Srpen 2011

Město - VII, Zvláštní strom a poněkud podivné zmizení společníka

2. srpna 2011 v 21:46 | yellow-dog |  Moje příběhy
Varování : Ten kdo nemá rád užvaněný blogaře, a dlouhé odstavce žvatlání, ať tohle prostě ignoruje.

Ahojky. Zase zanedbávám svůj blog, ale tentokrát se sama před sebou ani moc nestadím, jelikož jsou prázdniny, a tak moc šancí dostat se na počítač nemám. Strašně moc mě potěšily komentáře od Bereniky, a tak, jestli i tohle čte, tak jí moc a moc děkuju.
14 dní jsem byla na táboře.
Víte, já nemám moc ráda tábory. Myslím, že je to vlastně těmi zkušenostmi, zatímco první tábor skončil katastrofou, druhý - tenhle, nedopadl zas tak zle.
Budíček v 7 hodin ráno vás sice už po 10 dnech unaví, ale když tam máte super kamarády, tak je vám to úplně jedno.
Jenže tam nebyli super kamarádi.
Ve skupině jsem byla s magorem, co na mojí spolubydlící řval, že je hnusná, blbá, a ať laskavě vypadne, a přitom nad ní šermoval židlí. Druhý byl takový ten namakaný frajírek, co je tak nenávidím, ten měl za tábor asi 10 holek, a ty neustále je dokola střídal. Pak tam byl Ital, ten byl docela v pohodě, ale stejně.
No zkrátka jsem ve skupině byla s 7 klukama, co se chovali jako blbci.
Ale to je jedno, vy chcete vědět jak to bylo s Ki, že jo? Že jo? :D
Uvidíme...
--------------------------------------------------------------------------------

Ki se svou skupinou směřovala do středu lesa. Tenhle les, nebyl ten les, kde na vás večer bafají příšery, vykukují na vás ze křoví čarodějnice, a pravidelně vás po lese honí medvědi a vlkodlaci.
Tohle byl - je mi líto, že to tak musím napsat, ale je to pravda - naprosto obyčejný les, kde rodiče s malými dětmi pořádají táboráky, které někdy končí nadšeným voláním skoro opilých dětí, nad rodičovskou písničkou : ,,Pes jitrničku sežral."
Ki měla radši ty temné, kouzelné lesy, ale zdálo se, že ostatní byli vcelku spokojeni. Po velkých dohadech, nechali malého Gregoryho venku, pod záminkou, že je ještě příliš malý.
Stejně už jich bylo dost a dost.
Ki si nedělala starosti o sebe, ale hlavně o ty děti, co byli tak strašně moc natěšené na krásné dobrodružství. Je mi líto, že to tak musím napsat, ale je pravda, že většina dobrodružství, sebou nese i tu docela nebezpečnou stránku, která je většinou úplně opomíjena.
Takhle šli hodinu, až někdo nejspíš velmi nevzdělaný, kdo KI vůběc, ale vůbec neznal, se zeptal:,,A kdy už tam budeme?" Je zajímavé, jak vás dokáže pronikavý tón, vydávaný malým dítětem rozzuřit. ,,Jestli tě to tu nebaví, můžeš se klidně otočit, a hned teď pelášit domů." Řekla Ki, s úsměvem, otočila se, a pokračovala dál, ve své cestě.
Dítko se z toho zdálo být celé nesvé.
Bylo to to dítě, kterému většinou rodiče radši dali to, co chce. Zatím to říkám slušně, ale abyjste mi porozuměli, bylo by dobré napsat i tu poněkud vulgárnější, a neslušnější verzi. Byl to ošklivej rozmazlenej spratek.
A ten velmi neslušný, zlý, rozmazlený, a ošklivý člověk se teď otočil na ostatní děti, a posměšně se odfrkl. ,,Ten velký kluk, v tom nevkusném oblečení nám sliboval dobrodružství, ale zatím žádné není. Jdeme lesem, s ubohou holkou, co ani nemá nikde domov, a ještě mě kritizuje!" Rozhořčený obličej, a urážlivě vztyčená brada jasně značila, že se mu výlet do lesa přestává velmi rychle líbit.
Ki nebyla zlý člověk. Jsou ale chvíle, kdy se s zlým člověkem doopravdy setkáte, a pak doopravdy musíte k němu jdnat, tak jako on jedná s vámi. Aby se strany vyrovnali. Například, když někdo Ki řekl, že je bez domova, a že je ubohá, jediná co mohla Ki dělat, bylo usmát se pro sebe, a se zlobným výrazem v očích, a falešným úsměvem na rtech, jít směrem k dítku. Stačilo jedno slovo, aby se všichni ostatní zastavili, a sledovali krizovou situaci. Stačilo jedno slovo na to, aby si ubohé dítko uvědomilo, že udělalo chybu.
Ki se sklonila na úroveň obličeje dítěte, a pronesla to jediné chladné slovo, o kterém se tu celou dobu zmiňuji.
,,Vypadni."
Dítko zíralo vykuleně, pak se ale najednou otočila, a odkráčelo, směrem zpátky k městečku. Cestou šlo jako náměsíčné, občas i zakopávalo.
Ki se usmála, a radostně ase obrátila na ostatní, kteří na ní meizitím vykuleně a nestadatě zírali.
,,Tak to bychom měli. Jdeme dál?"

Rowley zíral do země, on sám byl loutka. Loutka která se rohodla jít proti proudu ostatních loutek. Loutka, která se pomalu, ale jistě snaží zpřetrhat svoje nitky, které jí tak tlačí a svazují. Loutka, u které právě stojí její majitel, a mluví na ní.
Šéf doopravdy přecházel po ošklivě zakouřené místnosti, kde jediný předmět, který by se dal považovat, za alespoň trochu slušný, byl polorozpadlý, modrý pásek. Další nudné popisy téhle místnosti radši přeskočím, určitě si umíte předtavit jak strašná místnost to byla, když měl jenom jediné malinké okno, a to až nahoře na stěně.
Jistě se mnou budete souhlasit, a taky byjste nechtěli žít v této ponuré a ošklivě zakouřené místnosti s člověkem, který nejenže kutí plány proti dětem, ale navíc je to velmi odporný, zlý, podlý, krutý a celkově špatný ničema, kterého byjste určitě nechtěli potkat. Určitě byjste se strašně polekali, kdyby se ten zlosyn náhle byz jakékoli záminky či příčiny, nehorázně a krutě rozchechtal, a jedinou příčinou, k jeho ďábelskému smíchu mohl být jenom nějaký ošklivý, horzivý, krutý, nesnesitelný, zlý a s největší pravděpodobností i smrtelně nebezpečný plán.
Potom byjste určitě nechtěli být s tímto ničemou v jednom pokoji, a to navíc, když ten pokoj je tak hrozně odpudivý.
Ale co kdybyjste neměli na vybranou? Co kdybyjste byli loutka, která ať se zmítá, jak se zmítá, z rukou svého krutého, zlého, ošklivého a odporného pána se stejně nevymotá.

Ki a její skupina došli k malé lavičce, pod velmi velkým, zato hrozivě vypadajícím stromem. Který vypadal jako stráž do temného lesa. Ki si také uvědomila, co tento strom připomíná, a pněkud znervózněla. Ohlédla se směrem ke svým společníkům. Kim nejistě stála za jejím blonďatým společníkem, který se jako by bál jít dál. Ostatní děti se většinou drželi za ruce, a něco si tiše šeptali. Ki popošla směrem ke stromu.
Myslím, že byjste se také lekli, kdyby na vás promluvil strom. Nějaké postavy ve známých fantasy románech, nejsou vůbec, ale vůbec překvapené, když na ně takový strom promluví. Myslím si ale, a doufám, že vy mi dáte za pravdu - že kdyby na vás nebo na mne promluvil nějaký strom, učitě bych se lekla. Přinejmenším bych hledala, kdo z toho stromu mluví, a kdo mě tak podle ponouká, abych nešla dál.
Stejně na tom byla i Ki. Víte, existujou situace, kdy vám ostatní lidé nevěří, když vyprávíte svůj příběh.
Například dospělí nevěří svým dětem, že potkali velkého modrého slona uprostřed parku, že velkou dálku před ním běžel lev, a daleko za lvem i slonem, běželi lidé za zoologické zahrady. Většinou pak svoje dítě, které se je neúspěšně snaží přesvědčit o pravdě, pohladí po vlasech, a řeknou na jeho obranu:,,To víte, je ještě malý, ten ale vůbec, vůbec nemá rozum." Dospěláci zkrátka moc nevěří dětem.
Ale proč vám zrovna tohle píšu? Kde jsme to skončili?
Aha ano, už si pamatuju, na Ki promluvil strom.
Samozřejmě, také ona hledala nějaký reproduktor, nebo člověka ukrytého uvnitř. Bylo jí jasné, že strom je dostatečně velký na to aby ukryl velmi tlustého mnicha, i se vším jídlem, a lavicí.
Ki vlastně docela tušila že se chová jako pitomec. Ale věřte mi, že když jste uprostřed lesa s bandou dětí, chystáte se vypátrat lumpy, kteří zapálili vaše jediné obydlí, a přitom všem na vás ještě mluví stromy, už se ani moc nestaráte, co je pitomost, co je šílenost, a co je naprostá nemožnost.
A tak Ki na strom váhavě promluvila.
,,Ehm... je tam někdo?" Nic. Otočila se po ostatních, ale všichni jenom bezradně pokrčili rameny, takže jí to moc nepomohlo. Usmála se pro sebe, a začala na strom ťukat.
Začínalo to obvyklím zdvořilým KLEP KLEP. Ale když se stále nic nedělo, a i po půl hodině se žádný člověk, žena, organismus, no zkrátka nikdo neozýval, klepala už Ki do stromu tak prudce, že v něm vyrazila slabou díru.
Pokud se stane něco, co vás naprosto vyvede z míry, buď začnete stát jako opaření, a nebo ihned naleznete řešení.
Je tu také třetí možnost, a tahle možnost je častější, než obě předešlé možnosti. Většinou totiž lidé co je něco překvapí začnou ječet.
Tak například, kdyby vás kousnul žralok do nohy, tak byjste určitě nestrnuli, protože to by znamenalo jít ke dnu, ani byjste rychle nezačali vymýšlet nějaký přístroj na opravení nohy, a na vymítění žraloků.
S největší pravděpodobností byjste udělali to nejjednoušší co byjste v té chvíli udělat mohli, a to to, že byjste se chytli za hlavu a zděšeně volali :,,Áááááááááááááá!" A kdybyjste byli víc při smyslech, mohli byjste k tomu přidat ještě:,,Moje noha! Moje noha! Proboha, moje noha!"
Ki ale byla v situaci, kdy si mohla dovolit ztuhnout na místě, a tak téhle možnosti rychle využila.
,,Ki? Ki?! Ki!" Volali na ní její přátelé, a mávali před ní zběsile rukama. Ki ale dál nehnutě seděla, a hleděla někam do neznáma, jako nějaká božská socha malé tulačky.
Trvalo snad věčnost, než se konečně probrala. ,,Ki, Ki, už jsi v pořádku? Mysleli jsme že jsi zhypnotizovaná, byla jsi jako v transu, mysleli jsme, že už takhle zůstaneš napořád.
Ki se jenom otřásla. ,,Jenom jsem utrpěla malej šok." Řekla.,,Nic to není."
A pak se šla podívat zpět směrem ke stromu.
Myslím si, že byjste už taky docela chtěli vědět, co vlastně Ki v tom podivném stromě viděla, a co jí tedy udělalo ten strašný šok. A myslím si, že vás velice zklamu, protože tam žádná příšera nebyla. Nebyl tam ani žádný mnich, ani žena, ani tajný agent s nabitou pistolí v ruce.
Ne.
Bylo tam jenom světlo. Ale takově to zvláštní nadpozemské světlo, co se objevuje jenom v dávných pohádkách, ve fantazii, v knihách, a ve snech. Bylo to světlo jako by úplně z jiného světa.
A proto Ki tak ochrněla, ona poznala že to není obyčejné světlo. Bylo to stejně jasné, jako že je bílá bílou, a modrá modrou.
Ale o tomhle světle už se dál zmiňovat v nejbližší době nebudu. Ki se rozhodla, že o tomhle podivném jevu s nikým nebude mluvit, dokonce i s jejím společníkem ne. A tak byjsme měli následovat jejího rozhodnutí.
A tak Ki - aniž by řekla komukoli ze své prapodivné skupiny o tomhle nadpozemském světle, šla radši spát pod nejbližší strom. Ostatní pak rychle následovali jejího příkldu, a šli si lehnout taky.
Jenom společník si nešel lehnout. Vycítil, že Ki něco objevila, taky si domyslel že mu to nechce říct, a proto šel spát daleko od všech ostatních.
Nevím, kdo ráno první zjistil že je společník pryč. Taky nevím, kdo první vyřkl myšlenku, že by mohl být společník unesen těmi gangstery co se je snaží vystopovat.
Zato s jistotou vím, kdo první uvěřil tomu, že je společník doopravdy unesen. Samozřejmě že tomu uvěřila ta, co s gangstery měla největší zkušenosti ze všech.
Ki jenom skřípala zuby, a z očí jí sršel hněv. ,,Co budeme dělat?" Ptal se někdo. Ki neodpověděla, jenom stále dál skřípala zuby, a zatínala pěsti. Potom se obrátila směrem ke svým přátelům. ,,Musíme ho dostat zpět. Za každou cenu. Tentokrát je vyhrát nenechám."
S těmito slovy všichni odkráčeli směrem k temnějšímu lesu.

---------------------------------------

Omluvte pravopisné hrubky, a možná i nadbytečný počet slabik a. Nějak nemám vůli ani snahu všechny pravopisné, gramatické, a další chyby opravovat.
Objevila jsem úžasného Lemonyho Snicketa, a čtu celou řadu nešťastných příhod. A jsou to jedny z nejzajímavějších knížek co jsem kdy četla. I když... ten kdo nechce číst o třech sourozencích Baudelairových, které provází pověstná smůla, a které stále pronásleduje téměř posedlý ničema hrabě Olaf se srostlým obočím ,který se nezastaví dokonce ani před vraždou. Lidi které nezajímá Klaus, který přečetl stovky knih, a má tak spoustu vědomostí, Violet, která je nejnadanější 14 vynálezkyně na světě, a mála Sunny, která má obzvlášť vyvinutý chrup, ten kdo nemá rád záhady, nechce luštit tajemné šifry, a nemá celkově rád strašné příběhy, ať si radši přečte knížku o nejveselejším skřítkovi (Což mu sám autor důrazně doporučuje)
Alespoň se tak vyhne strachu z toho, co se s Klausem, Violet a Sunny stane příště.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog