Společnost - 3. kapitola, Vzpomínky

24. ledna 2012 v 15:32 | yellow-dog
Nemusíte to číst, upozorňuji že to bylo napsáno, a by se mi to konečně dostalo z hlavy.
Možná je to trochu podobné Harrymu Potterovi.
Dobře, je to HODNĚ podobné Harrymu Potterovi,
Nemám se čím ospravedlnit, takže radši rychle mizím.

3. Kapitola - Vzpomínky

,,No tak slečno, postupujte dále!"
,,To je ale hrozné ta mládež dneska…"
,,Slečno!"
,,To když předtím někdo dělal, pověsili ho za ruce a…"
,,Kruci, slečno!"
Beatrice se probrala, a začala vykládat zboží na pojízdný pruh. Snažila se přitom velmi obratně ignorovat nakvašené pohledy za sebou.
Byla v obchodě, a když jí nyní došlo, že každý člověk za ní má v ruce ostrý předmět, zrychlila.
Rozhlížela se kolem sebe.
Nějaký špatně naladěný pán házel citrony do sáčku tak, jako by mu povraždili rodinu.
Paní s dlouhými prsty a nervózním pohledem, sama se sebou bojovala, a dávala seznam pro a proti na koupení balíčku těch výborných zlevněných cigaret.
Stará dáma křičela na prodavače, že zvýšili ceny, a kolem - tak jako ostatně vždycky se shromáždil početný dav náhodných diváků.
A jakýsi chlapec držel v ruce sedmikrásku.
V tom se všechno rozplynulo pod přílivem vzpomínek. Vše bylo jakoby pod vodou a rozmazané.


,,Beatrice, proč tu stojíš? Tatínek říká, aby jsi tady nikdy nestála."
Křičela rozzlobeně holčička s rukama založenýma v bok. Měla rudé vlasy, a velice ošklivé oči.
Beatrice se zasmála, a podala sestřičce malinkou sedmikrásku.
,,No tak sestřičko, nezlob se, za chvilku hned půjdu pryč." Řekla.
Ale Rosalie - dívka s rudými vlasy, a ošklivýma očima, se otočila na patě, a s pozvednutou hlavou odkráčela pryč.
Za sebou nechala jen malou smutnou sedmikrásku
Další vzpomínka.
,,Udělala to ona! Vím to! Vím to!" Křičela malinká Rosalie, a její ošklivé oči se přitom zlomyslně leskly.
Malá Beatrice stála pod náporou rodičů a plakala.
Rodiče vydali verdikt.
,,Nesmíš odteď z domu ani na krok, to co jsi udělala, je neomluvitelné, stydíme se za tebe. Uč se, každým dnem se uč, ať tvoje hrozná povaha nevyjde tak najevo. Pojď Rose, půjdeme na pouť. Dala by jsi si cukrovou vatu?"
A tak zatímco odcházeli, otočila se Rosalie na Beatrice, a zlomyslně se na ní usmála.
Beatrice opět zůstala doma.
Další vzpomínka.
,,Nemám tě ráda! Nenávidím tě! Nenávidím!" Křičela z plných plic Rosalie, a její oči se zlostně leskly.
,,Rose…"
,,Mlč, už mlč! Nechci od tebe slyšet ani slovo!"
Beatrice vypadala ještě menší. Rozhodně byla hubenější.
Měla v očích slzy, a nechápala, proč jí její starší sestřička tak strašně nenávidí.
Další vzpomínka.
Stále ještě vyhublá Beatrice seděla pod stromem, naproti ní seděl Stu, také vyhublí, ale naštěstí ne tolik jako ona.
Tisknul jí ruku a usmíval se.
,,Všechno bude v pořádku, vím to. Vím, že všechno bude nakonec v pořádku. No tak neboj se Beatrice."
,,Vážně si to myslíš?"
,,Stoprocentně. Neboj se."
,,Víš, že jsi v tomhle pustém a nepřátelském světě jako sluníčko?"
,,Sluníčko? To jak nám říkala paní učitelka ve škole? Říkala, že nejdůležitější na celém světě je sluníčko."
,,Ano, měla pravdu. A ty jsi právě jako moje sluníčko. Jsem ráda, že jsi tu se mnou Stu. Vážně ti to nevadí?"
Stu se šťastně usmál.
,,Jistě že ne. Všechno bude v pořádku, uvidíš, Beatrice."
Další vzpomínka.
,,Nikdo tě tu nemá rád!"
,,Rose, proč jsi chtěla zabít tu žížalu? Jen jsi tak seděla na betonu, a pozorovala, jak se smaží! Proč jsi jí nepomohla?"
,,Je to jenom hnusná žížala! Neříkej, že ti jí bylo líto. Bože ty jsi vážně tak strašně slabá. Nedokázala by jsi, zabít ani žížalu, kdybys chtěla."
,,Já nikoho zabíjet nechci!"
,,A právě o tom mluvím, schválně jestli jí dokážeš zabít, no, tady je ještě jedna, podívej se, jak je ošklivá."
Beatrice se zamračila.
,,Nebudu s tebou hrát žádné hry Rose. Nechci se s tebou sázet."
Rosalie se zašklebila, a dala si ruce v, bok.
,,Rodiče tě nedali do dětského domova jenom pro to, že by to příliš poškodilo jejich pověst. Nesnáší tě, vím, že to vidíš. Vždyť ti ani nenosí žádné dárky."
Beatrice se stěží držela, aby neplakala, neustále mrkala, aby se jí ty ošklivé slzy nedostaly do očí.
,,Nemáš pravdu!"
,,Ale mám! Ty víš, že mám pravdu!" Ječela vysokým tónem Rosalie.
Beatrice teď už vážně plakala.
,,Neumíš nic, než plakat, plakat a plakat. A navíc jsi tak strašně ošklivá… je mi tě vážně líto Beatrice."
Řekla, a odběhla pryč, od svojí mladší plačící sestřičky.
Další vzpomínka.
,,Vážně tě nemáme rádi Beatrice, a víme, že jsi tatínkovi ze stolu ukradla mapy!"
,,Zlodějko."
,,Jen jsem si je půjčila, abych je obkreslila a udělala si podrobný plánek našeho měst…"
,,Ukradla jsi je! Ukradla jsi moje mapy, ty hnusná zlodějko!"
,,Ale teď tam ty mapy jsou, a navíc…"
,,Ani nepřizná svojí chybu, no podívejte se na ní!"
,,Nenapravitelná."
,,Slyšela jsem, že dětský domov u Přísné McÁraty drží děti pěkně zkrátka. Proč nás to nenapadlo dřív? Mohly jsme se jí zbavit už před lety!"
,,Výborný nápad drahoušku!"
Další vzpomínka.
,,Chystáš se zdrhnout co?"
,,Jdi pryč Rosalie."
,,No, kdyby MĚ vyhodili z domova vzala bych si víc než kapesní nůž, udělanou mapku města, velký balíček sušenek, zápisník, propisku, tužku a malinkou gumu neznámého původu.
,,Už jsem ti řekla, abys mě nechala na pokoji?"
,,Uuu, ne myslím že ne."
,,Já si zase myslím že ano, nech mě jít."
A tak Beatrice utekla z domova.
Další vzpomínka.
,,Je to tu jiné, já vím, ale snažil jsem se ti to tu zařídit co nejlépe, a co? Líbí se ti?"
,,Panebože Stu, toje nádhera!"
,,Vážně?"
,,Je to nádhera, udělala jsi mi i houpací síť!"
,,No víš, to je tvoje postel…"
,,Mám postel jako houpací síť, to je nádhera!"
Stu se zasmál. ,,Snažil jsem se, aby se ti tu vedlo co nejlépe. Vzal jsem ti z domova i nějaké papíry na poznámky a psaní, a máš tu i rukavice, kdybys na něco chtěla šahat velice opatrně. Taky jsem ti zkonstruoval provizorní sprchu, a vzal jsem ti nějaké oblečení mé starší sestry, které mi dala dobrovolně, protože prý už podle ní vyšlo z módy. Vzal jsem, ti nějaké deky, tedy hodně dek, protože v zimě tu bude alespoň pět pod nulou, a taky nějaké jídlo, to máš támhle v tom rohu, byly tu krysy, a ty jsem tedy vyhnal, a zkonstruoval jsem poplašné zařízení kdyby ti sem někdo vtrhnul, taky když zatáhneš za tenhle provázek, který je tak dlouhý, že vede až k mému domu, takže když budeš v nouzi, a nebo budeš chtít jenom abych přišel, tak stačí zatáhnout za ten provázek a já hned…"
Ale to už nemohl dál mluvit, protože mu Beatrice vyrazila dech.
,,Moc se mi líbí Stu, ještě nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal!"
Stu se zasmál, a odhrnul jí pramínek vlasů z čela.
,,Já vím. Mám tě vážně moc rád, Beatrice."
,,Já tebe taky Stu."
Další vzpomínka.
,,Otevři můj dárek, můj!" Beatrice se zasmála, šílenému a jistým smyslem i nebezpečnému šťastnému výrazu, který z jejího kamaráda vyzařoval.
Otevřela dárek, a zůstala němě zírat.
,,Je to náramek, něco jako upomínka. Na mě víš… líbí se ti."
,,Já ano, ani nemáš tušení, jak moc se mi líbí, je to… je to nádhera Stu. Nikdo pro mě nikdy nic podobného neudělal. Já… díky."
Stu se zasmál.
,,Jsem rád, že se ti líbí, našel jsem ten svítící kamínek až včera, provrtal jsem mu dírku, a vzal kožený řemínek, a - co? Vážně se ti líbí?
,,Moc, a moc a moc."
,,Pověz mi Stu, proč jsi na mě tak hodný?"
,,Cože?"
,,Proč jsi na mě tak hodný? Nebo někomu jinému taky takhle pomáháš?"
,,Já víš, já…" Říkal nervózně Stu, a poklepával přitom prsty o podlahu, vypadal, jako že se jí konečně něco odvažuje říct, než to ale stačil udělat, promluvila ona.
,,Je vážně nádherný, děkuji Stu."
A Stu si povzdechl.
Další vzpomínka.
,,Jsou tak nafoukaní, všichni jsou tak strašně nafoukaní."
Uklidni se Stu, možná jsi na tu večeři měl jít.
,,Na večeři? A proč jako? Minule tam byl ten hnusný nafoukaný kluk od sousedů, myslím že se jmenoval Hardwore."
,,Hardwore?"
,,Jo, byl tak… mluvil se mnou jako bych byl nula. A nejen se mnou, podle mě se v duchu posmíval i mým rodičům. A - já nevím, vždycky když mě potká na ulici s tou jeho partou, ponižují mě. Je to hrozné."
,,Zkusil jsi ho ignorovat?"
,,Ignoruju ho pořád, ale jak je vidno nějak to nepomáhá." Řekl ironicky.
Beatrice se zamračila.
,,Nenávidím ty jejich nadutý pohledy, a šedivý paruky, ty taky? Neměli by se tak chovat, to je neomluvitelné."
,,Správně."
,,Takže tam půjdu s tebou, a řeknu tomu pitomci co si o něm myslím."
,,Správ - Beatrice jsi si vážně naprosto jistá, že je to dobrý nápad?!"
Další vzpomínka.
,,Beatrice, Beatrice, prosím tě poslouchej mě!" Křičel už docela vyděšený kamarád na svojí rozzuřenou přítelkyni.
,,Nech mě! On právě nakopl psa! Nakopl! Já ho taky nakopnu, až si to bude pamatovat!"
,,Beatrice!"
Ale jeho kamarádka už vybíhala ze svého úkrytu přímo proti Willovi.
Will couvl, každý inteligentní člověk couvne, když se na vás takhle někdo dívá.
,,Co se stalo?" Zeptal se, a mile se usmál.
Tentokrát couvla Beatrice.
,,Ty nevíš?" Zeptala se nevěřícně.
Will němě zakroutil hlavou.
,,Co jsem zase provedl?" Zasmál se, a opřel se bokem o nízkou zídku. Z kapsy vytáhl balíček hracích karet, a začal si s nima mlčky hrát.
,,Ještě něco?" Zeptal se.
Beatrice si vzpomněla proč tu vlastně je.
,,Nebudeš urážet mého kamaráda."
Will si odfkl, a podíval se vzhůru k nebi.
,,Tak to je tvůj kamarád? Dělá dojem že bydlí na ulici, nemáš moc dobrý vkus na přátele. Možná by jsi si měla vybrat někoho kdo za to stojí. Snad vážně nebudeš chodit s takovým chudinkou ne?"
Kdyby kouřil, tak by si teď zapálil.
Beatrice jen němě koukala.
,,Cože? Chodit?"
,,Ty s ním nechodíš?" Zeptal se se zájmem ten nafoukaný kluk, a odhodil za sebe ledabyle balíček karet. Ale vzpamatovaná Beatrice zase nasadila svojí pečlivě udržovanou masku.
,,Co je ti do toho? Jen neubližuj mému kamarádovi, slibuješ?"
Kluk se na ní zkoumavě podíval, a pak sklopil zrak,a tiše pronesl:,,Když myslíš..."
Další vzpomínka.
,,Hloupý, nafoukaný. Celá jeho rodina je hloupá a nafoukaná, tak co se můžeme divit, že on je takový? Blbeček hnusnej, kdybych ho dostal něky do rukou..."
,,Možná není zas až tak špatnej. Podle mě si na blbečka někdy jen hraje."
,,Cha! Prosím tě!"
,,A vůbec, co ty proti němu máš? Jednou tě urazil, to je toho."
,,Je to prostě... já nevím...já..."
,,No jasně."
Další vzpomínka.
,,Sakra!" Beatrice a Stu i s Willem byli úplně promáčení v místnosti do které pomalu stoupala voda. Beatrice se snažila všechny přivázat na lano, a přitom otevřít horní okno, jakmile uvázala oba kamarády, sama se z provazu vyvlíkla.
Všichni byli na jakési jachtě, která patřila Rosalii, hledali fotky a dokumenty o rodičích, a deník Rosalie, který sem ukryla když jí bylo jedenáct.
Dokumenty měly, ale deník už byl nejspíš dávno někde na mořském dně.
Beatrice ho ale chtěla, a tak rychle skočila do vody.
Hledala, hledala a hledala, už byla pod vodou minutu, a docházel jí dech. Chtěla se vynořit, ale zasekla se do rybářské sítě, a nemohla se vyprostit.
Pak se v jejím rozmazaném obraze objevil Will, vyprostil jí ze sítě, a rychle otevřel okno, všechny tři dostal do bezpečí.
Pak se vše znovu rozmazalo.


,,Slečno! Slečno! Slečno! To jste usnula a nebo co?! Lidé tady taky chtějí nakupovat!"
,,No jo ta dnešní mládež dneska..."
,,Tak nevychovaní a hloupí, nevzdělaní, oškliví. To za nás to bylo jiné."
,,Ta vážně chodí jako náměsíčná."
,,Hoďte po ní něco!"
Až po posledním rozzuřeném výkřiku se Beatrice úplně probrala, hodila peníze prodavačce, a dala se na útěk.
Prodavačka jenom tišek kroutila hlavou, a peníze si pečlivě třídila do přihrádek.
Beatrice mezitím vyšla z obchodu, a přišlo jí neuvěřitelné že přímo proti ní stál Will.
,,Tak co?"
Zeptal se, a objal jí.
,,V pořádku?"
Usmála se.
,,V pořádku."

------------------------------

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sensie Sensie | Web | 25. ledna 2012 v 17:22 | Reagovat

hezký :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama