Prosinec 2011

Magické vánoce

21. prosince 2011 v 19:13 | yellow-dog |  Příběhy
Berte to jako dárek ode mě k vánocům, protože on to vlastně je dárek ode mě k vánocům.
Jen jsem pořádně nevěděla jak ho zabalit.
Jezte perníčky, poslouchejte písničky, s nadějí v očích vyhlížejte sníh, a hlavně... Veselé vánoce!
--------------------------------------------

Magické vánoce

Joy vyhlížela z okna, a na tvářích se jí pomalu koulely slzy. Nedělala scény, nefňukala, ani se neotřásala neovladatelnými zvlyky. Prostě jen plakala, a o to to bylo horší.
,,TY SI MĚ VŮBEC NEVÁŽÍŠ?!"
,,TEBE PROČ BYCH SI TĚ MĚL VÁŽIT? TO KVŮLI TOBĚ NEMÁME PENÍZE!"
,,CO SI TO DOVOLUJEŠ?!"
,,CHA, TAK TY MNĚ BUDEŠ ŘÍKAT CO SI TO DOVOLUJU?!"
Takhle už to bylo celé týdny. Byly vánoce, ale přesto nejrůznější meterelogové nepředvídali sníh, říkali že i na štědrý den bude sucho.
Sama Joy měla osm let, kudrnaté zlaté vlásky, a tmavé modré oči. A taky špinavé chudé oblečení, upatlanou sukínku, kterou její maminka myla v místní řece ne neprávem nazývanou ,,Hnijící."
Teď si asi říkáte, milí čtenáři, co bude dál.
Objeví se na scéně šťastný princ?
Bude Joy neuvěřitelně krásná?
Její rodina vyhraje v loterii?
Nakonec Joy zjistí že není chudá dívka z okraje města, ale že je naopak nejbohatší princeznou, zanechá své nepravé rodiče napospas chudobě, a sama si najde krásného a bohatého prince s dobrou povahou?
Ne, milí čtenáři, i když mě to velice mrzí, žádný z těchto happy endů se v tomto příběhů nekoná.
Joy nezbohatne, nezkrásní, nestane se z ní popelka, sněhurka, ani jiná dívka které se z podobných slečen obvykle stávají. Joy zůstane chudá, její rodina taky, a ani její kočička se nepromění v draka a neodnese jí do země Za zemí.
Myslím že právě teď většina z vás začala litovat toho, že na svůj dárek vůbec klikly.
Ale přesto...
Podívejme se, Joy sedí na zemi, je právě štědrý den, a ona poslouchá z okolních domů koledy.
Sepjala ruce k nebi a svůj malinký obličej i s modrýma očima upřela do stmívajícího se západu slunce nad sebou.
,,Ježíšku." Pravila, a v očích při těch slovech měla slzy.
,,Prosím, zařiď aby se rodiče přestali hádat. Nic nechci jiného, jen aby se už prosím nehádali."
Pak se chvíli odmlčela v bolestném tichu.
,,V kostele mně říkali že prý jsi všemohoucí, ale že takovou chudinu jakou jsem já vůbec neposloucháš. Ale prosím - nic jiného nežádám, jen tohle. Děkuju." Skončila, a mezitím se úplně setmělo.
Byla černá magická noc, a všechno jako by nabralo jasnějších a teplejších barev.
V okolí znělo tisíce houslí a malých zvonečků, a Joy své nádherné oči ohromeně upřela k nebi.
A tam - jako tisíce hvězd snášející se k zemi padal z oblohy její dárek.
Stále zírala na oblohu, a točila se v těch milionech vločkách sněhu. Rozesmála se a sepjala ruce k obloze.
Smích přivolal také rodiče.
,,Co se děje?" Zeptali se vylekaně, a pak oba ohromeně vzhlédli k obloze, a pak dolů do rozesmáte tvářičky svojí dcery.
Joy se zasmála, spojila jim ruce, a měkkým hlasem dodala ,,Jsou tu přece vánoce!"
Potom už nebylo třeba slov. Všichni tři stáli v těch tisícovkách napadaných hvězd, a hlavně Joy si užívala svůj zázrak.

To všechno zvrchu pozoroval Ježíšek, a smál se a smál.
V ruce třímal model všech silnic na světě, a jenom lenivě pozoroval, jak tisíce aut jezdí sem a tam.
Po chvilce nudy porazil prstem malý strom, který spadl přímo do cesty jedoucímu vozu.
Chvilku přemýšlel, pak vrátil čas, a strom zase narovnal.
Když už jsou ty vánoce...

-----------------------------------------------------------

Uznávám že konec je drobet - ehm - ehm - tak já mizím O.k.?

tak zatím ahoj
váš
rychle,
a zbaběle prchající
yellow-dog









Středověké šílenství - Hony na čarodějnice

4. prosince 2011 v 20:00 | yellow-dog |  Téma Týdne
Konečně jsem se dokopala napsat něco k tématu týdne s tím, že když se nedonutím na tohle téma, tak se nejspíš nedonutím na nic.
Dokonce jsem šla na tetu wikipedii, a ta na mě jako obvykle vychrstla pro mě těžko stravitelné latiské názvy, které jsou sice docela zajímavé, ale pro takového laika jako já, naprosto nestravitelné.
Takže jsem se rozhodla narvat to do povídky.
A ještě jedna malá nevinná poznámka...:
Psáno pod vlivem hudby
Je to moje docela veliká závislost, ale nejsem ochotná to řešit.
Tak tady to je :
------------------------------------------------

U stolu, který byl sám o sobě tak ošklivý, že to ani tak nemotorný pisálek jako já nedokáže popsat, seděli lidé jejichž výrazy byli směsicí hlouposti, zlomyslnosti a jakési naděje na získání peněz.
Všichni měli tupé výrazy lidí, kteří se snaží býti VYCHYTRALÍ to byl - myslím - celkem bolestný pohled.
Pro Jacksona Farewella to také byl bolestivý pohled, nic neříkal, a jen svýma ledově modrýma očima přehlížel situaci.
,,Přátelé."* Řekl, vstal, a celkem hrůzostrašně opřel své dlouhé prsty o stůl.
,,Ach, přátelé. O kom dnes budeme diskutovat?"
Pronesl to chladně. To bylo zvláštní.
,,Christina Weberová."
,,Z čeho je podezřelá?"
,,Udala jí její sousedka, protože prý okouzlila její kočku tak, že se lísá k Christině, a vrčí nasousedku."
Ach bože. Pomyslil si.
Lidská blbost je nepřekonatelná.
Zašlo to příliš daleko, bylo v tom moc peněz, tento princip spočíval na lidské blbosti, a dost dobře vynášel.
A to jsme my.
Pomyslil si.
Pár hloupých tupců rozhoduje o stovkách životech.
Život sám je někdy vážně přehnaně ironický...
,,Pane?"
,,Hmmm?"
,,Má tři pole, krávu a statek, dostali bychom vše pane."
Z jeho nadějného tónu se mu dělalo zle, ale už bylo pozdě zastavit tyhle naduté hlupáky.
,,Dobrá."
Pronesl, a pro efekt si neodpustil bouchnout kladívkem.
,,Odsouzena." Pronesl dutým hlasem.
A šílenství začíná.
Pomyslil si ještě.

Christina jako obvykle četla.
Nebyla hloupá, ne, Christina vůbec nebyla hloupá. Také už jí došlo, že by na ní její milovaná sousedka nejradši hodila vidle.
Zasmála se, a pohladila mezi ušima toho malinkého kocourka.
Někdo se pokusil o hrůzostrašné zaklepání,ale jelikož ten kdo klepal byl velice vyděšen, znělo to spíš jako klepání zaměstnance, kterého si pozval velký šéf.
Christina se zase zasmála.
,,Dále!" Řekla, a stále se smála.
Dovnitř vtrhla rozrušená sousedka. ,,Koukejte jak se směje! Vidíte jí?! To je ona! Čarodějka!"
,,Je asi metr od nás paní, a přestaňte mi prosím mávat tím ukazováčkem před nosem."
,,Musíte jí zatknout!"
,,Proto jsme tady."
Paní na chvíli zmlkla.
,,Tak rychle! Chyťte jí, dokud je tady, a nezačaruje vás!"
Vojáci zaváhali.
,,Neutíká, pořád se jenom mile usmívá."
Sousedka sama popadla vidle, a rozeběhla se přímo proti Christině.
Ta se ale zasmála, zamávala a byla pryč.
,,My tě chytíme! Chytíme tě ty čarodějnice! Upálíme! UPÁLÍME!"
A tak hra začala.

---------------------------------------------------
Myslím že bych v té době nechtěla žít.
Stačilo zařvat:
,,ČARODĚJKA! Hele na ní!" Tím správným tónem, a hned si všichni sháněli vidle.

Tak zatím ahoj
váš
v této době šťastně žijící,
lebedící,
poslouchající,
a píšící
yellow-dog
---------------------------

* Pozn.Autor.: Je pravidlem dávat si pozor na ty, kteří vám s ledovým úsměvem na tváři a v zatuchlé místnosti říkají přátelé.
Mějte na paměti, že když vám to takhle říkají, neznamená to že by si s vámi rádi zahráli nějakou legrační společenskou hru.**
** Pozn.Autor.: Jsem krutá a zlá, já vím, ale nedovedla jsem si prostě odpustit poznámku :D.

Z pera odsouzence

2. prosince 2011 v 19:10 | yellow-dog |  Co se jinam nevešlo

Snad viděl jsem již smrti tvář,
tak čeho se obávat,
vždyť jen znovu uvidím její háv,
neuniknu,
na co pak by byl kat?

Dnes vnímám vše neobyčejně jasně,
však s hrdostí zírám do tváře té hrozné staré známé,
ano,
smrt již poklepala mi na rameno,
myslela že naděje již padne.

Já však vysmál jsem se jí do tváře,
pravil jsem to, co již každé dítě ví
to, co ani smrt nechápe,
že naděje umírá poslední.

Smrt vysmála se mi,
,,Hlupáku." pravila jen,
svou kosu pozvedla a zahrozila mi,
,,Jsi hlupák, jenž hloupostí strádá."
Já pozvedl jsem ruku ve smířlivém gestu,
nechtěl jsem se s ní pohádat,
k té staré známé připoutá mě,
ten povýšený kat.

Jdu směrem k popravišti,
již slyším jak se smějí,
to nejsou hrdí lidé,
tihle jsou zatracení,
vše nabírá jasných barev,
snad smrt mi to chce ještě ztížit,
já však hrdě kráčím dál uličkou odsouzených.

,,Vidíte ho hlupáka?" Jakési dítě křičí,
ohlédnu se na něj,
a pohlédnu na něj,
mé modré oči se zabodnou do jeho,
on teď tváří se nejistě,
a vrávorá se svou číší.

Možná zahlédl jsem pak v těch očích něco jiného,
smutek,
snad bolest tam byla,
ale tu již u mě smrt byla,
a omlouvala se že se opozdila.

,,Jdeš právě načas." Zamnul jsem si ruce.
Vše teď nádherně vychází,
již stojím na popravišti,
tvářím se prudce,
a andělé mi zpívají.

A hle - již začali číst mé odsouzení,
každá věta tam byla lež,
jak hloupé to bylo,
smrt se zatvářila smutně,
a poklepala mi na rameno.

Je pravda - chtěl jsem svrhnout krále,
to je ale v revolucích běžné,
vše se zvrtlo - náhle,
tu na popravišti stojím,
od revoluce vzdálen.

,,Vy, Christopher Haden,
zavázal jste se poslouchat krále."
Mlčel jsem.
,,Chcete něco dodat?"
,,Máte jistě těžký den,
jen pokračujte dále."

,,Dobrá tedy, pokud pokloníte se králi,
políbíte mu ruce,
pokloníte se mu znovu,
a přiznáte vinu,
můžete žít.
Však pokorným služebníkem musíte být, souhlasíte?"

Zatnul jsem čelist.
Tak vrahovi dětí mám pomáhat?
To radši ať mě stihne kat!
,,Odmítám."

Soudce odmítavě zakroutil hlavou,
on by jistě se vším souhlasil,
smrt se na mě povzbudivě usmála,
a jemně mi na rameno klepala.

,,Tak co bude, usnul jste králův služebníčku?"
Soudce se zle zašklebil.
,,Máte pro sebe deset minut,
po hodině nebude důkazů že jste žil."

A tak teď rychle píši tyhle řádky,
neboť za chvilku již mě pověsí,
život je někdy přehnaně ironický,
a krátký - mám pocit že krátce jsem žil."

Tak se loučím tímto papírem,
slzy již skoro rozmáčely písmo,
ale to je jedno,
neboť za chvilku již mě pověsí,
napsal jsem vám to přímo.

Už toho musím nechat,
již mě volají,
jednou vzorný vězeň musím být,
před smrtí nesmím prchat,
smrt usmála se,
a potají podstrčila mi vzkaz,

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog