Září 2011

Květina a já

29. září 2011 v 13:55 | yelllow-dog |  Co se jinam nevešlo
Ahoj. Po tentokrát velice dlouhé době, se vytasuji s nekvalitním a nudným článkem, který jako obvykle následuje další, nekvalitní a nudné články.
Tak jako hodně lidí, mám náladu tentokrát doopravdy pod psa, a potřebuji se z toho vypsat.
Takže vám radím abyjste tohle nečetli. Nemyslím si, že by to bylo kdovíjak zajímavé, zábavné, a nebo nějak jinak fascinující, takže vás chci varovat, abyjste tímto článkem okamžitě skončili, a radši vypli rychle tuhle strašnou stráku.

Ráno jsem se domluvila se ségrou, že pojedeme místo odpoledky na kompars, a že si to omluvíme. No, já svojí dohodu splnila. Sedím tady, a čekám jako blbec, a moje milovaná sestřička nepřichází. Takže z toho pro mě vyplynulo že:

- mám velice těžkou depresi
- budu z toho mít velký průšvih ve škole
- budou si myslet že podvádím
- a ještě navíc nejspíš budu mít dvojku z chování

Takže celkem zajímavý den.
Ráno jsem u skříňky omylem podrazila nohu jednomu klukovi, a ještě jsem přitom nerada praštila spolužáka taškou. Kdybych to udělala schválně... ale já jsem vážně tak strašně nemotorná že jsem nebezpečná sobě i svému okolí.
Takže tanec radši ne.

Vy ale nechcete číst moje nářky, ironii, hudrování a nadávání, že ne?
Takže - aby tento článek byl ještě o stupínek zoufalejší, sem sesmolim nějakou doopravdy MINIpovídku, aby to vypadalo, že něco dělám.


Květina
---------------

Když jsem šla městem, musela jsem se vyhýbat stovkám aut, motorek, a autobusů, u kterých hrozilo, že do mě už každou chvíli drknou. Nebyla jsem venkovský typ, ale tohle bylo vážně i na mě moc. Jediná květina, kterou jsem dneska viděla, byla na relaxační pásce : ,,Květiny mezi námi." kterou jsem si pustila na uklidnění, potom, co jsem řekla šéfíkovi že je blbec, a on mě za odměnu vyrazil z práce.
Tady nebylo nic, jenom beton. A co bylo horší, na dvacet kilometrů daleko ten beton stále ještě vraždil každé stéblo trávy, kterému se nějakým zázrakem podařilo přežít.
A tak jsem se vážně podivila, když jsem uviděla malou fialku, která se choulila u pouliční lampy. Automaticky jsem jí opatrně vyhrabala, i s hlínou, abych jí nijak neublížila.
Rychle jsem s ní běžela přes silnici, a dál ulicí. Zasadila jsem jí do jedné trávníkové plochy, která byla jediná ve městě. Šťastně jsem se usmála. Jak by bylo krásné, mít tento zázrak ve vlasech... ale to bych nemohla udělat. Tím bych totiž zabila něco tak krásného, čistého, milého, hebkého a...
Počkat co je to? Takové burácení jako by... a najednou se přiřítila sekačka, a skosila ten můj malý zázrak.
Nevěřícně a s pusou dokořán, jsem se podívala na jakéhosi devatenáctiletého výrostka, který tu pracoval na brigádě.
V puse měl žvýkačku, a právě teď vyfoukl velikou bulbinu.
,,Sem sekal trávník paní. Něco špatně.?" Pak zakroutil hlavou, a sekal dál.
Tak to bylo vážně něco.
Sakra.

---------------------

Tak zatím ahoj
vaše
unavená
Yell