Rodina Blackových - maminka

15. října 2010 v 19:45 | yellow-dog |  Rodina Blackových
Ahojky. Dneska jsem přešťastná. Vzali mě na kroužek výtvarky*.
Bylo to tam úžasné, mohla jsem si dělat buď keramiku, linorit a nebo malování.
Zvolila jsem si keramiku protože... maluju přece furt, no ne?
A pak jsem kreslila.
A zjistila že kreslení zbožňuju. Bez toho bych prostě nemohla existovat.
Jsem na tom totálně závislá.

ale abych moc neodbočovala...



*Ok. Vzali tam každýho do dvanácti let, ale stejně...




-----------------------------------------------------
deníček

Kate Blacková se rozepsala. Do svého deníčku.
Vyhrála jsem nad ďáblem, a nevěděla co dál.
Stál tam přede monu, lehce rozmazaný, a nenávistně se na mě koukal. Asi ještě neprohrál. Něco ve mně ho teď porazilo. Něco ve mně bylo silnější než veškeré zlo na světě.  Ale co? Co ve mně bylo silnější než všechno zlo na světě? To jsem tehdy nevěděla.
Ale teď už to vím.
Teď se mi znovu vybavili ty jeho oči. Už vím proč jsem se mu nemohla podívat do očí.
Teď už to vím.
Ty jeho strašidelné oči.
Znáte to přísloví : Oko do duše okno? Něco pravdy v tom přísloví je. Vlastně je v něm hodně pravdy. Stačí se někomu podívat do očí, a... poznáte co je zač. A nebo nepoznáte... nebo se jenom snažíte poznat co je zač. Některé oči jsou jasné, a některé jsou tajemné. Oči Kate Blackové patřily mezi ty tajemné.
No řekněte, nezdají se vám oči úžasné?
Mě tedy ano.
Ve skutečnosti musíte mít dost odvahy, abyste se člověku skutečně podívali do očí**. Myslíte si, že když s někým mluvíte, tak sem mu díváte do očí, ale to se mýlíte.
Oko je prostě do duše okno. O tom není pochyb***.
Zlu se prostě nelze dívat do očí jako hodný člověk.
Dokonce ani jako zlí.
Pokud se podíváte zlu do očí, buď se v sebeobraně vaše dobrá duše promění ve zlou, anebo zemřete. Druhá možnost je ale milosrdnější, protože na konci života si uvědomíte co jste všechno udělali. Co jste udělali... zní to strašidelně, když to tu takhle napíšu. Ono to taky v jistých ohledech strašidelné je.
Zkrátka zlu se do očí dívat nelze.
Nikdy.



v hospodě

Kate se otočila na Toma hvězdu. Pořád něco říkal. Koukla se po reportérech, dva byli vzhůru a hrály poker, a jeden usnul. Koukla se po novinářích. Jeden v polospánku sepisoval, co Tom žvatlá. A druhý to vzdal a usnul. Kate se usmála. Nechtěli jí poslouchat... a kdo by vlastně chtěl poslouchat osmiletou holčičku, která tvrdí že je nesmrtelná, a která tvrdí, že vyhrála svůj boj s ďáblem. Stejně jí nikdo nikdy nevěřil. Tak proč by teď měli?  Ale oni netušily že to co říká je pravda. Oni vlastně netušily nic. Viděly jenom malou černovlasou holčičku. Která je v hospodě, chová se podivně, mluví podivně, a je celkově podivná. Prostě jenom další černovlasá podivínská holčička, která jak se zdálo neměla rodiče, a tak šla otravovat je, zkušené fotografy.
Pch zkušení fotografové. Ona přece uměla kreslit jako Davinci. Ale to nikoho nezajímalo. Je nezajímala nudná Kate, ale zajímavý Tom. I když... si teď mysleli že to je obráceně protože, upřímně : Nenudila by vás po třech hodinách vyprávění o fotbale, slavná a nafoukaná hvězda?
Ale teď bylo pozdě na to aby se vraceli k Kate. Stejně už bylo moc pozdě. Už je tam ani nechtěla. Nechtěla být slavná ona... jen chtěla říct celému světu pravdu.
I když podle světa to byla lež.
Ale byla to pravda.
Pravda o tom jak to celé bylo.
Pravda o tom že existuje ďábel, a pravda o Kate.
Ale lidé nechtějí slyšet pravdu.
Radši se utápějí v sladkých příbězích o lásce.
Ale takoví život prostě není.
A nebo je?
Je život tak sladký jako cukrová vata? Pro někoho možná ano. Ano pro toho kdo nosí tuny makeupu, a kouří. Pro toho je život jedno velké peříčko... ale pro ty ostatní není.
Copak vy věříte příběhům, a románům? Neříkám že všechny nejsou špatné to ne, ale upřímně, nenarazily jste v životě ani na jeden špatný?
Prostě romány jsou... různé...
...ale abych vás zase dlouho nenudila... tak vám sem napíšu, že pak se Kate podívala na deníček.
Otevřela ho. A začala psát...


Deníček

Pak jsem znovu utíkala od života. Utíkala jsem dlouho. Pět nebo šest let, už si to přesně nepamatuju. Utíkala jsem. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jsem utíkala. Od přátel, od života, od všeho. Pak jsem se zastavila, a uvědomila si, že to nemá smysl. Nač utíkat před světem, když utíkám po světě. Chtěla jsem někam jinam. Chtěla jsem už umřít. A myslím si, že si žádný člověk na světě, nepřál mou smrt tak jako já. Toužila jsem po tom. Marně.
Měla jsem šanci a prošvihla jsem jí.
Zlo mi dalo šanci.
A já jí propásla.
Mojí jedinou šanci.
Miliardu idí tehdy trápila smtr, a mě jedinou trápilo to co s nesmrtelností.
Nevěděla jsem kho se zeptat.
A co víc, neměla jsem koho se zeptat.
Byla jsem sama, a šťastná ale...
ale... nudila jsem se.
Můj život byl tak prázdný.
A pak jsem jí znovu uviděla...
Toho zlatého retrívra, co měl tak smutné oči.
Podívala jsem se jí do očí.
Ano byla to ona, a když ne na sto procent, tak na 90 určitě.
Byla to ona..., a někdo si jí znovu kupoval.
De jauvu. Bylo to stejné jako tehdy. Tehdy kžyž jsem si ještě nebyla jistá že vyhraju.
Byl to on. Vím to. Nikdo jiný by tak chtivě nenatahoval ruce. A nikoho jiného by ona nepokousala.
Chtěl dorazit to co začal.
To jsem nemohla dovolit.
Ona mi zachránila život, a já jí teď taky zachráním život.
Rozeběhla jsem se...
proti ďáblovi. Musel si myslet že jsem šílenec. A měl pravdu, byla jsem šílenec. Vytrhla jsem mu retrívra z rukou. Poznala mě. A nebránila se. Naopak, chránila mě. Zuřil to jsem poznala. Minule jsem vyhrála, ale co teď? Teď nesmím prohrát za žádnou cenu. Nesmím... nesmím prohrát. Začal se mi dívat do očí. Ucukla jsem. Nechtěla jsem s ním bojovat teď. Podívala jsem se směrem k pracovníku útulku. Ten jen vytřeštěně zíral do prázdna. Tohle nebyl jeho nejšťastnější den v životě. Spíš nejpodivuhodnější.
Ale všímat si ho na to jsem teď neměla čas. Musela jsem  ďábla oslabit,  aby alespoň na chvilku  ztratil kontrolu nade mnou.
Rozeběhla jsem se proti němu , a využila okamžik překvapení.
Dala jsem mu pěstí.
A utíkala jsem směrem pryč. 50 mil od něj jsem se konečně zastavila, zlatý retrívr mi vyskočil z ruky a proměnil se v tu dívku co mě zachránila. Asi nějakým zázrakem přežila.
Teď na sobě měla modré šaty, a usmívala se. Ale tenhle úsměv jsem u ní neznala.
Byl to provinilý úsměv.
Hodně moc provinilý úsměv.
posadila jsem se na to, a ta dívka to po mě opakovala.
Pak začala.
,,Víš, jmenuju  se Siary, a patří ti moje oddanost." Řekla krásným zvonivým hlasem.
,,Patří ti taky moje omluva, i když vím že jí nepřijmeš." V tu chvíli jsem zbystřela. ,,A za co se mi máš vlastně omluvit?" Zeptala jsem se překvapeně.
A pak už si jenom pamatuju, jak se rozpovídala.
,,Viš, stalo se to před mnoha lety, já no... zamilovala jsem se, a ten člověk nebyl hodný jak jsem si celou dobu myslela. Ne, byl zlí. Jenom se přetvařoval. Tušila jsem, že něco není v pořádku, ale láska mi zaslepila oči. Zamilovala jsem se do ďábla. Byl tak krásný. Jediné, co se mi na něm nikdy nelíbilo, byly jeh oči. Měl je tak strašně děsivé. A pak mi podstrčil tu zapeklitou smlouvu. Tu smlouvu, kterou to všechno začalo. Byla jsem tak hloupá Kate, vykládal mi, jak je nesmrtelnost úžasná... a jak budeme navždy spolu. Láska mi zaslepila rozum. Podapsala jsem, a ještě teď si pamatuju ten jeho strašidelný smích. Odešel. A já jsem byla těhotná. Nevěděla jsem jak se to stalo, já... byla jsem tak slabá. Když se má holčička narodila zamilovala jsem se do ní bla tak krásná. Měla černé vlásky, a bílou tvář. Byla jsi to ty Kate. Ale pak přišel ďábel, a všechno překazil. Sebral mi tě, a dal tě úplné jiné mamince. Já prala jsem se s ním bojovala, ale prohrála jsem. Nemohla jsem tě ani vidět. Bylo to strašné. Ale chci abys něco věděla Kate, miluju tě nejvíc na světě, a nikdy bych nedopustila aby se ti něco stalo."
Kate zírala do zdi.
Rozplakala se.
A v slzách objala svojí maminku.
Tu maminku co jí tolik milovala.
A Kate tolik milovala jí.
Konečně bylo všechno tak jak má.
Konečně se mohly spolu vydat do da dalších dobrodružství...
----------------
pokračování příště...
-------------

Doufám žese vám tahle kapitola líbila. Musím se přiznat že mě se (výjimečně) líbila. Měla takové to kouzlo, alespoň podle mě.
A věřte mi, žej sem chtěla zkončitř v polovině, ale už jsem byla rozepsaná, a tak to nešlo.
Další kapitola se začíná připravovat tak se těšte :D.




pozn. yellow-dog :** Chce to hodně odvahy. Alespoň pro ty, co stejně jako já věří v přísloví : Oko do duše okno.
pozn. yellow-dog : *** Je v tom pochyb, v tomhle jsem se s Kate neshodla.



Ale teď už ahoj
váš
zatím pořád rozepsaný
yellow-dog
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám tenhle blog?

Ano
Ne
Tak průměrně

Komentáře

1 Katy-Kate Katy-Kate | Web | 16. října 2010 v 11:14 | Reagovat

A proč děláš keramiku když tě nebaví? :-x

2 Jacke Jacke | Web | 16. října 2010 v 13:07 | Reagovat

Moc Ti děkuji za ten hlas! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama