Listopad 2010

Sněhová kalamita

29. listopadu 2010 v 20:31 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Po velmi dlouhé době opět něco přidávám. Možné že tento před článek, bude ještě delší, než článek Anděla, ale to je přece jedno :). Chce se mi toho tolik napsat, ale otázka spočívá v tom, jestli se vám toho chce tolik číst.
Dnes napadl sníh.Koukala jsem se na hlavní stránku blogu.cz a hodně čtenářů (a samozřejmě taky písařů :D) o tom napsalo články. Nevím jestli ještě pořád sněží, ale jestli ano, tak se ráno nevyhrabu. Jsem zvědavá jak se mi bude chtít vylézt z mého teplého zachumlaného pelíšku, do té šedivé školy, plné nástrah a prověrek. Prověrek... to mi připomíná kontrolní prověrku z fyziky a z přírodopisu. Kontrolka z přírodopisu, první hodinu, kdy ještě napůl bloumám, a nejsem z to otevřít oči dokořán. A kontrolka z fyziky 8. hodinu, kdy bloumám únavou. No zkrátka, vybrali ty nejnevhodnější hodiny, k těm nejdůležitějším prověrkám. A budeme dostávat známky. Moc se na to popravdě netěším. Moje práce na kontrolních pracích vypadá zhruba takhle :
Rozdají mi papír s otázkami, na který nevěřícně zírám. Řeknou mi ať se podepíšu, ano tohle ještě zvládnu :D. A pak... nám řeknou že na to máme hodinu. Vytřeštím oči, a zběsile začnu otáčet list ze strany na stranu, a kulím při tom oči. Přitom zděšeně pozoruju, jak si všichni něco vypočítávají  v mapě. Jsem asi jediná kdo to nechápe. Přečtu si první otázku, a znovu vykulím oči. Kulím je dvacet minut. Deset minut, před koncem hodiny řekne ; ať si pospíšíme, že už máme jenom deset minut. Rychle všechno pochopím, a vyplním a jako poslední odevzdám práci. Někdy se ukáže že jsem to uměla, a dostanu dvojku. Ale někdy to tak není.


Tento článek vás asi moc nebavil :D
musím se polepšit


takže zatím ahoj
váš
nepolepšitelný
yellow-dog

Obrázky - opět namixované

26. listopadu 2010 v 20:07 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Zase se hlásím, a po opravdu velmi dlouhé době, přidávám tolik slibované obrázky.
Když že jsem vám to slíbila?
Před měsícem, nebo dvěma? Nepamatuju si.
Konečně jsem našla odhodlání připojit, náš nově nabitý foťák, k počítači.
Asi vás nepřekvapí, když vám sem napíšu, že fotky jsou opět tmavé, obrázky opět nepovedené, a fotky opět nekvalitní.
Dopředu vám ale říkám abyjste kritizovali více slovy než jenom : Hnus! :D.
Stejně se mi nějaké z nich líbí :).
Tak tedy... :



Noha
Ano. Neměla jsem co dělat, tak jsem si z nudy vyfotila mobilem nohu. Potom jsem podle obrázku v mobilu nakreslila... nohu :D. To napravo je ruka :).

Noha II
Opět noha, jenom z jiné strany. Možná bych to mohla nazývat : studie nohy :D.



Noha III
Tenhle obrázek se mi nelíbí. Vypadá tak strašně moc... moc... nerealistycky.

Noha IV

Naopak tadyten obrázek se mi asi líbí nejvíc z těch čtyř :).


Tak radši končím s nohama :D.


Obrázek
Ano, i na mě je to moc malé. Kresleno podle fotky v mobilu.


Krajina
Kresleno pastelem. Podle knížky, kterou jsem si opět půjčila v knihovně. Asi je budu muset vrátit.
Koukala jsem se do umění, a moc tam toho teda nebylo :D.


studenti
Opět kresleno pastely. Jejich hlavní výhoda, je zároveň i jejich hlavní nevýhodou - rozmazávají se. Což taky vidíte, na tomto velmi nepovedeném obrázku. První postava vlevo - moc velké a špatně umístěné oči, noc docela ujde, ale pusu netřeba komentovat. Prostě... brrr, moc se nepovedla. Druhá postava je blonďátý kluk, asi jsem ho vynechala ve svém rozmazávání, takže vypadá docela dobře. Třetí postava, vypadá asi nejhůř z celého obrázku. Moje marná snaha, vygumovat hnědou barvu, kterou jsem omylem rozmazala na její obličej, dopadla katastrofálně.
Vzít černou gumu, a začít gumovat hnědou barvu, a to ještě k tomu na obličeji... to nemůže přinést dobrotu. A taky že nepřineslo, jak vidíte. No prostě třetí postava je... no... no coment :D.
A nakonec čtvrtá postava. Vypadá zvláštně, ale n tak hrozně jako ta třetí. Možná dokonce vypadá nejlépe, z celého toho obrázku.
U tohoto obrázku kritiku snesu :D.


Panenka 4788888
Další výtvor z pastelů.


geometrie
1. obrázek, narýsovaný podle knížky o kreslení, se moc nepovedl. A druhý, ani není dodělaný.
Takže... nic moc.


Strom? Člověk?
Kresleno podle fotky. Nemohla jsem najít tužku, a tak jsem to začala kreslit zelenou pastelkou.
Jakmile jsem to ukázala sestře, tak se zeptala, jestli je to strom :).
A tak vznikl tenhle nápad. Fantazii se meze nekladou, nebo snad ne? ;).

Dům

Tento obrázek se docela povedl. Opět děláno tužkou a pravítkem :).


panenka 6848687
Tenhle obrázek se docela povedl. I když... ta hlava je opravdu nějaká dlouhá... a o té babizně za ní ani nemluvě :D.
No... snažila jsem se :).


Alone - the end

Tak už to u mě bývá. Ještě jsem ani pořádně nezačala měsíční princeznu, a už vymýšlím konec.
Kresleno pastelama a anilínkami*.


Detail



....yellow-dog.blog.cz....
Kresleno a potom vymalováno, podle skutečného člověka.


Vdechla jsem život...



Ano jsou tu skutěčně všichni. Sandy, Jack, Jenny, Lilly, Pan V.D., Kate a Alone. Sešli se v mé myšlence. A tak jsem je dost nedůvěryhodně zachytila na papír.
Lilly s Kate chtěli říct jenom jedno :
Veselé vánoce ! :) !



tak se loučím
váš
yellow-dog
který si uvědomil ,že vánoce ještě nejsou :D











* Anilínkama jsem to malovala! :D. Ano už vím co to je kreslit a co malovat.

Anděl - 6. kapitola, Olga

23. listopadu 2010 v 17:14 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Slyšela jsem, od jedné osoby, že bych své povídky měla dělat líp. A to líp tak, že bych to sem tam oživila nějakým : A pAk Se LilLy MuCíQ pOdÍvAla Na pAna V.D.
Asi jsem vás dost vystrašila.
Ne. Doopravdy takhle psát nebudu, a TENTOKRÁT jsem pevně rozhodnutá.
Já snesu hodně, ale čeho je moc, toho je moc.
Ale si už vás musím nudit...
tak tedy :
---------------------------------------------------------
--------------------------------------------
-------------------------------------------------------



Podívala jsem se mu do očí.
Vysmíval se mi.
,,Ne vskutku jsme se dlouho neviděly, stýskalo se mi po tobě." Řekla jsem s hodně znatelnou ironií v hlase.
Zrudl. Tedy pokud je možné, aby ďábel zrudl.
,,Co chceš?" Zajímavé na tomto výkřiku bylo to, že se štěkavým přízvukem, jsme ho vykřikly s Jackem současně.
Na něj drzá budu. Pokud jste na někoho drzí, snažíte se maskovat strach a úctu, jenž k tomuto člověku cítíte.
Proto budu drzá.
Znovu jsem mu pohlédla do očí. Popošel směrem ke mě. Chůzi měl elegantní, a obličej taky, v saténovém obleku, vypadal přesně jako masový vrah.
Pohlédl mi do očí. Asi ucítil můj strach, chabě maskovaný mojí drzostí.
,,Co chcete?" Zašeptala jsem.
,,Dobře že se ptáš. Vlastně, proč bych to před tebou měl tajit. Máš jakousi... schopnost.
,,Schopnost?"
,,Ano, a ta schopnost se v našem světě velmi cení. Proto vlastně poslaly tohohle... padlého anděla, aby tě chránil. A potom... přivedl k nebeské bráně. Zatímco oni, se snaží dostat tě do bezpečí, a najít klíč k nebeské bráně, kterou jsem jim zamkl, a která může být otevřená jedině tebou, já se snažím tě najít, z poněkud jiného důvodu."
Odmlčel se.
,,Pokud bránu neotevřeš, do tří dnů, tak se tě nebe musí vzdát, a darovat tě peklu. A tam si tě milostivě převezmu já, a proměním tě, v mého nejchytřejšího a nejvěrnějšího služebníka. Musím tedy zabránit tomuhle... tomuhle... padlému andělovi, aby tě odvedl k nebeské bráně, a vzal tě do nebe."
Znovu se odmleč, a s úsměvem na rtech se podíval na Jacka.
Ten vypadal ještě bledší než jindy. Ruku měl zaťatou v pěst, a vypadal jako by, měl každou chvíli vybouchnout. Tento padlý anděl, nebyl až tak slabý, jak se ďábel domníval.
Věděla jsem co to znamená. A jenom jsem si zakryla oči, aby mě ta zář neoslepila.
Rozthlo se mu sako, které stálo skoro pět tisíc. A rozprostřely se mu obrovská zlato modro bílá křídla. Pořád měl obličej bledý, ale teď vypadal rozzuřeně. Vykřikl : ,,Tak pojď. Netroufneš si na padlého anděla?!"
,,Nejsem tak dětinský, abych ti odpovídal." Odpověděl mu s kamennou tváří ďábel.
Jack se rozesmál. Byl to rozzuřený smích.
,,Necháš mě a Jenny, v klidu odejít, a budeš RÁD že jsme tě ušetřily.
Ďábel zmlkl.
Teď začali být rozzuření oba dva.
,,Ty... ty..." Nemohl se vyžvejknout Jack.
Nemohla jsem na něj jen přihlížet, jak se cupujou na kousky. Přišlo mi až legrační, že mě ignorují, když se vlastně hádají kvůli mě. Jack se právě dozvěděl cíl cesty, a taky to, proč po nás ďábel jde. A ďábel... ten se rozzuří snadno.
,,OBA TOHO OKAMŽITĚ NECHÁTE!!!" Všechno ztichlo.
Pět minut nikdo nic neřekl.
,,Jdem." Řekl Jack, a hodil mě ruku kolem ramen.
Ďábel se ale tak snadno nevzdal.
Popadl sekeru, jenž byla zapíchnutá ve stromě, a hodil jí směrem k Jackovi.
Vím jak se všechno zpomalilo.
A já, řízená reflexem, jsem uvěřila že to dokážu.
Že dokážu zachránit Jacka.
Vběhla jsem před něj tak rychle, že nestačil zpozorovat co se děje.
Vykřikla jsem bolestí. Sekyra, se mi zarazila do ramene.
Tak strašně moc to bolelo... viděla jsem jenom, jak se ďábel tváří. Jakoby provedl něco strašného. A pak jsem ucítila, jak mě Jack popadl do náruče, a utíkal se mnou do nejbližší vesničky. A pak už jsem mohla vidět úplně.
V nemocnici, se na mě usmívala bezzubá sestřička. ,,Vím že jste si tohle nemohla udělat sama slečno Jenny." Usadila se vedle mě na lůžko.
,,Ten co vám to udělal, musel být pěkný prevít."
,,Ano, prevít on určitě je."
,,Váš manžel?"
,,Ne to rozhodně ne."
,,Tak kdo?"
,,Člověk kterého byjste si nepřála potkat paní sestřičko..."
,,Olga."
,,...Olgo."
,,Je zlí?"
,,Ano."
,,A vy jste ho dobře znala?"
,,Ano."
,,Ta řezná rána jue stršně moc hluboká. Muselo to hrozně moc bolet."
,,Ano, v tom máte pravdu."
,,Ale nebojte." Usmála se Olga.
,,Já a Jack se o tebe zatím postaráme. A potom... se určitě objeví, a omluví se ti. A pokud ne..." Paní se zlomyslně usmála."
,,Tak pozná Olgu z té horší stránky."
Podívala jsem se na ni. Muselo jí být alespoň přes osmdesát. Ruce zaťaté v pěst, a křenila se na mě svými bezzubými ústy.
 Najednou dovnitř vrazil Jack.
,,Promiňte paní Olgo, jestli vás nějak vyrušuju, tak ihned odejdu."
Paní Olga se usmála.
,,Ale ne, jen zůstaň tady s náma."
Jack si tedy přisedl.
Babička se ihned rozpovídala. Byla tak upovídaná, až nemohla dělat nic jiného, než mluvit a mluvit, ale nám to nevadilo.
,,Tuhle když u tebe byl Jack, jsem mu povídala : ,,Hele Jacku, ty vypadáš přesně jako Anděl. Máš modré oči, bílou tvář, jsi blonďák, a chováš se jako anděl." A víš, co mi na to vodpověděl von?"
,,No že se mejlim!"
Viděla jsem jak Jack zrudl, a radši se otočila jinam.
,,Ale aby se Olga mejlila, to nejde dohromady. Pořád jsem ještě nepřišla té záhádě na kloub."
Chvilinku mlčela, ale hned si na něco vzpomněla a mluvila dál.
,,První den, když jsi tu ležela, jsi trpěla strašnejma bolestma, a když jsem ti na to chtěla dát mojí vlastnoručně vyrobenou mastičku, tak mě doktor zastavil, a řek´ mi, že je to nebezpečný. Ale já na něj nedala. Stejně jsem tě tím pomazala, a hnedle jsi jako rybička co?"
Můj obličej začal mít fialovou barvu.
Olga asi něco vycítila a řekla : ,,Jak vidim, tak mě tu už nechcete co? Tak já du. Ale zase sem přijdu." Zlomyslně se na nás usmála.
Jakmile za ní zaklaply dveře, tak jsme se začaly smát.
Měla srdce ze zlata, to ano, ale upovídaná byla až běda.
Olga...

------------------------------------------------------------------------------------------------



Doufám že se vám alespoň drobet líbila :).



tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Anděl - 5.kapitola, Kuan a Luan

22. listopadu 2010 v 16:51 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Na přání, jednoho z mých čtenářů, který se dožadoval abych už konečně pokračovala v Andělovi.
Takže tahle kapitola je věnovaná red-cat.
Na její přání...

-----------------------------------------------------------------------


-----------------------------------------------------------------------

Ďábel se usadil.
Měl výčitky svědomí.
Ale to bylo špatně. Ďábel by přece neměl mít výčitky svědomí, když svého sluhu nespravedlivě hodí do té nejhlubší jámy. To by to potom nebyl ďábel. Byl by to padavka.
Poposedl si.
Strašně ho to trápilo. Už od té doby, co ho tam nechal hodit. Nakazil se snad dobrem?
Možná se k němu nějaké dobro dostalo od té prokleté Jenny.
Kde se ta holka jenom schovává?
Ten v jámě povídal že je pod stromem v lese, ale tam nebyla.
A ten prokletý anděl... proč se musel ukázat, právě v ten nejnevhodnější okamžik?
Zase si poposedl.
Možná stačili utýct. Ale to by je někdo musel varovat. Někdo by je ZNOVU  musel zradit.
Ale kdo? Kdo by to jenom udělal? Tak maximálně šílenec který je zamilovaný.
Najednou si něco uvědomil.
Vykřikl.


Naštěstí mě varoval. O zlomek vteřiny, jsem se zahrabala do listí, a on předstíral, že je turista, co si fotí listí.
Nepoznali to.
Asi už hloupnou.
Vyhrabala jsem se z listí.
Usmál se na mě.
A já na něho.
Už začínala být pěkná kosa.
A venku byla noc. Ta nejtmavší noc, jakou jsem kdy zažila.
,,Musíme jít." Ozval se najednou.
,,Teď?!"
,,Ano."
,,Je hluboká noc."
,,Ano, to vidím."
,,Ale..."
,,Musíme jít, vsadím se, že se sem ještě vrátí."
Zvedla jsem se tedy a odkráčela s ním pustým lesem.
Šli jsme pomalu a potichu. Najednou jsem něco uslyšela.
Ano, vlčí vytí. Chytla jsem se ho, ale on nevypadal že by se bál. Bála jsem se jenom já.
To já byla ten strašpytel.
Ovinul mi ruku kolem ramen.
,,Bojíš se?"
,,Aaannoo!"
,,Je ti zima, mám deku."
Neptal se mě, prostě mi to oznámil. A když jsem roztřeseně protestovala, tak se jenom usmál.
Přehodil přeze mně deku.
Dlouho jsme šli mlčky.
Asi tři hodiny počítám.
Nakonec jsem hluboké ticho prolomila já.
,,Kdy už budeme na konci?!"
,,Už jenom chvilinku."
,,A jaký čas si představuješ pod pojmem "chvilinka"?"
,,Prostě chvilinka."
,,Je tu tma." Zaúpěla jsem zbaběle.
,,Ano já vím, Jenny."
Pak jsme šli tiše dál.
Najedou něco šustlo v křoví.
,,Slyšels to?"
,,A co?"
Zmateně jsem se podívala na všechny strany. Nic jsem neviděla. Jenom tmu.
,,Mám špatný pocit, měly bychom se vrátit."
,,Tam to není o nic bezpečnější než tady. Musíme jít dál."
Podívala jsem se na keř. Zase to tam nebezpečně zašustilo.
Zbaběle jsem se schovala za Jacka, a právě včas, abych se vyhla dýce, která ne náhodou letěla směrem k mé hlavě.
Jack se zamračil. Teď už vypadal že se bojí.
,,Jak se jmenujete?" Zeptali se nás z pod keře.
,,Nevíme."
,,Tak vy nevíte jak se jmenujete?!" Z keře se ozval smích.
,,Povíme vám to, až nám řeknete, kdo jste vy."
Vylezli. Podivná stvoření.
Malinká hlava, a obrovské svalnaté tělo. V ruce oba svíraly masivní kyje, které by klidně rozlouskli hlavu jako oříšek.
Hlavu měly porostlou trávou a mechem, a sem tam nějakou muchomůrkou.
Měly přihlouplé výrazy, a vypadaly až trošku legračně.
Na ruce měly kovem vyryto znamení zla, když jsem k nim přistoupila tak ucukli.
Vypadali oba vyjeveně, a trochu i vyděšeně.
,,Já jsem Kuan Hrozný."
,,A já Luad Kamenný."
Jack se při pohledu na ně usmál. Taková jména se k nim skutečně nehodila.
,,A kdo jste vy?"
,,Já jsem Jack, a tohle je..." Tázavě se na mě podíval, nevěděl jestli smí vyslovit mé jméno, přece jen to bylo hrozně nebezpečné, o těch lidech (?) jsme nevěděli absolutně nic. Ale rozhodla jsem se, že jim budu důvěřovat.
A jak jsem o pět minut později pochopila, rozhodla jsem se špatně.
,,Jenny." Dopověděl Jack.
Oba se na sebe podívali.
,,Jenny Snow? TA Jenny?"
Jack zbledl. Přece jenom je neznali, až tak dobře, aby jim mohli důvěřovat. Vypadali přihlouple, ale až TAK hloupí zase nebyly.
Objevil se jim u hlavy netopýr, poslali po něm tedy zprávu pro ďábla.
,,Náš pán bude mít rozhodně radost." Usmály se na Jenny.
,,Už dlouhou dobu tě hledá."
Jenom jsem se nepřítomně usmála. Tak TOMUHLE  jsem věřila.
Ale proč?
Proč mě sakra hledá?
A dozvím se to vůbec někdy?
Potom jsem si na něco vzpomněla.
Útočně jsem se podívala, na sekeru zabodnutou ve stromě.
,,Chtěli jste mě zabít!"
Viděla jsem jak zbledli.
Asi jsem vypadala doopravdy strašidelně.
Začali koktat.
,,Tt...to hoddil Kkuan, vvidděl jssem hho."
Kuan zbledl.
Jeho kamarád, se ukázal jako pěkný prevít.
Najednou velká kupa listí odletěla. Tak velký začal být vítr.
Zakryla jsem si oči.
Tedy jinak, on mi zakryl oči.
A objevil se ďábel.
,,Dlouho jsme se neviděly, Jenny Snow."

-------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------¨

Tato kapitola, se vskutku moc nepovedla. A vlastně se v ní ani moc nestalo.
Ale snad vás alespoň potěšilo, že jsem konečně něco přidala :D.
A pokus se vám líbila, tak poděkujte red-cat.
Bez ní bych se do toho nikdy sama nedokopala :D.





Zdravím
yellow-dog
který je nyní plně ponořený do Pottermánie

Měsíční princezna - 3. kapitola

15. listopadu 2010 v 17:01 | yellow-dog |  Měsíční princezna
Ahojky. Minulí článek, se vám (usuzuju podle komentářů :D) moc nezamlouval.
Tentokrát se místo kruté reality ozvala Tena, která bohužel nenapsala email ani blog.
Ale tak už to asi chodí.
Když mi někdo nadává není břece blbej aby psal svůj web.
Ale já bych jí nenadávala.
Nadávala bych jí jenom v tom případě, že bych zjistila že má růžový blog s blesQovQami.
To by se mě potom asi bála.
Ale kdyby ho měla autorský...
No nic.
Odpověděla jsem Teně, asi nejdelším komentářem co jsem kdy napsala.
Takže tímto považuji věc za uzavřenou.
Pro všechny kdo by nevěděli kolik mi je let...
je mi 12.
A chci aby mi 12 zůstalo napořád.

----------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------

Alone se choulila k opičákovi.
,,Kde to jsme?"
,,Nevím."
,,Kdo nás vůbec vězní?!"
,,Nevím."
,,Víš vůbec něco?!"
,,Nevím."
,,Opičáku, co se to s tebou děje?"
,,Omlouvám se, neposlouchal jsem, říkala jsi něco?"
,,Kde to jsme?"
,,V tvé myšlence."
,,Cože?"
,,Podařilo se nám dostat do tvé myšlenky."
,,Takže jsme součást myšlenky."
,,Ano."
,,Neexistujeme."
,,Existujeme, jsme součást myšlenky."
,,Nejsme hmotní."
,,Ne to nejsme. Veškeré vzpomínky na nás jsou vymazány, žijeme pouze v myšlence. A jelikož my také myslíme, vytváří to pro nás prostředí."
,,Nerozumím."
,,To je dobře."
,,Opičáku... takže my si myslíme tohle prostředí?"
,,Ano."
,,Cokoliv tedy vymyslíme, to se stane tímto prostředím."
,,Ne."
Alone vypadala zmateně. Podívala se po rozích tmavě červeného nalakovaného pokoje.
Vzpomínka... ano vzpomínala si na to.
Na to, jak jí přesně na tomhle místě zemřeli všichni, které potřebovala.
Máma, táta, rodina a všichni přátelé též.
A pak jí tam podstrčili tu falešnou mámu.
Jak na to jen mohla zapomenout?
Jak jen mohla na vteřnu uvěřit, že ta falešná bába je její maminka?
Vyhrnuly se jí z očí slzy.
Opičák jí objal.
,,No tak Alone... neplač, určitě bude brzy líp..."
,,Nebude..."
,,Bude, uvidíš."
Opičák věděl co se jí vybavilo.
Byly v tý vzpomínce.
A pak si něco uvědomil.
Vyjeveně zíral na dveře, a čekal co přijde.
Někdo vešel.
Alone. Jako vždycky znuděně přišla za školy, a práskla s taškou o zem.
Skutečná Alone jenom němně přihlížela.
Vracela se jí ta strašná vzpomínka.
Najednou někdo zaklepal.
Myšlenková Alone se ohlédla.
Dovnitř vešli všichni její přátelé i rodina.
,,Hodně štěstí Alone. Dneska je tvůj velký den, slavíš narozeniny."
Myšlenková Alone se usmála a všechny je objala.
Všechny je naposledy objala.
A potom... se všechno nějak zvrtlo.
Oknama vletěli do pokoje černé postavy.
Do obličejů jim nebylo vidět. Měly kápě.
Malým ukazovátkem ukázaly na mojí maminku. Viděla jsem jak se třese,  nevěděla co dělat.
Pak zmáčkli kohoutek. Něco bílého, zlatého a zaroveň modrého z ní vyletělo. Byla to duše. Uvěznila se v jejich nádobce.
Myšlenková Alone jenom němně přihlížela, se slzami v očích.
Namířily to na její přátele, a rychla zmáčkly kohoutek.
Potom na jejího tátu, a potom...
na samotnou Alone.
Alone věděla co přijde.
Ale ona umřít chtěla.
Smrti se nebála.
Proč byjste se taky bály smrti, když vám všechny zabili?
Přátele, rodinu všechny.
Zrovna když slavíte své narozeniny.
Není to zas tak dávno.
Tři měsíce... ani ne.
Jak to že si na to skutečná Alone napamatovala?
Jak je to možné?
Skutečná Alone právě teď seděla v koutě.
Kolena si tiskla k hlavě a brečela.
A pak... se najednou celá sesypala.
Je fajn když se vám vrátí vzpomínky.
Pokud ovšem nejsou tak hrůzostrašné jako vzpomínky Alone.
Někde ty vrahové ještě jsou, s tím jejich ukazovátkem, co vypadá jako zapalovač.

Ale Alon už je nikdy nechtěla potkat.
Pokud někoho z celého srdce nenávidíte, a nepřejete si ho za nic na světě potkat, tak to neznamená, že ho nepotkáte.
Naopak.
Zákony schválnosti fungují všude.
Bohužel.

----------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště...

----------------------------------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------

Tahle kapitola nebyl nijak extra veselá.
Prostě se ocitli ve vzpomínce.

Vím že to není nic moc, ale snad se vám to alespoň na jedno procento líbilo.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Obrázky - IV

15. listopadu 2010 v 14:08 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Tenhle článek přidává ve spěchu, o odpoledce.
Obrázky které jsem nakreslila za poslední dva týdny (?).
Asi ano.
No prostě další obrázky :).


Vesmír
Tenhle obrázek přímo bije do očí.
Asi jsem měla použít na pozadí jinou barvu...
ale co.
Mě se docela líbí :D.


Nebe
Tenhleten obrázek se mi docela líbí.
Musím se přiznat, kresleno podle knížky z knihovny :D.
Mraky.
Přijdou mě ještě těžší než voda.

Lord Voldemort
Tmavé a ošklivé, vím, ale přesto to sem dávám.
Kresleno podle fotky, kde mi byly asi dva měsíce.
No a...
vypadám trochu jako Lord Voldemort :D.


Kamarádka
Fotka je rozmázlá, a...
no...
celkově to moc pěkně nevypadá.
Kresleno podle fotky v mobilu.


panenka
Narychlo.
Navíc je to rozmázlé takže nic moc :(.
Kresleno rozmývací pastelkou.



....yellow-dog.blog.cz....
Tenhle obrázek se mi líbí, až na tu hroznou pusu.
Kresleno podle fotky ve fotoalbu.
PS : Hádejte kdo to je... :D


Hříšný tanec
Kresleno po shlédnutí hříšného tance.
Ten film jsem viděla už alespoň pětkraát, a pořád se mi líbí.
Jen ten konec by nemusel být tak strašně moc přeslazenej :D.

Panenka 555555554
yellow-dog
Kresleno podle fotografie v mém fotoalbu.
Já jsem ta s ofinou, napravo.
Ta co je tak rudá :D.


Moře
Flétna


Tak to vám prozatím musí stačit :).
Další várku mám připravenou, ale už doopravdy musím končit.
Tak snad někdy příště :).


Loučím se
váš
yellow-dog

Měsíční princezna - 2. kapitola

13. listopadu 2010 v 12:40 | yellow-dog |  Měsíční princezna
Ahojky. Slibuju že dnes se nubudu tolik vykecávat jako minule, a přijdu rovnou k věci.
Obrázky jsou nakresleny, a některé i vymalovány, čekám jen na to až mi konečně půjčej foťák,


-------------------------------------------------------------

,,Zase spím."
,,Ano."
,,Chytli mě?"
,,Nechytli. Běžela jsi 20 kilometrů, a pak jsi padla vyčerpáním."
,,Takže jsem padla."
,,Ano."
,,A kde jsem teď?"
,,V listí, spíš."
,,A až se probudím..."
,,...budeš zpátky ve svém světě."
,,Chci zůstat tady."
,,To nejde Alone."
,,A proč ne?"
,,Nejde to, a ty to moc dobře víš. Nevím proč to na mě zkoušíš."
,,Je mi zima."
,,Ano, já vím."
,,Opičáku, prosímm zzůůssttannu ttaddy ssssss.... sss... ttebboou."
Opičák přivřel oči. A kývnul. Věděl že tím porušil všechna pravidla co jsou ve vesmíru psána, ale bylo mu to jedno.
,,Až se probudíš v hoře listí, jdi po mapce kterou ti teď dám. Dovede tě k velikému tlustému stromu. U toho musíš uvěřit že je tam můj svět. Nemusíš říkat slova, ani mít kouzelnickou hůlku, stačí uvěřit tomu že tam je. Za chvilku se vzbudíš. Pamatuj že tohle nebyl jenom sen, a poslechni mě. Jinak tě chytí. Ale teď už si pospěš. Musíš vstávat."

Alone se s trhnutím probudila.

Vyděšeně se koukla na své ruce.
Měla v nich mapku.
Podívala se zpět na opičáka. Něco se na něm změnilo...
...ano, usmíval se.
Alone se také usmála.
Nebyl to jen sen, bylo to něco mezi snem a zkutečností.
Podívala se zpět na mapku. Nic tam nebylo jen prázdný papír.
Alone si povzdechla, a vzpomněla si na to co opičák říkal.
"Pamatuj, stačí jen uvěřit."
Vzala mapku do rukou, a zavřela oči.
,,Já věřím, já věřím, já věřím, já věřím, já věřím, já věřím, já věřím, já věřím..."
Z papíru se pomalu začala stávat mapka.
Věděla kam má jít.
A tak se vydala na cestu..."


Alone seděla u stromu.
,,A co mám jako dělat teď?" Zeptala se plyšového opičáka.
Mlčel. On mlčel vždycky, jenom ve snu nemlčel.
,,Já věřím."
,,To nestačí. Uveď kód."
,,Nemám žádný kód."
,,V tom případě, sem nesmíš. Jak jsi se vůbec o nás dozvěděla?"
,,Od opičáka."
Alone slyšela hluboký nádech.
,,Opičáka?"
Alone zavřela oči, a nemohla se divit.
Byla v jiném světě, vlastně v nějaké tmavé místnosti, opičák se krčil v koutě.
,,Opičáku..."
,,Chytili nás."
,,A co bude dál?"
,,To ví jen sám pánbůh..."

-------------------------------------------------------
pokračování příště...
---------------------------------------------

Doufám že se vám to alespoň na jedno procento líbilo.
A omlouvám se za pravopisné chyby, které jsem omylem napáchala.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Měsíční princezna - 1. kapitola

12. listopadu 2010 v 17:43 | yellow-dog |  Měsíční princezna
Ahojky. Možná jste si všimli, že přibyla nová rubrika.
A možná se vám zdá, že rozjíždět dva příběhy najednou, a k tomu se ještě pokoušet je zfilmovat, je šílenství.
Pokud se vám to tak zdá tak...
tak...
...máte nejspíš pravdu. Ale...
Ale.
Zase se tu vyskytlo jedno velké ale.
Zkusím to.
Pokud z toho zmagořím, tak mi to ani moc neublíží, takže co :D.
No i když by mi to ublížit mohlo.
Jak tak vidím zase začínám psát nesmysly, takže sem radši napíšu původní myšlenku.
Včera mi bylo špatně, a...
no... někteří si přečetly, můj předchozí článek.
Připadám si jako na houpačce - jeden den jsem na dně, a musím se uklidňovat čokoládou.
...A druhý den...
jsem zase šťastná.
Ano dneska jsem byla šťastná.
Myslím že to bylo částečně tím, že už mi bylo dobře, a nechtělo se mi zvracet.
Možná to bylo také částečně tím že je dneska pátek.
A možná taky tím, že jsem se těšila na výtvarku.
Ať už to bylo čímkoliv, tak mi dneska bylo dobře :).
Měsíční princezna... podivný název vím...
...a....
no...
víte...
...musím se přiznat...
...že...
... to bude další fantasy magorie...
a...
no...
echm...echm...
...
že tahle bude...
hodně moc šílená.

Takže tímto varuji všechny lidi, co nemají rádi knížky, fantasy, psycho knížky, teoretické knížky, a povídky, aby se neprodleně dostaly z tohohle článku protože...
...by je asi moc nezajímal...

Ano tak to bylo varování.
Pokud uvidím v komentářích, proč jsem je nevarovala tak, alespoň budu mít důkazy, že jsem je varovala. :D.


Zase píšu nesmysly.
Ale s tím u mě prostě musíte počítat.
Chvilku čtete kvalitní článek a pak...
se to vyústí v totální kravinu :D.
-----------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------------------------

Měsíční princezna

Alone seděla potichu u hromady knížek.
Užívala si.
Nikdo jí nerušil, až na jejího otravného papouška kterého dostala k vánocům.
Zavrčela.
,,Co děláš?! Co děláš?!" Zaskřehotal papoušek.
,,Čtu si!"
,,A proč?! A proč?!"
Alone po něm hodila botou.
Papouška jí dala jedna paní. Ta paní neměla Alone ráda, Alone si toiž hrála s jejich kočkou která...
...se ztratila když jí hlídala.
Jenom si pro něco doběhla do krámku přes ulici, a hle - kočka je fuč.
Zlostně se podívala na papouška.
Začetla se do knížky když v tom...
,,Všichni do útoku! Všichni do útoku!"
Vyletěla. Tak moc se lekla, že se vyděšeně dívala kdo to skřehotal.
Nakonec jí to ale došlo.
,,Ty! Půjdeš z domu rozuměls?! Nech mě si chvilku číst! Nenecháš mě se v klidu najíst, napít, vyspat, učit, malovat, mlsat, hrát a dýchat, tak prosím zmlkni alespoň na jednu hodinu!"
Papoušek zmlknul.
Alone si povzdechla.
Popadla svůj deník, a okamžitě utíkala pryč.
V útěku jí ještě zastihla její matka.
,,Kam pospícháš Alone?" Zeptala se jí matka přísně.
,,Pryč." Odpověděla Alone klidně.

Pak utekla

,,Myslíš si že po mě poslala pátrání?"
,,Já nevím, možná."
,,Ale tohle je jenom sen."
,,Ano."
,,Ty neexistuješ." Povzdechla si Alone smutně.
,,Existuju v tvém snu."
,,Takže nejsi..."
,,Ale jsem! Jsem v tvém snu ty hloupá. Už začínáš být tak hloupá jako ti nevnímaví dospělí."
,,To není pravda!"
,,A je, a je, a je!"
,,Ubližuješ mi." Alone se rozplakala.
Opičák jí obejmul.
,,No tak se nezlob. Přece by ses nezlobila kvůli mě. Jsem jenom hloupá opice."
Alone se usmála.
,,Jsi to nejdůležitější, co v životě mám opičáku."
Opičák se usmál, a obejmul jí.
Její  světlé vlásky mu spadly na ramena.
,,Takže kamarádi?"
,,Nadosmrti."
,,Cítím, že brzo nás zase rozdělí. Někdo tě brzy probudí."
,,Kdo?"
,,Hlídka."
,,A co jim má říct?"
,,Zalži."
,,Hledají mě?"
,,Ano."

Alone se probudila

Vlastně jí probudila hlídka.
,,Jmenuješ se Alone Crowftová, druhým jménem Margharet z ulice Well Street 4582?"
Alone na ně vystrašeně koukala. Jejich hrubé hlasy jí zastrašily.
Vyndala svého plyšového opičáka, políbila ho, a...
dala se na útěk.
,,Chyťte jí!" Zakříčela hlídka.
Ale Alone jim utekla.
Vždycky jim utekla. Vyndala svého plyšového opičáka,
a začala snít...

------------------------------------------------------------------------------------------------------
pokračování příště...
---------------------------------------------------------------------


Doufám že se vám to líbilo

tak zatím ahoj
váš
šťastný
yellow-dog

Špatný den

11. listopadu 2010 v 18:32 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Každý to znáte. Každý den prostě není nejlepší, a dnešek byl mým špatným dnem.
Už od rána mi bylo špatně, a rozhodovala jsem se, jestli jít a nebo nejít do školy, ale nakonec jsem tam šla. S bolestmi břiše jsem se jako ve zpomaleném filmu oblékla, a šla.
Ve škole to bylo první 4 hodiny docela fajn. Žádný extra špatný známky, a všichni v pohodě.
V 5 pátý hodině mě začalo bejt hodně blbě, a učitelka na matiku do mě hučela příklady.
Šla jsem si sednout, a nevydržela jsem to. Rozbrečela jsem se.
Ani nevím proč, ale rozhodně ne, kvůli tý blbí matice. Brečela jsem a brečela, z toho jak jsem blbá že brečím. No zkrátka zase jsem byla blbá.
Na otázky ,,Proč brečíš?" jsem odpovídala. Třemi slovy.
,,Je mi blbě."
Nechtělo se mi vysvětlovat proč, a nač. Zkrátka mi bylo špatně.
Hned mi všichni začali vysvětlovat, že taky nechápou matematiku, a že nebrečej.
Neměla jsem sílu jim to vymlouvat.
Chtěla jsem jenom jít domů, kde mě nikdo neuvidí, a potichu brečet.
Škola opravdu není nejvhodnější místo na poplakávání.
Vlastně si ani nemůžu vzpomenout, na to proč jsem brečela. Možná kvůli bolestem břicha, možná kvůli tomu jak mi svět najednou přišel šedivý, možná kvůli spolužačce která mi nechtěně ublížila tím, že mě upozornila že nemám zrovna dobře učesané vlasy.
Proboha jak bych je asi mohla mít učesaný, když jsem se sotva oblíkla?
Pravda. Nemám je moc učesaný každý den ale...
Ale.
Vždycky je tu nějaké velké ale.
Za tenhle článek se strašně moc stydím.
Stejně tak, jako za to co se dneska stalo ve škole. Připadalo mi to jako noční můra.
Ale...
pak... tedy vlastně o 2 hodiny později jsem si řekla moje let it be...
Život přeci půjde dál, i přes ukrutné bolesti břicha, no ne?
Ale stejně se stydím za to že jsem brečela.
Ale já už jsem holt taková.
Všechno si hned beru strašně osobně.
Prostě přecitlivělá...
... a hloupá...
Na moje nervy pomáhá jenom kytara, papír a tužka a nebo čokoláda. V nejlepší variantě všichni tři spolu s počítačem.




A tak už se tedy loučím....
váš
smutný
šťastný
ubrečený
stydlivý
a hlavně zmatený
yellow-dog

Knihovna

9. listopadu 2010 v 19:21 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Dnes jsem šla, po dlouhé době do knihovny. Už když jsem vstoupila do dveří, cítila jsem vůni, která prostě může být jenom v knihovnách.
Vůni knížek.
Jakmile jsem vstoupila, tak se na mě usmála paní knihovnice. Pozdravila jsem jí, a vstoupila mezi regály. Byl to úžasný pocit.
Stovky autorům kteří chtějí, a nebo chtěli, aby si někdo přečetl jejich knížku.
Stovky příběhů, ať už čtivých, a nebo ne.
Stovky myšlenek, které nikdy nebyli vyřčeny.
A v poslední řadě knížky, co jsou na odpis. A které už jen smutně vyhlížejí z posledních regálů.
Potom tam jsou akční komixy, které už jsou různě, rozpučované 9tiletými dětmi, které se alespoň na malou chvíli začaly zajímat o literaturu.
V beletrii pak jsou knížky dramatické až po komedie. Které si vypůjčují skoro všichni.
V dětské knihovničce jsem se zastavila jen na chvíli, a vzpomněla jsem si, že jsem jí vlastně přečetla skoro celou.
Usmála jsem se... a šla jsem dál.
Vzadu v knihovně byli počítače, jako vždy plně obsazené.
Přesunula jsem se dál. Časopisy, ty mě moc nebrali, a tak jsem se ihned přesunula dál.
Zarazila jsem se, stála jsem nad knihami umění.
Se šíleností v očích, jsem se ihned vrhla na nejbližší knížku, o pastelách.
Po krátké přestávce jsem se ale stejně přesunula dál.
Zarazila jsem se.
Zmateně jsem se podívala kolem sebe. Už jsem totiž byla u výpujčovacího pultu.
Paní knihovnice se na mě podruhé usmála.
Koukla jsem se na svě ruce. Pod tíhou dvanácti knih, které jsem v mém poloomámeném stavu sebrala, se téměr prohýbaly. Ale mě to bylo jedno. Vytáhla jsem kartičku, a rychle jí podala knihovnici. A pak... jsem si vypůjčila mých dvanáct knih.
Naposledy jsem vdechla tu příjemnou vůni knihovny.
Usmála jsem se...
a šla jsem klidně ven, do toho okolního světa.


----------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------

A co vy chodíte někdy do knihovny? A podívali byjste se po tomhle článku do nějaké?



tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
který se už těší na další návštěvu knihovny :)

Básnička - v jedné vteřině

9. listopadu 2010 v 18:52 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Ano v mém případě, (a pokud jste se alespoň jednou setkali s mými básnickými výtvory, tak víte o čem je řeč.
Asi jsem se skutečně nenarodila jako básnířka. Ale co :D. Baví mě to, tak proč to nedělat? :D.
Nevím ani jak mě to napadlo ale složila jsem svojí první vážnou básničku.
Což pro vás může být krajně nebezpečné v mém případě.
Varovala jsem vás.





V jedné vteřině

V jedné vteřině,
spatřit svůj život,
když člověk umírá.

Plakat na klíně,
uvidět realitu,
která je šedivá.

V jedné vteřině,
uvědomit si chyby,
které jste udělali,

potom jen smutně,
pootočit hlavu,
abyjste neviděli.

Neviděli ten smutný šedivý svět,
který se kolem vás prostírá,
neviděly tu realitu, která je šedivá.


-------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek bude... snad...
------------------------------------------------------------------


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Animace - panenka

7. listopadu 2010 v 20:18 | yellow-dog |  Animace
Ahojky. Tato animace je strašně moc tmavá, protože (jak už vám asi mohlo dojít) i fotky jsou strašně tmavé. No... další nepovedená malovaná animace. Ale trhám rekordy - už jsem udělala tři animace!


Ale abych vás zase dlouho nenudila tlacháním na téma animace, tak vám to sem dávám :) :


Animace - panenka

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Animace - lavička

7. listopadu 2010 v 19:43 | yellow-dog |  Animace
Ahojky. Ano už to tak je, konečně jsem se dokopala k tomu, udělat nějakou animaci. Kvůli animacím jsem si dokonce založila účet na youtube. Už tam mám i nějaký animace, ale kvalita je nulová. A navíc si přitom neustále broukám :D, takže hrůza.
Asi ze mě bude animátorka, poslední dobou jsem animacemi přímo posedlá. Kousek filmu kreslené Lilly Smithové jsem udělala, ale...
Ale.
Nekvalitní, ale zmenšené to vypadá dobře. Mám to v mobilu :). Ale zvuk je hrůza, oni se prostě bavili zatímco já animovala, takže... no hrůza. Pokud někdo víte, jak se odstraňuje zvuk, u videa v mobilu, tak to napište do komentářů. Pokud nechcete, aby ostatní viděli váš komentář, tak mi to klidně napište na email : yellow-dog@seznam.cz
Ale i když se mi povede film, tak nečekejte žádnou slávu. Jsem začátečník - úplný.
Ale z nadpisu už jste poznali že by tu měla být nějaká animace :D.
Takže... :



Lavička

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Fotky - mix

6. listopadu 2010 v 18:56 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Konečně jsem se dnes odhodlala, přetáhnout z mého malého retromobílku (který mám ovšem moc ráda :)) obrázky. Jsou nekvalitní, tmavé, rozmazané a ošklivé, ale stejně jsem si nějaké z nich zamilovala :D.

Abych to zase celé neprokecala, tak vám je sem dávám :D :


Voda
Nic moc. Ale líbí se mi, jak je ten odraz skoro stejný, jak ty stromy, že ani nevíte, kde je země, a kde ne.


Nebe
Tadyten obrázek, se mi docela líbí. Prostě jsem zase koukala směrem k nebi :D.


Les
Nekvalitní, a ošklivé, ale...
stejně jsem neodolala tomu to sem dát :D.


Beatles
Když jsem dala, do nadpisu článku mix, tak tady vidíte že je to opravdu mix. Od stromů, lesa a podzimu, rovnou k výstavě Beatles. Ano propadla jsem Beatlemanii, a to totálně :D.
Taky proto jsem na výstavu jela dvakrát :D.
A z toho mi jednou ujel můj doprovod :D.
No nic.


Paul Mccartney


Ok. Tak tohle je hodně nekvalitní, ale co naděláte :D?



Líbí
Tak tahle fotka se mi líbí. Foceno mobilem, když jsem šla z výtvarky.

Mrak
Už nevím kdy jsem to fotila :D.
Ale fotka se povedla :).



Listí
A poslední fotka byla focená o prázdninách, nejspíš na něčí zahradě :D.



Tak to bylo všechno.
Doufám že se krutárealita znovu neozve, a nebo že bude alespoň bude psát háčky a čárky :D.
 --------------------------------------------------------------------------------
 Dodatek : Tohle se sice moc nehodí k článku, ale...
stejně.
Přihlásila jsem se na youtube, protože vám sem chci dát nějaký videa, co kreslím a jak kreslím, a narazila jsem na...
na...
No nic. Napíšu vám tu jenom to, že vypatlanější blondýnu jsem nepoznala :D.
Bolela mě hlava, a jak jsem uviděla jí, přestala mě bolet.
Ale začalo se mi chtít zvracet.

Tak vám sem dávám odkaz na pobavení :) :




Udělalo se mi špatně od žaludku. Radši už se na to nebudu ani dívat. Jdu se uklidnit k podobným snílkům jak jsem já.



Tak se loučím
váš
yellow-dog

Anděl - 4. kapitola, morálka je podlomená

5. listopadu 2010 v 20:04 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Po včerejším velmi podivém článku, vám sem dávám 4. kapitolu anděla. Chci vás jenom upozornit, že možná přibudou asi tak za týden za dva, linority, které jsou no...
no... prostě jsem poprvé v životě dělala linorit :D.
Doufám, že si alespoň, jeden věrný čtenář čte mé napůl šílené,  a hodně moc prapodivné články :D.

No nic.



4. kapitola

Ještě pořád jsme leželi v listí. Byla zima, a já byla zmrzlá na kost, ale nevadilo mi to. Vedle mě seděl on, nevypadal že by mu byla nějaká zima spíš... se třásl strachem.
,,Už mě zpátky nevezmou." Zašeptal.
,,Ale..."
,,Nesnaž se mě utěšit! Paul má dost velký vliv na to, aby ihned poslal anděli, které by nás odstranili."
,,To nemůžou."
,,Ale můžou."
,,Tyhleti můžou všechno."
,,To je nelidské."
,,Ano, nelidské to je, ale proč by andělé nemohli být nelidští? Nikdo přece není jenom dobrota sama, to dá přece rozum."
,,Ale..."
,,Jenny..." vzdychl a chytl mě za ruku. Koukal se mi do mých zelených očí.
,,Je to iluze... Jenny. Andělé nejsou tak dobří, jak si myslíš." Dívala jsem se mu do jeho modrých očí, a věděla jsem že mluví pravdu.
,,To není fér." Zašeptala jsem.
Potom mě přemohla únava. On nespal, ale poznal na mě, že bych si ráda schrupla, a nabídl mi, že roztáhne křídla, a ovine mě jima. Nejdřív mě to přišlo hloupé, ale pak, když jsem se rozklepala tak, až jsem nemohla ani mluvit. Mě přikryl svou bundou.
,,Dí, dí... dí... díky." Zakoktala jsem jenom, a radši se rychle snažila usnout.


Zlo sedělo na svém trůně.
Nemělo rádo svoje služebníky, jak už totiž jednou řeklo, tak je to skutečně "Parta blbců".
Klepalo si pomalu, na své koleno.
Když tu...
... ho někdo vyrušil.
,,Našli jsme jí pane, spí, je to velmi vhodná příležitost k tomu, abyjmse ihned zakročili, nebo..."
Začal ze sebe chrlit, napůl omámený služebník.
,,Zpomal, koho jste našli, a zakčočit k čemu?!"
,,Jenny pane, spí, takže si myslím že..."
,,Tvým úkolem nebylo myslet, protože v tom nejsi zrovna nejlepší." Srazilo ho na zem zlo.
,,Ale já, já..."
,,Ty nic, pošlu někoho jiného, ty jsi se ukázal jako velmi naschopný, půjdeš zase těžit uhlí do dolů smrti."
,,Ale, ale... to já jsem jí přece našel, vaše excelence. Všichni ostatní vás zradí, ale já... já jsem ten nejvěrnější služebník!"
,,Ne to nejsi! Zmiz nebo..."
,,Ale pane, to chcete poskvrnit svou čistou mysl, takovou nespravedlností?!"
,,Stráže!!!"
,,Ano pane?"
,,Hodíte ho až úplně dolů, do dolů smrti, a pokud se někdy vyhrabe, tak ho tam hodíte znovu."
,,Jistě pane." Ale tahle odpověď přišla jen od jednoho z nich. Ten druhý mlčel.
Zlo se k něu naklonilo, tak že se služebník rozklepal.
,,Takže ty ho tam nechceš hodit, viď že ne?"
Služebník zakýval hlavou k odporu.
Zlo si ho změřilo pohledem.
,,Do díry..." Odmlečel se.
,,Oba dva!"
Odešli. Už mě neposlouchají pomyslilo si zlo. Morálka je podlomená.
Musím něco vymyslit.

----------------------------------------------------------------------------------------
pokračování příště...
-------------------------------------------------------------------

V týhle kapitole, se vlastně nic nestalo.
Ale... no snad se vám trošičku líbila :D.
Tenhle článek je přednastavený takže... ho si budete číst ve chvíli kdy už tady nebudu ale...
stejně zanechte komentáře. Ani nevíte, jak moc mě to těší, když nějaký uvidím.
Klidně pište šílenosti, mě to nevadí... hlavně něco pište ;)

tak zatím
váš
yellow-dog

Vnímání a Birlibán

4. listopadu 2010 v 15:37 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Mám chuť něco psát, ale netuším co. Nevím...
... asi jako obvykle budu psát blázniviny :D.
Vracím se zpátky k Birlibánovi. Vy asi netušíte co to je, že?
Moje (možná) nejoblíbenější knížka z doby, kdy mi bylo pět let. Ještě to není tak dávno, ale stejně mi to připadá jako hrozně dlouhá doba.
Vypravuje o jednom klukovi, co byl zlobivý. A zažil velmi podivuhodný den.
Nejvíc ze všeho se mi asi na knížce líbilo, jak se dostal do města, které bylo celé z cukru.
Ale... zjistil... že děti co už jsou v městě dlouhou dobu, považují chleba, za nejcenější zlato.
Protože, jakmile začali jíst určitý druh sladkostí, začaly vonět jako sladkosti.
A pak... za pět měsíců, se z nich sladkosti staly.
Vím jak jsem chtěla (a zároveň jsem se to ho i trochu děsila) jet do toho prapodivného města.
Zdálo se mi o tom nezpočet krásných, ale i hodně strašidelných snů, s někdy strašidelnými, ale někdy krásnými konci.
Nakonci už nebyl Birlibán tak zlobivý, a ani tak zlí, jako byl předtím.
Pohádka, kterou mi četli před spaním, a kterou jsem měla tak ráda.
Proto se k ní vlastně teď vracím.

Čtu jí své králíčici, ale myslím si, že mi stejně nerozumí, takže z toho nemá ten pravý požitek.
Ale spokojená je, protože jí přitom vždy (rozuměj mojí králíčici, ne knížku Birlibán :D)  hladím.
Myslím si, že je úžasné, když dospělí čtou dětem pohádky.
Je to tak nějak... kouzelné.

Moc dobře si uvědomuju, že knížce dělám reklamu. Ale věřte tomuto : Nikdo mě nepodplatil, ani mi nic neposlal :D.

Ráda čtu na počítači, příběhy co píšete.
Ale knížka... je prostě knížka.
Má svou vůni, a mohu obracet listy.
I když příběh je stejný, a tak jsem ráda i za geniální příběh, který si můžu přečíst na internetu.
Ani nemusí být geniální stačí mi... když nebude psán KrÁááSňOoČQýM PÍíSmMeEnNQeEeEm.
Asi už vás nezajímají moje další výlevy na téma Birlibán co? :D.

 -------------------------------------------------------------------------------------


Vnímání

Seděla jsem pod stromem.
Na hlavu mi spadlo zlatavé listí. Copak někdo tuhle nádheru, může považovat za ztrátu času?
Vytáhla jsem svůj už skoro úplně pomalovaný blok. Moje výpisky pokrývali téměř všechno. Dole byli moje vynálezy, nakreslené tenoučkou tužkou. Nahoře pak byli úkoly, co jsem si psala abych nezapoměla. A uprostřed byly příběhy, a moje myšlenky. Na hlavu mi spadl další zlatý list. Položila jsem si ho před sebe. Měl jemnou vůni. Tak nenápadnou, že by si toho člověk ani nevšiml, kdyby to cítit nechtěl. Ale já to cítit chtěla.
Přejela jsem po jeho povrchu. Jeho žilky vystupovaly ven. Popadla jsem tužku a pero. Měla jsem takovou touhu ho popsat. Popsat jeho vůni, a to jak jsem za ten jeden list ráda. Začala jsem ho kreslit na miniaturní místo pod mými básnickými pokusy. Ne nadaný básník nejsem. Vždycky z toho vznikne slátanina. Když jsem dokreslila zmíněný list, jemně jsem ho odložila, na nedaleký kámen. A lehla jsem si pod strom. Když tu na mě hustě začalo sněžit zlatavé listí. Padalo mi do obličeje. A já jsem se jen smála. Začala jsem listí vyhazovat do vzduchu tak, že na mě neustále hustě prošelo. Po pás jsem byla zachumlaná v té zlaté nádheře, a smála jsem se. Pořád jsem se jenom smála. Podzim je nádherné roční období.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázky budou. Slibuju.

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Anděl - 3. kapitola, nebe

2. listopadu 2010 v 20:43 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Mám neodolatelnou touhu psát. To je snad dobře. Nebo ne? Většinou už na konci příběhů píšu totální kraviny, ale co. Aspoň se pobavíte, no ne? :D.
Asi ne.
Mám v hlavě tolik myšlenek, s kterýma bych se chtěla podělit, ale to bych se nejspíše upsala k smrti :D.
A abych touhu psát, na alespoň malou chvíli zmenšila, přidávám třetí kapitolu Anděla.
Snad, se vám bude líbit alespoň na 1 procento.

PS : Nezdála se vám minulá kapitola tak trochu moc fantasymagorie? :D. Všimla jsem si toho až když jsem to pročítala potřetí :D.

PSS : Omlouvám se red-cat, slíbila jsem, že neprozradím co je zač :D. Ale uvaž, jmenuje se to Anděl, a on je krásný, a má na zádech dva hrbolky :D.

PSSS : Obrázky se kreslí, brzy* je sem určitě přihodím.

PSSSS : * tak za dva týdny :D.

PSSSSS : Vidím, že to nějak přeháním s PS :D. Další PS budou na konci článku :D.


3. kapitola

Letěli jsme, bylo to nádherné ale...
Ale.
Chytla jsem se ho pevněji.
Usmál se, ale nebyl to ten úsměv co jsem znala. Byl to mrazivý úsměv. Proletěli jsme kolem červánku. Usmála jsem se. Byla to nádhera, i přes to že mě chtěli zničit, to byla nádhera.
Věděla jsem kam letíme.
Najednou jsme zastavili.
Zastavili jsme u brány. Démon. Jeho hnusná ruka se otřela o jeho překrásnou tvář.
,,A co ona?"
,,Přítel."
,,Musí projít kontrolou."
,,To není nutné."
,,Myslím si, že to nutné je."
,,Nesdílím s tebou tvůj názor."
,,To je dobře, každý na to můžeme mít názor svůj."
,,Dej jí na váhu."
,,Ne."
,,To se bojíš?!" Úšklebek v jeho tváři, byl víc než viditelný.
,,Ano." Zašeptal potichu.
Démon se rozřehtal.
,,Tak on se bojí!" Smál se.
,,Pusť nás dovnitř."
,,Dobrá, když půjde na váhu tak to půjde."
Cítila jsem, jak jeho stisk povoluje. Souhlasil s tím.
Šla jsem tedy na váhu.


,,Dobrá."
,,Co?! Tak prošla nebo neprošla?!"
,,Prošla."
Viděla jsem, jak se vítězoslavně usmál.
,,Stal by se z ní anděl, kdyby byla mrtvá."
Viděla jsem jak se na něj podíval. Ta zloba v jeho očích. Kdyby pohledy mohli vraždit, sesul by se démon k zemi, probodán osmi sty noži.
Ale pohledy vraždit nemohly.
A tak se démon vítězoslavně ušklíbl.
,,Ale ona mrtvá není." Pronesl pohřebním hlasem, jakoby vytaženým ze záhrobí.
,,Co není, může být, stačí jen zavolat."
Viděla jsem jak se napnul. Asi mě chtěl chránit.
Když v tom se otevřela brána.
,,Vstupte."
,,Díky." Už se jenom ohlédl zpátky na démona, který dělal, že nevidí ani neslyší nic, kromě toho co by slyšet měl.
Vstoupily jsme.
Neexistovala větší nádhera. Nebyly slova které by to všechno popsali. Tak krásná slova neexistovala.
Udiveně jsem na něj pohlédla. On se šťastně usmál. Konečně byl doma.
Zastavily jsme u zaltého vodopádu.
,,Dojdu pro Paula, zatím si to tu prohlídni."
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla to nádhera. Neexistovala slova, která by to popsala.
Já jsem seděla u zlatého vodopádu. A když píšu zlatého, tak myslím doopravdy zlatého. Napůl zlato, napůl voda, od vodopádu, se linul úžasný čerstvý vzduch. Seděla jsem na kameni. Který mě doslova hřál. Do dneška nevím, jak to dělali, ale ten kámen byl jak topení. Napravo ode mě byla cesta. Ta cesta byla, jakoby ani nepatřila do tohoto světa. Byla tak... studená... chladná jako led. Ptáček si mi sedl na rameno. Ohlédla jsem se. Měl červánkovité zbarvení. Byl to tak úžasný svět... napravo ode mě bylo nebe. Červánky, modrá barva, všude kam se podíváš. Zlaté slunce, které úplně bilo do očí. A na červenkách bylo krásné...
,,Jenny!"
Tenhle výkřik mě přivedl zpátky na zem*.
Jack a Paul kráčeli směrem ke mně.
Jack se snažil tvářit šťastně, ale viděla jsem, že něco není v pořádku.
,,My... echm, echm,... my jsem... tedy jsme chtěli..."
,,Chceme ti vymazat paměť." Vložil se do toho rázně Paul.
To nebylo dobré.
Vyjeveně jsem na něj podívala.
,,To jako... mojí paměť?!"
,,Nebude tě to bolet."
,,Ale..."
,,Nebudeš si pamatovat, nebe, tenhle rozhovor, a ani Jacka... kterého to víc než mrzelo když se se mnou do krve hádal."
Nenávistný pohled, a všestrané odkašlání mluvilo za své. Nechtěl abych na něj zapoměla. Nechtěl se rozloučit.
Bolestně jsem se na něj podívala. Tohle mi přece nemohou udělat. Nemohou mi vymazat paměť.
To není jako v počítači, kde jenom zmáčknete delete, a je to.
Prosebně jsem se na něj zadívala. A on to asi neunesl.
,,Nesouhlasím s tím, Paule. Pokud máš takovéhle zlé názory, nezasloužíš si být v nebi."
Koukal na něj, jak by ho někdo přibyl kladivem k zemi.
,,Ale... to... to... si... nesmíš... dovolit..." Vykoktal.
,,Smím."

Vybídl mě, abych mu nasedla na záda... a vyletěl z nebe zpátky.
,,Bylo to tam nádherné."
,,Dostalo se tam zlo."
,,Cože?!"
,,Slyšela jsi, dostalo se tam zlo, a nějak ovlivnilo Jacka."
,,Vysvětli mi to prosím."
,,Já jsem mrtví. Stal se ze mě bůh ví proč anděl. Ale Paul, je anděl od narození. Narodil se v nebi. Neměl v sobě naposledy ani kousek zla. Já mám v sobě víc zla než si dokážeš představit. Možná i víc zla než dobra, ale... jádro mám asi v pořádku." Usmál se.
,,Ale Paul byl..."
,,Do Paula se dostalo zlo. Vím to. Nahlédl jsem mu do hlavy. Chtěl tě zabít Jenny, a ta touha byla tak usilovná, že ani nemohl ke konci pořádně mluvit."
,,Mě?!"
,,Někdo si velmi přeje tvoji smrt Jenny.
Někdo...




Na jiném místě, a v jiném světě

,,Nesmíš mě zklamat."
,,Ano pane."
,,Jinak tě zničím, rozuměl jsi mi?!!!"
,,Ano pane."
,,A neodpovídej pořád ano pane!"
,,Ano pane."
,,Stráže?!"
,,Ano pane?"
,,Od teď mi nikdo nesmí říct "Ano pane""
,,Ano pane."
,,Nikdo od teď nesmí říct pánovi "Ano pane", jinak ho čeká..."
,,Soud."
,,Ano pane soud. Přesně tak."
Pán se tiše sesul k zemi. To je parta blbců pomyslil si.



Seděla jsem tiše uprostřed velké kupy listí.
Najednou jsem bezmyšlenkovitě popadla velkou kupu listí a hodila ho.
Začala jsem se smát.
Právě jsem přišla na recept dobré nálady.
Taky popadl kupu listí, a hodil jí do mého rozesmátého obličeje.
Konečně jsem konečně žila.
Konečně jsem byla šťastná.**

--------------------------------------------------------------------------------------
pokračování příště...
-------------------------------------------

Tak už končím
váš
yellow-dog


* Zpátky na zem, jako zpátky do nebe na zem :D. Doufám že chápete protože já to nechápu :D.
** Inspirace přišla dnes :D. Ano red-cat. Ano :D.

Nekonečno

1. listopadu 2010 v 17:47 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Nevím jestli je to tím, že jste si všichni přečetli článek s názvem číslo 6, ale neobjevila jsem žádný negativní komentář. Asi jsem všechny nepříznivce mého blogu, dokonale odradila :D.
Ale to je jedno. Myslím že teď by mi to už tolik nevadilo, hlavně když bude dotyčný šetřit vulgárními výrazi, a bude tak hodný, že si dá tu práci a bude dělat háčky a čárky :D.
Takže se nebojte, jenom buďťe opratrní, jsem neuvěřitelně přecitlivělá :D.
A tady ty básničky (!).
Ano pokud jste někdo četl mojí básničku u doktora, která je mimochodem tady.
Tak moc dobře ví co ho čeká :D. Proto předem varuji před... no...
.... prostě před mojí básničkou :D....
Varovala jsem vás :D.


Nekončící hodina matematiky*


V hodině matematiky sčítáš a odčítáš,
chceš jenom odejít, 
a zapnout počítač.
Nekonečno čísel tě mučí,
a tvý rodiče ti tvrdí že se jenom učíš.
Je to totiž nehorázná nuda,
která je mimochodem přítomna všudy všuda.

----------------------------------------------------------------

Nekonečno

V moři nekonečna dáš se nést,
možná tam pocítíš nudu.
Myšlenky v hlavě se ti budou plést,
a budeš ponořen v studu.

Možná pak ale uvidíš,
že taková nuda to není,
radost ze života ucítíš,
a vše se tím pádem změní.
----------------------------------------------------
 Obě básně skládány pod nátlakem, že jsme to měli za domácí úkol. Za pět minut složeny v knihovně. Taky podle toho vypadají :D. No co. Teď si uvědomuju... zítra 7 hodin z toho asi ze tří píšeme test, a ještě nám dali obrovský domácí úkol který...
... no ještě ho nemám (červenám se :D)

Sen
** k obrázku **

Tak snad vás to na malou chvilinku zhrozilo nebo potěšilo. Doufám že to ve vás alespoň nějaké emoce vyvolalo. I kdyby to byla třeba emoce nudy :D.
Jak tak vidím, tak už píšu kraviny takže...



se loučím
váš
vysmátý
yellow-dog










* - Jak jste to z téhle básně určitě zjistily, matematika není můj nejoblíbenější předmět.
Ten den mi dala učitelka čtyřku a...
... no víte jak to bývá, když chcete někomu něco alespoň něco oplatit. Takhle to vždycky je se mnou  a učitelkama :D.
** - nevěděla jsem jaký jiný autorský obrázek tam dát, asi musím zvýšit svou sbírku :D