Březen 2011

Anděl - 13.kapitola, černá a bílá

24. března 2011 v 19:23 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky :). Po tom, co jsem si na srdci blogu, konečně přečetla, jak se sem vlastně vkládají odkazy, to chci konečně vyzkoušet. Tento článek je napsán kvůli článku který je tady. Chtěla jsem zkrátka taky něčím přispět. Snažím se číst, co nejvíc, abych taky co nejlépe psala ale moc se mi to nedaří. Mé kreslící pokusy se hromadí, a já nejsem s to se dokopat, a dát je konečně na tento blog. Ale to je jedno.
Chtěla jsem vám sem dát odkaz na loutkové divadlo Harryho Pottera. Je to taková blbost, ale mě se to strašně moc líbí :D.
A navíc Severus Snape má strašně dobrou loutku :D. Takže odkaz na video je tady.
Nakonec jsem se rozhodla nějak to zmatlat a zpatlat do básničky...:
* * *
Jack mi říkal že se nic neděje. Ale já věděla že se něco děje. Něco se muselo dít. Můj táta se mi už dva měsíce neozval, a já začínala mít starosti. Co když ho dostali? A co hůř- co když dostali i mámu? Ale ne, tu ne, ta mi pravidelně psala a pravidelně si dělala starosti kde je táta.
Posmutněla jsem, a šla dál po cestě.

Černá a bílá
černá je smůla,
bílý je anděl,
černá je kůra,
smutný se straněl,
společnosti černých,
jimž se vždycky klaněl,
společnosti chladných,
společnosti zlých,
společnosti těch zrůd,
co nemají už dech,
jen krutou touhu,
chladně zabíjet.
Bílý je anděl,
bílá je labuť,
krásné je štěstí,
krásná je láska,
smutný se klaněl,
neschopen slova,
jen zas a znova,
aby ho nikdo nemohl stáhnout,
do čekající temnoty.
aby si na něj nemohli šáhnout´
a stáhnout ho do hmoty.
Krásný je anděl,
krásná je touha,
kam se jen poděl,
ztracený anděl,
co pomohl smutnému?
Ouha.
Temnota už rozprostřela svůj háv,
černý, jak nejčernější smůla.
Smutný už není ani moc zdráv,
nemůže se už obracet na moc svých pošlapaných práv.
Je bezbranný.
Anděl přilétá, sláva!
Však co to nese?
Dívku co kdysi byla s ním na plese.
Oči má modré, jako pomněnky,
Vlasy má rudé, na bílé kůži.
Zvláštní.
Smutný má jenom domněnky.
Nesetkal se s ní někdy?
,,Oči má jako pomněnky..."
Ano.
A dal jí růži...
Tak rudou jako její vlasy.
Smutný se najednou rozpomněl.
Už nebyl smutný,
na žal už si nevzpomněl.
,,Jenny!" dívka se jenom usmála,
pokynula mu rukou, ať prý jde blíž k nim,
a potom najednou neočekávaně,
...jeho objala.
,,Tati." říkala, s úlevou,
,,nedostali tě nakonec."
Zasmál jsem se jejímu výrazu.
Ptal jsem se jí, zda nepřišla k úrazu.
Pak jsem jí povídal dvě hodiny o mých úrazech,
,,Ty jsi lakomec." usmála se na mě.
Povídal jsem jí o příkazech, jež mi dala temnota,
zabít jí...
nemohl jsem neposlechnout.
Byl jsem strašný lakota,
od té chvíle jsem chtěl jen slávu a bohatství,
odešel jsem od ní,
a popadl meč,
temnota se mi klaní,
a já pověděl : ,,Kleč."
Překvapením oči vykulila,
a poklekla přede mnou.
Zvláštní. Pozvedl jsem meč,
ale úleva se nedostavila.
Zírala na mně v němé hrůze.
Já nemohl pokračovat.
Chtěl jsem opustit svoje tělo,
a jenom si tak poletovat.
A to se mi vlastně splnilo.
Poslední udér udeřilo srdce,
a ihned potom se zastavilo.
nadechly se naposledy plíce,
všechno se najednou pokazilo.
Už jsem nebyl tím pánem,
kterým jsem ještě byl před chvílí,
Uvědomil jsem si svoje chyby.
Moje dcera...
Zapomněl jsem si říkat ,,kdyby."
Moje dcera... moje Jenny Snow.
-----------------------------
Vím že je téměř hrdelní zločin, takhle podle a krutě využít téma týdne na klubu snílků. Když já prostě... já prostě nemohla odolat. Nevím jestli to pošlu.
No každopádně jsem nejspíš napsala další kapitolu Anděla :D. To je strašný, podvědomě ho píšu, i když ho vlastně vůbec psát nechci :D.

Tak se zatím rychle loučím
váš
provinilý
yellow-dog





Město - povídka

19. března 2011 v 12:00 | yellow-dog |  Příběhy
Ahojky :). Povídka k tomuto článku : http://libere.blog.cz/1103/imaginarius-druha-iluze
Doufám že se bude líbit :).

-------------------------------

Rion si nervózně poposedla. Tohle nebylo to neškodně nádherné bílé město odkud pocházela. Tohle nebylo to město plné elfů, zábavy a radosti. Ne, tohle bylo město plné lidí toužících po penězích. Tohle bylo město mafiánů, co nemají nikdy soucit. Tohle bylo to nebezpečné, a zároveň to kouzelné město. Elfy jste tu výdali jen zřídka.
Ani ten nejodvážnější elf, se tady necítil dobře.
Tohle bylo to město plné duchů, a strašných strašidel. Ale Rion se jich nebála. Rion se nikdy nebála strašidel. Ach kdyby jenom její otec věděl, kde teď je. Okamžitě by jí poslal domů. Rion si nervózně poposedla, a tak jako mnoho jiných se podívala směrem k věži. Byl tam člověk a přemýšlel zda skočit nebo ne. Jakmile to Rion viděla, tak zděšeně vykřikla. Vzhledem k tomu, že byla uprostřed noční ulice, v tom prapodivném městě, a měla u sebe spoustu peněz, tak to nebyl právě nejlepší nápad. Zakryla si pusu. Ale pozdě, jeden mafián si jí právě všiml, a vystoupil zpoza sloupu, kde se schovával.
Začala pomalu couvat. Plula pomalu nazpátek vzduchem, věděla, že se na ní tentokrát tatínek bude velmi zlobit. Ale jí už bylo patnáct a šest měsíců, a mohla si dělat co chtěla. Rozbušilo se jí srdce, protože zpoza sloupů vykročili další čtyři muži. Slepá ulička. Nabourala zádama do stěny. Rion nikdy nepřemýšlela jak umře, nechtěla za bohem Ruem, v který věřil její lid. Zdálo se jí, že není správný, když mu dělá dobře, jak se před ním lidé klaní a lopotí. Ale nechtěla umřít tady, v tom podivném, tajuplném a strašidelném městě. Chtěla zemřít za hradbami své země, za hradbami svého bílého města.
Vztyčila se. Hrdost překonala strach. Elfská princezna nebude před nikým couvat. Elfská princezna bude bojovat do posledního dechu. Rion pomalu vysunula meč z pochvy. Byla dobrá šermířka, ale střílet uměla nejlíp ze všech elfů. V této situaci by radši střílela. Sundala si kapucu, pod kterou schovávala své nádherné hnědé vlasy, a čelenku z diamantů. Muž co byl od ní nejblíž, zahlédl její zašpičatělé uši. Vypadal zmateně.
,,Elfka?" Zeptal se. Rion přikývla. ,,Dcera Raua krále elfů." Řekla pouze.
V tu chvíli jí něco vyrušilo. Muž co chtěl spáchat sebevraždu, šel k ní a ochranitelsky si před ní stoupl. Rion ho jemně, ale velmi důrazně odstrčila stranou. Nechtěla, aby se mu něco stalo. První muž se nejdřív podíval na Rion, a potom na sebevraha. ,,V pořádku...?" ,,Rion." Pronesla sametovým, ale velmi hrozivým hlasem. ,,Tak tedy v pořádku Rion, můžeš jít. Ale nech tady tohohle." Dva muži šťouchli do sebevraha. ,,Máme s ním pár nevyřízených účtů." Rion se starostlivě podívala na sebevraha. Bylo to dítě, kluk, bylo mu teprve deset, ale dospělí jste v tomto městě byli už v osmi. ,,Ne." Řekla. A vytáhla svůj meč, co předtím skrývala za zády. Nemohla tady toho kluka nechat.
,,Jak chceš princezno." Řekl třetí muž, co doteď nepromluvil. V jejich skupině byl asi druhý nejvyšší.
Rion zavřela oči. Jiná možnost nebyla, nechtěla těm mužům ublížit. L'arriveé du dragon blanc.
Potom uslyšela šum býlích křídel. Bílí drak právě přilétal. Popadla zmateného sebevraha, za ruku, a nasedlala ho na svého bílého draka. Rozletěli se. Rion se jemně zeptala : ,,A jak se vlastně jmenuješ?" ,,James." ,,Tak se drž pevně Jamesi." Usmála se, a nasměrovala draka k bílému městu.

Obrázky - opět různé

11. března 2011 v 18:35 | yellow-dog |  Obrázky
Ahojky :). Chtěla bych toho tolik napsat, a vůbec netuším, kde začít. Trošku (moc) se stydím za minulou kapitolu anděla protože byla, byla... až moc přehnaně romantická. Dnes jsem si znovu s chladnou tváří přečetla ty dva řádky, co Ak zanechalo těm ,,něco kolem tři sta." blogům.
Ten jeden řádek (co mě nenapsali) bych si zasloužila. Ale to je jedno.
Jsem hodně vysoká, a to mi dělá problémy. No, vlastně mě to problémy nedělá, ale mým spolužákům asi jo. Prý předtím ty větší ubližovaly těm menším. No netuším jak to bylo předtím, ale vytušila jsem jak to asi vypadalo potom.
Nejhorší je, že kluk co je o pár milimetrů menší než já, mi říká že jsem obr :D. Ale už jsem si na to docela i zvykla.
Ale prostě mě to štve.
Ještě než jsem napsala minulý článek, tak jsem byla na maškarním. Byla to docela sranda, i když jsem asi jako jediná neměla masku :D. Nejlepší atrakce byl policajt, u kterýho jsem strašně chtěla zjistit, jestli je ve službě, nebo jestli je to jenom maska. Když jsem ho chtěla shovívavě oslovit ,,Krásná masko." uvědomila jsem si, že by taky nemusel mít smysl pro humor, a mohl mi napařit pokutu, za zesměšňování srážníka ve službě :D. Rozhodně by to ale byla zajímavá zkušenost :D.
Vůbec se mi nechce přidávat obrázky. Minule se mi to vyplo hned jak jsem dala : Hned zveřejnit
No doufám že tentokrát ty hodně hodně a hodně moc dlouho slibované obrázky konenčě přidám :).

-----------------------------------------------------------------

Takže první obrázek :


Z tohoto obrázku můžete vyčíst, že nejsem moc velkou fanynkou facebooku. Vím, že tam můžu poznat dobré kamarády ale... prostě si ho vždycky připisuju spíš k krásným BarbíNQáM co špulej pusu.
A stejně na něj pořád chodím. Ach jo.

NENÍ TO JENNY SNOW!!! Je to prostě jen rudovlasej anděl.

Původně namalováno do soutěže na klubu snílků.


Pokud narazím na nějakou povídku o drakovi, tak nabídnu obrázek :). A nebo sama napíšu povídku. Ovrázek kreslen u televize.


Kresleno podle videa na youtube. Sice doeď netuším co toam mumlali v angličtině, ale alespoň jsem se pokusila nakreslit ten obrázek, co přitom kreslili :).



Pomalu se mi přestávají líbit princeznovské šaty. Místo toho se mi teď líbí šaty z 19 století.

------------------------------------------

Doofám že se líbilo :).

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Anděl - 12. kapitola, Paul

10. března 2011 v 15:18 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky :). Ani nevím, proč píšu tenhle článek, asi možná proto, že za březen tu nemám napsaného vůbec nic. A tak se tedy snažím něco kloudného a kvalitního přidat.
Snažila jsem se tedy přidat mé obrázky, ty sice nejsou zas tak moc kvalitní (:D), ale jsou autorské, a to se cení. A nebo jsem si alespoň myslela, že se to cení. Vyhodili mě z Ak, hned pod článkem bylo napsáno, že můžu napsat email, kde se odvolám.
Ještě dál pod tím tam bylo zvýrazněno že to není žádný doprošování. Ať si říkaj a píšou co chtějí, mně to jako doprošování prostě připadalo,a neměla jsem chuť jim něco napsat. Ale jsem ráda že někdo napsal, myslím že spousta blogů mi bude v Ak vysloveně chybět. Ale nenaštvalo mě to. Naopak. Já se usmívala. Tedy alespoň do té doby, než jsem se dozvěděla, že mi chtějí zakázat i téma týdne.
Takže tady je ta slíbená kapitola. Doufám že se bude líbit. Snažím se ze všech sil dokončit Anděla :).
Takže tady je :

----------------------------------------
12. kapitola
Ten hnědovlasý kluk se na mě oslnivě koukal. Asi tak tři minuty jsem hledala slova, než jsem ze sebe poplašeně vykoktala ;,,Jak se jmenuješ?" Můj tón měl lehce hysterický nádech, a tak se na mě oslnivě zazubil. ,,Paul."
Výborně. Byla jsem na pustém ostrově s klukem, co se pravidelně měnil v orla, a navíc se jmenoval Paul.
Přemýšlela jsem, jak dlouho bude Jack naštvaný. Moje chyba to přece nebyla, no ne?
Paul mezitím opékal ryby. Byly dvě, takže jsem si jednu automaticky vzala.
Chtěla jsem si s tím podivným klukem strašně promluvit, ale netušila jsem vůbec, jak začít. Nakonec tedy začal on. ,,Chutná ti?" Zeptal se. Nasadil tak starostlivý a milý tón, že mě to překvapilo. ,,Jo, je to moc dobrý. Paule?" Odmlčel se. ,,Ano?" Odkašlala jsem si. ,,Víš, vůbec nevím kde jsem, a kdo jsi ty. Jak se tenhle ostrov jmenuje?" Paul se narovnal. Tohle vypadalo na dlouhé povídání. Pohodlně jsem se uvelebila na kameni, který kupodivu příjemně hřál.
Paul si odkašlal, napil se, a potom začal vyprávět. ,,Tenhle ostrov se jmenuje Clarion*. Je tu velmi úrodná půda, a co víc- je tu bezpečno. Pumy tu zabíjí jenom ostatní zvířata. Na člověka ani nesáhnou, to je naučil můj dědeček. Já jsem něco mezi člověkem a Orlem." Smutně se pousmál, a ukázal na své hnědé vlasy. ,,Celá naše generace se měnila v Orli. I můj pra-pra-pra dědeček musel být napůl orel. Chtěl jsem se zbavit toho prokletí, a tak jsem.. uzavřel smlouvu s ďáblem. Ale jak už to tak bývá, podepsal jsem špatnou smlouvu. V ní stálo : navěky služebníkem. Přivedeš Jenny Snow do pekla. Odměna budiž ti ztráta schopnosti. Samozřejmě jsem to nedopustil. Smlouvu jsem rychle hodil do ohně, a utekl. Z pekla se ale špatně utíká. Nakonec mi přece jenom pomohly orlí schopnosti, a já odletěl. Bylo to o fous." Odmlčel se.
Koukala jsem na něj s pootevřenou pusou, a nevěděla, zda je Paul můj přítel a nebo nepřítel. Byla jsem zmatená.
,,Přítel." Odpověděl. ,,Vyčetl jsem ti ve tváři co si myslíš. Jsem přítel, a právě proto jsem ti zachránil život. Nedopustil bych, kdyby jsi umřela. Ne takhle. Jsi pro nebe i pro peklo důležitá, a nemohl jsem to dopustit."
Vydechl si. ,,Teď víš skoro všechno."
Byla to pravda. Teď jsem věděla skoro všechno.
,,Nepůjdeme na pláž?" Zeptal se Paul. Mlčky jsem přikývla. Tohle šílené dobrodružství se vyvíjelo doopravdy šíleně.


Jack si promnul ruce. Ještě stále utěšoval Olgu, kterou sebralo, to že tomu nezabránila. ,,Mo-mo-mohla jsem tam skočit, a-a-a-le já se jen dívala, jak umír-r-r-á." Vzlykala. Jack se cítil stejně mizerně jako ona, ale nedával to najevo. Bylo to jeho vina, mohl udělat skulinu stejně jako ten orel. Tomu orlovi byl skutečně neskutečně vděčný. Kdyby býval nepřiletěl... vše by bylo ztracené. Zajímalo by ho, za koho bojuje. Jestli za nebe, nebo za peklo, a nebo je někde mezi?
Nevěděl.
Ale co věděl, bylo že je Jenny na ostrově. Takže kdyby poslal vzkaz... okamžitě z kapsy vytáhl tužku. Olgu poprosil o napůl užmoulaný papír, a začal psát.

Milá Jenny,
Usmál se. Nechtěl začínat takhle formálně, ale nezačínat takhle mu přišlo nezvořilé.

Doufám že dostaneš tento vzkaz. Vím že je špatné posílat vzkaz v láhvi, ale jiný způsob jsme nenašli.
Jack si odkašlal, teď toho chtěl zjistit co nejvíc. Ale na druhou stranu, nechtěl Jenny dělat starosti. Myšlenky se mu hrnuli, a on je všechny zapisoval, a přitom škrtal. Nakonec to dopadlo přesně takhle :


Jak se jmenuje ten orel? A jak se máš ty? Mohla bys... já vím že je to moje chyba, jenom... víš...
Napadlo mě třeba, jestli se neproměňuje člověka, ale to je asi pitomost, i když...
teď mi něco došlo... neproměňuje se... asi to prověřím...
Zdravím, Jack
Poposedla jsem si. Paul nebyl špatný ne, on byl... strašně milý. Sbíralyijsme mušle, na pláži. Našla jsem jednu nádhernou perleťovou. A hned si jí nechala. Docela mě to bavilo. Ne, to nebylo to správné slovo. Strašně mě to bavilo. Možná proto, jsem si na nic nestěžovala. Zavedl mě až na konec lesa, vypadal hrůzostrašně, ale po boku mořského orla jsem si připadala neuvěřitelně bezpečně, nemluvě o tom, že v lidské podobě, taky nebyl zrovna malý.
Ne. I jako člověk byl docela velký.
Povzdechla jsem si, když jsem uviděla přilétat malého kolibříka. Byl tak malý, jako motýlek. Nastavila jsem dlaň. Byl krásně teploučký.
V puse něco měl. Pohlédla jsem na to z větší blízkosti, a vydechla jsem překvapením, úlevou a radostí. Byl to dopis od Jacka.

---------------------------------------------

Doufám že se vám kapitola líbila.

Loučí se
váš
yellow-dog










* pozn.autorky: Tento ostrov doopravdy existuje.