Rodina Blackových - útěk od světa

13. října 2010 v 15:03 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Možná jste si řekly proč jsem tu nebyla... čas. Nedostatek času.
Mám nakreslené obrázky ale nejsou v počítači. Prostě... cítím že zanedbávám svůj blog.
A to se nesmí stát. Hlavně mi ho nikdo nesmí zrušit, což už se mi taky jednou stalo.
Prostě... lidi už jsou takoví...
Ale abych vás dlouho nenudila....



v hospodě

,,Víš holčičko, docela poutavě to vyprávíš, ale tohle do tisku dát nemůžeme."
,,Chtěla jsem vás jenom zabavit, abyste nebyli tak nervní."
,,Holčičko... já nevím jak oni, ale já teda odcházím, takovéhle žvásty poslouchat nebudu. Co si myslí přijde si sem a..." Zaklaply sveře. Jejich šéf odešel.
Konečně. Pomyslela si Kate.
Už bylo načase.

Napila se, a pustila se do vyprávění...


vyprávění


,,Potom už jsi jenom pamatuju, jak jsem běžela.
Ano to si pamatuju. Běžela jsem nejčernější tmou, a bylo mi to úplně jedno.
Prostě jsem chtěla utýct, od všeho.
Od života.
Od toho hrozného života.
Od světa.
Od toho mého podivného světa.
Kéž by aspoň něco v mém životě dávalo smysl.
Alespoň jedna věc.
Jediná.
Běžela jsem, a běžela a bylo mi úplně jedno kam utíkám. Běžela jsem. To mě udržovalo při životě. Ještě pořád jsem měla tu sílu běžet. Ještě pořád jsem žila."


v hospodě


Napila se. Vyschlo jí v krku. V té hospodě bylo podivné dusno. Ale ona nemohla zemřít, takže... se to snažila ignorovat. Ano to ona uměla. Ignorovat.
To jí šlo dobře. Ignorovala svět každý den.
Zasnila se. Dnes už asi posté. S tím bude muset něco udělat. Ale na tom teď nezáleželo. Teď záleželo na tom, aby zabavila fotografy a reportéra. Ani je nespočítala. Bylo jich tam šest, to poznala od oka, ale pečlivě si je prohlížela až teď. Snažili se vypadat co nejlíp, a abych řekla pravdu, moc jím to nešlo. Byly moc... byly moc... ano teď jsem v úzkých, docházejí mi slova... byly až moc... moderní. Samozřejmě na slově moderní není nic špatného ale... ale... no prostě slovo moderní neměla Kate příliš v lásce.
Zase se zasnila.
Bude se muset hlídat.
Kate... se napila a pokračovala ve vyprávění.


vyprávění


,,Po tom co jsem běžela, jsem se zastavila*. A uvědomila si že nemám proč bych běžela.
Bylo mi 2000 let, což znamenalo že jsem běžela 1000 let. Podívala jsemse do celého světa, ale to mě nazajímalo. Nuda mě sžírala. Nebavilo mě nic, ani jíst, ani spát, a ni pracovat, ani malovat, ani přemýšlet, ani psát, ani se cokoli učit. Nudil mě celí svět. Když už jsem se dva měsíce sžírala ve vlastním zoufalství, uviděla jsem odstrčeného psa. Běžela jsem dál, a po dvou kilometrech, se mi vybavili v paměti ty jeho oči. Ty oči plný utrpení. Takovéhle oči, jsem uviděla jenom u jediného člověka... člověka kterému jsem, byla a budu vděčná na zbytek věčnosti. Ani si nepamatju jak se jmenovala, neřekla mi to. Pamatuji si jenom, jak byla krásná. A hlavně si pamatuju ty její vlasy. Ty zlaté vlasy, co byly tak nádherné. Byla tak... dokonalá. Ano to je to správné slovo, byla dokonalá. Ale to není možné... nebo ano. Vždyť celí můj život byl nemožný podle některých lidí. Možné je naprosto všechno. Rozběhla jsem se nazpátek, a vybavila jsem si toho psa. Byl zlatý.
Běžela jsem dlouho a když jsem tam dorazila tak jsem si myslela, že jí najdu, odvedu, a všechno bude v pořádku. Ale přde monu byl ještě jeden zájemce. Měl na hlavě kápi, takže jsem nevěděla na sto procent kdo to je. Ale tušila jsem to. Ano a tušila jsem to správně. Pamatuju si jak se pomstychtivě otočil. A upřel na mě svoje zlé oči. Podívala jsem se mu do nich. Mučil mě tím. Mučil mě tím, že jsem se dívala do jeho očí. Paní co byla před ním si odklašlala. ,,Echm pane žádal jste si toho zlatého retrívra a tak...". Podívala se mu do očí. To ne... padla k zemi. Hodný člověk se nedovede do očí zla dívat ani sekundu, aniž by ho zlo nepřemohlo. On vlastně neumře, vlastně ho jenom přemůže zlo, takže pak vstane a... ďábel bude mít spolupracovníka. V tomhle případě spolupracovnici.
Zvedla se.
A se... a utíkala směrem ke svému pánovi. Ihned mu podala zlatého retrívra. A milovaně mu hleděla do očí. Do těch jeho zlích očí..."


V hospodě


 Reportěři, novináři a fotografové byli nervozní.
To poznala.
Ale ne... ten nafoukanec přišel. Hlavně ať si ho fotografové nevšimnou...
ale ne, všimli si ho, a teď jdou směrem k němu... oh to ne...
Ale ano.
Fotografové se shlukli kolem Toma.
Kolem té svítící hvězdičky, co ale brzo pohasne.
Kate nepohasne nikdy, ta bude svítit do konce věků, ale to oni nevěděli. Je zajímal jenom Tom.
,,Pch." Odrfkla si tehdy Kate.
Ale oni jí ignorovali. Teď už je zajímal jenom Tom.
Kate vytáhla tužku a papír. ,,Tohle vážně nemá cenu..."
Brblala si pro sebe, a začala psát.
Protože když už nemáte komu vyprávět, vždycky máte pro koho psát.


Deník


Potom už jsem jenom zhrozeně koukala na ďábla. Takhle přece dopadnu taky... nemám  žádnou šanci. Žádnou. Naprosto žádnou. Pamatuji si, jak jsem se tehdy zhroutila. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem umřít, tehdy jsem nemohla vlastně vůbec nic.  Nic... pamatuju si jenom ten jeho vítězoslavný úsměv. Zase jsem prohrávala. Ale to, že jsem s ním bojovala mě udržovalo při životě. Stejně neumřu..., jenom se stanu jeho otrokem. Budu zabíjet a krást, budu podvádět, lhát, a budu myslet jako vrah. Moje duše bude černá jako nejčernější noc. Ale to se nesmí stát. Nesmím to vzdát. Pamatuju si jak jsem si tohle v duchu pořád dokola říkala. ,,Nesmím, nesmím, nesmím, nesmím, nesmím..." To že jsem šeptala mě udržovalo při životě. Ale ještě pořád jsem dýchala. Ještě pořád jsem neprohrála. Sebrala jsem všechnu svojí sílu a postavila se. Byl překvapený, to jsem vycítila, ale počítal s tím. Myslím si, že si nikdy nepřipustil, že bych úplně prohrála. Přišel by o svojí zábavu. To by přece nechtěl. Podívala jsem se mu do očí. Neucuknul. Naopak, úplně mě hipnotizoval. Ale já taky neucukla. Došlo mi, že dívat se  mě do očí taky není dvakrát příjemné.
Takže to byl souboj. Mých modro zelených očí, s jeho černo-červenými. Každou minutu už někdo z nás musel ucuknout. Ale já to nebyla. Viděla jsem jak to už nemůže vydržet, ale jak se kroutí aby neucuknul. Abych nevyhrála. Ale nakonec přece jen ucuknul. Musel. Do mých očí se nikdo nedíval od té doby  víc jak jednu minutu. Vyhrála jsem. Nemohl na mě. Myslela jsem si že zmizí ale... nezmizel. Stál tam dál, akorát byl pro mě trošku rozmazaný. Zlo přece nemůže umřít. Zlo tu bylo od počátků, a bude tu až dokonce. Zlo tu vlastně bylo když se objevily první myslící tvorové. Zlo, a dobro... nikdy jsem nepotkala člověka, který by byl jenom zlý, a nebo jenom dobrý. Jenom dobrý nemůže být nikdo. Alespoň podle mě... potkali jste někdy nějakého člověka, o kterém byste mohli říct že není ani trochu zlí? Já teda ne. Možná se tenhle papír někam zratí a... no prostě někam se ztratí, a někdo si z něj udělá topivo. Což se taky někdy stává. Ale abych náhodou nezabloudila až k sedlákovi, starověkému egyptu a koze,** tak sem radši napíšu jak to se mnou bylo dál.



v hospodě

Kate dopsala. Nevěděla jak znovu začít. Pohlédla směrem k fotografům. Stále dělali tu samou činnost. Tu samou n udnou činnost. Dávaly jejich hvězdě otázky. Nudné otázky jako například : ,,A v kolik že máte ten zápas pane Tome?" ,,Baví vás tento rozhovor pane Tome?" ,,Co si myslíte o mě pane Tome?",,Pane tome neměl byste chviličku?" Na všechny tyto otázky odpovídal pan Tom buď nevím, anebo ano nebo ne. Na jednu otázku se  rozpovídal, a reportéři, novináři a fotografové zjistili,  že moc zábávný tedy není. Vlastně nebyl vůbec zábavný. Byl nudný. Oproti Kate Blackové byl extra nudný. Reportéři zívali. Někteří dokonce spali. A když se Tom rozpovídal o počasí, všichni jenom přivřeli oči. To bylo na dlouho. Kate se napila. Usmála se.
a začala psát...




--------------------------------
pokračování příště
--------------------------------------------

Doufám že se vám tahla kapitola líbila. Vím že nebyla moc dlouhá, ale na mě byla dlouhá až, až. Psala jsem jí třikrát. No prostě, na tomhle blogu, je to jednaz těch delších kapitol.

Ale abych se moc nerozepisovala... to nechám na jindy...




PS : pro bereniku : nestačila jsem článek dokončit, protože mě vyhnali z počítače :D.


* Ok. Tohle neznělo jako moc inteligentní věta. Musím se lepšit :D. 
** Tak o tomhle vám napíšu někdy jindy, ale snad o to nepřijdete :D.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chcete abych psala pokračování Blackových?

Ano, chci 87% (20)
Ne, nechci 13% (3)

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 13. října 2010 v 16:23 | Reagovat

Joj, zarazila mě ta mezera mezi vysvětlivkami a článkem. Uff... Myslela jsem, že už tam budou komentáře a ono pořád nic XD Jinak je to výborné, tahle povídka se mi moc líbí, snad ještě víc než Lilly Smithová, a bude to mou oblibou Harryho Pottera XD Blackovi XD Nádhera :-D

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 17. října 2010 v 17:01 | Reagovat

Aha, tak proto XD Nádherné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama