Červen 2011

Město - VI, Příprava na dobrodružství

29. června 2011 v 14:25 | yellow-dog |  Moje příběhy
Pro ty, co někam spěchají, a nebo nemají rádi užvaněný blogaře, ať tuhle část článku, prostě ignorují, a pustí se do povídky.

Ahoj :). Po dlouhé době se sem zase vracím, s novou kapitolou Města.
Musím se vám kajícně přiznat, že za březen mám 4 články, za duben jich mám 6, za květen čtyři, a za červen dva. Je zajímavé, že v na minulém blogu jsem měla za den asi 400 článků. (Pravda většinou to byli takové ty strašně hnusné kraviny, z kterých se mi teď chce zvracet, a skoro nic nebylo z mé hlavy, ale stejně...).
Ve škole máme stěhování. Vážně mě strašně naštvalo, když jsem asi hodinu a půl stěhovala stoly, a pak jsem přišla do naší třídy, a zjistila, že většina mých spolužáků, se líně kouká na PSP, a zívá.
Dobře, budu spravedlivá, možná to nebylo PSP, ale nintendo. A pravda je, že holky a polovina kluků hrály nějakou stolní hru.
Ale stejně... no nenaštvalo by vás to? :D.
Zjistila jsem také, že bych nejspíš nemohla být učitelkou na prvním stupni. Když jsme jim to totiž tam šly vystěhovat, tak nějaký malý klouček se podle zeptal učitelky:,,To jsou stěhováci?" Možná ne přesně takhle, ale něco v tom smyslu.
A ten jeho dráždivý zvídavý tón mě tak rozburcoval, že jsem měla chuť jít před jeho lavici, zlomyslně se na něj usmát, a poťouchle pravit, aby si to do smrti zapamatoval: ,,Jó stěhováci, kluku!"
Táta říkal, že prý už můžu hrát u táboráku na kytaru. Což je ocela super, protože zatím umím jenom tři písničky. A to jedna velmi pokulhává.
Ale vím, že tohle vás stejně nezajímá, takže se směle pusťte do čtení:

-------------------------------------------------------------
Město - VI,
Ki si balila věci, musela rychle zmizet, a nikdo to nevěděl tak dobře, jako ona sama. Žádné zavazadlo si s sebou vzít nemohla, zkrátka, všechno zastrkala do těch tajemných kapes svého úžasného kabátu, a dál se nestarala.
Musela zjistit kdo za tím vším je, a bála se, že to nebude nějaký přihlouplý trouba, ale inteligentní vrah. Kéž by alespoň někdo stál na její straně. Povzdechla si, a zastrčila poslední věc do kapsy. ,,Hotovo." Zašeptala si pro sebe, a pyšně se usmála. Pokud byjmse jí chtěli k někomu přirovnat, tak k neobyčejně zručnému malíři, který právě, dokončil Monu Lisu, a oddechl si, že nemusí hned malovat další.
Ki šla ke veřím připravena neloučit se, a nezdravit ani lidi z městečka. Jenom by jí to zdrželo, na vysvětlování bude čas... bude čas... no prostě někdy jindy.
Pokud to prostě někdy jindy, vůbec někdy nastane pomyslila si ironicky v duchu.
Otevřela dveře, a chtěla se proplížit kočičím krokem od domů, směrem k lesu. Neměla ale štěstí.
Narazila přímo do šťastně se tvářícího společníka, který se na ní díval ale s lehce melancholickým výrazem. ,,Říkal jsem si, že práskneš do bot." Zazubil se na ni. Ki neodpověděla.
,,To mi ani nic neodpovíš? Víš že jsem tě právě zachránil od samostatného útěku? Takhle to bude útěk hromadný." ,,Hmpf." ,,Cože?" ,,Hm. Super."
Společník se na chvíli odmlčel, pak ale pokračoval ve svém monologu. ,,Už mám všechno sbalený,b mám takový dva velký černý kufry, podívej, támhle je mám, támhle za tím domem." Říkal, a ukazoval přitom přes rameno Ki někam do dáli.
,,Samozřejmě Gregory s námi nepůjde. Půjde s námi ale Kim, a ta je vážně malá, taková drobná, blonďaté vlásky, zeleno tyrkysové oči, a mírně opálená pleť. Je to vážně-" Ki však něco zaslechla, a společníkovu monologu přestala věnovat pozornost. ,,Pšt!" Zašeptla naléhavě, a zakryla stále ještě žvanící společníkova ústa. Pak to oba zaslechli.
Jakési šramocení, a potom silný úder. Znělo to, jako by někdo kopal do té shořelé dřevěné boudy, která jako zázrakem ještě nespadla. Určitě zkoučel jestli spadne, a nebo ne. A určitě měl radost.
Spadla.
Ki zareagovala okamžitě, vrhla se do rámu dveří, spolu se zmateným společníkem, jediný rám taky zůstal, pozorovali, jak na místo, kde před chvílí stáli, dopadl velký železný trám, který by je byl určitě zabil.
Po minutě naprostého ticha, se ozvala Ki, která už to napětí nevydržela. ,,No jasně. Co jsi to říkal? Že není žádný spěch? No jistě, tak si tu hezky počkej, dej si šálek čaje, ale já mizím O.K.?" Dokončila Ki svojí větu, a proklouzla dveřmi ven. Společníkova ruka, ale vystřelila jako ruka žáčka první třídy, který věří, že vždycky když zná správnou odpověď, musí si u učitelky šplhnout. Tentokrát však nevyletěla, do výšky, nýbrž do strany, kde pevně uchytila paži, která patřila Ki.
Ki se na něj šokovaně otočila. ,,Co to děláš?" Zeptala se ostražitě. Společník pokrčil rameny.
,,Nic." Odvětil. Ki se mu podívala do jeho hnědých, špatně čitelných očí, a hořce prohlásila:,,Nic?!"
,,Půjdeme všichni společně, jsme v tom spolu. Já tě neopustím Ki." Řekl na to společník.
Ki to nečekala. A taky nečekala, že se její paže zvednou, a obejmou ho. Stejně tak jako nečekala, že společník proti tomu nebude nic namítat.
,,Takže spolu?" Zeptala se pevně, a podala společníkovi ruku, aby si s ní mohl potřást.
,,Spolu." Pravil společník, a pevně se chytil nabízené ruky.
,,Kam teď?" Zeptala se Ki, a tvrdě bojovala proti té části jejího mozku, co se vzpouzela. ,,K dětem, musíme je vzít s sebou." ,,Ale..." ,,Musíme. Možná už se ONI dozvěděli, že o tom ví i ostatní, ne jenom my dva. Co kdyby je vyslýchali?"
Ki si představla malou Kim, jak jim důstojně čelí, a otřeseně souhlasila.
,,Fajn." Prohlásil společník, a zazubil se.
Za dvě hodiny stála skupinka dětí čelem k lesu. Většina se jich usmívala, ale někteří cítili jisté obavy.
,,Výborně prohlásila Ki. Až řeknu teď. Tři, dva jedna..."
Děti se vydaly plavným, kočičím, klopýtajícím, nemotorným, ale i elegantním krokem směrem k lesu.

-------------------------------------

Omluvte pravopisné hrubky, a překlepy.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Město - V, Šokující odezva

22. června 2011 v 21:31 | yellow-dog |  Moje příběhy
Ahoj. Podle mě je až trestuhodné, jak moc jsem se na můj milovaný blog vykašlala. Ale je to stále můj poklad, a rušit ho rozhodně nebudu. Svůj volný čas jsem využila na hraní the sims 2 kde se mi povedlo udělat ze dvou členů rodiny simorosty, koupit obecní pozemek za 400 000, vypěstovat nespočet výborného ovoce a zeleniny, vypěstovat simorostíka, zabít jednoho člena rodiny, a nechat vyrůst všechny členy rodiny. Je to docela fuška :D.
Mám melancholickou náladu, takže nevím jestli to bude tak nadlehčené jako obvykle. Bojím se, že spíš přejdu k černýmuá humoru.
No nic, pokud se ještě najde nějaký šílenec, co tyhle články čte, tak je tahle kapitola věnována jemu.
-----------------------------------------------
Ki seděla v lese, nedaleko od svého skromného příbytku, a listovala si ve svém bloku. Nic z toho deníku nedávalo smysl. Bronteaux, Bronteaux, Bronteaux... proč tohle město bylo tak důležité? Proč bylo tohle měso klíčem?
Zavrtěla nesouhlasně hlavou, a začala si hryzat tužku. Něco tady nesedělo.
A pak to zaslechla.
Nikdo jiný by to podle mě, nikdy neslyšel, ale Ki to uslyšela. Šustění látky. Bylo jasné že byl někdo v jejím příbytku. Jak to že si toho nevšimla? Chytla se za hlavu, a začala panikařit. Policii volat nemůže, na hasiče je moc pozdě v okruhu sto kilometrů tu žádní hasiči vlastně ani nejsou. Kamarády? Ne jenom by je zavlékla do ještě většího problému.
A tak se tedy rozhodla. Bylo to to nejhloupější, ale za to to nejstatečnější co mohla Ki udělat. Vydala se za pronásledovatelem, než ale udělala krok, chaloupku někdo zapálil.
Ztuhla jako socha, nepohybovala ani rty, jak se to obykle dělá v dramatických chvílích, ve filmech. Jenom tam nehybně stála. Zanedlouho přiběhli ostatní děti. ,,Co se děje Ki?" Volali vystrašeně jeden přes druhého a podávali si kýble s vodou, aby uhaili oheň. Ki se ale ani nehnula. Neslyšela.
,,Ki?" ,,No tak Ki, to se spraví..." ,,Uhasíme, to , viďte?" Zvolal někdo, jako ozvěnou se mu ozvalo několik ne zcela přesvědčených dětských hlasů. Všichni se snažili uhasit domeček, ale bylo příliš pozdě. Sesunul se na hromadu, shořelých knížek.
Zaznělo pár šokovaných nadechnutí. Zatím nikdo nesebral tolik odvahy, aby se mohl Ki podívat do jejích obrovských modrých očí. První, kdo se k tomu odhodlal, byl její společník, který ovšem ihned sklopil pohled.
Díval se totiž do očí zkázy. V jejích očích byla jenom šokovanost, nevěříctnost, ublíženost. Pak se ale něco stalo, a všichni to ucítili. Změna atmosféry.
Z ublíženosti se stala zuřivost. Potom se Ki doslova vytratila pod rukama jejímu společníkovi, a rozběhla se k hořícímu domu.
Cítila jak každou její součástí těla cloumá vztek. Běžela a běžela, tak, jako obvykle běží lidé, kteří právě o všechno přišli, a teď si to chtějí s pachatelem pořádně vyřídit.
Narazila na něj když běžel směrem k lesu. Rozběhla se za ním, a cestou popadla z kapsy provaz. Chtěla vědět co se děje, a proč se to děje. Bohužel už začínala tušit komu se to děje.
Dostihla ho, jak lapá po dechu uprostřed lesa, a jak se bezradně motá mezi stromy. Schovala se za tlustý strom, a čekala. Nakonec, když se posadil, vyšla zpoza stromu.
Bylo vidět jeho údiv, ale za tím údivem se zračilo ještě něco jiného. Strach. Byl to takový ten strach, který prožívá člověk, kterého možná odsoudí k smrti. V těch šedých očích byla panika.
Ki klidně postupovala směrem k němu, a doufala, že to nevypadá ani trochu výhružně.
,,Tak to se ti moc nepovedlo." Řekla klidně, a prohlížela si přitom špičky prstů na rukou.
Agent se zaškaredil. ,,Já vím." Pravil roztřeseně.
,,Jenom tak pro zajímavost, kdo tě poslal?" Zeptala se Ki, a stále se dívala na špičky prstů, doufala, že její tón zněl ledabyle. Sama ale věděla, že tak nezněl.
Agent vypadal, jako by mu právě někdo umřel. ,,To tě nemusí zajímat." Pravil ledově.
Ki přistoupila blíž k němu, a tentokrát přestala předstírat nezájem. Přestala se koukat na špičky svých prstů, a zadívala se agentovi do očí. ,,Takže mě nemá zajímat, když někdo zapálí můj dům? To jsi měl na mysli?" Pravila tak ledovým tónem, že měl agent pocit, že se ochladilo alespoň o 6°C.
Agent se zachvěl, přesto že z Ki měl přímo panicko hrůzu, přece jenom mu větší strach naháněl jeho šéf, který o tom už teď jistě ví.
Proto se agent zachoval velice hloupě a pošetile, a to tak, že se Ki pokusil praštit do břicha. Ki šokovaně uskočila, a svoje šokované obrovské modré oči, iše upírala do těh agentových šedých. ,,Tak vy takhle." Zašeptala.
Potom utekla.

Agent seděl nad propastí. Když se to vezme kolem a kolem, tak to vlastně ani žádná propast nebyla. Jen 5 metrů vykopaná jáma, s ostrými střepy úplně dole. Člověku který u té propasti, ale z donucení klečel, ta propast připadala jako horoucí peklo. Agent, který zapálil dům Ki, začínal chápat, že udělal obrovskou nepopsatelnou chybu.
Ruce měl za zády, a měl je zpocené. Oči měl červené, jako od pláče.
Agent stál vedle něho s klidným úsměvem ve tváři. Byl to ten úsměv, co mají ti nejlepší nájemní vrazi.
Agent se klečel vedle propasti měl ale štěstí. Šéf se k němu naklonil, a jen mu hrozivě zašeptal:,,Vím že nemáš nikoho, kdo by tě oplakával kdyby jsi zemřel, Rowley. Ano, vlastně jsem ti zapomněl říct, že i vím jak se jmenuješ. Nic ti nezbývá Rowley, tak o tom laskavě přestaň přemýšlet, potřebuju tě. " Rowley se zatvářil zmateně. To už se jeho šéf naučil číst myšlenky?
,,Jak?" Zašeptal chabě, a snažil se přitom podívat do očí jeho nadřízeného. Vzhledem k tomu, že se k tomu nikdo ještě neodhodlal, byl to velmi statečný krok. Jeho šéf měl oči úplně černé, takže se z nich nedalo nic vyčíst.
Obličej měl takový, jaký se v tomhle světě moc nevídá. Měl tak dokonale tvarovaný obličej, že když jste ho jednou viděli, vůbec jste si ho pak nepamatovali.
Tajemná tvář. Přezdívali ho tak.
Dívat se do jeho očí, bylo jako když se vám kanibal s úsměvem dívá do očí, a ptá se jestli nezůstanete na oběd.
Ale Rowley neucukl jeho chladným zlým, očím, ani jeho ledovému úsměvu. Rowley už neměl co ztratit.
Šéf se usmál. ,,Potřebuju tě Rowley, poznal jsem že jsi chytřejší, než ty nemotorný paka, co jsem si najal, že je to tak? Vycítil si, že je jenom zneužívám? Že jsou pod mou mocí? Jsi bystrý Rowley." Poklepal mu na rameno, svou pověstnou hůlkou. ,,Ale nezapomeň na čí straně vlastně stojíš." Usmál se, a propast dal zaházet, kamením.*
Rowley seděl a zíral do prázdna. Na té Ki, bylo něco magického. Jeho bratr, kterého zastřelily by nejspíš řekl, že měla neobyčejné charisma. Jeho bratr... ten by určitě nesouhlasil s tím, co teď on, Rowley provádí. Ten by se divil pro koho pracuje. Jeho bratr by se jistě pokoušel chránit tu hldanou Ki. Rowley si zamnul ruce, a položil si do nich hlavu přeplněnou myšlenkami.
Dospěl k rozhodnutí. Za každou cenu teď musí uchránit Ki. A potom, krátce po tomhle velkém rozhodnutí, přišlo další, ale o něco menší.
Nesmí to na něm šéf poznat.

-----------------------------------------------------------------
Omluvte překlepy.

Tenhle článek byl asi třikrát upravován, než byl dokončen. Vážně už začínám být chabá.

A ještě poznámka: Dneska nám paní učitelka na češtinu, říkala, že napsala do redakce novinek, protože v jednom článku našla pět chyb. Já dneska dostala Opencard a našla jsem tam dvě opravdu hrubé chyby. Jednu v mém jméně, a druhou v adrese kde bydlím. Vzhledem k tomu, že u tý adresy jde o tvrdé y, ve vyjmenovaných slovech, které jsem se učila ve třetí třídě, a umím je. Navíc tohle je velmi známé podstatné jméno.
Jsem vážně zvědavá jakej blbec dělal mojí Opencard.


No nic
Loučím se
váš
yellow-dog



*Pozn.Autor.: Když mluvíme o tom, že ho ,,Dal zaházet." samozřejmě že nevzal lopatu, a nezačal to kamení házet zpátky holýma rukama. Na co by mu potom byly ty paka, co si najal, no ne?

Město - IV

6. června 2011 v 18:39 | yellow-dog |  Moje příběhy
Ahoj :). Po opravdu dlouhém nepřidání na mém blogu (tentokrát jsem za to doopravdy mohla já, dostala jsem za sebou dvě čtyřky z matiky, hrdě jsem si založila ruce v bok, a řekla jsem, že se učit nebudu). A po šestihodinovém učení matematiky (:D) jsem dostala poprvé v životě zákaz na počítač, a to na týden.
Zjistila jsem, že jsem líná, a že jsem totálně závislá na počítači. Jsem líná s tím ale něco dělat.
Týden jsem využila k tomu, abych si představovala, jak bude vypadat město.
Zatím nemám ponětí, ale myslím, že tam asi bude požár.
Uvidíme.
-----------------------------------

Ki seděla uprostřed svého přístřešku, a zírala do deníku. Její společník zatím někde běhal venku.
Ki strašně doufala, že se jen tak nevrátí, už jí vážně začínal lézt na nervy. Naštěstí skočil na to, že existuje modrozelená kytka která zpívá ukolébavky, a souhlasil, že by bylo dobré porovnat jí s deníkem. Ki se jím nechtěla zabývat.
Snažila se přijít na to, kdo to psal. Četla novu a znovu a znovu, toho málo textu, co ještě zbývalo v deníku.
Pak už tam doopravdy byly jenom osobní údaje. Ki zírala na okraj stránky, a přistihla se, že si přitom něco brouká.
Rozhodně zavřela pusu. Byla si jistá, že ví, co je v celém tom deníku nejdůležitější.
Tak Bronteaux.
Jelikož Ki hledala všude, a to skutečně všude kde mohla, ptala se všech ve městě, koukala se na televizi... nic.
Nikde nic, a právě to jí dělalo velké starosti. Pokud jí ještě něco kromě těchhle velkých starostí, dělalo starosti, bylo to, že nevěděla, co se stalo s majitelem deníku. Je živý, byl živý, žije?
Nevěděla. Začala si hryzat tužku, a mnula si čelo soustředěním.
Někdo zaklepal na dveře. I když se to zdá nemožné, a většina lidí o tom ani vůbec nepřemýšlí, existují různé druhy zaklepání. Od hlasitého BUM BUM vydávaného nejčastěji naštvanými sousedy, výběrčími daní, a nebo policisty, který ví, že je v právu, a že má možnost konečně si pořádně zabušit, až po střídmé KLEP KLEP vydávané nejčastěji člověkem, který už se částečně smířil s tím, co je za dveřmi.
Toto zaklepání, nebylo snad už ani zaklepání. Vedle zaklepání by bylo totiž tak malinké, že by ho považovali za nicku.
Ki zvedla svoje obrovské modré oči ke dveřím. Neměla ráda, kdyžb jí někdo rušil.
,,Dále." Řekla hlasem, v kterém nebylo zas tak těžké rozpoznat zlobu. Už chtěla zase začít číst, když uslyšela zuřivou hádku malých štěbetajících hlásků.
,,No tak to teda ne! Řekl to tobě, a navíc, jsi největší." Po tomhle malinkém vysoko zvonivém hlásku, se ozval hlas sice taky cinkavý, ale už naštěstí ne tak vysoký. ,,Ten kdo je nejstatečnější tam půjde, já jsem od přírody zbabělec, a ty?"
Ki úplně cítila, touhu rozhodnout se, které z malého dítka přímo sršelo. Muselo se rozhodnout mezi velmi lákavou přezdívkou hrdina, a mezi rozřezáním na kousky.
,,Tak já půjdu." Souhlasilo nakonec váhavě.
Otevřeli dveře, na prahu stála malá holčička, a podezřívavě si Ki měřila. Byla doopravdy malinká, a měla pravý opak vlasů, která patřily Ki. Měla blonďaté vlnité vlásky, které jí spočívaly skoro až do pasu.
Vedle ní stála velmi vysoká dívka s zířivým úsměvem. Měla nos, jako kdyby jí ho chtěly rozmáčknout, oči měla zelené, a malé, a pusa, tu měla jako průměrný člověk, který neměl vážnou nehodu.
Obě dívky se teď na Ki usmály. ,,Ještě je s náma Gregory, kamarád tvého spoleníka, ale ten prý teď běhá na závodech." Řekla vysoká dívka, a znovu se usmála.
Ki stála, jako by jí někdo praštil do hlavy třítunovou palicí. Nastala minuta trapného ticha.
Potom se Ki podařilo do ztuhlých úst zformulovat otázku. ,,Co tady kruci děláte?" Tentokrát to dokonce ani neznělo výhružně, přesto seb ale i ta velmi vysoká dívka, malinko zmenšila, a vrhla po malinké sestřičce prosebný pohled.
,,Tvůj společník nám všechno řekl." Řekli obě sestry současně, a v hlasu se jim ozýval silný udavačský podtón.
,,Všechno víme." Řekla menší dívka, a trošku se natáhla, aby mohla Ki pohladit po rameni.
,,Zdá se, že tady se doopravdy nic neutají, že jo?" Zeptala se Ki se ztuhlým úsměvem, a rukou hosty poslala do obývacího pokoje.
Hlasutě si vydechla, a poslouchala, jak se zatajeným dechem sestry obracejí stránky deníku.
Takže on uvedl v nebezpečí i ně.
Možná že si to vůbec neuvědomoval, omlouvala ho ta lepší čas Ki v duchu. Ta druhá část, která ale měla navrch řekla: Na tom nezáleží, teď si to uvědomí, blbec.


Ki čekala v křesle už tři hodiny, když konečně někdo zaklepal na dveře. Tohle bylo provinilé klepání.
Ki ani nemrkla, když si před ní její společník klekl na kolena. Jediné myšlenky, kterých v této situaci byla schopná byly nadávky.
Přesto se jí kupodivu dařilo ovládnout hlas. ,,Víš co jsi právě udělal?" Společník pokrčil rameny, a lhostejně ohrnul rty. Mrzelo ho, že nevidí, jak se Ki tváří. ,,Udělal jsem něco špatně?" Zeptal se falešně nevinným tónem.
A najednou se to stalo. Ki, která byla u okna, kočičými pohyby šelmy přeletěla celý pokoj, až se její obličej zastavil pár centimetrů od toho, který patřil jejímu společníkovi. ,,Děláš si ze mě legraci?! Vážně si myslíš, že jsem tak blbá?! Já?! Já?! A jak jsi to mohl udělat jim proboha! Ty si snad asi ani neuvědomuješ, co všechno jsi způsobil!" Syčela. Její společník zahanbeně sklopil oči, uvedl je všechny do nebezpečí, to věděl. Cítil se strašně.
,,Omlouvám se." Zamumlal. Ki si povzdechla. ,,Dobře." Pravila, a usmála. Couvla, aby od něj zase byla v normální vzdálenosti.
,,Někdy umíš být doopravsdy děsivá." Zamumlal společník. ,,Díky." Zazubila se Ki.
Někdo zazvonil na dveže. Všichni se otočily směrem ke dveřím, a pak ve stejném čase všichni melancholicky pravili: ,,GREG."




Věděl že je to banda tupců, a naštěstí teď těch tupců bylo jenom osm, a ne už deset. O dva míň, o dva víc... co je to pro miliardám lidí? Stejně se mu docela ulevilo.
Zavolal so znovu ty dva z předchozí akce. Vytáhl sirku, podal jí jim, a zašeptal.
,,Mám pro vás nějakou prácičku."
-----------------------------------------------------------

Omluvte překlepy.


Tak zatím bye bye
váš
yellow-dog