. Byla jsi to ty Kate. Ale pak přišel ďábel, a všechno překazil. Sebral mi tě, a dal tě úplné jiné mamince. Já prala jsem se s ním bojovala, ale prohrála jsem. Nemohla jsem tě ani vidět. Bylo to strašné. Ale chci abys něco věděla Kate, miluju tě nejvíc na světě, a nikdy bych nedopustila aby se ti něco stalo."
Kate zírala do zdi.
Rozplakala se.
A v slzách objala svojí maminku.
Tu maminku co jí tolik milovala.
A Kate tolik milovala jí.
Konečně bylo všechno tak jak má.
Konečně se mohly spolu vydat do da dalších dobrodružství...
----------------
pokračování příště...
-------------

Doufám žese vám tahle kapitola líbila. Musím se přiznat že mě se (výjimečně) líbila. Měla takové to kouzlo, alespoň podle mě.
A věřte mi, žej sem chtěla zkončitř v polovině, ale už jsem byla rozepsaná, a tak to nešlo.
Další kapitola se začíná připravovat tak se těšte :D.




pozn. yellow-dog :** Chce to hodně odvahy. Alespoň pro ty, co stejně jako já věří v přísloví : Oko do duše okno.
pozn. yellow-dog : *** Je v tom pochyb, v tomhle jsem se s Kate neshodla.



Ale teď už ahoj
váš
zatím pořád rozepsaný
yellow-dog

Rodina Blackových - útěk od světa

13. října 2010 v 15:03 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Možná jste si řekly proč jsem tu nebyla... čas. Nedostatek času.
Mám nakreslené obrázky ale nejsou v počítači. Prostě... cítím že zanedbávám svůj blog.
A to se nesmí stát. Hlavně mi ho nikdo nesmí zrušit, což už se mi taky jednou stalo.
Prostě... lidi už jsou takoví...
Ale abych vás dlouho nenudila....



v hospodě

,,Víš holčičko, docela poutavě to vyprávíš, ale tohle do tisku dát nemůžeme."
,,Chtěla jsem vás jenom zabavit, abyste nebyli tak nervní."
,,Holčičko... já nevím jak oni, ale já teda odcházím, takovéhle žvásty poslouchat nebudu. Co si myslí přijde si sem a..." Zaklaply sveře. Jejich šéf odešel.
Konečně. Pomyslela si Kate.
Už bylo načase.

Napila se, a pustila se do vyprávění...


vyprávění


,,Potom už jsi jenom pamatuju, jak jsem běžela.
Ano to si pamatuju. Běžela jsem nejčernější tmou, a bylo mi to úplně jedno.
Prostě jsem chtěla utýct, od všeho.
Od života.
Od toho hrozného života.
Od světa.
Od toho mého podivného světa.
Kéž by aspoň něco v mém životě dávalo smysl.
Alespoň jedna věc.
Jediná.
Běžela jsem, a běžela a bylo mi úplně jedno kam utíkám. Běžela jsem. To mě udržovalo při životě. Ještě pořád jsem měla tu sílu běžet. Ještě pořád jsem žila."


v hospodě


Napila se. Vyschlo jí v krku. V té hospodě bylo podivné dusno. Ale ona nemohla zemřít, takže... se to snažila ignorovat. Ano to ona uměla. Ignorovat.
To jí šlo dobře. Ignorovala svět každý den.
Zasnila se. Dnes už asi posté. S tím bude muset něco udělat. Ale na tom teď nezáleželo. Teď záleželo na tom, aby zabavila fotografy a reportéra. Ani je nespočítala. Bylo jich tam šest, to poznala od oka, ale pečlivě si je prohlížela až teď. Snažili se vypadat co nejlíp, a abych řekla pravdu, moc jím to nešlo. Byly moc... byly moc... ano teď jsem v úzkých, docházejí mi slova... byly až moc... moderní. Samozřejmě na slově moderní není nic špatného ale... ale... no prostě slovo moderní neměla Kate příliš v lásce.
Zase se zasnila.
Bude se muset hlídat.
Kate... se napila a pokračovala ve vyprávění.


vyprávění


,,Po tom co jsem běžela, jsem se zastavila*. A uvědomila si že nemám proč bych běžela.
Bylo mi 2000 let, což znamenalo že jsem běžela 1000 let. Podívala jsemse do celého světa, ale to mě nazajímalo. Nuda mě sžírala. Nebavilo mě nic, ani jíst, ani spát, a ni pracovat, ani malovat, ani přemýšlet, ani psát, ani se cokoli učit. Nudil mě celí svět. Když už jsem se dva měsíce sžírala ve vlastním zoufalství, uviděla jsem odstrčeného psa. Běžela jsem dál, a po dvou kilometrech, se mi vybavili v paměti ty jeho oči. Ty oči plný utrpení. Takovéhle oči, jsem uviděla jenom u jediného člověka... člověka kterému jsem, byla a budu vděčná na zbytek věčnosti. Ani si nepamatju jak se jmenovala, neřekla mi to. Pamatuji si jenom, jak byla krásná. A hlavně si pamatuju ty její vlasy. Ty zlaté vlasy, co byly tak nádherné. Byla tak... dokonalá. Ano to je to správné slovo, byla dokonalá. Ale to není možné... nebo ano. Vždyť celí můj život byl nemožný podle některých lidí. Možné je naprosto všechno. Rozběhla jsem se nazpátek, a vybavila jsem si toho psa. Byl zlatý.
Běžela jsem dlouho a když jsem tam dorazila tak jsem si myslela, že jí najdu, odvedu, a všechno bude v pořádku. Ale přde monu byl ještě jeden zájemce. Měl na hlavě kápi, takže jsem nevěděla na sto procent kdo to je. Ale tušila jsem to. Ano a tušila jsem to správně. Pamatuju si jak se pomstychtivě otočil. A upřel na mě svoje zlé oči. Podívala jsem se mu do nich. Mučil mě tím. Mučil mě tím, že jsem se dívala do jeho očí. Paní co byla před ním si odklašlala. ,,Echm pane žádal jste si toho zlatého retrívra a tak...". Podívala se mu do očí. To ne... padla k zemi. Hodný člověk se nedovede do očí zla dívat ani sekundu, aniž by ho zlo nepřemohlo. On vlastně neumře, vlastně ho jenom přemůže zlo, takže pak vstane a... ďábel bude mít spolupracovníka. V tomhle případě spolupracovnici.
Zvedla se.
A se... a utíkala směrem ke svému pánovi. Ihned mu podala zlatého retrívra. A milovaně mu hleděla do očí. Do těch jeho zlích očí..."


V hospodě


 Reportěři, novináři a fotografové byli nervozní.
To poznala.
Ale ne... ten nafoukanec přišel. Hlavně ať si ho fotografové nevšimnou...
ale ne, všimli si ho, a teď jdou směrem k němu... oh to ne...
Ale ano.
Fotografové se shlukli kolem Toma.
Kolem té svítící hvězdičky, co ale brzo pohasne.
Kate nepohasne nikdy, ta bude svítit do konce věků, ale to oni nevěděli. Je zajímal jenom Tom.
,,Pch." Odrfkla si tehdy Kate.
Ale oni jí ignorovali. Teď už je zajímal jenom Tom.
Kate vytáhla tužku a papír. ,,Tohle vážně nemá cenu..."
Brblala si pro sebe, a začala psát.
Protože když už nemáte komu vyprávět, vždycky máte pro koho psát.


Deník


Potom už jsem jenom zhrozeně koukala na ďábla. Takhle přece dopadnu taky... nemám  žádnou šanci. Žádnou. Naprosto žádnou. Pamatuji si, jak jsem se tehdy zhroutila. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem umřít, tehdy jsem nemohla vlastně vůbec nic.  Nic... pamatuju si jenom ten jeho vítězoslavný úsměv. Zase jsem prohrávala. Ale to, že jsem s ním bojovala mě udržovalo při životě. Stejně neumřu..., jenom se stanu jeho otrokem. Budu zabíjet a krást, budu podvádět, lhát, a budu myslet jako vrah. Moje duše bude černá jako nejčernější noc. Ale to se nesmí stát. Nesmím to vzdát. Pamatuju si jak jsem si tohle v duchu pořád dokola říkala. ,,Nesmím, nesmím, nesmím, nesmím, nesmím..." To že jsem šeptala mě udržovalo při životě. Ale ještě pořád jsem dýchala. Ještě pořád jsem neprohrála. Sebrala jsem všechnu svojí sílu a postavila se. Byl překvapený, to jsem vycítila, ale počítal s tím. Myslím si, že si nikdy nepřipustil, že bych úplně prohrála. Přišel by o svojí zábavu. To by přece nechtěl. Podívala jsem se mu do očí. Neucuknul. Naopak, úplně mě hipnotizoval. Ale já taky neucukla. Došlo mi, že dívat se  mě do očí taky není dvakrát příjemné.
Takže to byl souboj. Mých modro zelených očí, s jeho černo-červenými. Každou minutu už někdo z nás musel ucuknout. Ale já to nebyla. Viděla jsem jak to už nemůže vydržet, ale jak se kroutí aby neucuknul. Abych nevyhrála. Ale nakonec přece jen ucuknul. Musel. Do mých očí se nikdo nedíval od té doby  víc jak jednu minutu. Vyhrála jsem. Nemohl na mě. Myslela jsem si že zmizí ale... nezmizel. Stál tam dál, akorát byl pro mě trošku rozmazaný. Zlo přece nemůže umřít. Zlo tu bylo od počátků, a bude tu až dokonce. Zlo tu vlastně bylo když se objevily první myslící tvorové. Zlo, a dobro... nikdy jsem nepotkala člověka, který by byl jenom zlý, a nebo jenom dobrý. Jenom dobrý nemůže být nikdo. Alespoň podle mě... potkali jste někdy nějakého člověka, o kterém byste mohli říct že není ani trochu zlí? Já teda ne. Možná se tenhle papír někam zratí a... no prostě někam se ztratí, a někdo si z něj udělá topivo. Což se taky někdy stává. Ale abych náhodou nezabloudila až k sedlákovi, starověkému egyptu a koze,** tak sem radši napíšu jak to se mnou bylo dál.



v hospodě

Kate dopsala. Nevěděla jak znovu začít. Pohlédla směrem k fotografům. Stále dělali tu samou činnost. Tu samou n udnou činnost. Dávaly jejich hvězdě otázky. Nudné otázky jako například : ,,A v kolik že máte ten zápas pane Tome?" ,,Baví vás tento rozhovor pane Tome?" ,,Co si myslíte o mě pane Tome?",,Pane tome neměl byste chviličku?" Na všechny tyto otázky odpovídal pan Tom buď nevím, anebo ano nebo ne. Na jednu otázku se  rozpovídal, a reportéři, novináři a fotografové zjistili,  že moc zábávný tedy není. Vlastně nebyl vůbec zábavný. Byl nudný. Oproti Kate Blackové byl extra nudný. Reportéři zívali. Někteří dokonce spali. A když se Tom rozpovídal o počasí, všichni jenom přivřeli oči. To bylo na dlouho. Kate se napila. Usmála se.
a začala psát...




--------------------------------
pokračování příště
--------------------------------------------

Doufám že se vám tahla kapitola líbila. Vím že nebyla moc dlouhá, ale na mě byla dlouhá až, až. Psala jsem jí třikrát. No prostě, na tomhle blogu, je to jednaz těch delších kapitol.

Ale abych se moc nerozepisovala... to nechám na jindy...




PS : pro bereniku : nestačila jsem článek dokončit, protože mě vyhnali z počítače :D.


* Ok. Tohle neznělo jako moc inteligentní věta. Musím se lepšit :D. 
** Tak o tomhle vám napíšu někdy jindy, ale snad o to nepřijdete :D.

Obrázky - různé

9. října 2010 v 14:08 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Pamatujete si ještě, jak jsem vám slibovala obrázky? No dobrá, bylo to asi před dvěma měsíci (což je i na mě docela  dávno) ale teď je sem hodím, což je hlavní. Rozhodla jsem se, že jsem dám i ty nepovedené, a to protože... no prostě jen tak :D. No a tady už to je :

Tady toho pána jsem načmárala, když jsem byla na cibulovým jarmarku :).

Pán z tržiště
a tadytoho když jsme jeli zpátky :D :


kluk
A tadyto je do rodiny Blackových :

Kate
Panenka 0059
Pirátka
panenka 005698
Tadyten obrázek sem dávám prostě proto, že se mi líbí. Kreslila jsem ho podle knížky světového umění :).

Angel
panenka - růžová- fuj
Nemyslete si že se mi ty růžový vlasy nehnusí. Ale prostě z červené v kelímku vznikla růžová, a z

 růžové vzniklo tohle :D.


Nepovedené moderní umění
Tahle panenka se mi líbila, dokud jsem na její obličej neukápla červenou barvu. Honem jsem přemýšlela jak to napravit, a ještě jsem to rozmazala. Bude vám teda muset stačit vysvětlení, že je to moderní umění, a že je za červeným sklem :D.

A tadyten obrázek jsem měla hotový za jednu minutu, a jak vidíte, taky podle toho vypadá :D :


panenka 45689317256984
Když jsem jela zpátky metrem, tak se mi podařilo načmárat přes sklo paní co byla předem mnou, no a takhle to dopadlo :


Paní z metra
No a tadyto je na animaci :

Sandy 0-1
Sandy 0-2
panenka 648564543524685
Panenky 5468775744
Agenti
panenka 457816455546546546988
Lilly Smithová, samozřejmě jí potom zařadím do příběhů :


Lilly Smithová
panenka 4562534179453512496545798574
hospoda
panenky 5648
rodina
Modrá myš
špagety
myš
modelka
Kamarádi - friends
Tak tahkhle měla původně vypadat rodina Blackových. Žádná Kate, a žádná hospoda :D.


Původní rodina Blackových

A tady je další moderní umění. Opět mi na to vychrstla červená barva, a rozmazala jsem to. A opět je to za sklem :D.



Nepovedené moderní umění
drak
Opět panenka
dítě a maminka
Předchůdkyně Kate

bowling
Předchůdkyně a zachránce Kate Blackové
yellow-dog
Kate Blacková a reportér
víla
Smrt
Za tenhle obrázek doufám že mě neukamenujete. Myslela jsem peace v souvislosti s Johnem Lennonem a ne tím čím si myslíte vy. A ta fialová se mi dostala pod ruku náhodou. No prostě zkažený obrázek, ale stejně... jisté kouzlo má...


Peace
A to byl poslední obrázek. Musím uznat že tenhle článek mi dla pořádně zabrat, ale zvládla jsem to... i když jsem trochu vyčerpaná... no to je jedno. Doufám že se vám obrázky líbily.
 Snažila jsem se no :D.



Ale teď už ahoj
váš
vyčerpaný
yellow-dog

Rodina Blackových - v pekle

8. října 2010 v 20:27 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Dnes abych nepřidala jenom jeden článek, jsem se rozhodla přidat články dva. No a tadyto je ten druhý článek. Možná přidám články tři, ale na to asi nezbyde čas. Čas... zvláštní jak rychle poslední dobou plyne. Ale to už patří do jiného článku.


-----------------------------------



V pekle

,,Věděla jsem, že ďábel mě vede do pekla. Ale zachovala jsem naprostý klid. 
Tušila jsem jak bude peklo vypadat.
A ono skutečně tak vypadalo.
Hospoda. Skutečná a nefalšovaná hopoda. Hospoda u ďábla."


V hospodě

,,To zní až strašidelně." Vyhrkl na Kate reportér. Všichni ostatní jen souhlasně přikivovali. Kate se ušklíbla, a na jejím popelavě bílém obličeji to vypadalo neobyčejně strašidelně. Reportér naproti ní se rozklepal.
Měl strach, to cítila, ale jak ho mohla uklidnit? Nemohla ho uklidnit nijak.
Napila se.
A znovu se pustila do vyprávění.

V pekle

,,Vešla jsem tehdy do té hospody.
A to byla hrubá chyba. Podívala jsem se na ďábla. Pořád vypadal jako bankéř, ale už ne jako tatínek malé holčičky. Teď vypadal nemilosrdně. Pohlédl mě do očí a... já jsem nemohla ucuknout. Zhipnotizoval mě... nebyla jsem připravená já... prohrávala. Vysával ze mě duši pohledem.
Jak jednoduché.
Nemohla jsem ucuknout. Věděla jsem že do tří minut bude po mě, jestli neucuknu... a pak si pamatuju jak jsem padala k zemi... někdo mě chytil, a něco mi šeptal... bylo to něco o tom že toho lituje a že to napraví... a pak si jenom pamatuju jak jsem ležela a nade mnou byl obličej.
Úžasný obličej. Tak krásný... nikdy jsem neviděla nic hezčího... byla tak... úžasná tak... krásná. Můj obličej byl proti ní úplně ošklivý. Měla zlaté vlasy, které jí volně vlály kolem jejího úplně bílého obličeje. A šeptala mi... že to napraví, a že všechno bude v pořádku. Pak si jenom pamatuju jak se mnou utíkala pryč... a jak se ďábel zlobil. A pak už si jenom vybavuju ten hrozný křik. Ten křik co drásal srdce... její křik."

Předchůdkyně a zachránce Kate Blackové


V hospodě

Viděla jak na ně její povídka zapůsobila. A taky vděla že jí nevěří ani slovo. A to právě chtěla.
Kate Blacková... co vlastně ona byla zač? Byla tak záhadná. Uměla ve všech lidech číst jako v otevřené knížce. Kate Blacková... kdyby všichni na světě nosili šedé šaty, protože by to bylo výjimečné, ona by si vzala černé šaty, a to prostě proto že je to obyčejné*. Kate byla... nepopsatelná. Viděli jak se zasnila. A tak se radši znovu napila a začala vyprávět.


V pekle

,,Taky si pamatuju jak ďábel zuřil. Vyhrála jsem, ale ne tak jak bych chtěla. Ta krásná bytost přede mnou ležla mrtvá na zemi a byla to moje vina. Kdybych se nanarodila tak by se tohle nestalo. Kéž bych se nikdy nenarodila, kéž bych se nikdy nenarodila... šeptala jsem tehdy pořád dokola. To já jsem zabila tu krásnou bytost... to já jí zavraždila. Ale moje tělo už to tehdy nevydrželo, a sesunulo se k zemi. Pamatuju si jak mě ďábel zvedl a podíval se mi do očí. Zkoušel znovu vyhrávat, ale nešlo mi to.
Vždycky jsem ucukla právě včas. Podívala jsem se mu do očí.
Do těch jeho strašných očí. A pak mě pustil a odešel.
Vyhrála jsem.
A ta bytost přede mnou nebyla mrtvá, ale byla na pokraji smrti. Vysál z ní duši. Chytla jsem jí ruku a zašeptala že je mi tom moc líto, ale to už neslyšela.
V té chvíli už byla v jiném světě."


-------------------------------
pokračování příště...
----------------------------------

Doufám že se vám kapitola líbila. Opět byla krátká, a za to se vám strašně omlouvám, ale už musím pryč z počítače. No zkrátka snažila jsem se :D.

 * Zajímavé. Doufám že jste tohle pochpili. Všichni by se snažili být vyjímeční, a tím by byly obyčejní, a ona by se snažila být obyčejná, a tím by byla neobyčejná. :D.

Ale teď už ahoj
váš
yellow-dog

A už je tu zase podzim

8. října 2010 v 14:39 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Dneska jsem procházela zasněně uličkou, když vtom mě něco napadlo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a uvědomila si, že už je zase podzim. Vedle mě byl strom s nazlátlím listím. Taky tam byly keře tak barevné, až mě z toho bolely oči.
Bylo to nádherné. Vedle mě procházely lidi, ale jenom já jsem byla šťastná že je podzim. Zasněně jsem pomalu procházela tou uličkou, a vstřebávala tu radost že je podzim.
Že už je zase podzim.
Je úžasné radovat se z maličkostí.
To mi věřte.


podzim


ale teď už ahoj,
váš,
yellow-dog

Lilly Smithová - 9. kapitola - hledání pravdy

4. října 2010 v 13:33 | yellow-dog |  Lilly Smithová
Ahojky. O odpoledce píši ve spěchu tuhle mini povídku. Snad se vám minulá Lilly Smithová líbila, i když uznávám, že konec měla překvapivý.

A tady už to je :





Lilly tedy šla s panem V.D. za ruku. Super.
Co to dělám? Pomyslela si.
Ale tohle Lilly dělat musí, protože je jenom postava v knize.
Nic víc.
Jen postava.
Ale... jak o tom teď může přemýšlet, když je jen postava v knize? To nesedí.
Autor by musel chtít aby o tom přemýšlela, a nebo se pan V.D. mýlil.
Ano pan V.D. se mohl mýlit, vždyť zmýlit se, může každý.
Co když je její svět skutečný?
Ano je skutečný, teď už to dává smysl.
Ano.
Ale co pan V.D.? Řekne mu Lilly pravdu?
A když mu Lilly řekne pravdu, nechá jí napokoji, a nebo budou znovu nepřátelé.
Lilly nevěděl co dělat.
,,Echm, echm pane V.D.?"
,,Ano, něco se děje?"
,,No víte, pane V.D. já... já bych vám chtěla něco říct."
,,A co by to bylo?"
,,Víte myslím si že jste se zmýlil."
Pan V.D. zpozorněl.
,,Zmýlil?"
,,Ano pane. Víte, mslím si že tenhle svět existuje, vždyť nemůžeme být jenom postavičky v knize, jak bysme potom mohli uvažovat o tom, o čem uvažujeme teď? Jak by jsme se vůbec mohli sblížit? Ne. Myslím si, že autor nám vdechl život, ale zapisuje jenom část našeho života, a nijak nás neovládá, pouze nás pozoruje. Vím že i moje teorie má trhliny, ale jsou menší, než ve vaší teorii."
,,Ne. Nemá trhliny."
,,Nemá..."
,,Jak jsem mohl být tak hloupý?!"
Pan V.D. tiše tápal rukama. ,,Jsem hloupý, tak strašně moc hloupý Lilly... ale já ti nechtěl ublížit. Nechtěl jsem ti ublížit, vlastně jsem ti ani neublížil, ale věděl jsem, že mě nenávidíš. Přitom jsem ti ubližoval jenom v tvých představách. Vždycky když jsi se mnou mluvila, tak jsi byla jako v transu. A myslím si, že už jsi nevěděla, co je sen, a co je realita. Niky jsem neměl holčičku Lilly, a tak jsem si myslel že ty jsi vyjímečná, pochopíš mě, a budeme přátelé, ale ty jsi mě nepochopila. Myslím si že v noci se ti zdály sny o mě, a ty jsi žila jenom tím. Nikdy jsm nebyl v laboratoři Lilly. Ani tys tam nikdy nebyla. Nikdy jsem tě neposlal na hřbitov, a nikdy jsem ti nijak neublížil, Lilly. To všchno se odehrávalo, jen v tvých představách, máš moc bujnou fantazii, jenom jsi mě špatně odhadla, za nic jiného, tě obvinit nemůžu. Ale věř, že jsem naprosto nevinný."
Lilly zírala do prázdna.
Byl to jen sen.
Ano, musí to být přece sen.
,,Je to sen?" Zeptala se, a trochu hloupě se zeptala Lilly.
,,Není, copak to nechápeš? Štípnu tě jestli chceš.
,,Už to chápu. Prostě jsem nepoznala co je sen, a co je realita."
A je mezitím rozdíl?
Je mezitím alespoň malí rozdíl?
A jak malí ten rozdíl je?
A proč, se jí zdá, že život je jeden velký sen?
Na tyto otázky Lilly nedokázala odpovědět.
Na tyto otázky nedokázali odpovědět ani bohové...


Lilly Smithová


-----------------------------------------------------KONEC-----------------------------------------------

domluva :


Doufám, že se vám tento příběh líbil. A že jste ho dostatečně pochopili.
A pro ty co Lilly zbožňují, tak jako já, mám dobrou zprávu : pokračování se připravuje, a možná (ale to opravdu jenom možná) udělám kreslený film.






Tak zatím
váš
yellow-dog