Vnímání a Birlibán

4. listopadu 2010 v 15:37 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Mám chuť něco psát, ale netuším co. Nevím...
... asi jako obvykle budu psát blázniviny :D.
Vracím se zpátky k Birlibánovi. Vy asi netušíte co to je, že?
Moje (možná) nejoblíbenější knížka z doby, kdy mi bylo pět let. Ještě to není tak dávno, ale stejně mi to připadá jako hrozně dlouhá doba.
Vypravuje o jednom klukovi, co byl zlobivý. A zažil velmi podivuhodný den.
Nejvíc ze všeho se mi asi na knížce líbilo, jak se dostal do města, které bylo celé z cukru.
Ale... zjistil... že děti co už jsou v městě dlouhou dobu, považují chleba, za nejcenější zlato.
Protože, jakmile začali jíst určitý druh sladkostí, začaly vonět jako sladkosti.
A pak... za pět měsíců, se z nich sladkosti staly.
Vím jak jsem chtěla (a zároveň jsem se to ho i trochu děsila) jet do toho prapodivného města.
Zdálo se mi o tom nezpočet krásných, ale i hodně strašidelných snů, s někdy strašidelnými, ale někdy krásnými konci.
Nakonci už nebyl Birlibán tak zlobivý, a ani tak zlí, jako byl předtím.
Pohádka, kterou mi četli před spaním, a kterou jsem měla tak ráda.
Proto se k ní vlastně teď vracím.

Čtu jí své králíčici, ale myslím si, že mi stejně nerozumí, takže z toho nemá ten pravý požitek.
Ale spokojená je, protože jí přitom vždy (rozuměj mojí králíčici, ne knížku Birlibán :D)  hladím.
Myslím si, že je úžasné, když dospělí čtou dětem pohádky.
Je to tak nějak... kouzelné.

Moc dobře si uvědomuju, že knížce dělám reklamu. Ale věřte tomuto : Nikdo mě nepodplatil, ani mi nic neposlal :D.

Ráda čtu na počítači, příběhy co píšete.
Ale knížka... je prostě knížka.
Má svou vůni, a mohu obracet listy.
I když příběh je stejný, a tak jsem ráda i za geniální příběh, který si můžu přečíst na internetu.
Ani nemusí být geniální stačí mi... když nebude psán KrÁááSňOoČQýM PÍíSmMeEnNQeEeEm.
Asi už vás nezajímají moje další výlevy na téma Birlibán co? :D.

 -------------------------------------------------------------------------------------


Vnímání

Seděla jsem pod stromem.
Na hlavu mi spadlo zlatavé listí. Copak někdo tuhle nádheru, může považovat za ztrátu času?
Vytáhla jsem svůj už skoro úplně pomalovaný blok. Moje výpisky pokrývali téměř všechno. Dole byli moje vynálezy, nakreslené tenoučkou tužkou. Nahoře pak byli úkoly, co jsem si psala abych nezapoměla. A uprostřed byly příběhy, a moje myšlenky. Na hlavu mi spadl další zlatý list. Položila jsem si ho před sebe. Měl jemnou vůni. Tak nenápadnou, že by si toho člověk ani nevšiml, kdyby to cítit nechtěl. Ale já to cítit chtěla.
Přejela jsem po jeho povrchu. Jeho žilky vystupovaly ven. Popadla jsem tužku a pero. Měla jsem takovou touhu ho popsat. Popsat jeho vůni, a to jak jsem za ten jeden list ráda. Začala jsem ho kreslit na miniaturní místo pod mými básnickými pokusy. Ne nadaný básník nejsem. Vždycky z toho vznikne slátanina. Když jsem dokreslila zmíněný list, jemně jsem ho odložila, na nedaleký kámen. A lehla jsem si pod strom. Když tu na mě hustě začalo sněžit zlatavé listí. Padalo mi do obličeje. A já jsem se jen smála. Začala jsem listí vyhazovat do vzduchu tak, že na mě neustále hustě prošelo. Po pás jsem byla zachumlaná v té zlaté nádheře, a smála jsem se. Pořád jsem se jenom smála. Podzim je nádherné roční období.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázky budou. Slibuju.

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Besi Besi | Web | 5. listopadu 2010 v 20:03 | Reagovat

Děkuju ti =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama