Anděl

Anděl - 16.kapitola,Rozhodnutí

30. dubna 2011 v 20:55 | yellow-dog
Ahoj. Vytasávám se s další kapitolou anděla, psaní anděla je teď o hodně snažší, protože na něm pracuju ve wordu :). Naléhavější - a pro mě teď o hodně důležitější jsou moje narozeniny, které se teďka řítí rychlostí meteoru, a nebo- chceteli- blížící se písemky. Už je to tak, bude mi třináct.
Začínám se pomalu smiřovat s ponurou představou, že mě lidi budou vnímat jako nic nechápajícího teenagera. A hlavně - to je nejhorší- narozeniny mám ZÍTRA. Takže kdo si myslel myšlenku, že nemám proč panikařit, ten se hluboce mýlil.
Třináct, ach jo. Už dokonce vím co dostanu. Tepláky, a prázdnou knížku - z kterou jsem měla doopravdy velkou radost.
Vždycky jsem si totiž chtěla udělat vlastní. Většinou to skončilo tím, že jsem měla prsty slepené k sobě lepidlem, a zmučený pokořený výraz ve tváři. Myslím, že k této příležitosti se výborně hodí příběh o Petru Panovi, který odmítal vyrůst.
No jo, jenže ten měl to štěstí, že objevil zemi nezemi. Jak mám kruci asi JÁ TEĎ OBJEVIT ZEMI NEZEMI? :D.
Další problém.
Každopádně jsem docela zvědavá, jak se budou mí příbuzní tvářit, až uvidí, že jsem dostala prázdnou knihu :D.
Má to i svý pozitiva. Přijde bratranec, počmáře nám stěny, takže mu vynadám, a všichni dospělí zase vynadají mně. Pak mi začně něco rozbíjet. Dneska jsem skoro celý den uklízela.
A to se pak má člověk na narozeiny těšit :D.
No nic, asi už vás nudím, tady to je:

Anděl - 15.kapitola

14. dubna 2011 v 14:27 | yellow-dog
Ahojky :). Ani nevím proč píšu tenhle článek. Možná proto, že jsem neodolala možnosti pořádně se vypsat. Možná taky proto, že za duben nechci mít jenom jeden článek, každopádně ale poslední dobou píšu hodně.
Už jsem se úplně smířila s představou, že moje příběhy, budou doopravdy asi jenom MOJE příběhy. Ale nijak mi to nevadí :D. Mám z toho dobrý pocit, když píšu.
Včera jsem byla zase na kytaře, kde na mě vybalil učitel tercie. Jelikož jsem byla tak trochu hudebně nevzdělaná (jediné moje hudební vzdělání, než jsem přišla do hudebky byla stupnice, a hospodská písnička plavala sirka po vodě :D*)
Doufám, že alespoň někdo si ještě moje články čte :).
Tak tady to máte :


15.kapitola,Rozuzlení
Nenáviděla jsem ten hlas uvnitř mé hlavy. Bylo to moje vlastní peklo, stále zas a znova na mě ten ošklivý hlas promlouval. Stále jenom : nula…nula…brzy přijde konec, neboj se… konečně se tě zbavím… Nenáviděla jsem to. Jack si očividně dělal starosti o mé duševní zdraví ve chvíli, kdy jsem sama nahlas začala odpovídat tomu hlasu. Musím říct, že ho to pořádně vyděsilo. Na ty jeho vykulený oči jen tak nezapomenu. Olga se mě snažila utěšit jedním gumovým, rozmačkaným a napůl plesnivým gumovým medvídkem, který jí zbyl. Věděla jsem, jak moc si ho cení, a že se chce obětovat, ale nedovolila jsem jí to. Přece jenom, to já jsem tady byla ta zrůda. Rorian byla součástí mě.Pravda, nenáviděnou součástí, ale přesto jsem to vlastně byla já. Za všechno jsem si vlastně mohla sama.
Hned za těmito starostmi byli starosti další, a to, že jsem té zrůdě uvnitř mé hlavy dala život. Pojmenovala jsem jí přece, a tak jsem schválila její existenci.
A za touhle starostí (i když už jsem měla pocit, že žádné další ošklivé starosti už moje hlava nesnese) byla starost další.
Měla jsem poslední chvíle s Jackem. Nic z těch ostatních starostí mě tolik netížilo, jako právě tahle největší starost. Už mě potom opustí? Jednou jedinkrát jsem si tuhle otázku položila, a složila jsem se. Samozřejmě mě opustí. Nejsem přece středem vesmíru, a ani si ho moc nezasloužím. A navíc…andělé se obvykle s lidmi nestýkají. Smutně jsem si povzdechla. Kolik hodin mi zbývá? Hlasitě jsem polkla. Kolik minut mi zbývá? Ano, musela jsem to už počítat v minutách, jelikož právě v tu chvíli jsme dorazily k nebeské bráně. Kolik minut ještě zbývá? Buch, buch, buch. S každým úderem mého srdce, zároveň uběhla tolik drahocená sekunda.
Podívala jsem se znovu na tu bránu. Byla obyčejná šedivá, s jedním ošuntělým starým zámkem. Nic nádherného, nic výjimečného. Byla to prostě jenom brána. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje vztek. Tak kvůli téhle bráně jsem se sem tak dlouho táhla? Tak kvůli téhle bráně byl všechen ten povyk? Najednou sem vyděšením vyskočila, protože se brána začínala pomalu otevírat. Ano, to je ono. Pomalá smrt, pomalé vytahování mé duše, a odporné skučivé hysterické kvílení. Vypadalo to, že jsem tu vážně černý petr. Živě jsem si představovala, jak to mohlo vypadat ve škole;,,Všimli jste si tý divný zrzaví holky? Moje kamarádka kamarádky má bratra, který jí říkal…" Ale teď jsem nad tím nemohla uvažovat. Soustředila jsem se hlavně na tu bránu. A skutečně, bolest. Tak úporná, že se zdálo, že to nemohu vydržet. Že to moje tělo nemůže vydržet. Cítila jsem se slabá a vysílená, a cítila nějaké paže, co se mě snažili dostat z dosahu brány. Olga? Hlu? Jack? Moje oční víčka byla příliš zesláblá, než aby se zvedla. Cítila jsem že je konec… a pak… mi to došlo. Nemusí to být přece konec pro všechny mé osobnosti, že ne? A jakmile mě tato pošetilá myšlenka napadla, začala se Rorian bránit. Syčela mi uprostřed hlavy, tak hlasitě, že to přerušilo i mé optimystické myšlenky. Cccc…beze mě nejsi vůbec nic!Co jsi beze mě zatím dokázala?Co máš? Dům? Majetek? Peníze? Nemáš nic, protože na nic nemáš! Beze mě to nedokážeš! Ty…ty… hnusná zlá a odporně hnusná nulo! Zatímco se hlas uvnitř mé hlavy vztekal, a posílal sprostá slova mým směrem, pomalu jsem začala uvažovat, jestli by to šlo.
Samozřejmě že by to šlo. Samozřejmě že by to teoreticky šlo. Ale praxe a teorie jsou dost odlišné věci.
Někdo mě ještě stále svíral v náručí, a tentokrát se připojili další ruce. S překvapením jsem došla k závěru, že mě svíral Jack, a ty ruce nejspíš byly Olgy. Ruce mě hladili po mých vlastních vyčerpaných pažích. To si o mě vážně dělají takový starosti?
Otevřela jsem oči, a znovu se zadívala na tu bránu, moje tělo bylo jakoby v ledu. Ne otupělé, bylo to jako ledové žiletky, co mě řezali všude po obličeji i po těle. Bylo to jako na nějaké lodi, co se potápí, a ustrašení lidé skáčí do ledové vody. A ta voda - ta voda je přesně taková, jako moje osobní žiletky.
Najednou ten kvílivý hlas v mé hlavě utichl. A brána se celá otevřela, a dopadlo to. Jako sekyra bodaly do mě tisíce sekyr, a já vykřikla bolestí. V téhle chvíli jsem si přála být mrtvá. Cokoliv, jen abych unikla té hrozné pálivé a hluboko se zarývající bolesti. Strašné, nepopsatelné, nepochopitelné. Cítila jsem, jak si pro mě jde smrt, a dokonce jsem viděla její černou postavu, která se proti mě rýsovala v husté mlze.
Uvítala jsem jí s radostí, a skutečně zajímavé na tom bylo - že jsem se vážně radovala jenom já. Rorian někam zmizela, a neozývala se. Dokonce jsem necítila ani její přitomnost, tak jak tomu bylo minule. Nic.
Radovala jsem se znovu. Bylo to krásné - bolest měla brzo skončit, a navíc jsem se v té chvíli zbavila toho strašného pekla.
A pak najednou smrt zmizela. Téměř hmatatelně jsem cítila své vlastní zklamání, ale bolest pomalu ustupovala. Až když byla brána úplně otevřená, ustoupila úplně.
Potom jsem byla asi dvacet minut v bezvědomí. Hned nato jsem uslyšela povědomé hlasy;,,Jacku, nedotírej na ní!Ty nevíš kolik toho vytrpěla! " ,,Ale…" ,,Ne. Pokád tady budu já, tak bude mít klid." Úplně jsem cítila, jak se Olga hrdě nadmula, zachichotala jsem se.
Všichni se na mě vyjeveně otočili, a já úplně cítila, jak rudnu. Jack se na mě ušklíbnul. ,,Dělali jsme si o tebe starosti." Vrátila jsem mu úšklebek, a snažila jsem se, aby můj hlas neměl hysterický podtón, když jsem mu odpověděla. ,,Jak vidíš, zatím ještě žiju." Zasmál se. ,,To si myslíš, že za dvě minuty nebudeš žít?" Nasadila jsem vyjevený výraz. ,,Nevím." Přiznala jsem se.
Rozesmál se, a smál se, a smál, až se popadal za břicho. ,,Už je to za námi Jenny, můžeš se vrátit domů." Z mého vystrašeného výrazu, asi uhodl mé myšlenky, a dodal. ,,Já s tebou nemůžu být pořád, Jenny." Mýlil se. Nebylo to za námi, to nejhoršo mě ještě čekalo.
,,Takže…" Řekla jsem roztřeseným hlasem. ,,Už tě nikdy neuvidím?" ,,Zkusím ukecat mého šéfa, ale nevím, jestli to vyjde." Zašklebil se. Šéfa? Pochopila jsem. ,,Jasně." Řekla jsem dutým hlasem.
,,Takže teď si to rozházím i s bohem." Zašeptala jsem si pro sebe. Nikdo mě neslyšel, kromě Jacka, který ale jako obykle dělal, že si ničeho nevšiml.
Jack se vydal k bráně, až jí prostoupil, a zmizel mi z očí. ,,Dobře." Řekla jsem hlasitě směrem k nebi. ,,Uvidíme jak se rozhodneš."


-------------------------------------------------
--------------------------------------------------------

Jak vidíte, objevila jsem word, takže jsem celý tento článek prostě jenom zkopírovala z něj :). Nějak se mi zalíbila Arian, takže zkusím nový příspěvek do klubu snílků :).

Loučím se
váš
yellow-dog




























*Pozn.Autorky.: Plavala sirka po vodě**, je velmi jednoduchá písnička. Zkrátka pořád dokola zpíváte : ,,Plavala sirka po vodě. Plavala sirka po vodě, sirka plavala po vodě, plavala sirka po vodě. Po asi dvou minutách děj pokročí, a vy budete zpívat : ,,Neplavej sirko po vodě. Neplavej sirko po vodě, sirka plavala po vodě, neplavej sirko po vodě." :D. Musím říct že tahle písnička se spíš hodí do míst, kde se ze savců stávají plazi :D :D. Možná vám jí sem někdy hodím na video, abyjste znali melodii :) :D.
*Pozn.Autorky.:Plavala sirka po vodě, je na hudebním žebříčku asi ještě níž, než ono známé hospodské ,,Pej jitrničku sežral."

Anděl - 14.kapitola,

5. dubna 2011 v 21:05 | yellow-dog
Ahojky :). Po velmi dlouhé době (!) kdy jsem nic nepřidala, jsem se rozhodla, že nebudu lenit, a přidám další kapitolu anděla, protože vzhledem k tomu, jakou délku má jedna moje kapitola, počítám že těch kapitol bude nejmíň padesát :D.
Snažím se napsat scénář, ale je to strašná patlanina. A navíc když jsem to po dvou hodinách konečně dodělala, tak se mi to celé vyplo. V té chvíli jsem málem rozmlátila počítač :D.
Takže (aby nedošlo k nějaké politováníhodné nehodě se mnou palicí a počítačem) jsem se rozhodla jí rozhodla pravidelně ukládat :).
Taky jsem dneska byla ve knihkupectví, podívat se na nové fantasy. Samé vážné názvy, ani stopa po nějaké legraci, jen samé vážnosti. Tak jsem se rozhodla, že svoje povídky trochu zlehčím. I když nevím, jestli to má být vážné a nebo ne :D.
No nic, tady to je :

-----------------------------------------

Dost mě vzalo když táta umřel. (Přece jenom když vás chce zavraždit váš vlastní otec, a sám se přitom zabodne, koho by to nesebralo, no ne?). Ale už jsem se s tím smířila. Přece jenom, měl hodně vážnou nemoc už před tím, než ho unesli, a myslím že by na ní stejně umřel. Jack mě pořád utěšoval když jsem dva dny plakala, a já se k němu tulila jako malé dítě. Potom jsme udělali rozlučovací obřad, a mě se vrátila nálada. Nemyslím si že bych byla bezctiná. Já jenom prostě vzpomínala na ty dobré chvíle. A navíc... věřil že přijde do nebe, a myslím že ten incident se mnou by mu tam mohli odpustit. Zvlášť když už jsem mu odpustila já.
K nebeské bráně to byly ještě dva dny. Nevím proč, ale já se tam prostě z celého srdce netěšila. Možná to bylo proto, že mi měli vymazat duši, anebo proto, že jsem přitom měla zemřít. Nevím, každopádně jsem chtěla umřít s Jackem. Chtěla jsem, aby to byl on, koho posledního uvidím. Chtěla jsem aby on mi naposledy stiskl ruku, a chtěla jsem to tak moc, že jsem byla ochotna jít s ním kamkoli. I když to znamenalo vzdát se života, šla bych s ním kamkoliv. I do nebe, i do pekla, do vesmíru, kamkoliv. Olga a Hlu si čím dál víc rozumněli. Vymysleli si tajnou abecedu, a tajnou řeč, takže jsme jim nikdo nerozuměl. Jejich řeč zněla dost praštěně, a věděla jsem, že na tom má svůj velký podíl Olga. Každopádně mě dost vytáčelo, že jsem jí nerozumněla, když mi řekla:,,Blé blu blu pí pí hop." Olga mi potom vysvětlilaže je to:,,Chyť ptáčka, a udělej hop." No, tak tím se alespoň vysvětlovalo to pí pí.
Už jsme to měli k bráně jenom den. Připadalo mi to, jako kdybych měla nastavený přesný datum své smrti, a jenom by odbíjely moje poslední hodiny tik tak, tik tak, tik tak. Přivádělo mě to k šílenství.
Večer vyšli hvězdy, Olga s Hlupem se někam vytratili, a my jsme s Jackem zůstali sami. Lehla jsem si do vysoké trávy, a přemítala o budoucnosti. Lehl si vedle mě, a pomalu mě oslovil. ,,Jenny." Podívala jsem se na něj. V hlavě se mi přitom hádaly dva hlásky, ale bylo jasné, jaký je silnější. Tak teď si tě zase všímá jo? Den před smrtí, no to sedí... ale druhý hlas, ten silnější automaticky odporoval. Zmlkni! Stiskl mi ruku, cítila jsem jak se mi po tvářích koulejí slzy. Ale já přece nechtěla brečet, nebo ano? Nechtěla. Utřel mi je dvěma prsty.
,,Nedovolím to, neboj se." Zmateně jsem se na něj podívala. Tentokrát jsem doopravdy netušila, o čem to mluví.
,,Nedopustím aby jsi zemřela Jenny. To nedovolím." Podívala jsem se na něj s vykulenýma očima, bylo vidět že to myslí vážně. ,,Doufám že..." Nedokázala jsem dokončit větu kterou jsem začala. Doufám že umřu já, a ne ty. Ale on byl přece anděl, nemohl zemřít, nebo ano? Mohl se za někoho obětovat. Vyměnit svůj život, za život nějakého člověka, nějaké dívky. Hlas který jsem ve své hlavě tolik nenáviděla, se znovu ozval : ty ale nedopustíš aby jsi zemřela ty, že ne? Abych zemřela já, dodal ten hlásek ošklivým hlasem. Zatnula jsem pěsti v Jackových dlaní. Jistěže nedovolíš... komupak by jsi potom mohla ubližovat? Cítila jsem, jak se mi po tvářích koulejí velké kapky slz. Druhý a o hodně hodnější hls v mé hlavě tomu prvnímu přikazoval : Vypadni! Ale první hlas ho neposlouchal, a mluvil dál. Nenáviděla jsem ten hlas. Vždy mi připravoval moje vlastní osobní peklo. Vedle něho bylo vymazání duše hračka.
Jack mi stiskl těsněji ruku. ,,Neplač, vidíš padá hvězda, přej si něco, rychle!" Přála jsem si tu jedinou věc, kterou jsem si přála už od doby, kdy jsem byla malinká jako stůl v maminčině kuchyni. Potkat prince svých snů, který by mě miloval. Zdálo se, že jsem prince potkala, zítra jsem ho ale měla opustit, a navíc nebylo jisté, jestli mě vůbec miluje. ,,Co sis přála?" Zajímal se Jack. Usmála jsem se na něj, a i když jsem se neviděla, věděla jsem že to usmání nebylo ani trochu přesvědčivé. ,,To nemůžu říct, když se přání vysloví nahlas, tak se nevyplní." ,,Prosím." ,,Ne." To bylo moje poslední slovo. Nechtěla jsem mu ubližovat svými výlevy emocí. Sama sobě jsem si ubližovala až dost. Můj nenáviděný hlásek se zase ozval: Pořád se lituješ... tak ubohá... snažila jsem se ten hlas ignorovat, ale byl čím dál hlasitější. Teď už byl hlasitější než moje normální myšlenky. Leželi jsme s Jackem vedle sebe, a dívali se na hvězdy. ,,Možná..." Začala jsem, a chtěla vstát, on ale dál ležel, a jenom tiše zašeptal: ,,Zůstaň...prosím." Nemohla jsem mu vzdorovat. Sedla jsem si zpátky, a lehla si vedle něj. Co přinese zítřek? Minule táta, kdo příště padne kvůli mně? Olga, Hlu, máma, nebo sestra Jacka, a nebo - ale na to jsem odmítala myslet. Můj ošklivý zlomyslný hlas v hlavě ale ne. Nebo Jacka co? Stejně ho zabiješ, ať to bude jak chce. Stejně by tě nechtěl jsi příliš zlá, no jen si vem mě, já jsem přece součístí tebe- Zatnula jsem zuby, a obejmula jackovu paži, musela jsem jí drtit, ale nezdálo semi že by to poznal. Snažila jsem se pojmenovat ten hlásek v mé hlavě. Nenávidím tě pomyslila jsem si Rorian. Potom, protože mi to nestačilo, a chtěla jsem se hlásku ještě víc pomstít, dodala jsem: hnusná a zlá Rorian.
To jsem ale neměla dělat, protože jakmile něčemu dáte jméno, povolíte jeho existenci, dáte mu život.
Uvidíme co přinese zítřek, zatím počkáme.

--------------------------

Pokus o zlehčení se nezdařil, a navíc je kapitola o ničem. Tentokrát stojím o jakoukoli kritiku kromě překlepů, protože ty ještě opravím ;).

Loučím se
váš
yellow-dog

Anděl - 12. kapitola, Paul

10. března 2011 v 15:18 | yellow-dog
Ahojky :). Ani nevím, proč píšu tenhle článek, asi možná proto, že za březen tu nemám napsaného vůbec nic. A tak se tedy snažím něco kloudného a kvalitního přidat.
Snažila jsem se tedy přidat mé obrázky, ty sice nejsou zas tak moc kvalitní (:D), ale jsou autorské, a to se cení. A nebo jsem si alespoň myslela, že se to cení. Vyhodili mě z Ak, hned pod článkem bylo napsáno, že můžu napsat email, kde se odvolám.
Ještě dál pod tím tam bylo zvýrazněno že to není žádný doprošování. Ať si říkaj a píšou co chtějí, mně to jako doprošování prostě připadalo,a neměla jsem chuť jim něco napsat. Ale jsem ráda že někdo napsal, myslím že spousta blogů mi bude v Ak vysloveně chybět. Ale nenaštvalo mě to. Naopak. Já se usmívala. Tedy alespoň do té doby, než jsem se dozvěděla, že mi chtějí zakázat i téma týdne.
Takže tady je ta slíbená kapitola. Doufám že se bude líbit. Snažím se ze všech sil dokončit Anděla :).
Takže tady je :

----------------------------------------
12. kapitola
Ten hnědovlasý kluk se na mě oslnivě koukal. Asi tak tři minuty jsem hledala slova, než jsem ze sebe poplašeně vykoktala ;,,Jak se jmenuješ?" Můj tón měl lehce hysterický nádech, a tak se na mě oslnivě zazubil. ,,Paul."
Výborně. Byla jsem na pustém ostrově s klukem, co se pravidelně měnil v orla, a navíc se jmenoval Paul.
Přemýšlela jsem, jak dlouho bude Jack naštvaný. Moje chyba to přece nebyla, no ne?
Paul mezitím opékal ryby. Byly dvě, takže jsem si jednu automaticky vzala.
Chtěla jsem si s tím podivným klukem strašně promluvit, ale netušila jsem vůbec, jak začít. Nakonec tedy začal on. ,,Chutná ti?" Zeptal se. Nasadil tak starostlivý a milý tón, že mě to překvapilo. ,,Jo, je to moc dobrý. Paule?" Odmlčel se. ,,Ano?" Odkašlala jsem si. ,,Víš, vůbec nevím kde jsem, a kdo jsi ty. Jak se tenhle ostrov jmenuje?" Paul se narovnal. Tohle vypadalo na dlouhé povídání. Pohodlně jsem se uvelebila na kameni, který kupodivu příjemně hřál.
Paul si odkašlal, napil se, a potom začal vyprávět. ,,Tenhle ostrov se jmenuje Clarion*. Je tu velmi úrodná půda, a co víc- je tu bezpečno. Pumy tu zabíjí jenom ostatní zvířata. Na člověka ani nesáhnou, to je naučil můj dědeček. Já jsem něco mezi člověkem a Orlem." Smutně se pousmál, a ukázal na své hnědé vlasy. ,,Celá naše generace se měnila v Orli. I můj pra-pra-pra dědeček musel být napůl orel. Chtěl jsem se zbavit toho prokletí, a tak jsem.. uzavřel smlouvu s ďáblem. Ale jak už to tak bývá, podepsal jsem špatnou smlouvu. V ní stálo : navěky služebníkem. Přivedeš Jenny Snow do pekla. Odměna budiž ti ztráta schopnosti. Samozřejmě jsem to nedopustil. Smlouvu jsem rychle hodil do ohně, a utekl. Z pekla se ale špatně utíká. Nakonec mi přece jenom pomohly orlí schopnosti, a já odletěl. Bylo to o fous." Odmlčel se.
Koukala jsem na něj s pootevřenou pusou, a nevěděla, zda je Paul můj přítel a nebo nepřítel. Byla jsem zmatená.
,,Přítel." Odpověděl. ,,Vyčetl jsem ti ve tváři co si myslíš. Jsem přítel, a právě proto jsem ti zachránil život. Nedopustil bych, kdyby jsi umřela. Ne takhle. Jsi pro nebe i pro peklo důležitá, a nemohl jsem to dopustit."
Vydechl si. ,,Teď víš skoro všechno."
Byla to pravda. Teď jsem věděla skoro všechno.
,,Nepůjdeme na pláž?" Zeptal se Paul. Mlčky jsem přikývla. Tohle šílené dobrodružství se vyvíjelo doopravdy šíleně.


Jack si promnul ruce. Ještě stále utěšoval Olgu, kterou sebralo, to že tomu nezabránila. ,,Mo-mo-mohla jsem tam skočit, a-a-a-le já se jen dívala, jak umír-r-r-á." Vzlykala. Jack se cítil stejně mizerně jako ona, ale nedával to najevo. Bylo to jeho vina, mohl udělat skulinu stejně jako ten orel. Tomu orlovi byl skutečně neskutečně vděčný. Kdyby býval nepřiletěl... vše by bylo ztracené. Zajímalo by ho, za koho bojuje. Jestli za nebe, nebo za peklo, a nebo je někde mezi?
Nevěděl.
Ale co věděl, bylo že je Jenny na ostrově. Takže kdyby poslal vzkaz... okamžitě z kapsy vytáhl tužku. Olgu poprosil o napůl užmoulaný papír, a začal psát.

Milá Jenny,
Usmál se. Nechtěl začínat takhle formálně, ale nezačínat takhle mu přišlo nezvořilé.

Doufám že dostaneš tento vzkaz. Vím že je špatné posílat vzkaz v láhvi, ale jiný způsob jsme nenašli.
Jack si odkašlal, teď toho chtěl zjistit co nejvíc. Ale na druhou stranu, nechtěl Jenny dělat starosti. Myšlenky se mu hrnuli, a on je všechny zapisoval, a přitom škrtal. Nakonec to dopadlo přesně takhle :


Jak se jmenuje ten orel? A jak se máš ty? Mohla bys... já vím že je to moje chyba, jenom... víš...
Napadlo mě třeba, jestli se neproměňuje člověka, ale to je asi pitomost, i když...
teď mi něco došlo... neproměňuje se... asi to prověřím...
Zdravím, Jack
Poposedla jsem si. Paul nebyl špatný ne, on byl... strašně milý. Sbíralyijsme mušle, na pláži. Našla jsem jednu nádhernou perleťovou. A hned si jí nechala. Docela mě to bavilo. Ne, to nebylo to správné slovo. Strašně mě to bavilo. Možná proto, jsem si na nic nestěžovala. Zavedl mě až na konec lesa, vypadal hrůzostrašně, ale po boku mořského orla jsem si připadala neuvěřitelně bezpečně, nemluvě o tom, že v lidské podobě, taky nebyl zrovna malý.
Ne. I jako člověk byl docela velký.
Povzdechla jsem si, když jsem uviděla přilétat malého kolibříka. Byl tak malý, jako motýlek. Nastavila jsem dlaň. Byl krásně teploučký.
V puse něco měl. Pohlédla jsem na to z větší blízkosti, a vydechla jsem překvapením, úlevou a radostí. Byl to dopis od Jacka.

---------------------------------------------

Doufám že se vám kapitola líbila.

Loučí se
váš
yellow-dog










* pozn.autorky: Tento ostrov doopravdy existuje.

Anděl - 11. kapitola, Vlk

28. února 2011 v 21:00 | yellow-dog
Ahojky :). Když jsem se sem naposledy přihlásila (což bylo chvilku potom, co proběhly změny na celém blog.cz) docela jsem se lekla. Menu s tučným písmem se mi nezobrazovalo, ať jsem se snažila jak chtěla. Ale už jsem si na to docela i zvykla :).
Takže teď píšu 11. kapitolu mého anděla. Strašně se snažím nějak ho dodělat, ale nechci ho usekávat, takže čekejte alespoň na nejmíň dvacet nových kapitol, při mé délce :D.
Snažím se dokázat, že z krabice je možné udělat knížku, a zatím se mi to moc nedaří. No nic.
Tady je 11. kapitola slíbeného anděla :)


----------------------------------------------------------------
11. kapitola

Nějakým záhadným způsobem se nám podařilo dostat přes tu bublinu, co měla být past.
Byli jsme venku. Konečně. Radostně jsem se podívala na Jacka, na Olgu, a na našeho nového společníka. Veselého Hlupáčka, kterému se teď taktně říkalo jenom Hlu. Hlu ještě pořád jedl svůj úplatek, který dostal od Olgy. Zubil se na ní, ale viděla jsem mu na tvářích strach a obavy. Věděla jsem čeho se bojí. Ďábel už možná zjistil že ho někdo zradil. A s určitostí už zjistil kdo to byl. Zlo neodpouští, zlo se vždy jen mstí.
Přesto vypadal docela vesele. Hopkal, a smál se. Dokonce asi minutu dělal pro potěšení Olgy skutečného čerta. Napřímil se před Olgu, podíval se jí vážně do tváře, a zablebtal ,,Ble, ble,ble." Strhl se hlasitý smích, a bouřlivý potlesk od nás všech. Hlu byl prostě úžasný.
Olga vypadala nevyčerpaně, pořád mě překvapovalo jak je energická. Poslední dobou se střídavě zkoumavě dívala na mě, a potom hned na Jacka. Ale když viděla, že ji vidím, vždycky pohlédla stranou. Prožili jsme docela šťastný den, dokonce s velmi dobrou večeří. Hlu nám dal vajíčka, k opékání. Neřekl nám, jak k nim přišel, ale já jsem ho tajně sledovala. Nedělal žádnou tajnou misi, ani nezastřelil ptáčka, co seděl na hnízdě. Ohlédl se, jestli ho nikdo nevidí, a pak si udělal rukama rohy, a udělal :,,Ble,ble,ble." Pak začal srandovně hopkat, a skákat. Pták se začal smát°, a to tak strašně moc až vypadl z hnízda. Popadal se za břicho a nemohl přestat. Potom když viděl, kdo mu právě sebral jeho potomstvo. Letěl k táboráku, aby si to s Hlupáčkem vyřídil. Ještě jsem nikdy nikoho neviděla tak smrtelně bledého. Pak jsem se zase začala smát já, Jack a Olga. Protože jsme slyšeli škrábání, a štěbetání které znělo tak nějak... sprostě. Potom jsme jenom viděly nakrknutého ptáčka, co důstojně odkráčel, a zmrzačeného Hlupa který si třel škrábance. Příště si pořádně rozmyslí, než někomu bude krást vejce z hnízda. Ale jeho oběť stála za to. Ta vajíčka byla výborná.
Ráno ale bylo mrazivé, a nepřátelské. Byli jsme na poli, které hrozivě šeptalo. Nerozumněli jsme mu, ale o to víc nás to děsilo. Nad námi se stahovala hustrá mračna. Myslela jsem si, že se snad proti nám někdo spiknul. Začalo sněžit, uprostřed léta. To rozhodně nebylo normální. Že by se proti nám spykla i nebesa? S hrůzou jsem si uvědomila že je to možné. Teď naší výpravu neměli příliš v lásce. Začalo sněžit, ledové krystalky mi dopadaly na mojí doposud teplou kůži. Jack byl nervózní, a starostlivě mi poklepával po rameni. Už jsme měli jenom dva dny - a potom. A potom... co potom? Co se stane potom? Nevěděla jsem to. Jack se s největší pravděpodobností vrátí do nebe a já... a já... se vrátím do normálního života normálních lidí? Nebo se mi otevře srdce, a já obětuju duši? Umřu? Proč já?
Na všechny tyhle otázky jsem toužila znát odpověď. Nebylo ale komu bych je položila. Nevím jestli by Jack chtěl a nebo dokázal odpovědět. Nejspíš by odpovědět nechtěl.
Něco mě vytrhlo z mých ponurých úvah. Zem se začala třást. Nejdřív nepatrně, a potom jako při pořádném zemětřesení. Jack mě na poslední chvíli uchránil před stromem, pod kterým jsem ležela, a který o zlomek vteřiny později dunivě padl na pole. Chytila jsem Olgu za ruku, a Jack chytil za ruku mě. Olga zase držela Hlupa. Zem se začala rozdělovat, peklo asi začínalo být netrpělivé, a chtělo všechno co mělo podle sebe právo dostat. Nás, Hlupa, všechno. Zem se začala rozdělovat, jako v nějakém strašném americkém filmu. Tady to ale bylo doopravdy. Chytila jsem se Jacka pevněji, ale on se mě vysmekl. Byla jsem v pasti, země se kolem mě začínala propadat. Cítila jsem své zoufalství. Ještě před pár minutami byl úžasný klid, a teď... jako bych se propadla do nějaké strašlivé noční můry. Jack se mi úplně vysmekl, už neměl sílu mě držet. Země se kolem mě začala propadat. Skončila jsem na malém ostrůvku vytvořeném z ledu. Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel, jako bych měla v puse led - nemohla jsem vydat ani hlásku. Jack si pro mě chtěl přiletět, ale jakmile přeletěl jenom půl milimetru propasti, odrazil se. Málem se vrhnul do jámy, Olga ho naposlední chvíli naštěstí chytila.
Byla jsem sama.
Chytila jsem se pevně okraje jámy. Takže já tady budu a umřu takhle. No tak to je báječné.
Prochladala jsem, cítila jsem to v kostech. Mé rudé vlasy vypadali na chladném ledu jako oheň co se ještě brání. Mé modré oči pomalu začínaly pohasínat. Tušila jsem že je to konec. Instinktivně jsem zaťala prsty do pěstí. To prostě nebylo fér. Nezavřela jsem oči. Pokud jsem tady měla umřít, chtěla jsem se smát smrti přímo do tváře. Já budu bojovat až do úplného konce.
Já se smrti nebojím.
Viděla jsem Jacka. Byl smutný, a co víc byl zničený. To bylo zvláštní.
Umírala jsem. Chtěla jsem se okamžitě vrhnout smrti do náruče. Nebála jsem se jí. Nebo jeho?
Měl pro mě připravený meč, a ne kosu. Pocta ušklíbla jsem se, ale jenom v mé hlavě, protože můj obličej byl už tak zmrzlý, že se ani ušklíbnout nedokázal. Najednou se smrt rozmazala. Něco mě uchopilo. Mé rudé vlasy se svezly kolem zakrvácených drápů, které mě někam nesly. Zachránily mě.
Jsem živá. Viděla jsem, jak se Jack rozletěl za mnou. Ale Olga ho zachytila, takže jenom vztekle zasyčel, a nevznesl se.
Mé modré oči se obrátily do tváře orlovi, jenž mě rychle unášel. Podívala jsem se mu do očí. Nebyly to oči zvířete. Byly to oči člověka.
Uchopila jsem jeho obrovský dráp pevněji, a přemýšlela o dalších dobrodružstvých, jež mě ještě čekají.
Bude na konci z nich smrt? Nedokázala jsem odpovědět. Možná ano. Ale už jsem se jí neděsila. Usmála jsem se na toho obrovitého orla, co mě pomalu unášel směrem od Jacka. Letěli jsme přes moře, a přistáli jsme na velmi vzdáleném ostrůvku. Položil mě jemně na zem, a opatrně do mě dloubnul. Potom odkráčel do lesa. Z lesa se na mě už jen usmíval černovlasý hnědooký kluk, s krátkými vlasy, v plážovém oblečení. V ruce držel loďku.
Usmála jsem se pro sebe. Tohle dobrodružství bylo čím dál šílenější.

-------------------------------------------------------------
Doufám že se vám kapitola líbila. Varovala jsem vás, že to bude tak nějak román :D. No co musím zkoušet nové žánry, a nechci psát o letních láskách, nějaký nafoukaný blbý holky.
Mám pocit že chci do tohohle příběhu zatáhnout všechny žánry :).
Teda pokud je to vůbec možné ;).

Pokud se najde nějaký dobrodinec, a zkontroluje mi to, tak budu ráda. Ocením také jakoukoliv kritiku, jenom na mě něbuďte moc přísní :D.
Asi si to nechám dát do Wordu, aby mi to našlo chyby :)

tak zatím ahoj
váš
momentálně rozepsaný
yellow-dog










° pozn.autorky.: Pokud se tedy pták umí smát. Pokud ne, tak je do tohoto příběhu zapleteno i něco z bajek.




Anděl - 10. kapitola, Hlu

19. února 2011 v 20:13 | yellow-dog
Ahojky. Po hodně dlouhé době se zase hlásím s článkem. Četla jsem na srdci blogu, že prý AK prodělá změny. A když jsem si to přečetla, bojím se že neprojdu.
Záleží na tom, jak moc přísní budou. Nemám tu ani jeden cizí obrázek, a to ani se zdrojem. Všechno autorské... ale. Ale. Nevím.
Zase prodělávám nějakou mánii, a jak už to u mě bývá, tak doslova. Propadla jsem kouzlu pánu prstenů, potom co jsem shlídla film.
Jsem odhodlaná přečíst všechny tři knížky. Hobita už jsem přečetla dávno, teď zbývá jenom Silmarilion, a tři páni prstenů :).
Potom jsem hned šla kouknout na Romea a Julii, takže teď mám mánie dvě :D. Už čtu podruhé Romea a Julii, je napsaná ve scénáři, ale mě to nevadí. Líbí se mi ten příběh. Je smutný, ale líbí se mi.
Řekla jsem tátovi omylem ,,Nechť." a mám pocit že to jsou teprve začátky :D.
Na malování je bez Páťi smutno. I když mě malování baví, je to tam bez ní takový šedivý. Učitelka mě přivítala slovy ,,Ahoj filmová hvězdo." Vykulila jsem na ní oči, a přemítala jestli si ze mě dělá srandu, a nebo ne. Když jsem minutu nepromluvila, a stále na ní nechápavě zírala, vysvětlila mi, že mě viděla v televizi.
V tu chvíli mi oči div nevypadly z důlků.
Prý na nějakým kanále co mají předplacený, jsem tam dělala animace.
Takže pokud jste viděly nějakou hnědovlasou holku s ofinou, co se jí třásly ruce, a bylo na ní vidět jak je nervózní, mezi 5letejma dětma,- dejte mi vědět :).
Bylo to hrozný, protože jsem byla přesně tak vysoká jako ti instruktoři.
Zvláštní... předtím na mých předešlých blogách, většinou plných ukradených obrázků, jsem žádné myšlenky nepsala, a teď nemůžu a nemůžu přestat.
Takže už končím...



------------------------------------------
10. kapitola

Seděla jsem vedle něj, a zpříma na něj koukala.
Bylo zvláštní jak byl krásný.
Jak byl andělsky krásný.
Už hodinu jsme bloudily lesem, a nemohli ven. Byli jsme v pasti. Měl nás tu jako na dlani.
Pořád jsem se sama sebe ptala, proč to všechno dělá. Dělá mu to radost? Chce více lidí přivést do pekla? A když ano, tak proboha proč? Proč to všechno dělá?
Olga mezitím objevila v kapse balení gumových medvídků, co jako zázrakem přežili vodu, a nerozmočili se. Teď nám je horlivě vnucovala.
,,Měli by ste je sníst, vypadáte vyzáble." Řekla nám, a sama si jich nabrala plnou dlaň.
Přemýšlela jsem, jak se odsud dostat. Vždy se přece najde řešení, ať už je jakkoli obtížné.
Podívala jsem se na nejbližší strom, a řešení se jako zázrakem opravdu našlo.
Zkoumavě jsem se podívala na Jacka, a potom na nebe. Zdálo se že mě vůbec nechápe. Já zase nechápala, proč mě to nenapadlo dřív.
,,Jacku..." Odmlčela jsem se. Přece jenom je tu možnost, že by nesouhlasil. ,,Víš...jsi anděl." Zkoumavě si mě prohlédl. ,,To jsem." Přitakal. ,,A máš křídla." Tentokrát pochopil.
,,Ty si myslíš, že..." ,,Ta možnost by tu byla."
Ustoupila jsem, protože se mu začalo trhat triko. Najednou se všechno semlelo dost rychle, jeho křídla se rozepnula do deseti metrů, a zasáhla někoho, kdo nás bezpochyby sledoval.
Rychle jsme k němu běželi. Byl to čert.
Ne ten stupidní, s malými rohy, co říká ,,Ble, ble,ble." Tenhle byl v civilu, a žádné rohy neměl.
Jenom dva malé výběžky na hlavě. Byl převlečený jako fotograf, ale MY jsme mu to nespolkli.
Vypadal dost vystrašeně, a až přehnaně se začal usmívat. Právě začal předstírat nadšeného turistu.
Začal si nás fotit, aranžovat, a vyptával se nás, kde jsou nejlepší turistické trasy.
Pomalu mě to přestávalo bavit.
,,Když se tu tolik vyznáš..." Řekl ledově Jack. ,,...mohl by jsi nám ukázat cestu ven z tohoto lesa. Už čtyři hodiny totiž bloudíme dokola." Turista - čert to vzdal.
,,Nejsem turista." Řekl smutně. ,,My taky ne, koneckonců jaký nebohý turista by mohl skončit v takové pasti jako jsme my. Kdo tě poslal nás špehovat? On? Nebo nědo jiný? Řekni!"
,,Někdo jiný." Zamumlal. Od té chvíle jsem mu nevěřila ani slovo.
,,Vyvedeš nás." To nebyla otázka. Jack to řekl jako hotovou věc. Bylo cítit ve vzduchu napětí.
Poprvé za celou dobu se ozvala Olga. ,,Vyvedeš nás, a já ti za to dám zbytek mých gumových medvídků." Usmála se na něj svým bezzubým úsměvem, který jsme všichni tolik zbožňovali, a nabídla mu.
Usmál se. Olga právě objevila dalšího nadšence, do tolik námi zavrhovaných sladkostí. Bylo rozhodnuto. Ten čert nás vyvede.



,,Pane zradil!"
,,Kdo? Zpomal."
,,Hlupáček° pane, zradil nás,
,,Kdy, a kde?"
,,V lese pane, ta paní Olga, ho asi uplatila."
,,Čím?"
,,Gumovými medvídky pane."
Ďábel si povzdechl. Čeho se v tom šíleném světě ještě nedožije...



Dorazily jsme k jakési studně. Náš průvodce se zastavil. ,,Přes tu musíme projít." ,,Je tu most." Rýpla jsem si do něj. ,,To bude skutečně velmi obtížné." Zasmáli jsme se.
,,Ten most je jenom přelud, a tý řece se říka beznadějná. Mluví jenom ve verších. Může odtéct, stačí jí odpovědět na všechny otázky. Ale taky ve verších.
Jiná cesta není, a tohle bude hodně obtížné." Vrhl na mě významný pohled, a já jsem se začervenala. Přece jenom to zas až tak velký hlupáček nebyl.
Začal něco říkat, a já pořádně nastražila uši.

,,Řeko beznaděje,
voláme tě,
probuď se, a promluv s námi,
máme velké naděje,
potřebujeme přes tebe najít cestu,
k dalekému lesu,
co za tebou se skrývá,
a ty vodo živá,
nám můžeš pomoci."

Řeka tíchým šuměním odpověděla :

,,Ty Hlupáčku, jenž probouzíš mě z spánku,
máš už svůj život na kahánku,
já řeka beznaděj umím být krutá,
ve mě naděje se neskýtá,
to už vlastně poznáš z názvu Hlupáčku,
nenacházím důvody,
proč převést vás přes řeku,
nedělejte podvody,
nesnažte se k útěku."

Hlu odpověděl :

,,Ty řeko beznaděj,
musíš nám pomoci,
vzadu za tebou je východ pomoci,
musíš nám pomáhat,
najít cestu,
musíš nám rozdávat,
štěstí, a lesu,
v nějž sama se ocitáš,
Ty řeko beznaděj,
uhni nám z cesty,
a nemluv v hádankách,
nedělej testy."

a řeka tiše odpověděla :

,,Musíte zodpovědět mi,
jedinou otázku,
potom vás nechám jít,
na tu vaší procházku,
kdo sem poslal vás?
Odpovědět musíte,
a pokud nevíte,
nezkoušejte projít mnou,
tou řekou bezednou."

Hlu odpověděl :

,,Mě poslal můj pán,
ďábel strašlivý,
nevyšel mu plán,
ba ani na chvíli,
je poslala láska, naděje a štěstí,
a oni si tímto lesem cestu klestí.
Prosím pusť nás,
řeko strašlivá,
a nebuď takový,
hrozný protiva."


Řeka nás nakonec pustila. A my jsme se konečně dali dál. Vzkůru k dalším dobrodružstvím.

---------------------------------------------------------------------------------------



°pozn.autorky.: Hlupáček není nadávka, ale v tomto případě skutečně jeho jméno. Neměli křestní jméno jako Jan, ale postě Bezočko, Bezrůžěk, Zlobivík atd.
Hlupáček neptatřilo zrovna k oblíbeným jménům. Dávali ho jenom rodiče, co si mysleli, že jejich syn je doslova : Hlupáček.


------------------------------------------------------


Doufám že se vám kapitola líbila. Pokud někde uvidíte překlep, nebo pravopisnou chybu, prosím pište do komentářů.
Na mě ta kapitola byla až nezvykle dlouhá :).
Ale snad se líbila.



loučím se
váš
yellow-dog

Anděl - 9. kapitola

31. prosince 2010 v 10:37 | yellow-dog
Ahojky. Strašně se omlouvám, že jsem tu nebyla na vánoční svátky, a píšu tento článek až poslední den v roce. Poslední dobou pořád jen čtu a kreslím. Táta mi doporučil šťastného prince, a tak jsem teď střídavě smutná a veselá, podle toho jakou čtu zrovna pohádku. Doufám že mi to naše učitelka na češtinu uzná jako pohádku. Nebo se budu muset vrátit k Popelce :D. I když to by ani tolik nevadilo.
Malířský stojan jsem dostala dodatečně 26. prosince, když jsem slavila druhé vánoce u babičky. Musím se přiznat, že jsem nejdřív vůbec netušila o co jde, protože malířský stojan tam bylo napsáno v němčině. Kterou se nově učím tři měsíce, a neumím ani německy říct, že neumím německy. Natož abych to napsala :D.
Taky jsem se (na mě velmi statečně :D) rozhodla že se dokopu k tomu abych se snažila naučit a udělat animaci. Myslím že v mém případě to bude znamenat, že zase něco neuvěřitelně zpackám :D. Ale co.
Takže tady je konečně devátá kapitola Anděla :) :


--------------------------------------

9. kapitola

Jack seděl na kameni. Zlost ale i stud mu dělaly teď největší starosti. Kde je teď Jenny?
Promnul si svoje ospalé oči, ještě teď plné slz. A schoval si tvář do dlaní. Nechtěl aby někdo viděl plakat Anděla.


Seděla jsem vedle Olgy a ustavičně plakala. Ona jenom podávala další a další kapesníky. Pořád jsem nad tím přemýšlela, a pořád doufala, že mi ten hrozný ďábel lhal. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím mi to přišlo absurdnější. Všechno zapadalo. Všechno.
Podívala jsem se zkoumavě na Olgu. To plavání jí hodně zmohlo. Byla strašně slabá. Už skoro dva dny nic nejedla. Neměla na nic chuť. Dělala jsem si o ní starosti. Když postřehla že se dívám na ní, tak se na mě povzbudivě usmála, pravíc : ,,Ále... tak už ti není do pláče?" Usmála jsem se. ,,Už ne. Jestli je pravda to co říkal ďábel tak jsem mu hrozně ublížila. A jestli není... tak jsem mu zase hrozně ukřivdila." Olga teď vypadala vážně. ,,Jenny tohle právě chtěl. Když jste každý sám, tak jste hrozně snadná kořist, ale když jste spolu... když jste spolu tak dokážete všechno." Podívala jsem se na ní, a zapoměla jsem před tím zarýt mou naději v hlase a v očích když jsem pravila : ,,Takže myslíš že kdybych se za ním vypravila, odpustil by mi?" ,,Určitě." Najednou mě Olga objala. Asi ale věděla že toužím po obětí někoho jiného. Někoho koho se právě vypravíme hledat.

Jack se rozhodl. Musí jí najít, a to za každou cenu. Jenny byla to nejcenější co v životě kdy měl, a teď mu i ona utekla. Miloval jí. Musel jí najít.

Vyrazila jsem. Už jsme šli tři hodiny a pořád jenom les, les, a les. Zdálo se mi, jako by někdo nechtěl abyjsme z toho lesa někdy vyšli. Rychle jsem tu myšlenku ale zahnala, protože v tom případě by bylo jasné kdo za tím stojí. Podívala jsem se doprava, přišlo mi to tu nějaké povědomé, tady jsme přece před hodinou šli, nebo ne? Podívala jsem se na Olgu. Vypadala že si toho všimla taky. Najednou mě něco napadlo, a tak jí řekla : ,,Echm... Olgo, tady už jsme jednou byly, chodíme pořád dokola. Zkusme jít tedy pořád rovně, a jesti budeme zase pod tímlhe blbým stromem, tak jsme v pasti a má v tom prsty ON. Takže jdeme ano?" ,,Si piš." ,,Tak jdem." Pořád rovně pořád rovně, pořád rovně... došli jsme ke kraji lesa, byl tam takový průhledný pás. Když jsme jím prošli, ocitli jsme se zase na začátku lesa. Super. Byli jsme v pasti.

Jack uviděl les, a opatrně vešel dovnitř. Ten les byl nějakáý podivně veliký, a navíc se ozývalo z uprostřed lesa volání o pomoc. Ten hlas znal. ,,Jenny!" A prošel stříbrnou oponou, čímž sám vlítl přímo do pasti.  O pů hodiny později narazil na Jenny. Jakmile se oba potkali, tak jako by na místě zkameněli. Stáli taklhe asi pět minut a pak se najednou objali. Bylo to nádherné.
Takže zase mír...


---------------------------------------------------

Strašně moc se omlouvám za pravopisné chyby. Nekontroluju to, a navíc mi do uší řvou písničky všeho druhu. Doufám že se vám tato kapitola alespoň trochu líbila. Nic moc to není to vím ale... no...
snažila sem se.

Takže... HEZKÉHO SILVESTRA A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK vám přeje


váš
yellow-dog
(se kterým se uvidíte asi až po novém roce :))

Anděl - 8. kapitola

12. prosince 2010 v 16:23 | yellow-dog
Ahojky. Moc velký ohlas minulá kapitola Anděla nevyvovala. Jediný, kdo rozhodl o tom, jestli Olga bude žít, jsem byla já. Hlasovala jsem pro to, aby ještě žila. Přece jenom je to tak lepší.
Stejně bych jí nenechala zemřít. Ne... Olgu mám na to moc ráda. Stačilo mi to, jak mě sebralo, když umřela Kate Blacková. Z té skutečnosti, se snažím... zabíjet mé postavy co možná nejméně.
Za boha nemůžu najít ani pět důvodů, proč píšu tenhle článek.
Možná proto, že mě bolí břicho, a potřebuju se z toho vypsat.
Možná taky proto, že chci dokončit Anděla, a pokračovat v měsíční princezně. Další důvody nejsem schopná najít. Vidíte, nejsou ani tři.
Pracuju na animaci, kterou dělám už asi dva týdny. Ti co mě znají, už jistě uhodli.
Ano, je kreslená... i když vlastně i malovaná. Nejdřív nakreslena černou propiskou, a potom už klasicky vybarvená vodovkama.
Vidím, že už se zase rozepisuju, ale nevadí mi to.
Dnes mi to nevadí.
Zase jsem byla v knihovně. Další plenění knihovny... ano. Objevila jsem tam knížku Nekonečný příběh. Byla schovaná úplně dole, pod regálem, ale já jí stejně objevila.
Takže teď jí večer před spaním hltám, s lampičkou u postele.
Asi už vás trápit nebudu.
Nyní... :



-----------------------------------


Když utíkáte, a nevíte před čím, tak utíkáte velmi dlouho. Ale snažit se utéct před světem není dobré.
Stejně vás tak jako tak... dohoní.

Seděla jsem pod stromem. Přesně po měsíci běhání jsem se zastavila. Moje rudé vlasy byly strašně moc rozcuchané, a byla jsem strašně špinavá. Jack byl kdovíkde, a já byla hladová a sama. Dokonce se mi po něm stýskalo.
Vlastně se mi stýskalo po všem.
Po tom, jak se na mě Olga zubila, po tom, jak jsem byla s Jackem... dokonce i po mé staré škole s paní učitelkou Hiou, která rozsedla pět žáků.
Stýskalo se mi po mém starém životě.
Ale teď jsem začínala život nový... sice horší ale...stejně...
,,Ahoj! Sem tě hledala... ani nevíš jak dlouho sem tě hledala..." Oči se mi rozzářily.
Ihned jsem pochopila o koho jde. Takový hlas mohl mít jenom jeden člověk.
,,Olgo!" Rpozkřičela jsem se, a radost v mém hlasu, asi vycítila i ona protože ironicky dodala : ,,Sem ti chyběla co?" Rozeběhla jsem se k ní. Málem jsem jí porazila na zem. Tak velikou jsem měla radost.
Byla ještě mokrá. Asi byla u toho rákosu. Rozesmála jsem se.Ona se začala taky smát. Smály jsme se asi hodinu, když si něčeho všimla; Jack tu nebyl. ,,Kde je Jack?" Zeptala se starostlivě. Do očích se mi znovu vlily slzy. Na všechno jsem si teď vzpoměla. ,,Šššššš...." Snažila se mě uklidnit Olga.
,,Dal ti kopačky?" Zeptala se tiše. ,,Ne." ,,Tak ti nějak ublížil?" ,,Ano... to ano." ,,A jak?" ,,Využil mě. Jenom mě využil. A od koho jsem se to dozvěděla? Od ďábla. Od něj ne. Je tak strašně... dokonalý.... nehodily jsme se k sobě."
Obě jsme zmlkli. Obě jsme věděli že jsme se k sobě hodily.
,,Zapomeň na něj... nestojí za to, aby jsi pro něj uronila jedinou slzu." Usmála se na mě tehdy Olga. A potom jenom tiše dodala : ,,Holomek."
Smutně jsem se rozesmála.
Nestál za to. Ale toho hlásku jsem se nezbavila nikdy... jak já ten hlásek nenáviděla.
Využil tě... jsi sama...jenom s tou... s tou... stařenou... co je tak slabá... a,..stejně umře... jsi nula... jsi sama... jsi nedůležitá... jsi neužitečná... zmiz už konečně z tohohle světa... a neotravuj Jacka... který je o tolik lepší než ty... o tolik hezčí... o tolik zkušenější... o tolik lepší než ty... jsi přece nula...
Položila jsem svojí hlavu, na Olgi rameno. Zavřela jsem oči, cítila jsem jenom, jak mě hladí po rameni... jak mě uklidňuje. A pak... jsem usnula.


V mém snu jsem byla v poušti. Sama v poušti. Chtěla jsem vodu, a ode mě asi dvacet metrů byla studna. Chtěla jsem tam dojít, ale asi dvacet centimetrů od studny, jsem se nemohla pohnout dál. Natahovala jsem ruce jak jsem mohla, ale stejně jsem nedostala ani kapku vody. Vysychalo mi v krku, tak usilovně jsem se snažila... a pro nic za nic. Najednou jsem za sebou uslyšela ledový, nepřátelský hlas.
,,Ahoj Jenny." Řekl nepřátelsky Jack. Žadonivě jsem se na něj podívala. To vedro mě mučilo.
,,Jacku mohl bys..." ,,Ale jistěže." Natáhla jsem ruku, a ponořila jí. Voda ale byla až hluboko dole.
,,Nemáme vědro?" ,,Ne." Naklonila jsem se nad studnu, to vedro mě mučilo. A jak jsem se tak nakláněla nad studnou, tak mě Jack strčil, a já přepadla. Hrůzou jsem křičela a padala a padala. A on se smál. Tím jeho zvonivým smíchem. A křičel jenom za mnou : ,,Tak onečně dostaneš tu svojí vodu, co?" Podívala jsem se mu do očí. To nebyl Jack. Jack by tohle nikdy neudělal. Byl to ďábel.
Ještě pořád jsem padala jen vzduchem, až za pět minut jsem dopadla do vody, tvrdé jako beton.
Padala jsem a padala, už jsem se několikrát napila vody... a pak... když už jsem se měla naposledy nadechnout... jsem se probudila.

Olga mě poklepávala po rameni, a starostlivě se po mě dívala. ,,V pohodě?" Zeptala se. ,,Ano."
,,Noční můra viď?" Podívala se na mě. ,,Ano." Oddechla jsem si. ,,Jenom noční můra." Olga ale jakoby zvážněla.
Snaží se ti dostat do mysly Jenny... ďábel. A jak je vidno, daří se mu to." ,,Ovládá mojí mysl?" Zeptala jsem se značnou panikou v hlase. ,,Zatím ne, ale možná se ti tam dostane pokud se nebudeš bránit. Jack tě má rád Jenny. Nikdy by ti neublížil." Podívala jsem se jí do očí. Mluvila pravdu.
Jack mě má rad.

......................................................................................

Všmli jste si... že používám... nějak moc:....?
Ano, budu se muset poučit.
:D.


Tak se loučím
váš
yellow-dog

Anděl - 7. kapitola - pravda, život a smrt

7. prosince 2010 v 19:20 | yellow-dog
Ahojky. Ano tentokrát se odhodlávám ZNOVU napsat další kapitolu Anděla. Bude smutná, a její konec... bude nanejvýš podivný. Ale snad se vám stejně zalíbí.
... :


------------------------------------------------------

Měla jsem Olgu docela ráda, ale někdy mě vyloženě štvala. Jako ten večer, co jsem jí sdělila, že odcházíme. Radostně na mě pohlédla, a začala si balit kufry.
Nakonec to byl Jack, kdo jí trochu nemotorně vysvětlil, že jedeme jenom my dva, a ona ne.
Výraz v jejích očích, mě asi bude provázet do konce mého života. Bylo to něco mezi zlostí, sebelitování, a urážky.
Chvíli jsem se styděla, ale hned potom, už jsme museli vyrazit.
Šli jsme dlouho, asi 4 hodiny, když jsme konečně zastavili.
,,Kam to jdeme?" Zeptala jsem se hodně opatrně. ,,Uvidíš." Odpověděl mi. ,,A kdy?" Začala jsem ho znovu otravovat po chvilce. On si jenom povzdechl. Mě asi jenom tak odbít nemůže.
,,Řeknu ti, to... slibuju."
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme uprostřed louky, pod malým osiřelým stromkem.
Podíval se mi do očí, a já jemu taky. Nakloněli jsme se k sobě a...
,,Tak tady ste!" Úplně jsem se lekla. Vyskočila jsem, a dívala jsem se rovnou do bezzubého úsměvu.
Olga. Co ta tady...
,,Sem vás hledala vuž od tý doby, co ste odjeli. Sem si řikala; Kam by asi tak mohli jít? No a pak mě to trklo. Za chvilinku dorazej další. Vuž se na vás moc těšej."
Jack zpozorněl. ,,Další? Jak jako další?!" ,,No přece bezzubá Lída, Bezrukej John, Beznohej Kuhák* a šílená Ema."
Jack nabral tmavě zelenou barvu. Chvilkama dokonce fialověl.
,,To... to... je vtip! Že ano? Že je to vtip?!" Olga zbledla a začala koktat. ,,Jistě sem je nepřivedla, to dá rozum." Nuceně se zasmála, a Jack na ní zkoumavě pohlédl. Usmála se na něj.
Když se obrátil, uslyšela jsem ale zřetelné : ,,Blb."


Ďábel seděl na svém trůně. Poslední dobou se mu vůbec nic nedařilo.
To s tou Jenny se doopravdy moc nepovedlo. Chtěl se přece jenom zbavit toho prokletého Anděla, co mu pořád stojí v cestě. A navíc jí lže.
Ďáblovi se rozjasnila tvář. Ano lže jí, jak smutné... ale dalo by se to využít k tomu aby...
,,Sluho!" ,,Ano pane?" ,,Teleprort, a rychle!" ,,Jistě, přemístěn za 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1 áááá teď!
Vše kolem se roztočilo, a ďábel se opravdu přemístil.




Nevěděla jsem co se děje. Vše se seběhlo strašně rychle. Kde se vzal, tu se vzal, najednou vedle mě seděl ďábel, a chytil mě za mé jasně rudé vlasy. Cítila jsem, jak se vše kolem  roztočilo, a mě se někdo chytil. Buď Jack, ale ten byl moc daleko, nestihl by to, a nebo...
Sakra.
Najednou jsem seděl v lese, vlevo od mé ruky bylo černé jezero a pravo od mé ruky byl... ďábel.
Kruci.
Podívala jsem se na nedaleký kámen, Olga se na mě jako vždy zubila, i když už ne tak vesele jako předtím. Teď se zubila pomstychtivě. Ještě pořád mu nejspíš neodpustila to moje rameno.
Pohlédl na ní. Jeho pohled se my ani trochu nelíbil. Teď už jsem ho nezajímala já, ale Olga. Pořád se díval na ní, pak na jezero, a pak na sebe. Pochopila jsem, co chce udělat. On se nestydí?
Nestydí. Zlo se přece nikdy nestydí.
Chtěla jsem, aby na ní pořád tak nezíral, a tak jsem ze sebe ustrašeně vykoktala : ,,Co zase chceš?!"
Dostala jsem od něj ale odpověď, jakou bych nikdy v životě nečekala.
,,Lhal ti, Jenny. Využil tě. Ty přece víš, kam celou tu dobu jdete, a nebo snad ne?" Nasadil nevinný výraz.
Zbledla jsem.
Vítězoslavně se usmál. ,,Ano Jenny... tak on ti to nepověděl, ale já ti to povím... potřebuješ přece jednou slyšet pravdu, a ne jenom ty jeho lži..."
Pořád jsem mlčela.
,,Tak tedy. Asi před pěti lety, jsem v nebi zboural jednu moc důležitou bránu. Byla to brána pro přijímání dobrých lidí do nebe. Jakmile jsem jí zboural, tak všichni, ať už hodní a nebo zlí, chodily do pekla. Samozřejmě se to nebi moc nezamlouvalo, a tak potají vybralo dívku, kterou označilo jako vyvolenou. Já jsem to ale samozřejmě zjistil, a tak jsem šel do nebe rozzuřen. Vypadla z nich dohoda, že až ta dívka vyroste, tak pošlou anděla, který bude předstírat citi k ní, aby jí přiměl otevřít bránu. Její duše je prý klíč. Jakmile se brána otevře, tak ta dívka zemře. Je mi to líto Jenny, ale jsi pouhá nula. Nestálas mu ani za to, aby ti řek pravdu." Ďábel se rozesmál.
Já stála jako opařená, a vlhavě mi štěbetal zlomyslný hlásek; jsi nula... nestálas mu ani za to, aby ti řekl pravdu... kdo tě má rád... kdo tě vlastně kdy měl rád?...jsi nula...obyčejná...využitelná...blbá...nula. Z očí mi vytryskly slzy, jako vodopád.
Ďábel se otočil směrem, kde byla Olga. ,,Ne." Zašeptala jsem potichu.
,,To neuděláš."
Pozvedl prst. Stařenka se ihned jako pírko zvedla do vzduchu, a její slabé vyzáblé tělíčko padlo přímo do té černé vody. Neměla jsem sílu, a tak jsem se snažila doplazit, až k rybníku.
Podívala jsem se do černého jezera. Viděla jsem třpytivé bílé vlasy, jak se tam mihotají.
Stihnu to, blesklo mi hlavou, a vymrštila jsem ruku do vody. Chytila se mě. Svitla ve mě slabá naděje, že je ještě naživu. Cítila jsem, jak se jí ztrácí síla, a mě se potily ruce. Voda na ní měla neuvěřitelný tlak, a tak se po pěti vteřinách pustila.
Už jsemjí ztratila z dohledu. Buď se utopila, a nebo se vhytila okraje a přežila. Podívala jsem se jak jezero bylo veliké. Ano, bylo dost veliké na to, aby se mohla i nadechnout. Třeba támhle v rákosí... tam by klidně mohla být.
,,Představení skončilo." Oznámil mě s úsměvem ďábel. ,,Můžeš se k němu vrátit." Tleskl rukou, a vše kolem se znovu roztočilo.
Najednou jsem seděla vedl bledého Jacka, vztáhl po mě ruku, ale já utekla. Začal utíkat za mnou, ale já byla rychlejší.
Zklamaní, smutní, a šílení lidé jsou vždycky rychlejší.


* Šílenému Kuhákovi se říka Kuhák proto že má jen jednu nohu a  kulhá. Olga aby ten výborný nápad nezapomněla, napsala si to jméno na papír, a pak ho hrdě ukázala Kuhákovi. Mírně jí upozornil, že jí tam chybí L a že místo Kulhák tam má jen ubohé Kuhák. Od té doby mu všichni říkají Kuhák.
Šíleně ho to vždycky vytočí.

Anděl - 6. kapitola, Olga

23. listopadu 2010 v 17:14 | yellow-dog
Ahojky. Slyšela jsem, od jedné osoby, že bych své povídky měla dělat líp. A to líp tak, že bych to sem tam oživila nějakým : A pAk Se LilLy MuCíQ pOdÍvAla Na pAna V.D.
Asi jsem vás dost vystrašila.
Ne. Doopravdy takhle psát nebudu, a TENTOKRÁT jsem pevně rozhodnutá.
Já snesu hodně, ale čeho je moc, toho je moc.
Ale si už vás musím nudit...
tak tedy :
---------------------------------------------------------
--------------------------------------------
-------------------------------------------------------



Podívala jsem se mu do očí.
Vysmíval se mi.
,,Ne vskutku jsme se dlouho neviděly, stýskalo se mi po tobě." Řekla jsem s hodně znatelnou ironií v hlase.
Zrudl. Tedy pokud je možné, aby ďábel zrudl.
,,Co chceš?" Zajímavé na tomto výkřiku bylo to, že se štěkavým přízvukem, jsme ho vykřikly s Jackem současně.
Na něj drzá budu. Pokud jste na někoho drzí, snažíte se maskovat strach a úctu, jenž k tomuto člověku cítíte.
Proto budu drzá.
Znovu jsem mu pohlédla do očí. Popošel směrem ke mě. Chůzi měl elegantní, a obličej taky, v saténovém obleku, vypadal přesně jako masový vrah.
Pohlédl mi do očí. Asi ucítil můj strach, chabě maskovaný mojí drzostí.
,,Co chcete?" Zašeptala jsem.
,,Dobře že se ptáš. Vlastně, proč bych to před tebou měl tajit. Máš jakousi... schopnost.
,,Schopnost?"
,,Ano, a ta schopnost se v našem světě velmi cení. Proto vlastně poslaly tohohle... padlého anděla, aby tě chránil. A potom... přivedl k nebeské bráně. Zatímco oni, se snaží dostat tě do bezpečí, a najít klíč k nebeské bráně, kterou jsem jim zamkl, a která může být otevřená jedině tebou, já se snažím tě najít, z poněkud jiného důvodu."
Odmlčel se.
,,Pokud bránu neotevřeš, do tří dnů, tak se tě nebe musí vzdát, a darovat tě peklu. A tam si tě milostivě převezmu já, a proměním tě, v mého nejchytřejšího a nejvěrnějšího služebníka. Musím tedy zabránit tomuhle... tomuhle... padlému andělovi, aby tě odvedl k nebeské bráně, a vzal tě do nebe."
Znovu se odmleč, a s úsměvem na rtech se podíval na Jacka.
Ten vypadal ještě bledší než jindy. Ruku měl zaťatou v pěst, a vypadal jako by, měl každou chvíli vybouchnout. Tento padlý anděl, nebyl až tak slabý, jak se ďábel domníval.
Věděla jsem co to znamená. A jenom jsem si zakryla oči, aby mě ta zář neoslepila.
Rozthlo se mu sako, které stálo skoro pět tisíc. A rozprostřely se mu obrovská zlato modro bílá křídla. Pořád měl obličej bledý, ale teď vypadal rozzuřeně. Vykřikl : ,,Tak pojď. Netroufneš si na padlého anděla?!"
,,Nejsem tak dětinský, abych ti odpovídal." Odpověděl mu s kamennou tváří ďábel.
Jack se rozesmál. Byl to rozzuřený smích.
,,Necháš mě a Jenny, v klidu odejít, a budeš RÁD že jsme tě ušetřily.
Ďábel zmlkl.
Teď začali být rozzuření oba dva.
,,Ty... ty..." Nemohl se vyžvejknout Jack.
Nemohla jsem na něj jen přihlížet, jak se cupujou na kousky. Přišlo mi až legrační, že mě ignorují, když se vlastně hádají kvůli mě. Jack se právě dozvěděl cíl cesty, a taky to, proč po nás ďábel jde. A ďábel... ten se rozzuří snadno.
,,OBA TOHO OKAMŽITĚ NECHÁTE!!!" Všechno ztichlo.
Pět minut nikdo nic neřekl.
,,Jdem." Řekl Jack, a hodil mě ruku kolem ramen.
Ďábel se ale tak snadno nevzdal.
Popadl sekeru, jenž byla zapíchnutá ve stromě, a hodil jí směrem k Jackovi.
Vím jak se všechno zpomalilo.
A já, řízená reflexem, jsem uvěřila že to dokážu.
Že dokážu zachránit Jacka.
Vběhla jsem před něj tak rychle, že nestačil zpozorovat co se děje.
Vykřikla jsem bolestí. Sekyra, se mi zarazila do ramene.
Tak strašně moc to bolelo... viděla jsem jenom, jak se ďábel tváří. Jakoby provedl něco strašného. A pak jsem ucítila, jak mě Jack popadl do náruče, a utíkal se mnou do nejbližší vesničky. A pak už jsem mohla vidět úplně.
V nemocnici, se na mě usmívala bezzubá sestřička. ,,Vím že jste si tohle nemohla udělat sama slečno Jenny." Usadila se vedle mě na lůžko.
,,Ten co vám to udělal, musel být pěkný prevít."
,,Ano, prevít on určitě je."
,,Váš manžel?"
,,Ne to rozhodně ne."
,,Tak kdo?"
,,Člověk kterého byjste si nepřála potkat paní sestřičko..."
,,Olga."
,,...Olgo."
,,Je zlí?"
,,Ano."
,,A vy jste ho dobře znala?"
,,Ano."
,,Ta řezná rána jue stršně moc hluboká. Muselo to hrozně moc bolet."
,,Ano, v tom máte pravdu."
,,Ale nebojte." Usmála se Olga.
,,Já a Jack se o tebe zatím postaráme. A potom... se určitě objeví, a omluví se ti. A pokud ne..." Paní se zlomyslně usmála."
,,Tak pozná Olgu z té horší stránky."
Podívala jsem se na ni. Muselo jí být alespoň přes osmdesát. Ruce zaťaté v pěst, a křenila se na mě svými bezzubými ústy.
 Najednou dovnitř vrazil Jack.
,,Promiňte paní Olgo, jestli vás nějak vyrušuju, tak ihned odejdu."
Paní Olga se usmála.
,,Ale ne, jen zůstaň tady s náma."
Jack si tedy přisedl.
Babička se ihned rozpovídala. Byla tak upovídaná, až nemohla dělat nic jiného, než mluvit a mluvit, ale nám to nevadilo.
,,Tuhle když u tebe byl Jack, jsem mu povídala : ,,Hele Jacku, ty vypadáš přesně jako Anděl. Máš modré oči, bílou tvář, jsi blonďák, a chováš se jako anděl." A víš, co mi na to vodpověděl von?"
,,No že se mejlim!"
Viděla jsem jak Jack zrudl, a radši se otočila jinam.
,,Ale aby se Olga mejlila, to nejde dohromady. Pořád jsem ještě nepřišla té záhádě na kloub."
Chvilinku mlčela, ale hned si na něco vzpomněla a mluvila dál.
,,První den, když jsi tu ležela, jsi trpěla strašnejma bolestma, a když jsem ti na to chtěla dát mojí vlastnoručně vyrobenou mastičku, tak mě doktor zastavil, a řek´ mi, že je to nebezpečný. Ale já na něj nedala. Stejně jsem tě tím pomazala, a hnedle jsi jako rybička co?"
Můj obličej začal mít fialovou barvu.
Olga asi něco vycítila a řekla : ,,Jak vidim, tak mě tu už nechcete co? Tak já du. Ale zase sem přijdu." Zlomyslně se na nás usmála.
Jakmile za ní zaklaply dveře, tak jsme se začaly smát.
Měla srdce ze zlata, to ano, ale upovídaná byla až běda.
Olga...

------------------------------------------------------------------------------------------------



Doufám že se vám alespoň drobet líbila :).



tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Anděl - 5.kapitola, Kuan a Luan

22. listopadu 2010 v 16:51 | yellow-dog
Ahojky. Na přání, jednoho z mých čtenářů, který se dožadoval abych už konečně pokračovala v Andělovi.
Takže tahle kapitola je věnovaná red-cat.
Na její přání...

-----------------------------------------------------------------------


-----------------------------------------------------------------------

Ďábel se usadil.
Měl výčitky svědomí.
Ale to bylo špatně. Ďábel by přece neměl mít výčitky svědomí, když svého sluhu nespravedlivě hodí do té nejhlubší jámy. To by to potom nebyl ďábel. Byl by to padavka.
Poposedl si.
Strašně ho to trápilo. Už od té doby, co ho tam nechal hodit. Nakazil se snad dobrem?
Možná se k němu nějaké dobro dostalo od té prokleté Jenny.
Kde se ta holka jenom schovává?
Ten v jámě povídal že je pod stromem v lese, ale tam nebyla.
A ten prokletý anděl... proč se musel ukázat, právě v ten nejnevhodnější okamžik?
Zase si poposedl.
Možná stačili utýct. Ale to by je někdo musel varovat. Někdo by je ZNOVU  musel zradit.
Ale kdo? Kdo by to jenom udělal? Tak maximálně šílenec který je zamilovaný.
Najednou si něco uvědomil.
Vykřikl.


Naštěstí mě varoval. O zlomek vteřiny, jsem se zahrabala do listí, a on předstíral, že je turista, co si fotí listí.
Nepoznali to.
Asi už hloupnou.
Vyhrabala jsem se z listí.
Usmál se na mě.
A já na něho.
Už začínala být pěkná kosa.
A venku byla noc. Ta nejtmavší noc, jakou jsem kdy zažila.
,,Musíme jít." Ozval se najednou.
,,Teď?!"
,,Ano."
,,Je hluboká noc."
,,Ano, to vidím."
,,Ale..."
,,Musíme jít, vsadím se, že se sem ještě vrátí."
Zvedla jsem se tedy a odkráčela s ním pustým lesem.
Šli jsme pomalu a potichu. Najednou jsem něco uslyšela.
Ano, vlčí vytí. Chytla jsem se ho, ale on nevypadal že by se bál. Bála jsem se jenom já.
To já byla ten strašpytel.
Ovinul mi ruku kolem ramen.
,,Bojíš se?"
,,Aaannoo!"
,,Je ti zima, mám deku."
Neptal se mě, prostě mi to oznámil. A když jsem roztřeseně protestovala, tak se jenom usmál.
Přehodil přeze mně deku.
Dlouho jsme šli mlčky.
Asi tři hodiny počítám.
Nakonec jsem hluboké ticho prolomila já.
,,Kdy už budeme na konci?!"
,,Už jenom chvilinku."
,,A jaký čas si představuješ pod pojmem "chvilinka"?"
,,Prostě chvilinka."
,,Je tu tma." Zaúpěla jsem zbaběle.
,,Ano já vím, Jenny."
Pak jsme šli tiše dál.
Najedou něco šustlo v křoví.
,,Slyšels to?"
,,A co?"
Zmateně jsem se podívala na všechny strany. Nic jsem neviděla. Jenom tmu.
,,Mám špatný pocit, měly bychom se vrátit."
,,Tam to není o nic bezpečnější než tady. Musíme jít dál."
Podívala jsem se na keř. Zase to tam nebezpečně zašustilo.
Zbaběle jsem se schovala za Jacka, a právě včas, abych se vyhla dýce, která ne náhodou letěla směrem k mé hlavě.
Jack se zamračil. Teď už vypadal že se bojí.
,,Jak se jmenujete?" Zeptali se nás z pod keře.
,,Nevíme."
,,Tak vy nevíte jak se jmenujete?!" Z keře se ozval smích.
,,Povíme vám to, až nám řeknete, kdo jste vy."
Vylezli. Podivná stvoření.
Malinká hlava, a obrovské svalnaté tělo. V ruce oba svíraly masivní kyje, které by klidně rozlouskli hlavu jako oříšek.
Hlavu měly porostlou trávou a mechem, a sem tam nějakou muchomůrkou.
Měly přihlouplé výrazy, a vypadaly až trošku legračně.
Na ruce měly kovem vyryto znamení zla, když jsem k nim přistoupila tak ucukli.
Vypadali oba vyjeveně, a trochu i vyděšeně.
,,Já jsem Kuan Hrozný."
,,A já Luad Kamenný."
Jack se při pohledu na ně usmál. Taková jména se k nim skutečně nehodila.
,,A kdo jste vy?"
,,Já jsem Jack, a tohle je..." Tázavě se na mě podíval, nevěděl jestli smí vyslovit mé jméno, přece jen to bylo hrozně nebezpečné, o těch lidech (?) jsme nevěděli absolutně nic. Ale rozhodla jsem se, že jim budu důvěřovat.
A jak jsem o pět minut později pochopila, rozhodla jsem se špatně.
,,Jenny." Dopověděl Jack.
Oba se na sebe podívali.
,,Jenny Snow? TA Jenny?"
Jack zbledl. Přece jenom je neznali, až tak dobře, aby jim mohli důvěřovat. Vypadali přihlouple, ale až TAK hloupí zase nebyly.
Objevil se jim u hlavy netopýr, poslali po něm tedy zprávu pro ďábla.
,,Náš pán bude mít rozhodně radost." Usmály se na Jenny.
,,Už dlouhou dobu tě hledá."
Jenom jsem se nepřítomně usmála. Tak TOMUHLE  jsem věřila.
Ale proč?
Proč mě sakra hledá?
A dozvím se to vůbec někdy?
Potom jsem si na něco vzpomněla.
Útočně jsem se podívala, na sekeru zabodnutou ve stromě.
,,Chtěli jste mě zabít!"
Viděla jsem jak zbledli.
Asi jsem vypadala doopravdy strašidelně.
Začali koktat.
,,Tt...to hoddil Kkuan, vvidděl jssem hho."
Kuan zbledl.
Jeho kamarád, se ukázal jako pěkný prevít.
Najednou velká kupa listí odletěla. Tak velký začal být vítr.
Zakryla jsem si oči.
Tedy jinak, on mi zakryl oči.
A objevil se ďábel.
,,Dlouho jsme se neviděly, Jenny Snow."

-------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------¨

Tato kapitola, se vskutku moc nepovedla. A vlastně se v ní ani moc nestalo.
Ale snad vás alespoň potěšilo, že jsem konečně něco přidala :D.
A pokus se vám líbila, tak poděkujte red-cat.
Bez ní bych se do toho nikdy sama nedokopala :D.





Zdravím
yellow-dog
který je nyní plně ponořený do Pottermánie

Anděl - 4. kapitola, morálka je podlomená

5. listopadu 2010 v 20:04 | yellow-dog
Ahojky. Po včerejším velmi podivém článku, vám sem dávám 4. kapitolu anděla. Chci vás jenom upozornit, že možná přibudou asi tak za týden za dva, linority, které jsou no...
no... prostě jsem poprvé v životě dělala linorit :D.
Doufám, že si alespoň, jeden věrný čtenář čte mé napůl šílené,  a hodně moc prapodivné články :D.

No nic.



4. kapitola

Ještě pořád jsme leželi v listí. Byla zima, a já byla zmrzlá na kost, ale nevadilo mi to. Vedle mě seděl on, nevypadal že by mu byla nějaká zima spíš... se třásl strachem.
,,Už mě zpátky nevezmou." Zašeptal.
,,Ale..."
,,Nesnaž se mě utěšit! Paul má dost velký vliv na to, aby ihned poslal anděli, které by nás odstranili."
,,To nemůžou."
,,Ale můžou."
,,Tyhleti můžou všechno."
,,To je nelidské."
,,Ano, nelidské to je, ale proč by andělé nemohli být nelidští? Nikdo přece není jenom dobrota sama, to dá přece rozum."
,,Ale..."
,,Jenny..." vzdychl a chytl mě za ruku. Koukal se mi do mých zelených očí.
,,Je to iluze... Jenny. Andělé nejsou tak dobří, jak si myslíš." Dívala jsem se mu do jeho modrých očí, a věděla jsem že mluví pravdu.
,,To není fér." Zašeptala jsem.
Potom mě přemohla únava. On nespal, ale poznal na mě, že bych si ráda schrupla, a nabídl mi, že roztáhne křídla, a ovine mě jima. Nejdřív mě to přišlo hloupé, ale pak, když jsem se rozklepala tak, až jsem nemohla ani mluvit. Mě přikryl svou bundou.
,,Dí, dí... dí... díky." Zakoktala jsem jenom, a radši se rychle snažila usnout.


Zlo sedělo na svém trůně.
Nemělo rádo svoje služebníky, jak už totiž jednou řeklo, tak je to skutečně "Parta blbců".
Klepalo si pomalu, na své koleno.
Když tu...
... ho někdo vyrušil.
,,Našli jsme jí pane, spí, je to velmi vhodná příležitost k tomu, abyjmse ihned zakročili, nebo..."
Začal ze sebe chrlit, napůl omámený služebník.
,,Zpomal, koho jste našli, a zakčočit k čemu?!"
,,Jenny pane, spí, takže si myslím že..."
,,Tvým úkolem nebylo myslet, protože v tom nejsi zrovna nejlepší." Srazilo ho na zem zlo.
,,Ale já, já..."
,,Ty nic, pošlu někoho jiného, ty jsi se ukázal jako velmi naschopný, půjdeš zase těžit uhlí do dolů smrti."
,,Ale, ale... to já jsem jí přece našel, vaše excelence. Všichni ostatní vás zradí, ale já... já jsem ten nejvěrnější služebník!"
,,Ne to nejsi! Zmiz nebo..."
,,Ale pane, to chcete poskvrnit svou čistou mysl, takovou nespravedlností?!"
,,Stráže!!!"
,,Ano pane?"
,,Hodíte ho až úplně dolů, do dolů smrti, a pokud se někdy vyhrabe, tak ho tam hodíte znovu."
,,Jistě pane." Ale tahle odpověď přišla jen od jednoho z nich. Ten druhý mlčel.
Zlo se k něu naklonilo, tak že se služebník rozklepal.
,,Takže ty ho tam nechceš hodit, viď že ne?"
Služebník zakýval hlavou k odporu.
Zlo si ho změřilo pohledem.
,,Do díry..." Odmlečel se.
,,Oba dva!"
Odešli. Už mě neposlouchají pomyslilo si zlo. Morálka je podlomená.
Musím něco vymyslit.

----------------------------------------------------------------------------------------
pokračování příště...
-------------------------------------------------------------------

V týhle kapitole, se vlastně nic nestalo.
Ale... no snad se vám trošičku líbila :D.
Tenhle článek je přednastavený takže... ho si budete číst ve chvíli kdy už tady nebudu ale...
stejně zanechte komentáře. Ani nevíte, jak moc mě to těší, když nějaký uvidím.
Klidně pište šílenosti, mě to nevadí... hlavně něco pište ;)

tak zatím
váš
yellow-dog

Anděl - 3. kapitola, nebe

2. listopadu 2010 v 20:43 | yellow-dog
Ahojky. Mám neodolatelnou touhu psát. To je snad dobře. Nebo ne? Většinou už na konci příběhů píšu totální kraviny, ale co. Aspoň se pobavíte, no ne? :D.
Asi ne.
Mám v hlavě tolik myšlenek, s kterýma bych se chtěla podělit, ale to bych se nejspíše upsala k smrti :D.
A abych touhu psát, na alespoň malou chvíli zmenšila, přidávám třetí kapitolu Anděla.
Snad, se vám bude líbit alespoň na 1 procento.

PS : Nezdála se vám minulá kapitola tak trochu moc fantasymagorie? :D. Všimla jsem si toho až když jsem to pročítala potřetí :D.

PSS : Omlouvám se red-cat, slíbila jsem, že neprozradím co je zač :D. Ale uvaž, jmenuje se to Anděl, a on je krásný, a má na zádech dva hrbolky :D.

PSSS : Obrázky se kreslí, brzy* je sem určitě přihodím.

PSSSS : * tak za dva týdny :D.

PSSSSS : Vidím, že to nějak přeháním s PS :D. Další PS budou na konci článku :D.


3. kapitola

Letěli jsme, bylo to nádherné ale...
Ale.
Chytla jsem se ho pevněji.
Usmál se, ale nebyl to ten úsměv co jsem znala. Byl to mrazivý úsměv. Proletěli jsme kolem červánku. Usmála jsem se. Byla to nádhera, i přes to že mě chtěli zničit, to byla nádhera.
Věděla jsem kam letíme.
Najednou jsme zastavili.
Zastavili jsme u brány. Démon. Jeho hnusná ruka se otřela o jeho překrásnou tvář.
,,A co ona?"
,,Přítel."
,,Musí projít kontrolou."
,,To není nutné."
,,Myslím si, že to nutné je."
,,Nesdílím s tebou tvůj názor."
,,To je dobře, každý na to můžeme mít názor svůj."
,,Dej jí na váhu."
,,Ne."
,,To se bojíš?!" Úšklebek v jeho tváři, byl víc než viditelný.
,,Ano." Zašeptal potichu.
Démon se rozřehtal.
,,Tak on se bojí!" Smál se.
,,Pusť nás dovnitř."
,,Dobrá, když půjde na váhu tak to půjde."
Cítila jsem, jak jeho stisk povoluje. Souhlasil s tím.
Šla jsem tedy na váhu.


,,Dobrá."
,,Co?! Tak prošla nebo neprošla?!"
,,Prošla."
Viděla jsem, jak se vítězoslavně usmál.
,,Stal by se z ní anděl, kdyby byla mrtvá."
Viděla jsem jak se na něj podíval. Ta zloba v jeho očích. Kdyby pohledy mohli vraždit, sesul by se démon k zemi, probodán osmi sty noži.
Ale pohledy vraždit nemohly.
A tak se démon vítězoslavně ušklíbl.
,,Ale ona mrtvá není." Pronesl pohřebním hlasem, jakoby vytaženým ze záhrobí.
,,Co není, může být, stačí jen zavolat."
Viděla jsem jak se napnul. Asi mě chtěl chránit.
Když v tom se otevřela brána.
,,Vstupte."
,,Díky." Už se jenom ohlédl zpátky na démona, který dělal, že nevidí ani neslyší nic, kromě toho co by slyšet měl.
Vstoupily jsme.
Neexistovala větší nádhera. Nebyly slova které by to všechno popsali. Tak krásná slova neexistovala.
Udiveně jsem na něj pohlédla. On se šťastně usmál. Konečně byl doma.
Zastavily jsme u zaltého vodopádu.
,,Dojdu pro Paula, zatím si to tu prohlídni."
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla to nádhera. Neexistovala slova, která by to popsala.
Já jsem seděla u zlatého vodopádu. A když píšu zlatého, tak myslím doopravdy zlatého. Napůl zlato, napůl voda, od vodopádu, se linul úžasný čerstvý vzduch. Seděla jsem na kameni. Který mě doslova hřál. Do dneška nevím, jak to dělali, ale ten kámen byl jak topení. Napravo ode mě byla cesta. Ta cesta byla, jakoby ani nepatřila do tohoto světa. Byla tak... studená... chladná jako led. Ptáček si mi sedl na rameno. Ohlédla jsem se. Měl červánkovité zbarvení. Byl to tak úžasný svět... napravo ode mě bylo nebe. Červánky, modrá barva, všude kam se podíváš. Zlaté slunce, které úplně bilo do očí. A na červenkách bylo krásné...
,,Jenny!"
Tenhle výkřik mě přivedl zpátky na zem*.
Jack a Paul kráčeli směrem ke mně.
Jack se snažil tvářit šťastně, ale viděla jsem, že něco není v pořádku.
,,My... echm, echm,... my jsem... tedy jsme chtěli..."
,,Chceme ti vymazat paměť." Vložil se do toho rázně Paul.
To nebylo dobré.
Vyjeveně jsem na něj podívala.
,,To jako... mojí paměť?!"
,,Nebude tě to bolet."
,,Ale..."
,,Nebudeš si pamatovat, nebe, tenhle rozhovor, a ani Jacka... kterého to víc než mrzelo když se se mnou do krve hádal."
Nenávistný pohled, a všestrané odkašlání mluvilo za své. Nechtěl abych na něj zapoměla. Nechtěl se rozloučit.
Bolestně jsem se na něj podívala. Tohle mi přece nemohou udělat. Nemohou mi vymazat paměť.
To není jako v počítači, kde jenom zmáčknete delete, a je to.
Prosebně jsem se na něj zadívala. A on to asi neunesl.
,,Nesouhlasím s tím, Paule. Pokud máš takovéhle zlé názory, nezasloužíš si být v nebi."
Koukal na něj, jak by ho někdo přibyl kladivem k zemi.
,,Ale... to... to... si... nesmíš... dovolit..." Vykoktal.
,,Smím."

Vybídl mě, abych mu nasedla na záda... a vyletěl z nebe zpátky.
,,Bylo to tam nádherné."
,,Dostalo se tam zlo."
,,Cože?!"
,,Slyšela jsi, dostalo se tam zlo, a nějak ovlivnilo Jacka."
,,Vysvětli mi to prosím."
,,Já jsem mrtví. Stal se ze mě bůh ví proč anděl. Ale Paul, je anděl od narození. Narodil se v nebi. Neměl v sobě naposledy ani kousek zla. Já mám v sobě víc zla než si dokážeš představit. Možná i víc zla než dobra, ale... jádro mám asi v pořádku." Usmál se.
,,Ale Paul byl..."
,,Do Paula se dostalo zlo. Vím to. Nahlédl jsem mu do hlavy. Chtěl tě zabít Jenny, a ta touha byla tak usilovná, že ani nemohl ke konci pořádně mluvit."
,,Mě?!"
,,Někdo si velmi přeje tvoji smrt Jenny.
Někdo...




Na jiném místě, a v jiném světě

,,Nesmíš mě zklamat."
,,Ano pane."
,,Jinak tě zničím, rozuměl jsi mi?!!!"
,,Ano pane."
,,A neodpovídej pořád ano pane!"
,,Ano pane."
,,Stráže?!"
,,Ano pane?"
,,Od teď mi nikdo nesmí říct "Ano pane""
,,Ano pane."
,,Nikdo od teď nesmí říct pánovi "Ano pane", jinak ho čeká..."
,,Soud."
,,Ano pane soud. Přesně tak."
Pán se tiše sesul k zemi. To je parta blbců pomyslil si.



Seděla jsem tiše uprostřed velké kupy listí.
Najednou jsem bezmyšlenkovitě popadla velkou kupu listí a hodila ho.
Začala jsem se smát.
Právě jsem přišla na recept dobré nálady.
Taky popadl kupu listí, a hodil jí do mého rozesmátého obličeje.
Konečně jsem konečně žila.
Konečně jsem byla šťastná.**

--------------------------------------------------------------------------------------
pokračování příště...
-------------------------------------------

Tak už končím
váš
yellow-dog


* Zpátky na zem, jako zpátky do nebe na zem :D. Doufám že chápete protože já to nechápu :D.
** Inspirace přišla dnes :D. Ano red-cat. Ano :D.

Anděl - 2. kapitola

31. října 2010 v 19:01 | yellow-dog
Ahojky. Minulou kapitolu Anděla, jsem dost odbyla.
No ale řekněte, hodinu píšte článek, a pak když dáte zveřejnit, se vám to celý vypne. No nenaštvalo by vás to? :D.
Ale co.
Opět další fantasymagorie ale...
... co jiného mám psát? Drama bych ještě zvládla. Ale komedii?
Tohle bude tak trochu román...
no...
...ne ten typický :D.
Pak mě napadlo že bych udělala knihu básní ale... (červenám se)
... no víte jak to minule dopadlo°.
Prostě a zkrátka... mě napadl Anděl.
Takže... abych vás opět dlouho nenudila výlevy na téma knihy...
... to sem dávám...

---------------------------------------------------------------------
2. kapitola

Ukázala jsem mu můj svět. Ne nebyl můj. Já ho akorát objevila.
Byl uchvácen.
,,To je nádherné... to vypadá skoro stejně jako u nás v nebi!"
Nastalo pět minut ticha. Neodvážila jsem se na něj podívat. Věděla jsem jak moc toho lituje.

Anděl - 1.kapitola (Nový žák)

30. října 2010 v 14:23 | yellow-dog
Ahoj. Dnes jsem napsala obrovskou kapitolu Anděla, ale blog.cz mi to vypnul, když jsem dávala zveřejnit.
A to už je podruhé!

-------------------------------------------
Anděl

Stalo se to před pěti lety, když jsem chodila do školy jménem Wear.
Se mnou tam chodily samí snobové. Nebyla jsem proti nim bohatá, takže si mně vůbec nevážily, ale na druhou stranu jsem proti nim nebyla chudá, takže jsem tam mohla chodit.
Pravda ovšem byla že mě nenáviděly.

Jednou když jsme právě měli biologii, přivedl pan ředitel dva nové žáky do naší školy. Byl to kluk a holka. Sourozenci. Oba měli blonďaté vlásky, a oba měly modrozlaté oči. Měli tak bílou pleť až vypadala jako by zářila, a všichni žáci z nich byli ochromeni, do té doby než se dozvěděly kolik vlastně mají peněz.
,,Přivezl jsem je ze sirotčince pane ředitely."
,,Aha."
,,Říkali, že se jim tam objevily zničeho nic, jako by spadli z nebe."
,,To jsou lži."
,,Ale..."
,,Zase pijete ten marihuanový džin?"
,,Ne, já..."
,,Ale ano, víte jaký jsem s tím měl minulé léto problémy pane učitely? Tehdy jste se choval jako naprostý šílenec.
,,Ne to..."
,,Odporujete mi?"
,,To bych si nedovolil, ale..."
,,Tak jděte!"
,,Ale..."
,,Okamžitě vypadněte!!!!!"

A pak si všiml mě.
,,Ty!"
,,Ano." Řekla jsem nevinným hlasem.
,,Víš co jsme si říkali o odposlouchávání?!"
,,Ano je to zakázáno."
,,Je za to trest. A to trest velmi vysoký. Jedenáct hodin po škole s paní učitelkou Hiou."
,,Ale to je moc přísný trest. Vždyť má na šířku pět metrů. Byla ve válce, a když vstoupila doprostřed bitvy, tak se všichni rozutekli!"
,,To je do nebe volající lež."
,,Rozsedla pět žáků!"
,,To bylo jedno velké nedorozumění, navíc ti žáci žijí a jsou v pořádku."
,,V pořádku?! Mají zlámaný všechny kosti v těle."
,,Prospělo jim to, a už se se mnou nehádej. Mám práci. Prostě jedenáct hodin po škole, a vypadni."
Chtěla jsem odejít, ale cestu mi zastoupil ten nový žák.
,,Myslím si, že to není spravedlivé pane řediteli."
Ozval se nečekaně.
Ředitel pozvedl obočí. Tohle si k němu ještě nikdy nikdo nedovolil.
,,Věděl jste že vás odposlouchává celá její třída, a stejně chcete potrestat jenom jí, to je přece nespravedlnost!"
,,Ne to není."
,,Jste nespravedlivý."
,,A ty jsi po škole. Za to že jsi drzý ke svému řediteli. Budeš po škole tady s..."
,,Jenny."
,,A jak dál?"
,,Jenny, Jenny Doopová."
,,Budeš po škole tady s Jenny Doopovou. A s paní učitelkou Hiou." Strašidelně se usmál.
,,Ale..."
,,A teď už jděte, mám práci."
Tak jsme tedy odešli.

Chvilku jsme šli klidně.
,,Ale proč?..."
,,Spravedlnost. Nebyl spravedlivý."
,,Pokud hledáš spravedlnost, tak sis měl vybrat jinou školu."
,,Ano já vím, ale já nehledám spravedlnost. Já chci změnit nespravedlnost ve spravedlnost."
Koukla jsem se mu na záda. Měl tam dva nápadné výběžky, jakoby boule.
Najednou se polekal.
,,Kolik je hodin?"
,,8:OO přesně."
,,A v kolik se stmívá?"
,,Tak v 8:10, včera v 8:05."
,,Já... já už musím jít, mám... práci."
A najednou byl pryč. Ve setině sekundy zmizel.
Zvláštní.

Další ráno byl zase přátelský.
Všem těm snobům pomáhal, a na všechny se usmíval svým zářivým úsměvem.
Byl tak strašně milý... jako anděl.
Jeho sestra byla strašně plachá, na všechny házela své skromné úsměvy.
A pak  přišel ke mě.
,,Chceš s něčím pomoct?"
,,Ano... i když ne, to by jsi stejně nepochopil."
,,Jsem si jistý, že bych to pochopil."
,,Je to moje největší tajemství..."
,,A prozradíš mi ho?"
,,Prozradíš mi ty to své? Něco za něco. Poku souhlasíš, budeš v pět hodin v lese."
Potom nás paní učitelka Hiou rozehnala.

Přišel. Měla jsem takovou radost, že jsem si na místě poskočila.
Chytla jsem ho za ruku...
...a ukázala mu můj svět.

-------------------------------------------
pokračování příště...
-------------------------------------

Doufám že se vám to líbilo.
Obrázky kreslím, a brzy přibude nová kapitola :).

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
 
 

Reklama
Reklama