Prosinec 2010

Anděl - 9. kapitola

31. prosince 2010 v 10:37 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Strašně se omlouvám, že jsem tu nebyla na vánoční svátky, a píšu tento článek až poslední den v roce. Poslední dobou pořád jen čtu a kreslím. Táta mi doporučil šťastného prince, a tak jsem teď střídavě smutná a veselá, podle toho jakou čtu zrovna pohádku. Doufám že mi to naše učitelka na češtinu uzná jako pohádku. Nebo se budu muset vrátit k Popelce :D. I když to by ani tolik nevadilo.
Malířský stojan jsem dostala dodatečně 26. prosince, když jsem slavila druhé vánoce u babičky. Musím se přiznat, že jsem nejdřív vůbec netušila o co jde, protože malířský stojan tam bylo napsáno v němčině. Kterou se nově učím tři měsíce, a neumím ani německy říct, že neumím německy. Natož abych to napsala :D.
Taky jsem se (na mě velmi statečně :D) rozhodla že se dokopu k tomu abych se snažila naučit a udělat animaci. Myslím že v mém případě to bude znamenat, že zase něco neuvěřitelně zpackám :D. Ale co.
Takže tady je konečně devátá kapitola Anděla :) :


--------------------------------------

9. kapitola

Jack seděl na kameni. Zlost ale i stud mu dělaly teď největší starosti. Kde je teď Jenny?
Promnul si svoje ospalé oči, ještě teď plné slz. A schoval si tvář do dlaní. Nechtěl aby někdo viděl plakat Anděla.


Seděla jsem vedle Olgy a ustavičně plakala. Ona jenom podávala další a další kapesníky. Pořád jsem nad tím přemýšlela, a pořád doufala, že mi ten hrozný ďábel lhal. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím mi to přišlo absurdnější. Všechno zapadalo. Všechno.
Podívala jsem se zkoumavě na Olgu. To plavání jí hodně zmohlo. Byla strašně slabá. Už skoro dva dny nic nejedla. Neměla na nic chuť. Dělala jsem si o ní starosti. Když postřehla že se dívám na ní, tak se na mě povzbudivě usmála, pravíc : ,,Ále... tak už ti není do pláče?" Usmála jsem se. ,,Už ne. Jestli je pravda to co říkal ďábel tak jsem mu hrozně ublížila. A jestli není... tak jsem mu zase hrozně ukřivdila." Olga teď vypadala vážně. ,,Jenny tohle právě chtěl. Když jste každý sám, tak jste hrozně snadná kořist, ale když jste spolu... když jste spolu tak dokážete všechno." Podívala jsem se na ní, a zapoměla jsem před tím zarýt mou naději v hlase a v očích když jsem pravila : ,,Takže myslíš že kdybych se za ním vypravila, odpustil by mi?" ,,Určitě." Najednou mě Olga objala. Asi ale věděla že toužím po obětí někoho jiného. Někoho koho se právě vypravíme hledat.

Jack se rozhodl. Musí jí najít, a to za každou cenu. Jenny byla to nejcenější co v životě kdy měl, a teď mu i ona utekla. Miloval jí. Musel jí najít.

Vyrazila jsem. Už jsme šli tři hodiny a pořád jenom les, les, a les. Zdálo se mi, jako by někdo nechtěl abyjsme z toho lesa někdy vyšli. Rychle jsem tu myšlenku ale zahnala, protože v tom případě by bylo jasné kdo za tím stojí. Podívala jsem se doprava, přišlo mi to tu nějaké povědomé, tady jsme přece před hodinou šli, nebo ne? Podívala jsem se na Olgu. Vypadala že si toho všimla taky. Najednou mě něco napadlo, a tak jí řekla : ,,Echm... Olgo, tady už jsme jednou byly, chodíme pořád dokola. Zkusme jít tedy pořád rovně, a jesti budeme zase pod tímlhe blbým stromem, tak jsme v pasti a má v tom prsty ON. Takže jdeme ano?" ,,Si piš." ,,Tak jdem." Pořád rovně pořád rovně, pořád rovně... došli jsme ke kraji lesa, byl tam takový průhledný pás. Když jsme jím prošli, ocitli jsme se zase na začátku lesa. Super. Byli jsme v pasti.

Jack uviděl les, a opatrně vešel dovnitř. Ten les byl nějakáý podivně veliký, a navíc se ozývalo z uprostřed lesa volání o pomoc. Ten hlas znal. ,,Jenny!" A prošel stříbrnou oponou, čímž sám vlítl přímo do pasti.  O pů hodiny později narazil na Jenny. Jakmile se oba potkali, tak jako by na místě zkameněli. Stáli taklhe asi pět minut a pak se najednou objali. Bylo to nádherné.
Takže zase mír...


---------------------------------------------------

Strašně moc se omlouvám za pravopisné chyby. Nekontroluju to, a navíc mi do uší řvou písničky všeho druhu. Doufám že se vám tato kapitola alespoň trochu líbila. Nic moc to není to vím ale... no...
snažila sem se.

Takže... HEZKÉHO SILVESTRA A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK vám přeje


váš
yellow-dog
(se kterým se uvidíte asi až po novém roce :))

Obrázky - mix (4)

21. prosince 2010 v 17:58 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Po dlouhé době zase přicházím s článkem, a tedy s dlouho mnou očekávanými obrázky. Pořád se snažím udělat animaci... a to mi vlastně zabere většinu mého času. Možná se budu snažit dostat na FAMU na obor Animace, ještě nevím. Taky mám rozečtený nekonečný příběh - a musím vám říct, že složitější knížku jsem v životě nečetla. Musíte tam dávat neustále pozor, abyjste vůbec pochopily podstatu příběhu. Musím se přiznat že nejdříve jsem viděla film - ale až z knížky jsem to celé pochopila :).
Zase se začínám nebezpečně rozepisovat...
...takže radši... :




panenka 68486874
Panenka 4521354444484
Panenky
Pán
Panenka 4525624124
Panenka 574512157
Panenky
Strašně moc se mi líbí ty šaty panenky vpravo. Ta průhlednost mě dostala - ani pořádně nevím jak jsem to udělala :D.

Panenka 654646
Víla - Fairy
Víla. Docela se mi líbí až na ty boty - ty jsou strašný.


Panenka 45256241244
Panenka s knoflíky
Panenka 5821538368425
....yellow-dog.blog.cz....
Panenka - profil
Rodina
Baby
Záře v senu
Lidé
Smrt a můza
Tak a to byl poslední obrázek.


Ještě tu pro vás mám pár fotek :



Sníh
...yellow-dog.....
Krabička od cigaret
Přišlo mi to zajímavé. Krabička od cigaret... :D


Sníh

Tak a to je všechno. Popisky jsem nepsala zaprvý proto že by  to zabralo místo 2 hodin 4 hodiny. A za druhý proto, že jsem si celí tento článek pouštěla na plný pecky muziku do sluchátek :).


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Co si přála Hilly k vánocům

15. prosince 2010 v 14:21 | yellow-dog |  Moje příběhy
Tento článek je přiřazen k tématu týdne Co si přeji k Vánocům.
Ahojky. Už jsem promeškala asi pět témat týdne, a tak jsem se přinutila konečně něco napsat.
Četla jsem si články na téma týdne. Většinou jenom seznamy, nebo to, že si přejete, aby lidé kolem vás byli šťastni, protože když jsou šťastní oni, tak jste šťastní i vy.
Bohužel ty nejdůležitější věci nejsou za peníze.
Přemýšlela jsem, že bych taky napsala podobný článek. Plný toho co si přeji, i toho co si nepřeji.
Ale... ne. Myslím si, že nejlíp se mi emoce vyjadřují, v mých příbězích. Když jsem smutná, tak píšu smutně, ale určitě nepíšu podle sebe. Nepíšu příběhy z mého života, píšu vymyšlené příběhy. 
A proto asi některé zklamu, když vám povím, že tentokrát to opět bude povídka.
Snad to bude mít s tématem týdne, alespoň něco společného...


-------------------------------------------------------------------

Hilly seděla na pohovce, a v ruce svírala umolousaný dopis. Podpírala si rukou svoje blonďaté vlásky, a přemítala, co by si přála. Slyšela, jak se ve škole její spolužačky baví o tom, co dostanou. Že prý si napsali o spousty panenek barbie, a spousty miminek, co mluví.
Jedna prý tvrdila, že k vánocům určitě dostane psa. Mít psa... to by Hilly chtěla ale...
... její tatínek měl alergii na chlupy.
Smutně si povzdechla. Domácí zvířátko nejspíš nikdy nedostane.
Dál přemítala co napsat...
Její rodiče byli sice spolu, ale neustále se hádali. Maminka byla těžce nemocná, a pořád Hilly uklidňovala, že to je jenom rýma, a ať si nedělá starosti. Hilly si ale dělala starosti. Hilly si neustále dělala o někoho starosti.
Popadla svoje pero, a začala psát : Milý ježíšku, k vánocům bych si přála aby... Zastavila se jí ruka. Nevěděla, jestli by tam neměla napsat panenky. Ale panenky si přece nepřála... přála si něco docela jiného.
A tak popadla pero, a psala dál : ...aby se mi vyplnily všechny mé doopravdové přání. Přeji si, aby se maminka uzdravila, a přestala se hádat s tatínkem. Přeji si, aby jsi k nám přišel, a abych alespoň jednou spatřila tvou tvář. A hlavně si přeji, aby se všechny mé přání splnily všichni kolem mě byli šťastni, a já bych byla také šťastná, protože... když jsou šťastní ostatní, tak jsem šťastná i já.
Vím že ti píše, hodně dívek i chlapců, a že asi nemáš čas, všechno vyřizovat, ale snad by sis našel tu malou chvilinku a pomohl mi. Nic jiného od tebe nežádám.
Jen pomoc.


S láskou Hilly

Holly se šťastně usmála. Šla dát dopis za okno, jako každý rok. A potom usnula...

Ráno se probudila, a pospíchala k oknu. Dopis byl pryč. Ihned utíkala do ložnice jejích rodičů. Dopis tam byl vždycky schovaný. Prohledávala všechny skříně... ale opět nic nenašla.
Potom utíkala nazpět k oknu. Celá rozzářená, se podívala do ranní mlhy. Byla tak hustá, že nebylo vidět na krok, ale přesto Hilly uviděla v dálce, již vzdálené stříbrné křídlo.
Usmála se, ale čas šel dál. Hilly pořád jen myslela na to křídlo.
A pak nastal štědrý den. Hilly se oblékla do svátečního, a nedočkavě vyčkávala na to, až bude večer. Tento den byl nanejvýš podivný. Maminka pomalu přestávala kašlat, a začínala se smát. Tatínek byl usměvavý, a pořád si s Hilly hrál. Všichni už se těšily na večer.
Za krátko večer skutečně nastal. Všichni šli do Hollyina pokojíčku, a zpívali tam koledy. Bylo to nádherné. Maminka vůbec nekašlala, a tatínek se nehádal. Pořád se všichni objímali... až zazvonil zvoneček. Zmateně se na sebe podívali rodiče Hilly... zvonil přece vždycky jeden z nich. Hilly se rozzářila. A utíkala k vánočnímu stromečku. Byla tam spousta dárků, velká hromada.
Ale Hilly věděla, že ten nejdržší dárek dostala hned ráno. Ten dárek který je tak drahý, že se nedá koupit ani za peníze... štěstí.
Podívala se do toho chumlu dárků. Úplně dole pod nimi, byl malý umulousaný balíček. Pomalu ho otevřela. Do rukou jí vypadl špinavý cínový vojáček. Byl tak umulousaný, že by ho ani na smetišti nevzali. Ale Hilly, ho k sobě přitulila. A přečetla si krátký vzkaz který byl krasopisně napsaný na malém papírku. Stálo tam : Milá Hilly, tento dárek je ode mě. Vím že není ani moc hezký, a popravdě nestál ani peníze, ale věřím, že ty ho oceníš víc něž panenku za milión. Nenapíšu ti, kdo jsem, protože vím že to víš, a nebo alespoň tušíš. Tvůj... dárce...
Hodně štěstí Hilly.
Hilly byla radostí bez sebe, složila dárek, a uložila ho pečlivě do krabice, kde schovávala všechny své poklady.
Štědrý den skončil, ale Hilly už nikdy nebyla smutná. Každý den byl totiž štědrý... maminka byla zdravá, a tatínek se nehádal, a všem pomáhal. Všichni se usmívali a byli milý.
Nikdy v životě už Hilly nezažila tak úžasný štědrý den, kdy by doopravdy dostala to co by přála nejvíc.
Nikdy...

-------------------------------------------------------------------------------


Abyjste mi netvrdily, že to vůbec nebylo o tématu týdne, tak vám tu asi budu muset napsat, co si přeju já, že?

Já si přeju malířský stojan, a věci na malování.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Anděl - 8. kapitola

12. prosince 2010 v 16:23 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Moc velký ohlas minulá kapitola Anděla nevyvovala. Jediný, kdo rozhodl o tom, jestli Olga bude žít, jsem byla já. Hlasovala jsem pro to, aby ještě žila. Přece jenom je to tak lepší.
Stejně bych jí nenechala zemřít. Ne... Olgu mám na to moc ráda. Stačilo mi to, jak mě sebralo, když umřela Kate Blacková. Z té skutečnosti, se snažím... zabíjet mé postavy co možná nejméně.
Za boha nemůžu najít ani pět důvodů, proč píšu tenhle článek.
Možná proto, že mě bolí břicho, a potřebuju se z toho vypsat.
Možná taky proto, že chci dokončit Anděla, a pokračovat v měsíční princezně. Další důvody nejsem schopná najít. Vidíte, nejsou ani tři.
Pracuju na animaci, kterou dělám už asi dva týdny. Ti co mě znají, už jistě uhodli.
Ano, je kreslená... i když vlastně i malovaná. Nejdřív nakreslena černou propiskou, a potom už klasicky vybarvená vodovkama.
Vidím, že už se zase rozepisuju, ale nevadí mi to.
Dnes mi to nevadí.
Zase jsem byla v knihovně. Další plenění knihovny... ano. Objevila jsem tam knížku Nekonečný příběh. Byla schovaná úplně dole, pod regálem, ale já jí stejně objevila.
Takže teď jí večer před spaním hltám, s lampičkou u postele.
Asi už vás trápit nebudu.
Nyní... :



-----------------------------------


Když utíkáte, a nevíte před čím, tak utíkáte velmi dlouho. Ale snažit se utéct před světem není dobré.
Stejně vás tak jako tak... dohoní.

Seděla jsem pod stromem. Přesně po měsíci běhání jsem se zastavila. Moje rudé vlasy byly strašně moc rozcuchané, a byla jsem strašně špinavá. Jack byl kdovíkde, a já byla hladová a sama. Dokonce se mi po něm stýskalo.
Vlastně se mi stýskalo po všem.
Po tom, jak se na mě Olga zubila, po tom, jak jsem byla s Jackem... dokonce i po mé staré škole s paní učitelkou Hiou, která rozsedla pět žáků.
Stýskalo se mi po mém starém životě.
Ale teď jsem začínala život nový... sice horší ale...stejně...
,,Ahoj! Sem tě hledala... ani nevíš jak dlouho sem tě hledala..." Oči se mi rozzářily.
Ihned jsem pochopila o koho jde. Takový hlas mohl mít jenom jeden člověk.
,,Olgo!" Rpozkřičela jsem se, a radost v mém hlasu, asi vycítila i ona protože ironicky dodala : ,,Sem ti chyběla co?" Rozeběhla jsem se k ní. Málem jsem jí porazila na zem. Tak velikou jsem měla radost.
Byla ještě mokrá. Asi byla u toho rákosu. Rozesmála jsem se.Ona se začala taky smát. Smály jsme se asi hodinu, když si něčeho všimla; Jack tu nebyl. ,,Kde je Jack?" Zeptala se starostlivě. Do očích se mi znovu vlily slzy. Na všechno jsem si teď vzpoměla. ,,Šššššš...." Snažila se mě uklidnit Olga.
,,Dal ti kopačky?" Zeptala se tiše. ,,Ne." ,,Tak ti nějak ublížil?" ,,Ano... to ano." ,,A jak?" ,,Využil mě. Jenom mě využil. A od koho jsem se to dozvěděla? Od ďábla. Od něj ne. Je tak strašně... dokonalý.... nehodily jsme se k sobě."
Obě jsme zmlkli. Obě jsme věděli že jsme se k sobě hodily.
,,Zapomeň na něj... nestojí za to, aby jsi pro něj uronila jedinou slzu." Usmála se na mě tehdy Olga. A potom jenom tiše dodala : ,,Holomek."
Smutně jsem se rozesmála.
Nestál za to. Ale toho hlásku jsem se nezbavila nikdy... jak já ten hlásek nenáviděla.
Využil tě... jsi sama...jenom s tou... s tou... stařenou... co je tak slabá... a,..stejně umře... jsi nula... jsi sama... jsi nedůležitá... jsi neužitečná... zmiz už konečně z tohohle světa... a neotravuj Jacka... který je o tolik lepší než ty... o tolik hezčí... o tolik zkušenější... o tolik lepší než ty... jsi přece nula...
Položila jsem svojí hlavu, na Olgi rameno. Zavřela jsem oči, cítila jsem jenom, jak mě hladí po rameni... jak mě uklidňuje. A pak... jsem usnula.


V mém snu jsem byla v poušti. Sama v poušti. Chtěla jsem vodu, a ode mě asi dvacet metrů byla studna. Chtěla jsem tam dojít, ale asi dvacet centimetrů od studny, jsem se nemohla pohnout dál. Natahovala jsem ruce jak jsem mohla, ale stejně jsem nedostala ani kapku vody. Vysychalo mi v krku, tak usilovně jsem se snažila... a pro nic za nic. Najednou jsem za sebou uslyšela ledový, nepřátelský hlas.
,,Ahoj Jenny." Řekl nepřátelsky Jack. Žadonivě jsem se na něj podívala. To vedro mě mučilo.
,,Jacku mohl bys..." ,,Ale jistěže." Natáhla jsem ruku, a ponořila jí. Voda ale byla až hluboko dole.
,,Nemáme vědro?" ,,Ne." Naklonila jsem se nad studnu, to vedro mě mučilo. A jak jsem se tak nakláněla nad studnou, tak mě Jack strčil, a já přepadla. Hrůzou jsem křičela a padala a padala. A on se smál. Tím jeho zvonivým smíchem. A křičel jenom za mnou : ,,Tak onečně dostaneš tu svojí vodu, co?" Podívala jsem se mu do očí. To nebyl Jack. Jack by tohle nikdy neudělal. Byl to ďábel.
Ještě pořád jsem padala jen vzduchem, až za pět minut jsem dopadla do vody, tvrdé jako beton.
Padala jsem a padala, už jsem se několikrát napila vody... a pak... když už jsem se měla naposledy nadechnout... jsem se probudila.

Olga mě poklepávala po rameni, a starostlivě se po mě dívala. ,,V pohodě?" Zeptala se. ,,Ano."
,,Noční můra viď?" Podívala se na mě. ,,Ano." Oddechla jsem si. ,,Jenom noční můra." Olga ale jakoby zvážněla.
Snaží se ti dostat do mysly Jenny... ďábel. A jak je vidno, daří se mu to." ,,Ovládá mojí mysl?" Zeptala jsem se značnou panikou v hlase. ,,Zatím ne, ale možná se ti tam dostane pokud se nebudeš bránit. Jack tě má rád Jenny. Nikdy by ti neublížil." Podívala jsem se jí do očí. Mluvila pravdu.
Jack mě má rad.

......................................................................................

Všmli jste si... že používám... nějak moc:....?
Ano, budu se muset poučit.
:D.


Tak se loučím
váš
yellow-dog

Anděl - 7. kapitola - pravda, život a smrt

7. prosince 2010 v 19:20 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Ano tentokrát se odhodlávám ZNOVU napsat další kapitolu Anděla. Bude smutná, a její konec... bude nanejvýš podivný. Ale snad se vám stejně zalíbí.
... :


------------------------------------------------------

Měla jsem Olgu docela ráda, ale někdy mě vyloženě štvala. Jako ten večer, co jsem jí sdělila, že odcházíme. Radostně na mě pohlédla, a začala si balit kufry.
Nakonec to byl Jack, kdo jí trochu nemotorně vysvětlil, že jedeme jenom my dva, a ona ne.
Výraz v jejích očích, mě asi bude provázet do konce mého života. Bylo to něco mezi zlostí, sebelitování, a urážky.
Chvíli jsem se styděla, ale hned potom, už jsme museli vyrazit.
Šli jsme dlouho, asi 4 hodiny, když jsme konečně zastavili.
,,Kam to jdeme?" Zeptala jsem se hodně opatrně. ,,Uvidíš." Odpověděl mi. ,,A kdy?" Začala jsem ho znovu otravovat po chvilce. On si jenom povzdechl. Mě asi jenom tak odbít nemůže.
,,Řeknu ti, to... slibuju."
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme uprostřed louky, pod malým osiřelým stromkem.
Podíval se mi do očí, a já jemu taky. Nakloněli jsme se k sobě a...
,,Tak tady ste!" Úplně jsem se lekla. Vyskočila jsem, a dívala jsem se rovnou do bezzubého úsměvu.
Olga. Co ta tady...
,,Sem vás hledala vuž od tý doby, co ste odjeli. Sem si řikala; Kam by asi tak mohli jít? No a pak mě to trklo. Za chvilinku dorazej další. Vuž se na vás moc těšej."
Jack zpozorněl. ,,Další? Jak jako další?!" ,,No přece bezzubá Lída, Bezrukej John, Beznohej Kuhák* a šílená Ema."
Jack nabral tmavě zelenou barvu. Chvilkama dokonce fialověl.
,,To... to... je vtip! Že ano? Že je to vtip?!" Olga zbledla a začala koktat. ,,Jistě sem je nepřivedla, to dá rozum." Nuceně se zasmála, a Jack na ní zkoumavě pohlédl. Usmála se na něj.
Když se obrátil, uslyšela jsem ale zřetelné : ,,Blb."


Ďábel seděl na svém trůně. Poslední dobou se mu vůbec nic nedařilo.
To s tou Jenny se doopravdy moc nepovedlo. Chtěl se přece jenom zbavit toho prokletého Anděla, co mu pořád stojí v cestě. A navíc jí lže.
Ďáblovi se rozjasnila tvář. Ano lže jí, jak smutné... ale dalo by se to využít k tomu aby...
,,Sluho!" ,,Ano pane?" ,,Teleprort, a rychle!" ,,Jistě, přemístěn za 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1 áááá teď!
Vše kolem se roztočilo, a ďábel se opravdu přemístil.




Nevěděla jsem co se děje. Vše se seběhlo strašně rychle. Kde se vzal, tu se vzal, najednou vedle mě seděl ďábel, a chytil mě za mé jasně rudé vlasy. Cítila jsem, jak se vše kolem  roztočilo, a mě se někdo chytil. Buď Jack, ale ten byl moc daleko, nestihl by to, a nebo...
Sakra.
Najednou jsem seděl v lese, vlevo od mé ruky bylo černé jezero a pravo od mé ruky byl... ďábel.
Kruci.
Podívala jsem se na nedaleký kámen, Olga se na mě jako vždy zubila, i když už ne tak vesele jako předtím. Teď se zubila pomstychtivě. Ještě pořád mu nejspíš neodpustila to moje rameno.
Pohlédl na ní. Jeho pohled se my ani trochu nelíbil. Teď už jsem ho nezajímala já, ale Olga. Pořád se díval na ní, pak na jezero, a pak na sebe. Pochopila jsem, co chce udělat. On se nestydí?
Nestydí. Zlo se přece nikdy nestydí.
Chtěla jsem, aby na ní pořád tak nezíral, a tak jsem ze sebe ustrašeně vykoktala : ,,Co zase chceš?!"
Dostala jsem od něj ale odpověď, jakou bych nikdy v životě nečekala.
,,Lhal ti, Jenny. Využil tě. Ty přece víš, kam celou tu dobu jdete, a nebo snad ne?" Nasadil nevinný výraz.
Zbledla jsem.
Vítězoslavně se usmál. ,,Ano Jenny... tak on ti to nepověděl, ale já ti to povím... potřebuješ přece jednou slyšet pravdu, a ne jenom ty jeho lži..."
Pořád jsem mlčela.
,,Tak tedy. Asi před pěti lety, jsem v nebi zboural jednu moc důležitou bránu. Byla to brána pro přijímání dobrých lidí do nebe. Jakmile jsem jí zboural, tak všichni, ať už hodní a nebo zlí, chodily do pekla. Samozřejmě se to nebi moc nezamlouvalo, a tak potají vybralo dívku, kterou označilo jako vyvolenou. Já jsem to ale samozřejmě zjistil, a tak jsem šel do nebe rozzuřen. Vypadla z nich dohoda, že až ta dívka vyroste, tak pošlou anděla, který bude předstírat citi k ní, aby jí přiměl otevřít bránu. Její duše je prý klíč. Jakmile se brána otevře, tak ta dívka zemře. Je mi to líto Jenny, ale jsi pouhá nula. Nestálas mu ani za to, aby ti řek pravdu." Ďábel se rozesmál.
Já stála jako opařená, a vlhavě mi štěbetal zlomyslný hlásek; jsi nula... nestálas mu ani za to, aby ti řekl pravdu... kdo tě má rád... kdo tě vlastně kdy měl rád?...jsi nula...obyčejná...využitelná...blbá...nula. Z očí mi vytryskly slzy, jako vodopád.
Ďábel se otočil směrem, kde byla Olga. ,,Ne." Zašeptala jsem potichu.
,,To neuděláš."
Pozvedl prst. Stařenka se ihned jako pírko zvedla do vzduchu, a její slabé vyzáblé tělíčko padlo přímo do té černé vody. Neměla jsem sílu, a tak jsem se snažila doplazit, až k rybníku.
Podívala jsem se do černého jezera. Viděla jsem třpytivé bílé vlasy, jak se tam mihotají.
Stihnu to, blesklo mi hlavou, a vymrštila jsem ruku do vody. Chytila se mě. Svitla ve mě slabá naděje, že je ještě naživu. Cítila jsem, jak se jí ztrácí síla, a mě se potily ruce. Voda na ní měla neuvěřitelný tlak, a tak se po pěti vteřinách pustila.
Už jsemjí ztratila z dohledu. Buď se utopila, a nebo se vhytila okraje a přežila. Podívala jsem se jak jezero bylo veliké. Ano, bylo dost veliké na to, aby se mohla i nadechnout. Třeba támhle v rákosí... tam by klidně mohla být.
,,Představení skončilo." Oznámil mě s úsměvem ďábel. ,,Můžeš se k němu vrátit." Tleskl rukou, a vše kolem se znovu roztočilo.
Najednou jsem seděla vedl bledého Jacka, vztáhl po mě ruku, ale já utekla. Začal utíkat za mnou, ale já byla rychlejší.
Zklamaní, smutní, a šílení lidé jsou vždycky rychlejší.


* Šílenému Kuhákovi se říka Kuhák proto že má jen jednu nohu a  kulhá. Olga aby ten výborný nápad nezapomněla, napsala si to jméno na papír, a pak ho hrdě ukázala Kuhákovi. Mírně jí upozornil, že jí tam chybí L a že místo Kulhák tam má jen ubohé Kuhák. Od té doby mu všichni říkají Kuhák.
Šíleně ho to vždycky vytočí.

Obrázky - mix (3)

6. prosince 2010 v 13:10 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky. Tenhle článek píšu o polední pauze mezi školou a zase školou, jinak řečeno o odpoledce. Včera jsem napsala obrovitánskou kapitolu Anděla, kde se Jenny dozví pravdu, proč jí Jack vlastně chce, Olga spadne do řeky, a ďábel se začne smát. Včera jsem to dopsala, ale jakmile jsem dala zveřejnit, napsalo mi to, že moje přihlášení už není platné. Ani si neumíte představit můj vztek. Psala jsem jí hodinu a pak tohle. Včera jsem se taky dívala na ukázky pohádek od Disneye. Ta propracovanost, když si uvědomíte, že na sekundu musíte nakreslit tak 24 obrázků... a on to všechno tak... tak... propracoval. Na něj asi já nemám :D. Ale to je jedno.
V poslední době, jsem si nějak nebezpečně oblíbila pastely.
Koukám, že už se zase začínám nebezpečně rozepisovat, takže to radši rychle utnu.
Snad se vám alespoň jeden z nich bude líbit :


Moře
Moře. Kresleno pastelama... a no... nejdřív to měla být panenka. Když se podíváte pozorněji, uvidíte dokonce i vlasy. Fotka je rozmazaná a nekvalitní takže celkový dojem asi 15%.
Nic moc.


Květina na louce
Docela se líbí, až na tu bílou barvu. Tak 40%, 45 možná :D.



EyesMoje oko. Ne tohle doopravdy není nakreslené, ani namalované.
Ani nevím proč ho sem dávám. Možná proto, že věřím tomu přísloví : Oko do duše okno.

...yellow-dog...
Trochu to vypadá jak velmi podivné karikatury. U prvního obrázku to ta pusa naprosto zkazila. A u druhého... :D.


Čas
Kresleno podle hodinek, které každému z nás odpočítávají čas.



Ruka a kachnička
Kresleno podle gumové kachničky. Možná bude další pokus o animaci :) :


kachničky
kachnička 1
kachnička 2
kachnička 3
kachnička 4
kachnička 5
kachnička 6
kachnička 7

Uff, tak kachničky už mám za sebou :D.

Slon
Za minutu :). Trhám rekordy :).


Ruka
palec a ruka
panenka
...yellow-dog.....
Nedodělané.


Tak a to byl poslední obrázek.
Snad se vím alespoň trošičku líbily :)



Zdraví
váš
yellow-dog

Znovu sněží, a je 7 pod nulou

1. prosince 2010 v 18:38 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky. Dnes když jsem šla na kroužek, jsem se podívala z okna. Nevypadalo, to tam nijak zle, tak jsem prostě popadla kytaru, a vyrazila jen tak bez rukavic. Hned před domem jsem si ale uvědomila, že jsem se spletla. Mráz jako by mě bodal do tváře, a do mých už zmrzlích rukou. A vítr, my vmetával krystalky sněhu, přímo do obličeje. Samozřejmě, že potom se na to dívat je nádhera. Ale když je 6 pod nulou, nemáte rukavice, v ruce svíráte střední kytaru, a sněhové krystaly, jako by vás bodaly do tváře, máte neodolatelné pokušení, zajít do nejbližší teplé místnosti, a dát si tam šálek horkého čaje.
Nakonec jsem tam přece jenom dorazila. A s radostí jsem zjistila, že tam je +25°.
Když jsem odcházela, tak ale bylo mnohem hůř. Byla větší tma, a větší vítr. Myslím že bylo tak 7 pod nulou, ale mráz byl vyšší. Abych vás dlouho nenudila, nakonec jsem domů přece jenom došla. Podařilo se mi mýma doopravdy zmrzlýma rukama otevřít zámek, což byl nadlidský výkon, vzhledem k tomu, že jsem ruce měla naprosto nepohyblivé.
Ani nevím za co vás trestám, že píšu další článek na téma zážitky alá sníh.
Jsem prostě nepolepšitelná, co naděláte :D.
A teď sedím v teplé místnosti, píšu tenhle článek, a čekám až se mi dovaří čaj. Jsem šťastná, že jsem v teplíčku, a ne tam venku, kde je 7 pod nulou.

Tento článek byl vlastně o ničem.
Ale nic je něco, takže co chcete :D.
Musím se polepšit, a psát pokračování anděla.


tak zatím ahoj
váš
zmrzlý
yellow-dog