Duben 2011

Anděl - 16.kapitola,Rozhodnutí

30. dubna 2011 v 20:55 | yellow-dog |  Anděl
Ahoj. Vytasávám se s další kapitolou anděla, psaní anděla je teď o hodně snažší, protože na něm pracuju ve wordu :). Naléhavější - a pro mě teď o hodně důležitější jsou moje narozeniny, které se teďka řítí rychlostí meteoru, a nebo- chceteli- blížící se písemky. Už je to tak, bude mi třináct.
Začínám se pomalu smiřovat s ponurou představou, že mě lidi budou vnímat jako nic nechápajícího teenagera. A hlavně - to je nejhorší- narozeniny mám ZÍTRA. Takže kdo si myslel myšlenku, že nemám proč panikařit, ten se hluboce mýlil.
Třináct, ach jo. Už dokonce vím co dostanu. Tepláky, a prázdnou knížku - z kterou jsem měla doopravdy velkou radost.
Vždycky jsem si totiž chtěla udělat vlastní. Většinou to skončilo tím, že jsem měla prsty slepené k sobě lepidlem, a zmučený pokořený výraz ve tváři. Myslím, že k této příležitosti se výborně hodí příběh o Petru Panovi, který odmítal vyrůst.
No jo, jenže ten měl to štěstí, že objevil zemi nezemi. Jak mám kruci asi JÁ TEĎ OBJEVIT ZEMI NEZEMI? :D.
Další problém.
Každopádně jsem docela zvědavá, jak se budou mí příbuzní tvářit, až uvidí, že jsem dostala prázdnou knihu :D.
Má to i svý pozitiva. Přijde bratranec, počmáře nám stěny, takže mu vynadám, a všichni dospělí zase vynadají mně. Pak mi začně něco rozbíjet. Dneska jsem skoro celý den uklízela.
A to se pak má člověk na narozeiny těšit :D.
No nic, asi už vás nudím, tady to je:

Arion - pokračování

29. dubna 2011 v 22:50 | yellow-dog |  Moje příběhy
Ahojky. Zjistila jsem, že má asi někdo v plánu přečíst si všechny kapitoly anděla. Nevím sice kdo to je, ale ze srdce mu děkuju :). Jinak, byla jsem v divadle Karlín na Jesus Christ Superstar a nelíbilo se mi to. Nelíbila se mi hlavní postava - Ježíše, protože Ježíš má být hubenej zatímco ten herec byl tlustej a v dlouhé košili. Jediná co se mi tam líbilo byla Máří magdaléna která doopravdy uměla zpívat, a vypadala přirozeně. Vrátila jsem se, a druhý den jsem si pustila film (ten z roku 1979) a byla jsem unešená. Nádhera. Strašně se stydím, že se mi strašně líbí herec co hrál Ježíše :D. A samozřejmě nádherná hudba.
Ukázky: Tady,tady,tady,
Tady
Doporučuju pro neznalce angličtiny s titulkama, protože jinak moc nepochopíte děj.
Ale slíbila jsem vám vlastně povídku ke klubu snílků (který je mimochodem zde), že ano?
Tady to je :) :
----------------------------

Rion si znovu a znovu potřásala rukama s Jamesem. Její otec jí nahlížel přes rameno, a tvářil se starostlivě. ,,Nevíš kde je tvoje sestra, Rion?" Rion si nervózně poposedla. Ona a její sestra, byly tak rozdílné, že už to snad ani víc nešlo. Zatímco jí sestra ponižovala, a otec utiskoval, měla Rion krutý život. Potom šla její sestra do světa, a všechno se zklidnilo, a teď... je zvala na návštěvu. Tedy že by je zvala... pozvala svého otce, a po dlouhém dopisování svolila, že vezme k sobě i tu ,,Ošklivou nebezpečnou nulu." Zjev měla krásný, ale něco za ním bylo. Zlost? Nebezpečnost?
Rion jí rozhodně v lásce neměla. Ale její otec... nebylo těžké jak by se rozhodl, kdyby se rozhodovalo, komu dá život.
Vydali se na cestu, nevěděli, kdy se zase vrátí zpátky domů. Zpátky domů...

Její sestra už na ně samozřejmě čekala. ,,Ahot tati." Hlesla potichu, a potom si pomalu změřila svojí sestru od hlavy až k botám. ,,Ahoj." Řekla s ledovým přízvukem, z kterého běhal mráz po zádech. Prohlédla si ji znovu, od hlavy až k patě, a líně protáhla;,,Zůstaneš tady dlouho?" Rion se zamračila. Nic se za těch deset let nezměnilo. ,,Jak dlouho to bude nutné." Odpověděla zdráhavě. Váhavě se zadívala na otce. ,,Tati...",,-to je v pořádku, odejdi prosím Rion."
Rion přikývla, a z očí se jí začaly klást slzy. To už otec ale neviděl. Její otec vnímal jenom její sestru.
Bylo to, jako by jí někdo bodnul nožem, a nechtěl ho vytáhnout. Nejvíc Rion asi mrzela ta poslední věta;,,To je v pořádku, odejdi prosím Rion." Odejdi prosím Rion. Už jí nechtěl.
Rion si svým roztřepeným konečkem šatů utřela ušmudlanou tvář. Projevit slabost, to se v tomto světě nesluší. Musíte bojovat do posledního dechu.
Rion si sebrala věci k odchodu, a jen tiše hlesla;,,Au revoir. Bonne chance." Pak se tiše vykradla zpět tam kam patřila. Ale kam vlastně patřila? Cestou potkala Jamese. Jakoby přes šedou záclonu, slyšela, jak na ní cosi volá. Nerozuměla tomu. Nerozuměla už vůbec ničemu.
Co to udělala? Co to proboha udělala?
Byla tak ponořená do vlastních myšlenek, že si nevšimla, že svého otce i svojí sestru nechala daleko za sebou. Teď šla dolů z kopce směrem k moři. Úplně ponořená do svých myšlenek se u moře zastavila. Rozhlédla se kolem sebe, a konečně se probrala z transu.
Pozoroval jí jakýsi rybář, který předstíral, že spřáda síť na ryby. Moc mu to předstírání nešlo, celou polovinou hlavy byl natočený směrem k ní, a sítě zapomněl spřádat.
Rybář zatočil hlavou, když si všiml, že postřehla jeho zkoumavý pohled. Rychle odvrátil zrak na druhou stranu. Riion zahodila za záda veškerou opatrnost, a vydala se směrem k rybáři. ,,Co to provádíš?" Zeptala se. Věděla že je to nezdvořilé, ale zrovna v tuto chvíli, kdy se jí zbortil celý svět, jí na tom příliš nezáleželo.
Rybář vzdorovitě vysunul bradu.,,Spřádám sítě." Rion pohlédla k jeho ještě stále nehybným rukám. ,,Nespřádáš." Odporovala mu klidně, a ukazovala přitom na jeho nehybné ruce. Rybář se ušklíbl. ,,Tak ne. Poč se ptáš?" Vzhlédla zamyšleně směrem k nebesům. Proč se ho na to vlastně vůbec ptala?
,,Jenom mě to tak zajímalo. Vypadalo to, že mě špehuješ." Rybář se zakabonil, ve tváři se mu ukázal nepřátelský výraz. ,,Já? A špehovat?" ,,Promiňte nevěděla jsem že to vyzní takhle - nemyslela jsem to takhle-" Žblekotala, a nervózně si třela ruku. Rybář jako by roztál. ,,To je v pořádku dítě. Chceš něco k snědku? Vypadáš hladově." Vděčně přikývla.
U rybáře to vypadalo zvláštně. Jako by se někdo snažil uklidit, ale nevěděl jak na to. Nevěděl kam co patří.
Krejčovský metr a nitě byly v lednici, a všechny potraviny byly nacpány do malého šuplíku ve stole. Rion jenom vykulila nevěřícně oči.
,,Nevěděl jsem kam co patří..." Zamumlal rozpačitě rybář, a opět si začal mnout ruce. Rion ho nechtěla urazit, ale okamžitě jídlo přesunula tam, kam mělo skutečně patřit. Rybář jí sledoval s bolestným výrazem ve tváři. ,,Bylo mi to nějaké divné." Zamumlal.
Ušklíbla se.
Rybář si odkašlal. ,,Jestli chceš jíst připravím..." Rion ho ale přerušila zvednutím paže. ,,Nemám hlad, díky. Jsem strašně ospalá, nemohla bych se u vás vyspat?" Rybář jí mlčky zavedl k pověšené síti nahoře u zdi. Rion si jí podezřívavě změřila, a potom se do ní snažila nějak vyškrábat. Rybář jí jen tak ledabyle pomohl.
Jakmile Rion ulehla, ihned usnula. Zdál se jí velice podivný sen.
Už neležela na prosté rybářově síti. Vstala, aby se podívala, kde se vlastně ocitla. V koutku mysli přitom cítila, ne cítila - věděla že je tohle jenom sen. To že je to sen taky vysvětlovalo to, proč najednou neleží v rybářské síti.
Tahle postel byla naprosto jiná. Jako by královská, s průhlednými krásnými záclonami, které neměli s hrubou provazovou sítí vůbec nic společného. Závěsy byly tkané z hedvábí, sem tam nějaká ozdoba. Ta postel byla nádherná.
Zrovna když se posadila na posteli, spatřila malinkého blonďatého chlapce. Přemýšlela, jestli ten chlapec nemá vlasy bílé. Vypadal zvláštně. Do půli těla byl svlečený, černé kalhoty měl na sobě přímo natěsnané. Vypadal jako anděl.
Byl smutný, něco ho nepochybně velice trápilo. Arion k němu vztáhla ruce, ale on se po nich jen zadíval, a neuchopil je. Místo toho se přesunul k vozíku vedle postele. Byl to lékařský vozík, a byla v něm lidská krev.
Smutně se pousmál, ukázal na sebe, na Rion, a na malý balíček. ,,Co se děje?" Zeptala se Arion. ,,Nemůžeš mluvit?" Chlapec zavrtěl hlavou, aby dal najevo nesouhlasnou odpověď. ,,Copak se děje? Mám ti dát krev? Zabiješ mě?" Chlapec opět zavrtěl hlavou, a smutně si povzdychl.
Pak přešel směrem k Rion, která teď ležela na posteli. Chvíli to vypadalo, že jí zalehne, nakonec se ale jeho tělo zformovalo do toho Rion, takže splynula. Všude se rozříkla krev, a Arion prudce zavřeštěla. Krev se utřela, a přesunula se do malého balíčku na tom lékařském zařízení.
V hlavě se jí ozval hlásek: Ahoj Arion. Tak teď už se mě nezbavíš. Hlásek poznala.Jdi pryč. Slyšíš?" ,,Ani mě nenapadne." ,,Teď už jsi já." Chlapec chtěl vstát, a Rion vstala, chlapec chtěl zvednout ruku, a Rion jí zvedla.
,,Výborně." Pronesl chlapec rty, které patřili Rion. ,,Je čas zabít."

Rion se s trhnutím probudila, a s úlevou zjistila, že to byl vážně jenom sen.
Zachumlala se do rybářských sítí, a byla ráda že je právě tam, kde je.
-----------------------

Doufám že se líbilo. Bylo to přenesené do tak trochu horového duchu :D.
Musím se přiznat, že se mi někdy zdají podobné sny jako Rion. Akorát u mě je to tak, že se topím.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Obrázky - opět smíchané

28. dubna 2011 v 14:57 | yellow-dog |  Obrázky

Ahojky :). Přemýšlím, přemýšlím a stále se nemůžu zbavit dojmu že něco dělám špatně. Vždy když si přečtu minulý článek, nenapíšu další, dokud tam nepřibyde alespoň jeden komentář. Přece jenom... zase až tak moc zbůhdarma to psát nechci. Uvědomuju si, že si tohohle blogu zatím moc lidí nevšimlo, a tak je to taky lepší. Je to o srdci, a není v tom ten jejich job.
Od chvíle, co jsem spatřila film HOME, nemůžu spustit z hlavy problém, kterým se film zabýval. Nejhorší na tom filmu bylo že měl PRAVDU. A jakmile jsem to pochopila, uvědomila jsem si, že musím pomoct. Musím prostě, musím. A o jaký že to jde vlastně problém? Všechno souvisí se vším. Tím že lidstvo vytěžilo skoro všechnu ropu ze země, se vlastně samo přivedlo na pokraj zkázy. Z ropy se totiž vyrábí umělá hmota - představte si svět bez umělé hmoty, palivo - benzín(představte si svět bez benzínu), dokonce se z ní vyrábějí některé léky. Pravda ovšem je, že je na ní lidstvo totálně závislé. A co je horší - za chvilku dojde, a nikdo si neumí představit co přijde potom. A co uděláme?
Co my, uděláme?
Budeme problém ignorovat. Je to, jako kdyby jste nějakému úředníkovi dali životně důležitý papír, na kterém závisí osud celého lidstva, a on by vědoucně přikyvoval. Potom by jste se - asi tak za týden přišli znovu do té kanceláře, a co by jste viděli? Úředníka jak se uculuje, a vedle něj v koši problém, kterého si vůbec nevšímá.
Prostě mě to štve.
A jinak... kdo neviděl film HOME tak doporučuji :).
Myslím že už vás drobet nudím, ale já to sem prostě musela napsat.
Tak tady jsou ty obrázky:) :

---------------------------------
No, má se to tak, že jsem sem zatím dala 224 (!) obrázků, a to jsem ještě jeden obrázek, vyfocený víckrát, počítala jenom jednou :D. No to je jedno, další obrázky jsou zde :










224 Ufff... tak twilight mánii mám už konečně za sebou :D. Teď to vysřídala mánie Harryho Pottera.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Zvláštní na tomhle článku je to, že jsem ho dělala několik měsíců. Tyto obrázky jsou rozmazané, nepovedené, ošklivé a odfláknuté. Ale přece jenom šest měsíců...
Chtěla jsem to dodělat, protože složka rozepsané nabírá obrovských rozměrů :D.

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Básnička

20. dubna 2011 v 21:50 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahojky :). Ani nevím, proč píšu tenhle článek, ale mám pocit, že začínám být doopravdy docela záludná.(Protože tenhle článek je jenom záminka k tomu abych se mohla konečně pořádně vykecat) :D. Taky si myslím, že ho vlasně píšu kvůli red-cat, která mě upozornila, že už jsem hodně dlouhou dobu doopravdy nic nepřidala. A má pravdu.
Myslím si, že asi tak po pátý v životě jsem se namalovala, a dopomohla k tomu taky red-cat. Brrrr... nesnáším když mi někdo něco strká do očí. Naštěstí se můj napůl šílený zjev setkal s valným nadšením mých spolužáků - (což je podle mě docela podivuhodný, protože jsem si sama připadala jako nějaká šílená zombie). Ale jsem za to red-cat docela vděčná. I když příště bych doopravdy byla ráda, kdyby se to obešlo bez té tužky na oči.
Dnes jsem měla zase kytaru. Učitel seděl samozřejmě vzadu v pracovně, a hrál nějakýho Mozarta nebo Bacha. Potom, co jsem ho slyšela, jsem v duchu rázně zamítla možnost, že bych mu předvedla mé: ,,Plavala sirka po vodě*." Začal mě zkoušet z nějaké písničky, na kterou jsem úplně zapomněla, že se jí mám učit. Po chvilce vytáhl metronom.
Tak jsem začala hrát - samozřejmě mi to nešlo. Snažila jsem se ignorovat ten zvuk, do kterého jsem měla hrát.
Tik,ťak,tik,ťak,tik,ťak,tik,ťak. Nešlo to. Vrhla jsem zlobný výraz na metronom. Nejradši bych na něj zaječela ať ztichne.
Představovala jsem si, jak na něj ječím až ztichne.
Tik,ťak,tik,ťak...Vrrrr. Kdybych s nim byla samav místnosti, okamžitě bych ji po něm hodila tím, co bych měla po ruce. Pokud bych seděla na posteli s polštáři, tak by z toho ještě vyváznul lehce. Ale pokud bych seděla vedle nějakého velmi ostrého kamene - to by měl milý metronom docela smůlu.
Takže touto zkušeností se zamítá, že bych si mohla přát k narozeninám metronom.
Nejspíš by mě našly se šíleným výrazem ve tváři, v ruce kámen, a vedle mě metronom na ticíce malinkých kousků.
Ale vy jste vlastně přišli kvůli té básničce co? Nebojte, už vážně jenom jednu věc.
Red-cat s tou zombii jsem to tak nemyslela, vylepšila jsi mě tak, že jsem se sama nepoznávala. (A to myslím vážně, protože jsem se asi jako zombii jenom cítila :))
------------------------------------------------------------

Motýlek
Motýlek letěl nad lukami,
třepotal křídly ve větru,
pak náhle jenom nad horami,
uviděl letět svou tetu.

Snesla se přímo před něj rychle,
za zády cosi skrývala,
vypadalo to jako krychle,
teta falešně zpívala.

Pak podala mu dárek velký,
sama se přitom culila,
teď odletěla od Popelky,
jíž z pohádky se ulila.

Motýlek povytáhl obočí,
naklonil svojí krychli,
až na něj něco vyskočí,
teta určitě uteče,
nebude určitě v bezpečí,
krev tu možná poteče.

Skutečně něco vyskočilo,
motýlek ale praštil to,
obrátil se na tetu rychle,
a pravil má teto,
uteč zpátky do pohádky,
než začnu být cholerik,
způsobí ti to jenom hádky,
Popelka určitě najde tě,
A potom - teš se moje teto!
prokleje tě někdo!

Jen počkej ještě,
můj dárek nedal jsem ti.
Vytáhne velké kleště,
podá jí je rychle,
a i ta hloupá krychle,
se začne pochichtávat.

,,Kleště! Ty sami hodí!"
,,Všude tě jistě doprovodí."
Tetička však se zadívala,
na kleště pak se podívala,
odhodila je rychle dolů,
zanadávala do hloupých trolů,
a kopla do velké krychle.

Odsvištěla rychle vzduchem,
motýlek jenom usmíval se,
,,Koupil jsem je pro sebe,
ale když už tu byla,
dobře, že mi tak ustoupila,
nevím co bych dělal ještě,
kdybych neměl tyhle kleště."

------------------------------------

Básnička je úplná kravina, a vůbec jsem nad ní nepřemýšlela.

Tak zatím ahoj
váš
někdy tak trochu
zlý
pyšný
cholerický
šílený
a všeobecně špatný
yellow-dog












*Pozn.Autorky.: O tomhle se dost dozvíte v minulém článku, u hvězdičky

Anděl - 15.kapitola

14. dubna 2011 v 14:27 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky :). Ani nevím proč píšu tenhle článek. Možná proto, že jsem neodolala možnosti pořádně se vypsat. Možná taky proto, že za duben nechci mít jenom jeden článek, každopádně ale poslední dobou píšu hodně.
Už jsem se úplně smířila s představou, že moje příběhy, budou doopravdy asi jenom MOJE příběhy. Ale nijak mi to nevadí :D. Mám z toho dobrý pocit, když píšu.
Včera jsem byla zase na kytaře, kde na mě vybalil učitel tercie. Jelikož jsem byla tak trochu hudebně nevzdělaná (jediné moje hudební vzdělání, než jsem přišla do hudebky byla stupnice, a hospodská písnička plavala sirka po vodě :D*)
Doufám, že alespoň někdo si ještě moje články čte :).
Tak tady to máte :


15.kapitola,Rozuzlení
Nenáviděla jsem ten hlas uvnitř mé hlavy. Bylo to moje vlastní peklo, stále zas a znova na mě ten ošklivý hlas promlouval. Stále jenom : nula…nula…brzy přijde konec, neboj se… konečně se tě zbavím… Nenáviděla jsem to. Jack si očividně dělal starosti o mé duševní zdraví ve chvíli, kdy jsem sama nahlas začala odpovídat tomu hlasu. Musím říct, že ho to pořádně vyděsilo. Na ty jeho vykulený oči jen tak nezapomenu. Olga se mě snažila utěšit jedním gumovým, rozmačkaným a napůl plesnivým gumovým medvídkem, který jí zbyl. Věděla jsem, jak moc si ho cení, a že se chce obětovat, ale nedovolila jsem jí to. Přece jenom, to já jsem tady byla ta zrůda. Rorian byla součástí mě.Pravda, nenáviděnou součástí, ale přesto jsem to vlastně byla já. Za všechno jsem si vlastně mohla sama.
Hned za těmito starostmi byli starosti další, a to, že jsem té zrůdě uvnitř mé hlavy dala život. Pojmenovala jsem jí přece, a tak jsem schválila její existenci.
A za touhle starostí (i když už jsem měla pocit, že žádné další ošklivé starosti už moje hlava nesnese) byla starost další.
Měla jsem poslední chvíle s Jackem. Nic z těch ostatních starostí mě tolik netížilo, jako právě tahle největší starost. Už mě potom opustí? Jednou jedinkrát jsem si tuhle otázku položila, a složila jsem se. Samozřejmě mě opustí. Nejsem přece středem vesmíru, a ani si ho moc nezasloužím. A navíc…andělé se obvykle s lidmi nestýkají. Smutně jsem si povzdechla. Kolik hodin mi zbývá? Hlasitě jsem polkla. Kolik minut mi zbývá? Ano, musela jsem to už počítat v minutách, jelikož právě v tu chvíli jsme dorazily k nebeské bráně. Kolik minut ještě zbývá? Buch, buch, buch. S každým úderem mého srdce, zároveň uběhla tolik drahocená sekunda.
Podívala jsem se znovu na tu bránu. Byla obyčejná šedivá, s jedním ošuntělým starým zámkem. Nic nádherného, nic výjimečného. Byla to prostě jenom brána. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje vztek. Tak kvůli téhle bráně jsem se sem tak dlouho táhla? Tak kvůli téhle bráně byl všechen ten povyk? Najednou sem vyděšením vyskočila, protože se brána začínala pomalu otevírat. Ano, to je ono. Pomalá smrt, pomalé vytahování mé duše, a odporné skučivé hysterické kvílení. Vypadalo to, že jsem tu vážně černý petr. Živě jsem si představovala, jak to mohlo vypadat ve škole;,,Všimli jste si tý divný zrzaví holky? Moje kamarádka kamarádky má bratra, který jí říkal…" Ale teď jsem nad tím nemohla uvažovat. Soustředila jsem se hlavně na tu bránu. A skutečně, bolest. Tak úporná, že se zdálo, že to nemohu vydržet. Že to moje tělo nemůže vydržet. Cítila jsem se slabá a vysílená, a cítila nějaké paže, co se mě snažili dostat z dosahu brány. Olga? Hlu? Jack? Moje oční víčka byla příliš zesláblá, než aby se zvedla. Cítila jsem že je konec… a pak… mi to došlo. Nemusí to být přece konec pro všechny mé osobnosti, že ne? A jakmile mě tato pošetilá myšlenka napadla, začala se Rorian bránit. Syčela mi uprostřed hlavy, tak hlasitě, že to přerušilo i mé optimystické myšlenky. Cccc…beze mě nejsi vůbec nic!Co jsi beze mě zatím dokázala?Co máš? Dům? Majetek? Peníze? Nemáš nic, protože na nic nemáš! Beze mě to nedokážeš! Ty…ty… hnusná zlá a odporně hnusná nulo! Zatímco se hlas uvnitř mé hlavy vztekal, a posílal sprostá slova mým směrem, pomalu jsem začala uvažovat, jestli by to šlo.
Samozřejmě že by to šlo. Samozřejmě že by to teoreticky šlo. Ale praxe a teorie jsou dost odlišné věci.
Někdo mě ještě stále svíral v náručí, a tentokrát se připojili další ruce. S překvapením jsem došla k závěru, že mě svíral Jack, a ty ruce nejspíš byly Olgy. Ruce mě hladili po mých vlastních vyčerpaných pažích. To si o mě vážně dělají takový starosti?
Otevřela jsem oči, a znovu se zadívala na tu bránu, moje tělo bylo jakoby v ledu. Ne otupělé, bylo to jako ledové žiletky, co mě řezali všude po obličeji i po těle. Bylo to jako na nějaké lodi, co se potápí, a ustrašení lidé skáčí do ledové vody. A ta voda - ta voda je přesně taková, jako moje osobní žiletky.
Najednou ten kvílivý hlas v mé hlavě utichl. A brána se celá otevřela, a dopadlo to. Jako sekyra bodaly do mě tisíce sekyr, a já vykřikla bolestí. V téhle chvíli jsem si přála být mrtvá. Cokoliv, jen abych unikla té hrozné pálivé a hluboko se zarývající bolesti. Strašné, nepopsatelné, nepochopitelné. Cítila jsem, jak si pro mě jde smrt, a dokonce jsem viděla její černou postavu, která se proti mě rýsovala v husté mlze.
Uvítala jsem jí s radostí, a skutečně zajímavé na tom bylo - že jsem se vážně radovala jenom já. Rorian někam zmizela, a neozývala se. Dokonce jsem necítila ani její přitomnost, tak jak tomu bylo minule. Nic.
Radovala jsem se znovu. Bylo to krásné - bolest měla brzo skončit, a navíc jsem se v té chvíli zbavila toho strašného pekla.
A pak najednou smrt zmizela. Téměř hmatatelně jsem cítila své vlastní zklamání, ale bolest pomalu ustupovala. Až když byla brána úplně otevřená, ustoupila úplně.
Potom jsem byla asi dvacet minut v bezvědomí. Hned nato jsem uslyšela povědomé hlasy;,,Jacku, nedotírej na ní!Ty nevíš kolik toho vytrpěla! " ,,Ale…" ,,Ne. Pokád tady budu já, tak bude mít klid." Úplně jsem cítila, jak se Olga hrdě nadmula, zachichotala jsem se.
Všichni se na mě vyjeveně otočili, a já úplně cítila, jak rudnu. Jack se na mě ušklíbnul. ,,Dělali jsme si o tebe starosti." Vrátila jsem mu úšklebek, a snažila jsem se, aby můj hlas neměl hysterický podtón, když jsem mu odpověděla. ,,Jak vidíš, zatím ještě žiju." Zasmál se. ,,To si myslíš, že za dvě minuty nebudeš žít?" Nasadila jsem vyjevený výraz. ,,Nevím." Přiznala jsem se.
Rozesmál se, a smál se, a smál, až se popadal za břicho. ,,Už je to za námi Jenny, můžeš se vrátit domů." Z mého vystrašeného výrazu, asi uhodl mé myšlenky, a dodal. ,,Já s tebou nemůžu být pořád, Jenny." Mýlil se. Nebylo to za námi, to nejhoršo mě ještě čekalo.
,,Takže…" Řekla jsem roztřeseným hlasem. ,,Už tě nikdy neuvidím?" ,,Zkusím ukecat mého šéfa, ale nevím, jestli to vyjde." Zašklebil se. Šéfa? Pochopila jsem. ,,Jasně." Řekla jsem dutým hlasem.
,,Takže teď si to rozházím i s bohem." Zašeptala jsem si pro sebe. Nikdo mě neslyšel, kromě Jacka, který ale jako obykle dělal, že si ničeho nevšiml.
Jack se vydal k bráně, až jí prostoupil, a zmizel mi z očí. ,,Dobře." Řekla jsem hlasitě směrem k nebi. ,,Uvidíme jak se rozhodneš."


-------------------------------------------------
--------------------------------------------------------

Jak vidíte, objevila jsem word, takže jsem celý tento článek prostě jenom zkopírovala z něj :). Nějak se mi zalíbila Arian, takže zkusím nový příspěvek do klubu snílků :).

Loučím se
váš
yellow-dog




























*Pozn.Autorky.: Plavala sirka po vodě**, je velmi jednoduchá písnička. Zkrátka pořád dokola zpíváte : ,,Plavala sirka po vodě. Plavala sirka po vodě, sirka plavala po vodě, plavala sirka po vodě. Po asi dvou minutách děj pokročí, a vy budete zpívat : ,,Neplavej sirko po vodě. Neplavej sirko po vodě, sirka plavala po vodě, neplavej sirko po vodě." :D. Musím říct že tahle písnička se spíš hodí do míst, kde se ze savců stávají plazi :D :D. Možná vám jí sem někdy hodím na video, abyjste znali melodii :) :D.
*Pozn.Autorky.:Plavala sirka po vodě, je na hudebním žebříčku asi ještě níž, než ono známé hospodské ,,Pej jitrničku sežral."

Anděl - 14.kapitola,

5. dubna 2011 v 21:05 | yellow-dog |  Anděl
Ahojky :). Po velmi dlouhé době (!) kdy jsem nic nepřidala, jsem se rozhodla, že nebudu lenit, a přidám další kapitolu anděla, protože vzhledem k tomu, jakou délku má jedna moje kapitola, počítám že těch kapitol bude nejmíň padesát :D.
Snažím se napsat scénář, ale je to strašná patlanina. A navíc když jsem to po dvou hodinách konečně dodělala, tak se mi to celé vyplo. V té chvíli jsem málem rozmlátila počítač :D.
Takže (aby nedošlo k nějaké politováníhodné nehodě se mnou palicí a počítačem) jsem se rozhodla jí rozhodla pravidelně ukládat :).
Taky jsem dneska byla ve knihkupectví, podívat se na nové fantasy. Samé vážné názvy, ani stopa po nějaké legraci, jen samé vážnosti. Tak jsem se rozhodla, že svoje povídky trochu zlehčím. I když nevím, jestli to má být vážné a nebo ne :D.
No nic, tady to je :

-----------------------------------------

Dost mě vzalo když táta umřel. (Přece jenom když vás chce zavraždit váš vlastní otec, a sám se přitom zabodne, koho by to nesebralo, no ne?). Ale už jsem se s tím smířila. Přece jenom, měl hodně vážnou nemoc už před tím, než ho unesli, a myslím že by na ní stejně umřel. Jack mě pořád utěšoval když jsem dva dny plakala, a já se k němu tulila jako malé dítě. Potom jsme udělali rozlučovací obřad, a mě se vrátila nálada. Nemyslím si že bych byla bezctiná. Já jenom prostě vzpomínala na ty dobré chvíle. A navíc... věřil že přijde do nebe, a myslím že ten incident se mnou by mu tam mohli odpustit. Zvlášť když už jsem mu odpustila já.
K nebeské bráně to byly ještě dva dny. Nevím proč, ale já se tam prostě z celého srdce netěšila. Možná to bylo proto, že mi měli vymazat duši, anebo proto, že jsem přitom měla zemřít. Nevím, každopádně jsem chtěla umřít s Jackem. Chtěla jsem, aby to byl on, koho posledního uvidím. Chtěla jsem aby on mi naposledy stiskl ruku, a chtěla jsem to tak moc, že jsem byla ochotna jít s ním kamkoli. I když to znamenalo vzdát se života, šla bych s ním kamkoliv. I do nebe, i do pekla, do vesmíru, kamkoliv. Olga a Hlu si čím dál víc rozumněli. Vymysleli si tajnou abecedu, a tajnou řeč, takže jsme jim nikdo nerozuměl. Jejich řeč zněla dost praštěně, a věděla jsem, že na tom má svůj velký podíl Olga. Každopádně mě dost vytáčelo, že jsem jí nerozumněla, když mi řekla:,,Blé blu blu pí pí hop." Olga mi potom vysvětlilaže je to:,,Chyť ptáčka, a udělej hop." No, tak tím se alespoň vysvětlovalo to pí pí.
Už jsme to měli k bráně jenom den. Připadalo mi to, jako kdybych měla nastavený přesný datum své smrti, a jenom by odbíjely moje poslední hodiny tik tak, tik tak, tik tak. Přivádělo mě to k šílenství.
Večer vyšli hvězdy, Olga s Hlupem se někam vytratili, a my jsme s Jackem zůstali sami. Lehla jsem si do vysoké trávy, a přemítala o budoucnosti. Lehl si vedle mě, a pomalu mě oslovil. ,,Jenny." Podívala jsem se na něj. V hlavě se mi přitom hádaly dva hlásky, ale bylo jasné, jaký je silnější. Tak teď si tě zase všímá jo? Den před smrtí, no to sedí... ale druhý hlas, ten silnější automaticky odporoval. Zmlkni! Stiskl mi ruku, cítila jsem jak se mi po tvářích koulejí slzy. Ale já přece nechtěla brečet, nebo ano? Nechtěla. Utřel mi je dvěma prsty.
,,Nedovolím to, neboj se." Zmateně jsem se na něj podívala. Tentokrát jsem doopravdy netušila, o čem to mluví.
,,Nedopustím aby jsi zemřela Jenny. To nedovolím." Podívala jsem se na něj s vykulenýma očima, bylo vidět že to myslí vážně. ,,Doufám že..." Nedokázala jsem dokončit větu kterou jsem začala. Doufám že umřu já, a ne ty. Ale on byl přece anděl, nemohl zemřít, nebo ano? Mohl se za někoho obětovat. Vyměnit svůj život, za život nějakého člověka, nějaké dívky. Hlas který jsem ve své hlavě tolik nenáviděla, se znovu ozval : ty ale nedopustíš aby jsi zemřela ty, že ne? Abych zemřela já, dodal ten hlásek ošklivým hlasem. Zatnula jsem pěsti v Jackových dlaní. Jistěže nedovolíš... komupak by jsi potom mohla ubližovat? Cítila jsem, jak se mi po tvářích koulejí velké kapky slz. Druhý a o hodně hodnější hls v mé hlavě tomu prvnímu přikazoval : Vypadni! Ale první hlas ho neposlouchal, a mluvil dál. Nenáviděla jsem ten hlas. Vždy mi připravoval moje vlastní osobní peklo. Vedle něho bylo vymazání duše hračka.
Jack mi stiskl těsněji ruku. ,,Neplač, vidíš padá hvězda, přej si něco, rychle!" Přála jsem si tu jedinou věc, kterou jsem si přála už od doby, kdy jsem byla malinká jako stůl v maminčině kuchyni. Potkat prince svých snů, který by mě miloval. Zdálo se, že jsem prince potkala, zítra jsem ho ale měla opustit, a navíc nebylo jisté, jestli mě vůbec miluje. ,,Co sis přála?" Zajímal se Jack. Usmála jsem se na něj, a i když jsem se neviděla, věděla jsem že to usmání nebylo ani trochu přesvědčivé. ,,To nemůžu říct, když se přání vysloví nahlas, tak se nevyplní." ,,Prosím." ,,Ne." To bylo moje poslední slovo. Nechtěla jsem mu ubližovat svými výlevy emocí. Sama sobě jsem si ubližovala až dost. Můj nenáviděný hlásek se zase ozval: Pořád se lituješ... tak ubohá... snažila jsem se ten hlas ignorovat, ale byl čím dál hlasitější. Teď už byl hlasitější než moje normální myšlenky. Leželi jsme s Jackem vedle sebe, a dívali se na hvězdy. ,,Možná..." Začala jsem, a chtěla vstát, on ale dál ležel, a jenom tiše zašeptal: ,,Zůstaň...prosím." Nemohla jsem mu vzdorovat. Sedla jsem si zpátky, a lehla si vedle něj. Co přinese zítřek? Minule táta, kdo příště padne kvůli mně? Olga, Hlu, máma, nebo sestra Jacka, a nebo - ale na to jsem odmítala myslet. Můj ošklivý zlomyslný hlas v hlavě ale ne. Nebo Jacka co? Stejně ho zabiješ, ať to bude jak chce. Stejně by tě nechtěl jsi příliš zlá, no jen si vem mě, já jsem přece součístí tebe- Zatnula jsem zuby, a obejmula jackovu paži, musela jsem jí drtit, ale nezdálo semi že by to poznal. Snažila jsem se pojmenovat ten hlásek v mé hlavě. Nenávidím tě pomyslila jsem si Rorian. Potom, protože mi to nestačilo, a chtěla jsem se hlásku ještě víc pomstít, dodala jsem: hnusná a zlá Rorian.
To jsem ale neměla dělat, protože jakmile něčemu dáte jméno, povolíte jeho existenci, dáte mu život.
Uvidíme co přinese zítřek, zatím počkáme.

--------------------------

Pokus o zlehčení se nezdařil, a navíc je kapitola o ničem. Tentokrát stojím o jakoukoli kritiku kromě překlepů, protože ty ještě opravím ;).

Loučím se
váš
yellow-dog