Květen 2011

Město - III

27. května 2011 v 17:50 | yellow-dog |  Moje příběhy
Ahoj. Pro velký úspěch města (za celé tři kapitoly ani jeden komentář :D), se vytasávám s další kapitolou, i přes to, že jediný kdo o téhle postavě ví jsem já, a samozřejmě lidi co znám, což znamená, ti, co jsou mě ochotni poslouchat. Jak tak o tom přemýšlím, tak vlastně i ti, co mě ochotni poslouchat vůbec nejsou.
Ale to je fuk.
Dívala jsem se na muže z Acapulca, a tam říkal: ,,Šlo to špatně, jenom dvacet stránek za den."
Za den!!! Proboha já mám dvacet stránek za rok! Tak tohle mě docela vyrazilo dech.
V přírodopisu se učíme o příživnících, což mě přijde docela dost děsivé. Když si představím, jak ve mně roste nějaká desetimetrová potvora... navíc to ještě vylepšil spolužák tím, že řekl učitelce, že když by měla motolici, bylo by nejlepší jí propíchnout. A to přímo přes nebohého hostitele. Jestli někdy tu nemoc* budu mít, tak se rozhodně nebudu pohybovat v jeho blízkosti.
Už se zase vykecávám.
Nuže...:
------------------------------------

Ki se dívala přes řasy na svého společníka, který na ni zase nezakrytě zíral celou dobu. Nakonec to Ki vzdala, a nechala své myšlenky, aby přešly do zvukové formy.
,,Co je?!" Vyštěkla. To bylo zvláštní. Chtěla to říct mile, ale znělo to jako když štěká pes.
Její společník vykulil oči.
,,Vadí ti moje přítomnost?"
,,Čí že?"
,,Moje!"
,,Aha... ani ne." Řekla Ki a zamrkala, jako vždycky když říkala přímou lež. Konečně by mohli otevřít tu knížku, otevřela jí tedy, a začala číst první řádek. Zkusmo se podívala přes řasy znovu na svého společníka.
Tentokrát se konečně začal dívat do knížky.
V knížce bylo :


Případným čtenářům tohohle deníku, bych doporučil, aby příště strkaly nos do svých věcí.
Tady stejně nic zajímavého nenajdou.

Pokračovalo to dvěma prázdnými stranami, a velkým růžovým nadpisem :

NAROZENINY TETIČKY MARGE

Její společník se ozval. ,,Hele já si myslím, že tam stejně nic zajímavýho nenajdeme, všechno co má nadpis narozeniny tetičky Marge je nazajímavé, věř mi. No tak, nědělej fóry, tam nic nevykoumáš."
Ki se otočila a vyvalila na společníka oči. ,,Cože?! Že tam nic důležitého nenajdeme?! Ty asi neumíš číst, viď ty hnusná hromado páchnoucího slizu, že jo? Nikdo si tě tu neprosí! Copak jsi to nečetl? Copak jsi úplně vypatlaný? Já myslela že to jenom děláš!" Rozkřikla se Ki, a divoce mávala rukama, čímž šikovně uhodila svého společníka do břicha.
Každý rozumný člověk, každý rozumný člověk, a vlastně i každé rozumné zvíře, by chtělo utéct. Ale její společník jenom couvnul. To bylo, jak mám dojem, velice statečné.
,,Co tam vlastně psal?" Zeptal se chabým hlasem, a snažil se naklonit přes rozzuřenou Ki, směrem na první stránku. Ki se nad ním slitovala, a s nakvašeným výrazem mu knihu beze slova podala.

,,Tady stejně nic zajímavého nenajdou... to myslíš tohle? Zní to divně, co?" Zeptal se společník. A Ki se tím naprosto uklidnila.
,,Je to přece jasné, no ne?" Pravila. ,,Kdo se zdravým rozumem, nebo kdo, jaký student či dítě by psal : Tady stejně nic zajímavého nenajdete? Kdo? Jen ten komu by jeho vlastní život nepřišel ani trochu zajímavý, a takový člověk neexistuje. Přemýšlej, vždyť to znělo spíš jako zákaz!"
,,Máš pravdu." Přitakal společník poslušně. ,,Naprostou pravdu."
,,Já vím." Odpověděla Ki, a začala se culit, na svého zírajícího společníka. Společník z toho byl samozřejmě nervózní. Když se na vás z dvaceticentimetrové vzdálenosti culí člověk, který vám ještě před chvilkou zlomyslně nadával, určitě vám je to taky divné.
Proto taky její společník ihned změnil téma hovoru. ,,Tak co tam teda píše? Teda, myslím v těch narozeninách." Ki, otočila stránku, a zahleděla se do elegantně napsaného písma.
Tetička měla narozeniny v Bordeaux**, strašně moc se těším. Dnes jsem je zase viděl. Tetička je strašně moc milá, a hodná, a prý ji mám uvařit vanilkový pudink. Stáli tam, a dívali se mým směrem, rychle jsem tedy zabočil. Jak už jsem psal, tetička po mě chce vanilkový pudink, ale já vůbec nevím, jak ho mám připravit. Samozřejmě šli za mnou, a zabočili také, tihle lidé se nikdy nevzdají. Když jsem byl u tetičky, převrhl jsem vázu, naštěstí mi to odpustila, protože jsem pro ní měl vanilkový pudink. Jsou v Bordeaux, najdu je. Pronásledovatelé budou pronásledováni.

Společník Ki si odkašlal. ,,Tady zápis končí." Pravil s jasným ironickým podtextem. ,,Tak co? Je drobet padlej na hlavičku ne? Cvok!" Ki ho umlčela jediným mávnutím ruky. ,,Dává ti to smysl?" Zeptala se tiše, a něco si pro sebe přitom mumlala.
Její společník se zašklebil. ,,Tobě ano? Vždyť je to úplný nesmysl!" Ki ho znovu umlčela. Mlčeli.
1 minutu.
2 minutyt
5 minut.
Pak Ki vykřikla:,,Mám to! Mám to! Podívej! Musíš číst každou druhou větu, a v posledním řádku, poslední dvě! Mám to! Mám to!" Křičela, a nadšeně knížkou mávala tak, že se jí podařilo dvakrát uhodit jejího společníka.
,,Co, to..." Koktal společník, a snažil se vyhnout knížce, která se k němu opět nebezpečně blížila.
Ki něco začala čmárat na papír, nakonec jejím škrabopisem stálo napsáno:

dDnes jsem je zase viděl. Stáli tam, a dívali se mým směrem, rychle jsem tedy zabočil.
Samozřejmě šli za mnou, a zabočili také, tihle lidé se nikdy nevzdají.
Jsou v Bordeaux, najdu je. Pronásledovatelé budou pronásledováni.

Ki, si dílo dvakrát po sobě přečetla, a začala hryzat tužku. Její společník, si toho všiml, a tužku jí vzal.
,,Jezdil jsem do Bordeaux, mám tam babičku. Ale teď tam nejezdím, babička umřela, a já nevím, co bych tam dělal." Řekl, aby prolomil to strašné ticho. Ki zamrkala.
,,Ty už jsi tam někdy byl?" Zeptala se tiše. Její společník ihned znvu spustil. ,,Už jsem ti to přece říkal, kolikrát ti to mám opakovat? Byl jsem tam-" Ki ho znovu umlčela mávnutím ruky.
,,Jak to tam vypadá?" Zeptala se znovu Ki, tentokrát ještě tiššeji. Jako kočka, div že jste neviděly, jak vytahuje drápky.
,,Nevím, už si to tam moc nepamatuju, už je to dávno." Ki se mu podívala do očí, je zvláštní, že když se vám Ki podívala do očí, a htěla nějaké informace, ihned jste je ze sebe začali chrlit. Možná proto, aby se přestala tvářit tak přísně, a usmála se.
Stejně tak na tom byl její společník, který se ihned rozpoměl.
,,Byl tam park, do kterého jsem rád chodil. Jmenoval se Bordelais. Všude byly domy a parcely. A mosty... pamatuju si zvlášť jeden Pont de Pierre, tam jsem poprvé spatřil malíře..." Jejímu společníkovi se zkrabatilo čelo úsilím, jak se snažil rozpomenout.
,,Strašně nemocnic. Byl tam hotel... měl jenom dvě hvězdičky..." Ki viděla, že z něj už víc nevymáčkne°.
Poklepala mu na rameno, a usmála se na něj. Zaklapli knížku, a začali s hraním kuliček.



Deset mužů v černých róbách stálo okolo jednoho mrtvého těla. Dva muži se po sobě nejistě dívali, a přešlapovali. Osm mužu se usmívalo, a zlomyslně do mrtvého muže kopalo. Jeden muž mrtvého muže okrádal, a jeden - ten nejhlavnější muž, to pozoroval. Najal si bandu tupců, na to přišel.
Neměli svědomí, ale jak to tak vypadalo, tak postrádali i mozek. Viděl, že dva již zradili, a že se snaží vypadat nenápadně. To on vždycky poznal, když se někdo snažil vypadat nenápadně.
Obvykle se těm tupcům snažil vyhnout. Nechtěl je zabít, protože mu ještě stále byli k užitku. Zatím jich je deset, za den a noc už jich však bude jenom osm. Neměl rád zrádce, a nezodpovědné lidi.
On by nikdy nekopal do mrtvoly. Zabil by jí, to ano, ale v černých rukavičkách, a elegantně. Nezáleželo mu nijak na tom jak, potřeboval hlavně, aby byl člověk mrtvý.
Teď byl ve velkém nebezpečí. Kdysi si najal muže - hned jak ten muž přišel, zjistil že najat si ho byla chyba. Byl inteligentní. Až moc inteligentní, a navíc si vedl deník.
Chtěl ho propustit, ale všichni ostatní už mu všechno řekli. Musel ho zabít. Měl šanci, ale když už se zdálo že už ho skoro našel, zase mu unikl. A nebylo pochyb, že si to všechno podrobně zapisuje.
Nakonec ho přece jenom dohonili. Stál, ale nebylvyděšený, usmíval se.
To hlavního šéfa vyděsilo. Bylo v pořádku, když jste zahnali do kouta člověka, který vás prosí na kolenou, aby jste ho nechali na živu, a pláče. Když ale potkáte hrdinu, máte doopravdy namále.
Hlavní šéf věděl, že to nešlo jinak. Hrdinové jsou nebezpeční.
Ale teď tu bylo ještě něco doopravdy nebezpečnějšího než hrdinové a parta blbců. Byla tu ta dívka. Samozřejmě že o ní věděl, zjistil si dokonce, že je někdy drzá, a to za pouhých pár pencí, od majitelky jakéhosi Bobíka. Jejáí společník nebyl inteligentní, s tím by si snadno poradil.
Ale s ní... nepochyboval, že stačila rozluštit kousek deníku, takže teď věděla,že základnu mají v Bordeaux. Dozvěděl se dokonce, že ten kluk, už někdy v Bordeaux byl. Mohl dokonce nakreslit jakýsi plánek.
A ta dívka byla inteligentní, a hrdinská. Byla jako kočka.
Hlavní šéf z ní měl strach.
Musí se něco udělat. Řekl si pro sebe v duchu, a zatleskal, aby sizjednal ticho.
,,Vážení pánové, jistě víte, proč jsme se sem sešli. Jsem doopravdy rád, že všichni dodnes dodržují přísahu." (Dva zrádci měli oči upřené na zem, a nevědomky zašoupali nohama, do nastálého ticha) ,,Určitě již všichni vít o té dívce." Pokračoval. ,,Je to velmi nebezpečné, myslím, že by jsme jí měli odklidit z cesty." Dořekl, a zamnul si ruce.
Poté se vztekle obrátil na ostatní. ,,Má snad někdo nějaké připomínky?" Zeptal se hlasem, který jasně říkal, že pokud někdo nějaké připomínky má, ať si je laskavě nechá pro sebe.
Naneštěstí ostatní tak rychle nemysleli.
,,Vždyť je to jenom holka nebo ne? Slyšel jsem, že dokonce tulačka." Zamyslel se ten, co předtím obýral mrtvolu.
,,Výš co je ale na tulačkách nebezpečného?" Zeptal se sladce hlavní šéf. ,,Že jsou vychováváni drsně, a umí se o sebe postarat. Na nikoho se nespoléhají, vychovala jí ulice, tak jako mně. Ještě nějaké další dotazy?" Zeptal se tiše, a výhružně pozvedl svojí černou elegantní pistoli. Všichni mlčeli.
,,Dobře, bratře v černém pětko a sedmičko, pojďte sem na okamžik, ano?" Pozval k sobě dva nejagresivnější spolupracovníky. Chci abyjste ostranili šestku, a osmičku, jasný?! Cítím, ve vzduchu zradu." Ten nachápavější hlasitě začichal.
,,Já cítím jenom spálený holínky, šéfe." Řekl a přihlouple se zaculil. Jeho úsměv ihned zmrzl, když si prohlédl výraz v obličeji svého nadřízeného.
,,Hned, šéfe." Řekl, a odběhl.
Za chvíli se ozvaly dva výstřely.

-----------------------------------------------------------------

Uff, dobrý pokračování příště.
Docela napínavý, co? :D


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog













° Pozn.Autor.: Ona z něho možná ano, ale vy ze mě určitě ne.
* Pozn.Autor.: Pro puntičkáře. Je to tasemnice bezbranná, i když si myslím, že tenhle název je lehce ironický.
**Pozn.Autor.: Pro ty, co nemají atlasy. Je to ve Francii, dlouho jsem přemýšlela, kde se bude děj odehrávat. Nakonec samozřejmě zvítězila nejoblíbenější Francie. Kouknu se na mapu toho města, abych nebyla nevzdělanec :D

Město - II

23. května 2011 v 16:54 | yellow-dog |  Moje příběhy
Ahoj :). Opět se hlásím s novým článkem, možná zase pod výmluvou, že jsem chtěla napsat pokračování.
Znovu jsem začala hrát the sims 2, na které jsem se vykašlala, na krásný jeden rok. Ale ne, docela mě to i baví. Strašně se mi zalíbila postava třinactileté černovlasé tulačky. S modrýma očima, samozřejmě.
Rozhodla jsem se, že nyní od této chvíle, se tento příběh bude psát ve třetí osobě. Bude to tak jednodušší, doufám že vám to nebude moc vadit. Pro mě to doopravdy bude o hodně jednodušší.
Znovu jsem se pustila do všech knížek Terryho Pratchetta, protože je to to nejlepší fantasy ze všech, pokud ovšem nepočítáte Harryho, samozřejmě.
Pustila jsem se do čtení knížky která má název : Momo, a ukradený čas. Pokud někdo četl, tak ví, o čem mluvím, pokud ne, tak doporučuju. Pohádka, ale nádherná pohádka. Napsal to Michael Ende (Ano, ten co napsal nekonečný příběh) a je to nádherné.
Zase se vykecávám, a tentokrát to DOOPRAVDY nemá hlavu ani patu.
S přáním hezkého čtení...

------------------------------------------------------------

Ki byla tulačka. Nebyla ale ta tulačka, co se celý den jen tak poflakuje před obchodním centrem, a chvástá se před svýma neménně úspěšnými kolegy. Byla chytrá, a pozorná. Pokud byjste jí chtěly přirovnat ke zvířeti, byla by asi jako kočkovitá šelma. Nikoho neposlouchá, a žije si svůj vlastní život. Není závislá.
Černé vlasy, které jí narostly, asi po ramena, a pak si je ustřihla. Ty vlasy měly zvláštní vzhled, když jste se na ně dívaly doopravdy pozorně, a navíc jste se na ně dívali na slunci, mohly jste spatřit, že jsou tam duhové odlesky červené.
Tvář měla Ki naprosto bílou, žádné opálení, nic. Rty nedokonale srovnané, a nos měla nepřiměřeně úzký, oproti obrovským modrým očím. Tvář měla taky úzkou, téměř, jako by jí někdo dal celou zmáčknout, a na poslední chvíli se zastavil.
Ty vlasy měla vlnité, celá byla velice štíhlé postavy.
Velice velice štíhlé postavy. Ten, kdo nerad básní, by určitě podotkl, že byla hubená jako tyčka.
Velice zvláštní dívka.
Bydlela kousek u lesa, v malém příbytku, co si zbudovala z klacků, smůly, ukradených provazů, a různých jiných krásných věcí, co lidé nechtěly.
Vyhodili i barvu, takže byl domek duhový.
V domku byli i knihy. Ki často nacházela knihy v popelnicích, a vždy se sama sebe ptala, kdo to jenom mohl udělat. Vyhodit knížku... přitom všichni ve městě moc dobře věděli, že se všechy přečtené knížky dávají do knihovny, a tam že si je většinou vezme Ki.
Knížky v popelnicích, většinou pocházely od majitelky onoho vražedného buldoka Bobíka. Nikdo, ale doopravdy, nikdo, koho by si Ki kdy začala vážit, by nedal té odporné nebezpečné stvůře jméno Bobík.
V jejím skromném přístřešku zabíraly knihy dvě třetiny celého prostoru, a to ještě dva metry knížek byly venku. A Ki je doopravdy všechny přečetla, a všechny si do písmene pamatovala. Nejraději měla pohádku o sněhurce, kterou si přečetla ve sto let starém oprášeném svazku.
Knihovnice byli tolerantní, a její vášeň ještě podporovaly. Ale všechno musela včas vrátit.
V chaloupce byli vůně, i barvy, které se nedají popsat, byly tam různé chutě, a sloučeniny. Ale hlavně tam byl ten úžasný hřejivý pocit, kterému se nic na světě nevyrovná.
Byl tam domov.
A Ki, a vlastně i všichni obyvatelé města, to moc dobře věděli.
Ale ať nezůstaneme jenom u popisu.
Řeknu vám, co dělala Ki, právě teď. Právě teď Ki jako obvykle četla, vnímala slova, a obracela pomalu stránky. Knížka měla onu nezapomenutelnou vůni ,hodně moc starých knížek. Ki tu vůni vnímala, a usmívala se.
Ta knížka byla velmi tlustá, a když myslím velmi, tak myslím doopravdy VELMI. Asi tak deset centimetrů do šířky, a 50 do výšky. Byla tak velká, že by se za ní malá Ki mohla klidně schovat.
Ki jí právě otevřela, a se zájmem si prohlížela její zvláštní obal. Aha, deník, Ki byla čím dál zvědavější. Tenhle deník neměl onen vzhled, potajmu schovávaného deníku, kterého se snažíte hodněkrát spálit, hodit do rybníka, a pošlapat, protože se stydíte, za to, co jste napsali.
Tohle byl deník člověka, který je na své poznámky pyšný, a který si deník ustavičně hlídá.
Začetla se do prvního slova, ale než ho stačila vstřebat, někdo zaklepal. Ki, jako spravný provinilec, odhodila knížku pod deky, na kterých spala, a dala ruce za záda.
Dveře se se skřípěním otevřely.
Dovnitř vešlo dítě, co mělo blonďaté vlasy, a bylo asi stejně staré jako Ki. Vlastně to už ani nebylo dítě, byl to teenager.
A ten teenager, se teď culil, a se zvědavým výrazem si prohlížel špatně schovaný deník. ,,Co to je?" Zeptal se.
Ki zrudla, a snažila se co nejvíc držet pravdy. ,,Našla jsem to." Přiznala.
,,V knihovně?" Divil se chlapec.
,,Ne, v jednom bytě." Odvětila Ki, a zrudla ještě víc. ,,Aha." Řekl ten chlapec. ,,Můžu si to teda s tebou přečíst?"
Ki se usmála, a otevřela ten tajemný deník.

--------------------------------------------------------------------------------------

Doufám že se líbilo. Omluvte prosím pravopisné hrubky a překlepy.

tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Město

18. května 2011 v 15:55 | yellow-dog |  Moje příběhy
Článek je přiřazen k tématu týdne "Moje město".
Ahoj :). Už delší dobu sleduju téma týdne ,,Moje město." musím říct, že jsem se dost dozvěděla o Praze, o Brně i o různých malých zapadlých vesničkách, o kterých jsem do této chvíle neměla ani ponětí, že existují.
Já sama nebudu psát o tom, kde bydlím, ani o tom jaké moje město je. Zkusím na tohle téma napsat povídku, protože tam to podle mě úplně nejlépe pochopíte. Ještě jsem na žádnou povídku k tomuhle tématu nenarazila, takže je mojí upřímnou nadějí že se to smí (?). Pokud ne, mám dobrou výmluvu, s obyklým pokrčením ramen a konstatováním : ,,Já? Já přece nic nedělám!" Poté bude následovat nevinný široký úsměv.
Pokud napíšete nějaký článek na toto téma, a nebo jste napsali taky povídku, můžete mi do komentářů dát odkaz, moc ráda si to přečtu :).
A nyní...:
----------------------------------------------------------------------
Znovu a znovu jsem procházela mezi těmi domy. Šedá, šedá, šedá... u jednoho domu jsem se zastavila. Zářivě růžová? Němě a v plné hrůze jsem zírala na tu ošklivě křiklavou rúžovou barvu, co se táhla od začítku domu, až k jeho konci. Přitom jsem ještě stačila postřehnout, že nejsem jediná kdo na dům civí. Nějaký tlustá paní s vráskami, pudrem, a neskrývaně opovržlivým výrazem se na dům, dívala, a mračila se.
Andromeda Rockondová, místí drbna, a nedivila bych se, kdyby to byla největší drbna i v okolních vesnicích, se na mě podívala s neskrývaným nepřátelstvím.
Zářivě jsem se na ní usmála, a ona podezřívavě přimhouřila oči. Vedle ní vystrčil hlavu její buldok, co vypadal, jako by šel, a narazil do něj v plné síle autubus.
Zavrčel.
Okamžitě jsem ucouvla. S tímhle úžasným Bobíkem už jsem měla své zkušenosti. Podívala jsem se na táhlou jizvu v mé noze. A ucouvla ještě dál. Tím jsem však narazila do růžově nalakovaných dveří té nové sousedky.
Nová sousedka otevřela dveře, a tím mě bouchla do hlavy, tak dokonale, že se mi podlomily kolena.
,,Oh, drahoušku, neudělala jsem ti nic? Pojď, půjdeme ke mně domů, mám tam obvazy, a zmrzlinu." Zírala jsem na ní s pootevřenou pusou. Rychle jsem jí zavřela.
Podívala jsem se znovu k Bobíkovi, který se právě utrhnul nevzdorující Andromedě, a namířil si to rovnou ke mně.
Rychle jsem vycouvala do bytu té podivné paní.
,,Tak drahoušku, odlož si prosím tě, kam jen chceš, ano?" Podívala jsem se po modro- růžovo namalovaném pokoji. Bez ladu a skladu byly na zemi rozházené různé předměty; známky, kola, různé podivné přístroje, u kterých jsem neznala jména, v rohu byla veliká lupa, a vedle ní zlatý dalekohled, na stole byly obrovské hromady papírů, a velký psací stroj. Ne počítač, psací stroj. Věšák byl zahalen jakýmsi bleděmodrým stanem, takže jsem to vzdala. Nechala jsem si radši svojí tenkou mikinu na ramínku přede dveřmi.
Dosedla jsem před psací stroj, a vzala do ruky některé z papírů. Romány... takže... spisovatelka? Nevěřícně jsem se podívala směrem k Bobíkovi a jeho paní. Pořád ještě podezřívavě vyhlížela z okna.
To budou zítra drby, ale vždyť ty drbny pomlouvaly každého, a já jsem jim to ani nijak nezazlívala. Tahle paní je tu ale nová, takže by bylo fér, dát jí šanci.
Mě přece pomlouvaly taky ,,Slyšeli jste o tý divný černovlasý holce? No ano, chová se podivně. Vlasy má špatné, asi si je ustřihla, aby všichni neviděli, jak je má rozcuchané... pořád někam chodí, nikoho nemá, chudinka... No teda JÁ bych jí do svýho života nepustil ani za nic..."
Potom by následoval dlouhý seznam mých nejhorších chyb. Ale tahle paní mi nic nevyčítala, byla na mě hodná.
To bylo zvláštní, lidé na mě většinou byli hodní jenom když si mysleli že jsem se zbláznila, a že jsem chudáček (což bylo bohužel docela často) anebo na mě byli hodní, když něco potřebovali.
Zkusmo jsem natáhla svojí bílou vyhublou ruku, a stiskla R. Nefungovalo.
Snažila jsem se ho uvolnit, ale stroj byl asi poškozen, a písmeno R nefungovalo. Zvědvě jsem si začala prohlížet napsanou práci. Bylo v ní asi tohle:
,,Lenato, pojď se podívat! Něco jsem našla! " ,,Ploč bych se měla chodit dívat, Lenato? Lychle musíme odklidit tu mltvolu."
Usmála jsem se, a polekaně jsem nadskočila.
,,Tady jsi, drahoušku! Oh četla jsi mé rukopisy? To vůbec nevadí, je to docela napínavé, ale jak už jsi si asi povšimla, nefunguje písmeno R." Povzdechla si.
,,Zkusím to spravit." Nabídla jsem se. Protože už jsem vážně pár věcí takhle spravila. Když se většinu svého volného času potloukáte po ulicích, a lezete po stromech, zahrajete si rádi se vším. Tak třeba rádio, šlo spravit jen pomocí žvýkačky, a malého provázku.
Natáhla jsem znovu svoje hubené ruce, a stroj do nich pevně uchopila. Podívala jsem se zblízka na písmeno R, a vytáhla ruku, abych jí stroj absolutně neponičila.*
Samozřejmě. Asi u psaní svačila, a gumička od lupínků, se zasekla přesně mei písmenem R a T.** Vytáhla jsem z kapsy malou pinzetku, a gumičku opatrně vytáhla.
Stiskla jsem zkusmo písmeno R. Fungovalo.
Napsala jsem tedy té milé paní větu:
Renata rozpůlila rozervaného Rowleyho rybou.
A s úsměvem jsem jí papír s nápisem podala. Využila jsem přitom moment překvapení, a vyklouzla rychle dveřmi ven.
Vydechla jsem, a zkusmo pohlédla směrem k Bobíkovi. On i jeho paní tam pořád ještě stáli, když viěli, že jsem vyšla, přimhouřili oči. Zamávala jsem jim na pozdrav, a nasadila drze nevinný výraz.
Přece jenom... pomyslila jsem si, je tohle město docela fajn.
Pak jsem šla směrem k mému příbitku.
------------------------------------------------------------
Uff, ani jsem to nestihla napsat do téma týdne, ale to je mi teď jedno. Na maturitu nic psát nehodlám.
Hlavně jsem konečně stvořila postavu svých snů: ne příliš dokonalou. Protože tohle mi vážně dělá problémy.
Možná začnu psát jako Prattchett přirovnání: měla obličej jako shnilé rozplácnuté rajče :D.
Jde přece přirovnat všechno ke všemu, a tohle je mnohem zajímavější.
Možná neodolám tomu napsat pokračování :D.
...a nebojte, příště už se možná dozvíte její jméno :D.
Omluvte pravopisné hrubky. Bude opraveno.
-----------------------------
Zatím ahoj
váš
yellow-dog
*Pozn.Autor.: Hrdinka tohoto příběhu měla šortky, v kterých si za dlouhý čas našila stovky kapes, v kterých měla stovky předmětů. Je podivuhodné, že věděla kde co je. Ještě podivuhodnější je to, že se jí tam ty předměty bez problémů vešly.
**Pozn.Autor.:Soudím podle vlastní počítačové klávesnice. Pokud někdo víte, že jsou písmena na psacím seřazena jinak, tak mi to prosím napište. Pokud navíc víte jak, je to bonus navíc.

Tak trochu netradiční pohádka

11. května 2011 v 20:34 | yellow-dog |  Pohádky
Ahojky :). Zase se ozývám, ani nevím proč. Nedovedla jsem odolat pokušení pořádně se vykecat, pod záminkou tohohle článku. Definitivně jsem se rozhodla, že zlikviduju pana V.D., a udělám z něj padoucha. Včera mě naštval další spolužák, takže předpokládám, že tu bude neobvykle záporných postav (já mám většinou měkký srdce, a všem odpouštím, dopadloto tak, že jsem skutečně zabila jenom chudáka Kate, a ta si to navíc nezasloužila.) Docela se mi daří takhle se s věcmi vypořádat :D. Takže jsem slíbila, že tenhle článek pošlu red-cat, a napíšu jí, kdo je jakej padouch.
Příjemné čtení :

--------------------
Za devatero horami, a devatero řekami,
bylo kdysi jedno království,
bylo malé, ale přesto velmi bohaté,
v tomto království kdysi žili král a královna...

,,Arture, doopravdy si myslím, že by jsi se měl chovat lépe. Je to tvoje království." Domlouvala královi královna. Král však odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Kdo se o to prosil?! KDO SE O TUHLE ZATRACENOU ZLATOU KLEC PROSIL?! CHTĚL BYCH BÝT UŽ RADŠI CHUDÝ RYBÁŘ, NEŽ, NEŽ..." ,,TOHLE!" Královna vyděšeně vykulila oči, nemotorně poklepávala královi na rameno. ,,Uvidíš že zase bude líp, nemusíš se rozčilovat drahý. A nech už prosím tě toho nervózního stříhání do mých šatů, byly strašně drahé." Král se podíval na své staré ruce, a na zlaté nůžky, které podvědomě stříhaly zlaté látky.
,,Ty víš jak je to pro mě těžké." Zašeptal. ,,Navíc nemám ani dědice."
Královna se zatvářila tak přísně, že by to od ní vůbec nikdo nečekal. Rty stáhla do tak tenké čárky, že je nebylo vidět. Královna BYLA hodná. Ale když se takhle zatvářila, bylo nejlepší najít si nějakou výmluvu, a rychle se stáhnout do okolí. V nejlepším případě do okolí vzdáleného alespoň sto kilometrů.
,,Co jsi to řekl?" Zeptala se tiše. Je zajímavé, že když na vás někdo křičí, přejdete to bez povšimnutí. Když vám ale někdo tiše a výhružně řekne třeba:,,Co jsi to udělal?!" Tak se poplašeně leknete, a začnete se stahovat do ústraní.
Král nebyl příliš hloupý. Doopravdy hloupý byl, ale i on měl tak velkou inteligenci, aby ho tohle gesto zastrašilo.
Královna se nadmula do celé své výše, a i když byl král o třicet centimetrů menší, v tuto chvíli v téhle vteřině vypadal vedle ní spíš jako vyděšený člověk, který si stěžoval tak dlouho, až to toho druhého dopálilo, a začal si stěžovat taky.
,,Nic." Zašeptal uklidňujícím hlasem. ,,Vždyť já jí mám tak rád..." Královna se ale pohrdlivě ušklíbla.
,,Kecáš."
,,Ne, ne."
,,Kecáš."
,,Už jsem ti jednou řekl, že mluvím čistou pravdu."
,,Pch, ČISTOU PRAVDU?! Stejnou čistou pravdu jako když jsi mi nalhával že mě miluješ!"
,,Ale já tě miluju lásko."
,,Keci!Jdu!"
,,Kam?"
,,Kamkoliv sto kilometrů od tebe, ty nafoukanče."
Královna vypochodovala z místnosti. Přitom stačila schodit dvě vázy jako starožitnost krále, jedny hodiny kterých si nesmírně ceni, odcizit mu jeden měšec plný zlaťáků, schodit a rozbít národní dědictví, zpřetrhat národní papíry, a udupat jeden obraz ledově vyhlížejícího panovníka. Poté, co dodělala tyhle složité úkony, naštvaně vykráčela z místnosti.
Král vzpomínal, jak jí rodiče donutili ke sňatku, nechtěla a bránila se. Pravda někdy jsem jí mlátil pomyslel si chmurně král, a vzpomněl si na četné modřiny, a škrábance které jí způsobil. A taky jsem se moc hezky nechoval k Oki, vzpomněl si na nadávky a na dívčin pláč.
Jsem zrůda, pomyslil si, vytáhl pušku, a střelil se do hlavy.

Mezitím, královna šťastná že unikla, nesla maličkou Oki, k řece Žu. Nesla jí v malinkém košíku, a její úmysly byly všem naprosto jasné. Nechala jí dopis. Oki, tohle si přečti až ti bude patnáct let. Musím ti jenom říct, že tvůj tatínek byl mizera, ale to jistě výš. Zaloužil si to, ať už se mu stalo cokoliv. Přikládám k tomuhle dopisu dalekohled, s nadějí, že na konci toho dalekohledu, nalezneš světlo. Musím ti ještě říct, že se omlouvám za tvého tátu, ale neměla jsem na výběr.
Ať na konci toho dalekohledu, vdy nalezneš světlo. Důvěřuj svým přátelům, a nenech se zviklat bohatstvím.
Miluju tě,
Máma
-----------------------
Omlouvám se, chtělo by to pokračování. Nemůžu si pomoci, ale hlavou mi pořád blýská myšlenka : No tak to už je jeden :D

Omlouvám se
ahoj
váš
podlý
mstivý
zrádný
a zároveň zbožňující
zasněný, a zmatený
yellow-dog