Listopad 2011

Společnosti - Oficiální nekapitola

4. listopadu 2011 v 23:02 | yellow-dog |  Příběhy
Opět tady platí upozornění z minulých článků, jelikož jsem stále ještě hodná.

Ahojky. Už strašně dlouho jsem vůbec nic nepřidala. Ano, i když mě to mrzí, je to tak. Ani jednu z mých psychicky narušených básniček, a dokonce jsem sem nedala ani ten obrázek se smějícím se kostlivcem, sympaťákem, kterého se mi úspěšně podařilo propašovat na nástěnku výtvarky, a až po četných stížnostech dětí, které si stěžovaly, že se ho strašně bojí, mi ho laskavě svěřily zpět.
A nyní, jsem zpět. Zapříčinil to hlavně komentář od Bereniky, který mě konečně donutil zveřejnit již předtím napsané a ukryté povídky.
Nějak jsem se vybodla na Ki, na Bobíka, i na společníka, a to je velice špatně.
Myslím že se mi podařilo oddělat další počítač. No vážně, já vůbec netuším jak to dokážu. Možná je to tím, že všechno co vidím ukládám, bouchám do počítače pěstmi, směju se, a mám spuštěno sto aplikací najednou.
Ale to je jedno.
Zašla jsem na libere.blog.cz a zjistila jsem že jsem zameškala asi 5 článků, kde se kreslí podle obrázků, a tak, abych to nějak dohnala, sesmolila jsem tuhle povídku.

Tenhle článek je věnovaný Berenice.
-----------------------------------------------

MĚSTO TWINKIES VYPOČÍTÁVÁ PÁSKY!
Paní Dowkyová: hledám podnájem s nějakým milým společníkem, který se nebude bránit bližšího seznámení s mou skromnou maličkostí.
Bestseller kniha o mém milovaném malém poníkovi je právě v prodeji za pouhých 89 dolarů! Neváhejte a prožijte s veselým ponym příhody, které budou velice napínavé! Nikdy čtení nebylo bezpečnější!
Naše skupina milých a úžasných společníků, hledá pronájem pro naše milé humanitární činnosti…
Prodám byt s pěkným výhledem v této oblasti.

Beatrice Jane Janesová si prohlížela uprostřed ulice nástěnku s inzeráty. To co tam ale mělo být tam nebylo. Poklepala kostnatou rukou na nástěnku, a zamračila se jako někdo, kdo právě vyhrál v loterii, a organizátoři soutěže mu vysvětlili, že nic nevyhrál, a že to byl zkrátka prostý omyl.
Beatrice se ještě stále mračila, když odněkud se na scénu vynořila postava další. Ta další postava měla rudé vlasy, a na sobě podobné šaty, jaké měla Beatrice. Černou kápi na sobě ale neměla.
Náhodnému divákovi, by se jistě zdálo, že je všechno v pořádku. INTELIGENTNÍMU náhodnému divákovi, by ale neuniklo, že se Beatrice i nově příchozí, ponořili do neutrální a vypočítavé pozice.
Nově příchozí na sobě měla krokodýlí pásek, a to ne proto, že si myslela, že jí strašně sluší, ale proto, že jí těšila bolest, která kvůli jejímu krásnému pásku musela být vynaložena.
Obě dívky se zahleděly na nástěnku.
,,Za jakým účelem jsi sem přišla?" Zeptala se Beatrice, a nebyla v tom ani špetka emocí. Jen ledová zvědavost.
Dívka s červenými vlasy se zasmála. Byla krásná, ale její zlost jí zkřivila rysy, a její oči byli ošklivé. A navíc měla smích zlomyslný.
,,Prohrajete. Bylo to jasné už před lety. Tohle území ovládáme my, a vy jste pro nás jediná dobrá konkurence. Vlastně nám obstaráváte zábavu, bez vás by to bylo tak strašně nudné…" Odmlčela se.
Beatrice zaskřípala zuby. ,,Jistě, dlouho jsme se neviděli Rosalie, zapomněla jsem na tu vaši milou zábavu. Kdo to byl naposledy? Alice?"
Dívka s červenými vlasy se zasmála. ,,Ach ano, Alice, inteligentní, chytrá a prohnaná, s tou bylo těžké pořízení, na poslední chvíli jsme jí nabídli záchranu. Přidat se k nám. A to vlastně teď určuje smysl mojí cesty k tobě."
Beatrice otevřela pusu překvapením. ,,A co?"
Dívka s červenými vlasy se opět zasmála.
Už nechceme válčit, chceme se usmířit. Nechceme zabíjet ty nejschopnější a nejchytřejší lidi co zde jsou. Chceme mír. Chceme, abyste se přidali k nám. Všichni. Budeme si vás vážit, přijmeme vás mezi své řady, a společně ovládneme okolní města."
Beatrice na ní vytřeštěně zírala.
,,Říkáš, že máme vzdát všechny své plány, jak vám zabránit v ovládnutí města, zapomenout na pomstu, a pomoct vám ovládnout zdejší lidi?"
Zeptala se nevěřícně, stále ještě zcela potlačujíc tu strašnou lidskou hloupost.
Dívka s červenými vlasy se zamračila.
A pak se za dívkou s červenými vlasy objevil vysoký černovlasý kluk s šedýma očima a orlím nosem, který už mu určitě alespoň jednou někdo přerazil. A za ním se objevil další vysoký kluk, který naopak vypadal, jako někdo, komu hodně záleží na tom, aby vypadal nebezpečně.
Měl velké svaly, obrovskou červenou tvář. A nejspíš tak jak to bývá, i nechtěnou přezdívku, která určitě zněla nějak podobně jako třeba ,,peříčko"
Beatrice shodila kápi a vystrašeně pohlédla na ty dva obrovské muže. Pak, s umíněným výrazem na tváři, se dala na útěk.
Beatrice utíkala a utíkala, a přitom věděla, že kdyby se zastavila, byla by v hodně velkém průšvihu. Byla dost rychlá, znala stíny a zkratky, znala jaká dlažba je kluzká, a jaká je hrbolatá, po jaké může běžet bez obav, po jaké si musí dát velký pozor. Věděla kde je jaký obchod, věděla, kde je jaká skrýš, a kam je od té skrýše vidět. Věděla kde je jaká slepá ulička, a kde jaká zeď Beatrice to město znala.
Takže zatímco její pronásledovatelé tohle všechno nevěděli, protože se něčím tak hrozně nedůležitým rozhodně nechtěli zabývat, Beatrice, která tudíž měla veškeré výhody, které jen mohla mít, běžela dál a dál, až k místu, kde bezpečně věděla, že se jim ztratí.
William Hardwore už byl doopravdy velmi nervózní. Poslední tři hodiny jen stále chodil po místnosti, a tiše přešlapoval z nohy na nohu. Stu Keeslevers byl stejně nervózní jako Will a navíc ještě musel při tom všem k němu potlačovat nenávist. Tým byl bez Beatrice naprosto nahraný, bez Beatrice to nešlo.
A to nejhorší co se všem honilo hlavou, bylo : A co když jí zlomili? Co když už vážně je moc pozdě?
Najednou někdo vrazil do dveří, vpadl, a rychle za sebou zavřel. Všichni vyskočili polekaně na nohy, ale pak si s úlevou oddechli. Byla to Beatrice, která to dokázala.
Will jí okamžitě letěl obejmout, zatímco Stu se jen usmíval a stále seděl u svého počítače. Bylo ale vidět, že si oddechl jako někdo, komu hrozila dlouhá a bolestivá smrt, a nakonec hrozba ustala, a ještě mu koupili velkou nugátovou zmrzlinu.
A pak hned začali otázky.
,,Jak se ti podařilo jim utéct. Co ti chtěli? Ohroží nás to? Chtěli ti ublížit?" Beatrice se zasmála. ,,Počkej Wille běžela jsem víc jak dva kilometry, nech mě vydechnout.
Will tedy počkal, a Beatrice mu za necelou půlhodinku všechno řekla.
,,Tak oni chtějí mír?" Skoro ta slova vyplivl William Hardwore. ,,Po tom všem?"
Beatrice jen němě přikývla.
,,Nemůžu, ale vy můžete. Já vás tu nedržím, můžete jít kam chcete. Tady to není jako u nich. Tady nejste ve vězení.
Nastala minuta dlouhého ticha.
,,Chceme zůstat." Ozvalo se pak tichým a velice odhodlaným sborem hlasů.
Stu se nabourával už přes tři roky do databáze druhé skupiny. Říkalo se, že vše se dá někde najít. Beatrice tu byla přes svět. Stu tu byl přes počítačový svět, protože každá organizace, která chce něčeho dosáhnout, zvlášť když to není přímo alá zákon, musí mít svého Stua.
A Stu byl v tomto oboru vážně mistr.
Nevím jak bych měla zakončit tenhle malý nedokončený příběh. Ani nevím, jestli bych ho ukončovat měla.
Vždyť ten příběh vlastně ještě ani pořádně nezačal.

---------------------------

No, psala jsem to ve Wordu, tak co dodat.
Musím se přiznat že chci z Williama udělat vychytralého nafoukance.
Já vím, jsem krutá.


Tak zatím ahoj
váš
stále ještě píšící,
šílící,
kreslící,
a podivný
yellow-dog :)