Únor 2011

Anděl - 11. kapitola, Vlk

28. února 2011 v 21:00 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky :). Když jsem se sem naposledy přihlásila (což bylo chvilku potom, co proběhly změny na celém blog.cz) docela jsem se lekla. Menu s tučným písmem se mi nezobrazovalo, ať jsem se snažila jak chtěla. Ale už jsem si na to docela i zvykla :).
Takže teď píšu 11. kapitolu mého anděla. Strašně se snažím nějak ho dodělat, ale nechci ho usekávat, takže čekejte alespoň na nejmíň dvacet nových kapitol, při mé délce :D.
Snažím se dokázat, že z krabice je možné udělat knížku, a zatím se mi to moc nedaří. No nic.
Tady je 11. kapitola slíbeného anděla :)


----------------------------------------------------------------
11. kapitola

Nějakým záhadným způsobem se nám podařilo dostat přes tu bublinu, co měla být past.
Byli jsme venku. Konečně. Radostně jsem se podívala na Jacka, na Olgu, a na našeho nového společníka. Veselého Hlupáčka, kterému se teď taktně říkalo jenom Hlu. Hlu ještě pořád jedl svůj úplatek, který dostal od Olgy. Zubil se na ní, ale viděla jsem mu na tvářích strach a obavy. Věděla jsem čeho se bojí. Ďábel už možná zjistil že ho někdo zradil. A s určitostí už zjistil kdo to byl. Zlo neodpouští, zlo se vždy jen mstí.
Přesto vypadal docela vesele. Hopkal, a smál se. Dokonce asi minutu dělal pro potěšení Olgy skutečného čerta. Napřímil se před Olgu, podíval se jí vážně do tváře, a zablebtal ,,Ble, ble,ble." Strhl se hlasitý smích, a bouřlivý potlesk od nás všech. Hlu byl prostě úžasný.
Olga vypadala nevyčerpaně, pořád mě překvapovalo jak je energická. Poslední dobou se střídavě zkoumavě dívala na mě, a potom hned na Jacka. Ale když viděla, že ji vidím, vždycky pohlédla stranou. Prožili jsme docela šťastný den, dokonce s velmi dobrou večeří. Hlu nám dal vajíčka, k opékání. Neřekl nám, jak k nim přišel, ale já jsem ho tajně sledovala. Nedělal žádnou tajnou misi, ani nezastřelil ptáčka, co seděl na hnízdě. Ohlédl se, jestli ho nikdo nevidí, a pak si udělal rukama rohy, a udělal :,,Ble,ble,ble." Pak začal srandovně hopkat, a skákat. Pták se začal smát°, a to tak strašně moc až vypadl z hnízda. Popadal se za břicho a nemohl přestat. Potom když viděl, kdo mu právě sebral jeho potomstvo. Letěl k táboráku, aby si to s Hlupáčkem vyřídil. Ještě jsem nikdy nikoho neviděla tak smrtelně bledého. Pak jsem se zase začala smát já, Jack a Olga. Protože jsme slyšeli škrábání, a štěbetání které znělo tak nějak... sprostě. Potom jsme jenom viděly nakrknutého ptáčka, co důstojně odkráčel, a zmrzačeného Hlupa který si třel škrábance. Příště si pořádně rozmyslí, než někomu bude krást vejce z hnízda. Ale jeho oběť stála za to. Ta vajíčka byla výborná.
Ráno ale bylo mrazivé, a nepřátelské. Byli jsme na poli, které hrozivě šeptalo. Nerozumněli jsme mu, ale o to víc nás to děsilo. Nad námi se stahovala hustrá mračna. Myslela jsem si, že se snad proti nám někdo spiknul. Začalo sněžit, uprostřed léta. To rozhodně nebylo normální. Že by se proti nám spykla i nebesa? S hrůzou jsem si uvědomila že je to možné. Teď naší výpravu neměli příliš v lásce. Začalo sněžit, ledové krystalky mi dopadaly na mojí doposud teplou kůži. Jack byl nervózní, a starostlivě mi poklepával po rameni. Už jsme měli jenom dva dny - a potom. A potom... co potom? Co se stane potom? Nevěděla jsem to. Jack se s největší pravděpodobností vrátí do nebe a já... a já... se vrátím do normálního života normálních lidí? Nebo se mi otevře srdce, a já obětuju duši? Umřu? Proč já?
Na všechny tyhle otázky jsem toužila znát odpověď. Nebylo ale komu bych je položila. Nevím jestli by Jack chtěl a nebo dokázal odpovědět. Nejspíš by odpovědět nechtěl.
Něco mě vytrhlo z mých ponurých úvah. Zem se začala třást. Nejdřív nepatrně, a potom jako při pořádném zemětřesení. Jack mě na poslední chvíli uchránil před stromem, pod kterým jsem ležela, a který o zlomek vteřiny později dunivě padl na pole. Chytila jsem Olgu za ruku, a Jack chytil za ruku mě. Olga zase držela Hlupa. Zem se začala rozdělovat, peklo asi začínalo být netrpělivé, a chtělo všechno co mělo podle sebe právo dostat. Nás, Hlupa, všechno. Zem se začala rozdělovat, jako v nějakém strašném americkém filmu. Tady to ale bylo doopravdy. Chytila jsem se Jacka pevněji, ale on se mě vysmekl. Byla jsem v pasti, země se kolem mě začínala propadat. Cítila jsem své zoufalství. Ještě před pár minutami byl úžasný klid, a teď... jako bych se propadla do nějaké strašlivé noční můry. Jack se mi úplně vysmekl, už neměl sílu mě držet. Země se kolem mě začala propadat. Skončila jsem na malém ostrůvku vytvořeném z ledu. Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel, jako bych měla v puse led - nemohla jsem vydat ani hlásku. Jack si pro mě chtěl přiletět, ale jakmile přeletěl jenom půl milimetru propasti, odrazil se. Málem se vrhnul do jámy, Olga ho naposlední chvíli naštěstí chytila.
Byla jsem sama.
Chytila jsem se pevně okraje jámy. Takže já tady budu a umřu takhle. No tak to je báječné.
Prochladala jsem, cítila jsem to v kostech. Mé rudé vlasy vypadali na chladném ledu jako oheň co se ještě brání. Mé modré oči pomalu začínaly pohasínat. Tušila jsem že je to konec. Instinktivně jsem zaťala prsty do pěstí. To prostě nebylo fér. Nezavřela jsem oči. Pokud jsem tady měla umřít, chtěla jsem se smát smrti přímo do tváře. Já budu bojovat až do úplného konce.
Já se smrti nebojím.
Viděla jsem Jacka. Byl smutný, a co víc byl zničený. To bylo zvláštní.
Umírala jsem. Chtěla jsem se okamžitě vrhnout smrti do náruče. Nebála jsem se jí. Nebo jeho?
Měl pro mě připravený meč, a ne kosu. Pocta ušklíbla jsem se, ale jenom v mé hlavě, protože můj obličej byl už tak zmrzlý, že se ani ušklíbnout nedokázal. Najednou se smrt rozmazala. Něco mě uchopilo. Mé rudé vlasy se svezly kolem zakrvácených drápů, které mě někam nesly. Zachránily mě.
Jsem živá. Viděla jsem, jak se Jack rozletěl za mnou. Ale Olga ho zachytila, takže jenom vztekle zasyčel, a nevznesl se.
Mé modré oči se obrátily do tváře orlovi, jenž mě rychle unášel. Podívala jsem se mu do očí. Nebyly to oči zvířete. Byly to oči člověka.
Uchopila jsem jeho obrovský dráp pevněji, a přemýšlela o dalších dobrodružstvých, jež mě ještě čekají.
Bude na konci z nich smrt? Nedokázala jsem odpovědět. Možná ano. Ale už jsem se jí neděsila. Usmála jsem se na toho obrovitého orla, co mě pomalu unášel směrem od Jacka. Letěli jsme přes moře, a přistáli jsme na velmi vzdáleném ostrůvku. Položil mě jemně na zem, a opatrně do mě dloubnul. Potom odkráčel do lesa. Z lesa se na mě už jen usmíval černovlasý hnědooký kluk, s krátkými vlasy, v plážovém oblečení. V ruce držel loďku.
Usmála jsem se pro sebe. Tohle dobrodružství bylo čím dál šílenější.

-------------------------------------------------------------
Doufám že se vám kapitola líbila. Varovala jsem vás, že to bude tak nějak román :D. No co musím zkoušet nové žánry, a nechci psát o letních láskách, nějaký nafoukaný blbý holky.
Mám pocit že chci do tohohle příběhu zatáhnout všechny žánry :).
Teda pokud je to vůbec možné ;).

Pokud se najde nějaký dobrodinec, a zkontroluje mi to, tak budu ráda. Ocením také jakoukoliv kritiku, jenom na mě něbuďte moc přísní :D.
Asi si to nechám dát do Wordu, aby mi to našlo chyby :)

tak zatím ahoj
váš
momentálně rozepsaný
yellow-dog










° pozn.autorky.: Pokud se tedy pták umí smát. Pokud ne, tak je do tohoto příběhu zapleteno i něco z bajek.





Anděl - 10. kapitola, Hlu

19. února 2011 v 20:13 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky. Po hodně dlouhé době se zase hlásím s článkem. Četla jsem na srdci blogu, že prý AK prodělá změny. A když jsem si to přečetla, bojím se že neprojdu.
Záleží na tom, jak moc přísní budou. Nemám tu ani jeden cizí obrázek, a to ani se zdrojem. Všechno autorské... ale. Ale. Nevím.
Zase prodělávám nějakou mánii, a jak už to u mě bývá, tak doslova. Propadla jsem kouzlu pánu prstenů, potom co jsem shlídla film.
Jsem odhodlaná přečíst všechny tři knížky. Hobita už jsem přečetla dávno, teď zbývá jenom Silmarilion, a tři páni prstenů :).
Potom jsem hned šla kouknout na Romea a Julii, takže teď mám mánie dvě :D. Už čtu podruhé Romea a Julii, je napsaná ve scénáři, ale mě to nevadí. Líbí se mi ten příběh. Je smutný, ale líbí se mi.
Řekla jsem tátovi omylem ,,Nechť." a mám pocit že to jsou teprve začátky :D.
Na malování je bez Páťi smutno. I když mě malování baví, je to tam bez ní takový šedivý. Učitelka mě přivítala slovy ,,Ahoj filmová hvězdo." Vykulila jsem na ní oči, a přemítala jestli si ze mě dělá srandu, a nebo ne. Když jsem minutu nepromluvila, a stále na ní nechápavě zírala, vysvětlila mi, že mě viděla v televizi.
V tu chvíli mi oči div nevypadly z důlků.
Prý na nějakým kanále co mají předplacený, jsem tam dělala animace.
Takže pokud jste viděly nějakou hnědovlasou holku s ofinou, co se jí třásly ruce, a bylo na ní vidět jak je nervózní, mezi 5letejma dětma,- dejte mi vědět :).
Bylo to hrozný, protože jsem byla přesně tak vysoká jako ti instruktoři.
Zvláštní... předtím na mých předešlých blogách, většinou plných ukradených obrázků, jsem žádné myšlenky nepsala, a teď nemůžu a nemůžu přestat.
Takže už končím...



------------------------------------------
10. kapitola

Seděla jsem vedle něj, a zpříma na něj koukala.
Bylo zvláštní jak byl krásný.
Jak byl andělsky krásný.
Už hodinu jsme bloudily lesem, a nemohli ven. Byli jsme v pasti. Měl nás tu jako na dlani.
Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to všechno dělá. Dělá mu to radost? Chce více lidí přivést do pekla? A když ano, tak proboha proč? Proč to všechno dělá?
Olga mezitím objevila v kapse balení gumových medvídků, co jako zázrakem přežili vodu, a nerozmočili se. Teď nám je horlivě vnucovala.
,,Měli by ste je sníst, vypadáte vyzáble." Řekla nám, a sama si jich nabrala plnou dlaň.
Přemýšlela jsem, jak se odsud dostat. Vždy se přece najde řešení, ať už je jakkoli obtížné.
Podívala jsem se na nejbližší strom, a řešení se jako zázrakem opravdu našlo.
Zkoumavě jsem se podívala na Jacka, a potom na nebe. Zdálo se že mě vůbec nechápe. Já zase nechápala, proč mě to nenapadlo dřív.
,,Jacku..." Odmlčela jsem se. Přece jenom je tu možnost, že by nesouhlasil. ,,Víš...jsi anděl." Zkoumavě si mě prohlédl. ,,To jsem." Přitakal. ,,A máš křídla." Tentokrát pochopil.
,,Ty si myslíš, že..." ,,Ta možnost by tu byla."
Ustoupila jsem, protože se mu začalo trhat triko. Najednou se všechno semlelo dost rychle, jeho křídla se rozepnula do deseti metrů, a zasáhla někoho, kdo nás bezpochyby sledoval.
Rychle jsme k němu běželi. Byl to čert.
Ne ten stupidní, s malými rohy, co říká ,,Ble, ble,ble." Tenhle byl v civilu, a žádné rohy neměl.
Jenom dva malé výběžky na hlavě. Byl převlečený jako fotograf, ale MY jsme mu to nespolkli.
Vypadal dost vystrašeně, a až přehnaně se začal usmívat. Právě začal předstírat nadšeného turistu.
Začal si nás fotit, aranžovat, a vyptával se nás, kde jsou nejlepší turistické trasy.
Pomalu mě to přestávalo bavit.
,,Když se tu tolik vyznáš..." Řekl ledově Jack. ,,...mohl by jsi nám ukázat cestu ven z tohoto lesa. Už čtyři hodiny totiž bloudíme dokola." Turista - čert to vzdal.
,,Nejsem turista." Řekl smutně. ,,My taky ne, koneckonců jaký nebohý turista by mohl skončit v takové pasti jako jsme my. Kdo tě poslal nás špehovat? On? Nebo nědo jiný? Řekni!"
,,Někdo jiný." Zamumlal. Od té chvíle jsem mu nevěřila ani slovo.
,,Vyvedeš nás." To nebyla otázka. Jack to řekl jako hotovou věc. Bylo cítit ve vzduchu napětí.
Poprvé za celou dobu se ozvala Olga. ,,Vyvedeš nás, a já ti za to dám zbytek mých gumových medvídků." Usmála se na něj svým bezzubým úsměvem, který jsme všichni tolik zbožňovali, a nabídla mu.
Usmál se. Olga právě objevila dalšího nadšence, do tolik námi zavrhovaných sladkostí. Bylo rozhodnuto. Ten čert nás vyvede.



,,Pane zradil!"
,,Kdo? Zpomal."
,,Hlupáček° pane, zradil nás,
,,Kdy, a kde?"
,,V lese pane, ta paní Olga, ho asi uplatila."
,,Čím?"
,,Gumovými medvídky pane."
Ďábel si povzdechl. Čeho se v tom šíleném světě ještě nedožije...



Dorazily jsme k jakési studně. Náš průvodce se zastavil. ,,Přes tu musíme projít." ,,Je tu most." Rýpla jsem si do něj. ,,To bude skutečně velmi obtížné." Zasmáli jsme se.
,,Ten most je jenom přelud, a tý řece se říka beznadějná. Mluví jenom ve verších. Může odtéct, stačí jí odpovědět na všechny otázky. Ale taky ve verších.
Jiná cesta není, a tohle bude hodně obtížné." Vrhl na mě významný pohled, a já jsem se začervenala. Přece jenom to zas až tak velký hlupáček nebyl.
Začal něco říkat, a já pořádně nastražila uši.

,,Řeko beznaděje,
voláme tě,
probuď se, a promluv s námi,
máme velké naděje,
potřebujeme přes tebe najít cestu,
k dalekému lesu,
co za tebou se skrývá,
a ty vodo živá,
nám můžeš pomoci."

Řeka tíchým šuměním odpověděla :

,,Ty Hlupáčku, jenž probouzíš mě z spánku,
máš už svůj život na kahánku,
já řeka beznaděj umím být krutá,
ve mě naděje se neskýtá,
to už vlastně poznáš z názvu Hlupáčku,
nenacházím důvody,
proč převést vás přes řeku,
nedělejte podvody,
nesnažte se k útěku."

Hlu odpověděl :

,,Ty řeko beznaděj,
musíš nám pomoci,
vzadu za tebou je východ pomoci,
musíš nám pomáhat,
najít cestu,
musíš nám rozdávat,
štěstí, a lesu,
v nějž sama se ocitáš,
Ty řeko beznaděj,
uhni nám z cesty,
a nemluv v hádankách,
nedělej testy."

a řeka tiše odpověděla :

,,Musíte zodpovědět mi,
jedinou otázku,
potom vás nechám jít,
na tu vaší procházku,
kdo sem poslal vás?
Odpovědět musíte,
a pokud nevíte,
nezkoušejte projít mnou,
tou řekou bezednou."

Hlu odpověděl :

,,Mě poslal můj pán,
ďábel strašlivý,
nevyšel mu plán,
ba ani na chvíli,
je poslala láska, naděje a štěstí,
a oni si tímto lesem cestu klestí.
Prosím pusť nás,
řeko strašlivá,
a nebuď takový,
hrozný protiva."


Řeka nás nakonec pustila. A my jsme se konečně dali dál. Vzkůru k dalším dobrodružstvím.

---------------------------------------------------------------------------------------



°pozn.autorky.: Hlupáček není nadávka, ale v tomto případě skutečně jeho jméno. Neměli křestní jméno jako Jan, ale postě Bezočko, Bezrůžěk, Zlobivík atd.
Hlupáček neptatřilo zrovna k oblíbeným jménům. Dávali ho jenom rodiče, co si mysleli, že jejich syn je doslova : Hlupáček.


------------------------------------------------------


Doufám že se vám kapitola líbila. Pokud někde uvidíte překlep, nebo pravopisnou chybu, prosím pište do komentářů.
Na mě ta kapitola byla až nezvykle dlouhá :).
Ale snad se líbila.



loučím se
váš
yellow-dog

Paměti o praotci Čechovi

11. února 2011 v 17:11 | yellow-dog |  Příběhy
Ahojky. Po hodně dlouhé době se vracím zase zpět s článkem. Myslím, že spíš než praotec Čech a psaní, mě teď víc láká pořádně se vykecat. Nemůžu na vykecávání napsat zvláštní článek, protože by vás asi moc nepobavil :D. Ale to nic.
Na téma týdne : smysl života jsem nic nenapsala a ani nenapíšu. Přijde mi, že je těch článků nějak moc, a nic moc mi neřeknou. Jsou si strašně podobné a v tom je chyba. Ale sem tam se najde nějaký nádherný článek, ale... moc jich popravdě není.
Chodím na blog snílků, který je mimochodem tady.
Už jsem se smířila se skutečností, že můj blog nikdy nebude mít moc velkou návštěvnost. Ale nevadí mi to. Naopak... jsem ráda, čím míň lidí sem chodí, tím menší je pravděpodobnost, že narazím na nějakýho blba co mě bude nadávat.
Poslední dobou mě trápí ale něco jiného... příroda.
Čím víc chodím do přírody, a do lesa, tím víc si to uvědomuji. Škodím jí, a to mě trápí.
Samozřejmě většina lidí přijde s tím že: ,,To přece dělaj všichni, tak proč ne já." samozřejmě.
Většina lidí ničí planetu. Něco pro to musím udělat. A ne se vymlouvat, jak jsem to dělala dodneška.
Už vás nebudu trápit :).
 Tady je ten nepovedený pokus :

O praotci Čechovi

Hrozně dávno žili byli Slované. Slované měly dvě hlavní rodiny - rodiny Čecha a Lecha.
Jednoho krásného slunečného dne, se ty rodiny navzájem vyvraždili, a zničili všechno co postavili. Čech a Lech hrdinsky utekly ze svě země, a vzali automaticky lidem vše, co jim zbylo.
Putovali dlouho, až došly ke kopci, tam se rozdělili.
Lech si totiž leh, a nechtěl se hnout, jako výmluvu přitom použil, že ho bolejí nohy.
Čecha to po dvoutýdením přemlouvání přestalo bavit, a smířil se s tím že lanovku nahoru mít nebude. Vzal tedy partu přívrženců, aby ho vynesli oni jako na lanovce.
Přívrženci viděli velké mění co měl v kapse, a ochotně ho nahoru vynesli.
Čech se sice vymlouval, že je stařešina, a že je moc starý, aby na ten kopec vylezl, ale všichni věděli, že je líný, a že je mu teprve 24 let.
Konečně tam byli.
24 letý stařešina se rozhlédl po zapadlé krajině plné nebezpečí a tmy, a pravil : ,,To je ta země zaslíbená, ptactva a květin plná."
Po dvou dnech pak zemřel za velmi zvláštních okolností.
V kterých dost hráli roli vzbouřenci, co mu chtěli vzít majetek, a naštvanci co ho chtěli popravit za to, že je tam vzal. A taky velmi ostrý nůž.
Nakonec pojmenovali tu krásnou zemi Čechy.



--------------------

Sesmolila jsem to při občance, a jak se tak teď na to dívám, tak je to strašný :D.
Takže jenom dvě slova : snaha byla.


A nakonec vám sem dám ještě odkazy na písničky z filmu Hair. Pokud někdo viděl, tak možná pochopí že jsem na konci filmu brečela. Pořád jsem doufala že umře ten druhý, a ne Berger.
Když nastupoval do letadla, které letělo do Vietnamu, tak jsem pořád doufala že vystoupí, nebo tak něco.
Ae nevystoupil.
Kruci! :D.

takže ukázka tance na stole : tady
Je úžasný jak tam sbíraj ty talíře. To mi přijde strašně vtipný :D.
ukázka Good morning starshine : tady
Skoro každý ráno tu písničku zpívám. Myslím že už tím sousedy pěkně vytáčím :D.
A poslední a nejsmutnější : tady
Vyměnili si místa, do války ve vietnamu měl jít Bukovski. Ale ten to nestihl.
Mělo to být jenom na hodinu.
Takže mu uletěl. A umřel. Tak jako miliony lidí.
A myslím si, že to bylo poprvý a naposldy co veřejné mínění něco ovlivnilo.
Proto mě strašně vadí když z toho dělaj job. Protože devět desetin lidí ani neuměj říct co to znamená, říkají mi že je to ,,cool" což mě vážně štve.

No nic.
omlouvám se za zpackanou pověst
váš
yellow-dog