Co se jinam nevešlo

Filosofický (Uh?) článek

20. srpna 2012 v 21:22 | yellow-dog
O.K. Trochu se mi to tu zvrtlo. Ale blog vážně je v rekonstrukci! Akorát trochu pozastavené rekonstrukci.
To že mi sem nikdo nechodí znamená, že si sem vlastně můžu psát úplně cokoli. A urážet úplně kohokoliv než se o tom nějakou náhodou doví (Cha, cha ,cha).
Pokud hledáte v tomhle článku nějaký vyšší význam tak jste machři.
Já v něm žádný vyšší význam nevidím.
Pokud nezasáhne nějaká milosrdná ruka boží (a pár HODNĚ drzýma poznámkama v kostele si to vážně moc nepřilepšuju) tak už asi letos nepojedu k moři. Takže jsem se rozhodla že budu o moři alespoň psát.
Ano obáváte se správně.
Teda - čistě teoreticky pokud tu jste. Pokud tu nejste tak jste si tohle nemohli přečíst, a začít se obávat... hmmm... čistě teoreticky ... cože?
Jsem už krapet unavená každé ráno se budím v sedm (i když nemusím !!!) a vidím jak se rodiče vydávají do práce. Nemůžu usnout, a večer chodím spát v jedenáct - a nebo v jednu (podle toho jestli mají sousedi pařbu, a podle množství kofeinu co jsem dostala z kofoly).
Jsem momentálně tak trochu švorc, takže hledám někoho kdo by byl ochoten toulat se po praze jen s 30 korunama v kapse.
Nevím jak to ti lidi dělají že mají pořád tolik peněz.
Jsem tak trochu závislá na kofole což se řadí k dlouhému seznamu mých závislostí hned po... civění na cizí lidi.
O_O
Chápu že tenlhe článek nedává smysl, a nejspíš se příště bude snažitř napsat něco alespoň trochu zábavného vtipného poučujícího o lidském charaketu smysluplného.
(Radši si nebudu klást moc velké cíle)
Přeju vám (pokud tu jste, což nejste takže je teoreticky nelogické abych někomu něco přála když tu není... hmmm... všimli jste si? Začínám filozofovat.
Začínám přemýšlet jestli koncem světa nebude facebook, vždyť si to vemte tak nenápadně se připlížil... dobře jsem tak trochu nespravedlivá ohledně těchhle věcí, ale - čert to vem!
Radši už končím abych nepřekročila počet znaků :D.
Mějte se fanfárově!

Adios
yell

I love RHODOS

2. srpna 2012 v 15:05 | yellow-dog
Konečně jsem se odhodlala napsat o dovolené na Rhodosu. (Řecký ostrov který je na mě až příliš blízko u rovníku.) na které jsem byla ani ne před týdnem.
Doufala jsem že jakmile letadlo doletí, tady bude jedenáct stupňů a já se konečně ochladím, ale dnes ráno když mi náš teploměr s klidem ukázal 40,3 jsem nabyla podivné nejistoty.
Dobře, je takový zajímavý fakt že někomu v letadle hučí v uších. A pak je další zajímavý fakt, který průkazně dokazuje, že někomu nehučí v uších, ale je to spíš jako by mu strkali do uší dva obří vrtáky, které by vám měly vygumovat mozek.
Ale líbilo se mi to. Vážně, navíc je někdy lepší když některé věci neslyšíte.
Ostrov byl nádherný, moře krásné a neotravovali tam nějaké otravné ryby. Asi nikdy nikdo nemůže slovy zachytit ten úžasný zázrak jako je moře. Je krásné, hluboké, tajemné ale i nebezpečné, když má dobrou náladu tak je dokonce někdy i přívětivé. Je to jedna z nejkrásnějších věcí.
Doufám že až mi bude osmnáct vypařím se na oceán s nějakou svojí nově nabytou lodí.
Ale ještě k těm rybám - vážně tam žádné nejsou. Rybáři na Rhodosu se doslova a do písmene řídí heslem :,,No a co, pokud to neudělám já, udělá to někdo jinej, tak proč bysme se sakra všichni trápili?" a jde ulovit s radarem poslední vyděšenou rybku která se schovává někde za útesem.
Řekové jsou přívětiví, ale nepromluví na vás v řečtině ani za nic. Jakmile půjdete kolem jejich obchodů uslyšíte zoufalé: ,,OH! HELLO! Don´t you try... nesmíte říct česky ne. Ne, totiž v řečtině znamená ano. Pokud to člověk párkrát použije začne si myslet že jejich předkové v minulosti byli výjimečně vypočítavý prevíti.
Kolem vás se vždy bude potulovat alespoň deset toulavých koček, které si ovšem (ať už se na vás budou dívat jakkoli) nesmíte zabalit do kufru! Kontrola na letištích bývá dost nespravedlivá ohledně těchhle věcí.
Je docela dobré že můžete urážet úplně kohokoliv aniž by se vám něco stalo.
Například před vámi půjde někdo kdo kouří, a vy zakřičíte se smíchem ,,Páni nemůžete si tu rakovinu plic přestěhovat někam jinam? Vážně nesnáším ty tupečky co kouřej. Myslíte si jak nejste dobrý co, bíčáci (od beachboy)." Je to dost primitivní ,ale je to vážně sranda. Musíte si dát pozor jen na dvě věci
1. aby vám náhodou nerozuměli
2. abyjste neměli problém běžet kdyby vám náhodou rozuměli
a 3. Nikdy tohle neříkejte v přeplněném autobuse. Protože čech se doopravdy najde všude.
Musíte si taky dávat pozor na stánkaře protože když je domítnete mají ošklivé sklony vyptávat se proč je odmítáte, a nebo být dokonce agresivní (klid, jen do té míry že si stoupl doprostřed ulive a ze všech sil zařval: ,,Why not?" vypadal přitom poněkud vynervovaně.
Rhodos je nádherné a živé místo, kde vás lákají do všeho (včetně stripklubů), ale na druhou stranu jsou tam na ulici matky s dětmi. Ty na vás někřičejí, nehádají se s váma, nediskutují, jen vždycky napřáhnou ruku a řeknou tichým hlasem :,,Thank you, thank you." a pak se snaží opět ukrýt do stínu před bodavým sluníčkem. Jsou tam malé děti s harmonikou, které žebrají na ulicích, a které musí peníze odevzdávat pastevcům (tam to byla taková tlustá bába). Bylo to dost... horzné. Do té doby jsem nevěděla že něco takovýho existuje.
Táta říkal že jsou z Turecka, a to mě ještě víc popudilo. Proboha vždyť jsou to děti! Nidko by takhle neměl zacházet s dětmi, a je mi vážně úplně jedno odkud jsou. Děti ještě nejsou zkažení, mají fantazii. Měly by se vychovávat a ne žebrat na ulicích!
Ale stejně... Rhodos jsem si zamilovala.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Myšlenky

1. července 2012 v 16:29 | yellow-dog
Berenika končí. Začíná jako někdo nový, a je šťastná, já taky, ale nemůžu si pomoct a musím brečet.
Nejhorší je že musím brečet, a přitom se usmívám jako cvok, moji spolužáci už podle mě vědí že jsem psychicky narušená.
Přemýšlím že bych si taky změnila přezdívku a začala odznova - (takže pozor náhodný čtenáři možná přijdeš o svého yellow-doga) a nebo změnila image.
Image změním určitě, protože ten design s Alenkou mě (samozřejmě stejně jako vás :D) neskutečně deptá.
Takže Ber už tu není... dlužím jí za všechno. Vždyť díky ní jsem si založila autorský blog, a začala poznávat že rozdáváni pixelek není moje parketa. Díky ní jsem poznala že blog může způsobit mánii, a že je nespíš ten nejlepší autor básniček jakého jsem kdy četla.
Díky ní jsem to co jsem.
...
Tedy kdybych věděla kdo jsem.
Počkejte... no jistě už vím.
Jsem ten který dokáže naštvat ostatní lidi do 5ti sekund.
Jsem yellow-dog

Barbie girl

27. března 2012 v 19:27 | yellow-dog
Takže se zase hlásím, vážně netuším proč jsem tenhle článek nedala do témata týdne ,,Já" protože sobeckej je chvílema až běda. Možná ho tam potom ještě přesunu.
Ale abych vás netrápila moc, přihodila jsem sem lehce pesimistickou, katastrofickou a celkově smutnou básničku, kterou jsem napsala po setkání se spolužákem co na mě byl opravdu velice milý.
Vážně už vůbec netuším co mám dělat.
Ale dont worry, be happy a platí to vždy, zase bude líp. Ať už se ve vašem životě děje cokoli, štvou vás spolužáci, tak až to hraničí s šikanou, a nebo se vaši rodiče hádají, někdo vám umřel, zasedl se na vás učitel, a nebo vám zkrátka jenom něco nejde. Jen se usmějte, a myslete jen na jednu věc : Vždycky bude líp.
I když se to tak někdy může zdát, svět není jenom směs nafoukaných sobeckých a bezohledných lidí, a sem tam se najde i člověk který vám nebodne nůž do zad.
Určitě, musí tam někde být člověk který to nikdy neudělá. A já v něj budu doufat. Budu v něj věřit.
Protože svět přece nemůže být tak smutné místo jako se mi jeví, nemůže.
Takže budu doufat.

--------------------------------------------------------------------------
Omlouvám se za tu pesimistickou básničku :

Barbie girl
Barbie girl je vždy dokonalá,
ale pozor, nepozná se jen když upravená je,
snad poznáte jí podle jejích vlastností.

Barbie je vždy krásná, a shlíží shora na ty co nejsou.
Sem tam si do někoho kopne, protože ona je přece barbie,
a ty následky nenesou.
Vždy se směje krutým žertíkům svého boyfrienda,
jelikož on je opravdu dokonalý, až na pár svých vlastností,
ale odkopne ho když je vztah moc starý.
Barbie je vždy rozumná, nebaví se s chátrou,
odpadlíky pomlouvá,
a kuje tu pikle,
a proti všem faktům, tváří se vždy zvykle.
Barbie je vždy kamarádská,
MucQvá svoje holky, jakmile však odejdou,
začne je pomlouvat před svým novým boyfriendem,
je přece rozumná, ví jak to chodí,
Ty starostlivé blby jí přece jen škodí.
Barbie je vždy oblíbená. Všichni ji mají rádi, až na pár těch odpadlíků,
s kterými nikdo nekamarádí.
Barbie girl je normální, všichni okolo jsou divní.
Barbie girl je vždy COOL, a kdo si myslí že není,
tak je jenom strašný vůl,
a závistivě pění,
barbie girl nezajímá příroda, ona je přece princezna,
nebude chodit do lesa s chátrou.
Být barbie girl je výhoda kterou všichni chápou.
Je dalších mnoho vlastností barbie girl,
ale mně tyhle stačí,
to jediné co zajímá mě však nyní,
to jediné na čem záleží mi,
je otázka prostá:
Jsi barbie girl?

--------------------------------------



Vážně se omlouvám za tu básničku. Jsem hrozně vděčná za kamarádky ve škole protože vážně nevím jak bych ty idioty jinak zvládla.
Ale zase bude líp, doufejme.
Doufejme.

Hudba

15. března 2012 v 19:37 | yellow-dog
Ať by byla moje výmluva na to, proč jsem tu nebyla jakákoliv, vím že to stejně není možné ospravedlnit.
Ale opravdu mi to tu chybí, ani netušíte, jak moc mi tohle po tom měsíci scházelo.
Spolužáci mě stále štvou, ale dali si oddech, už mi přestaly brát věci, nemlátí mě, neprovokují (což dělali docela dost často) sice mě stále urážejí, ale snažím se to brát pozitivně.
Myslím že je to přestalo bavit. Když vám někdo sebere věci ze stolu ve škole, a utíká s nimi pryč, jsou jen dvě věci které můžete udělat za :
  1. Utíkat za nimi, a podle situace, buďto vyhrožovat a nebo se smát.
2.Prostě čekat, a s vyčítavým výrazem se na ně klidně dívat dokud vám ten penál zase nevrátí.
Musím přiznat že u kluků je nejspíše populárnější 1.metoda, ale já to prostě nedokážu.
Ale teď už k článku.
Ať už chcete, a nebo ne, hudba dokáže být drogou. A když tvrdíte, že je to pitomost, tak jste úplně vedle. Já celý život poslouchala hudbu, a měla jí ráda, a pak jednoho dne jsem se do ní vážně ZAPOSLOUCHALA, a stala se pro mě další z mých závislostí.
A tady už:
--------------------------------------------------------
Cítila jsem se nervózně, potily se mi ruce, jako kdyby utéct mi chtěly,
hlava se mi hrozně točila,
v zákulisí pódia tiše jsem stála, a vnímala hlas publika,
všichni ti lidé tam jistě předsudky měly,
a také přísná pravidla.
A tak jako ve snu jsem tiše na pódium vstoupila,
a tam na mě čekaly tisíce hlav které na mě s obdivem hleděly.
Ale na tom nezáleželo,
snad měla jsem dodržovat nějaká pravidla,
ale jen jsem tam tak stála, a hleděla na ten mikrofon veliký,
kde jsem téměř viděla jak se mu hadí smyčky svíjí,
a rudé zlomyslné oči na mě znovu hleděly s jistotou tak dokonalou,
že sama jsem znejistěla.
Pozvedla jsem ruku pravou,
a jako odměnou pro mě byl ohlas publika.
Je to jako droga víte? Nejdřív je to jenom tak,
ale pak už to moc přeháníte, je to moje prokletí,
ale to nejhorší čeho se tak bojím, z čeho strašnou hrůzu mám, je to,
že i kdyby hudba plnými doušky mou krev pila,
a mučila mě v strašlivých bolestech,
i přes svůj odhad pouhý, věděla bych,
že i kdyby nade mnou stála, jako posel zkázy,
já na ní bych jen tiše hleděla,
a jako i ti druzí blázni,
rozum bych už neměla.
A proto tu tak stojím před tím mikrofonem,
poslem dobra i zkázy,
a miluji ho, je to co jsem,
je smysl mého života,
ale tak strašně ho nenávidím,
až z toho moc blázním,
Je přece můj život, má duše,
a co z toho že každý vydaný tón mě zabíjí?
I kdybych chtěla, nemohla bych,
opustit tohle strašné trápení.
Nejpíš už to nic nezmění.
Co myslíte?

-----------------------------------------------------------------------

Inspirací byla jedna ruská písnička od jednoho ruského zpěváka, který už umřel a jehož jméno sem doplním.
Složil písničku přesněna tohle téma, a pka kvůli přesně tomuhle umřel.
Položil život za hudbu.
Slibuju že sem to jméno dám.
Ukázky jsou jen tak.
Od cesty, a udruhého videa to není pro to že bych byla zamilovaná do Edwarda.
Jen se mi to vážně líbí.
Přece jenom proč by ne... je to hudba.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Julie a Romeo

6. března 2012 v 18:46 | yellow-dog
Dobře, tenhle článek jsem měla už skoro dopsaný když se mi najednou celý vypnul.
Dobrá, dobrá, nemůžu popřít že jsem měla v plánu rozmlátit počítač baseballovou holí, zažalovat blog.cz, firmu microsoft, boha a tak dále, ale nakonec jsem si řekla že to zkusím ještě jednou.
A pokud se mi to vypne tak to boha vážně zažaluju.
------------------------
Od Red-cat jsem se dozvěděla že Julii bylo údajně třináct, když si brala svého čtrnáctilatého Romea.
No já nevím, mně je třináct a zatím jsem toho ani zdaleka nestihla toli kolik toho stihla ona.
Tak stihla například:
  • Najít si milence
  • Dovést ho na pokraj šílenství
  • Najít si bohatého, pohledného a ,,zlého" nápadníka který se do ní na první pohled zamiloval
  • Spřádat podlé plány s podezřelým knězem
  • Úspěšně předstírat že je mrtvá
Čímž prakticky zabila sebe, zlého nápadníka i svého milovaného milence

A Romeo stihl:
  • Zamilovat se do krásné dívky
  • Obvinit dívku z ledovatosti, říct že to není ta pravá a zamilovat se do úplně jiné dívky
  • Udělat z té třináctileté dívky svojí milenku
  • Vzít si jí
  • Vyznávat jí lásku dlouhými odstavci plnými touhy, zatímco jeho průměrný vrstevník by řekl : ,,Eeeh, Julie jo? Půjdeš na drink bejby?"
  • Zabít jejího bratrance
  • Být vyhnán z města (kam by asi takový čtrnáctiletý kluk mohl jít?)
  • Zatímco každý normální člověk by si odloučení od rodiny užíval, zoufat si.
  • Přesvědčit lékarníka že je morálně spraávné prodat čtrnáctiletému nerozumnému klukovi nelegální jed
  • poučit ho o jeho životě
  • říct ještě jednu dramatickou větu na závěr
  • Vplížit se do města odkud ho už jednou vykopli, aby se podíval na týden staré tělo svojí milenky která ležela v hrobce
  • Přesvědčit se, že je skutečně tuhá
  • Vypít jed, a umřít pádem na ní
Tím přivést k neštěstí celou svojí, i její rodinu, nehledě k jejímu životu.

Více už toho naštěstí nestihl, protože kdyby ano, je otázka kam by lidstvo asi tak dospělo.

Tak zatím ahoj
váš
zlomyslný, zlý a ošklivý
a dobře si to všechno uvědomující
yellow-dog

Z pera odsouzence

2. prosince 2011 v 19:10 | yellow-dog

Snad viděl jsem již smrti tvář,
tak čeho se obávat,
vždyť jen znovu uvidím její háv,
neuniknu,
na co pak by byl kat?

Dnes vnímám vše neobyčejně jasně,
však s hrdostí zírám do tváře té hrozné staré známé,
ano,
smrt již poklepala mi na rameno,
myslela že naděje již padne.

Já však vysmál jsem se jí do tváře,
pravil jsem to, co již každé dítě ví
to, co ani smrt nechápe,
že naděje umírá poslední.

Smrt vysmála se mi,
,,Hlupáku." pravila jen,
svou kosu pozvedla a zahrozila mi,
,,Jsi hlupák, jenž hloupostí strádá."
Já pozvedl jsem ruku ve smířlivém gestu,
nechtěl jsem se s ní pohádat,
k té staré známé připoutá mě,
ten povýšený kat.

Jdu směrem k popravišti,
již slyším jak se smějí,
to nejsou hrdí lidé,
tihle jsou zatracení,
vše nabírá jasných barev,
snad smrt mi to chce ještě ztížit,
já však hrdě kráčím dál uličkou odsouzených.

,,Vidíte ho hlupáka?" Jakési dítě křičí,
ohlédnu se na něj,
a pohlédnu na něj,
mé modré oči se zabodnou do jeho,
on teď tváří se nejistě,
a vrávorá se svou číší.

Možná zahlédl jsem pak v těch očích něco jiného,
smutek,
snad bolest tam byla,
ale tu již u mě smrt byla,
a omlouvala se že se opozdila.

,,Jdeš právě načas." Zamnul jsem si ruce.
Vše teď nádherně vychází,
již stojím na popravišti,
tvářím se prudce,
a andělé mi zpívají.

A hle - již začali číst mé odsouzení,
každá věta tam byla lež,
jak hloupé to bylo,
smrt se zatvářila smutně,
a poklepala mi na rameno.

Je pravda - chtěl jsem svrhnout krále,
to je ale v revolucích běžné,
vše se zvrtlo - náhle,
tu na popravišti stojím,
od revoluce vzdálen.

,,Vy, Christopher Haden,
zavázal jste se poslouchat krále."
Mlčel jsem.
,,Chcete něco dodat?"
,,Máte jistě těžký den,
jen pokračujte dále."

,,Dobrá tedy, pokud pokloníte se králi,
políbíte mu ruce,
pokloníte se mu znovu,
a přiznáte vinu,
můžete žít.
Však pokorným služebníkem musíte být, souhlasíte?"

Zatnul jsem čelist.
Tak vrahovi dětí mám pomáhat?
To radši ať mě stihne kat!
,,Odmítám."

Soudce odmítavě zakroutil hlavou,
on by jistě se vším souhlasil,
smrt se na mě povzbudivě usmála,
a jemně mi na rameno klepala.

,,Tak co bude, usnul jste králův služebníčku?"
Soudce se zle zašklebil.
,,Máte pro sebe deset minut,
po hodině nebude důkazů že jste žil."

A tak teď rychle píši tyhle řádky,
neboť za chvilku již mě pověsí,
život je někdy přehnaně ironický,
a krátký - mám pocit že krátce jsem žil."

Tak se loučím tímto papírem,
slzy již skoro rozmáčely písmo,
ale to je jedno,
neboť za chvilku již mě pověsí,
napsal jsem vám to přímo.

Už toho musím nechat,
již mě volají,
jednou vzorný vězeň musím být,
před smrtí nesmím prchat,
smrt usmála se,
a potají podstrčila mi vzkaz,

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Květina a já

29. září 2011 v 13:55 | yelllow-dog
Ahoj. Po tentokrát velice dlouhé době, se vytasuji s nekvalitním a nudným článkem, který jako obvykle následuje další, nekvalitní a nudné články.
Tak jako hodně lidí, mám náladu tentokrát doopravdy pod psa, a potřebuji se z toho vypsat.
Takže vám radím abyjste tohle nečetli. Nemyslím si, že by to bylo kdovíjak zajímavé, zábavné, a nebo nějak jinak fascinující, takže vás chci varovat, abyjste tímto článkem okamžitě skončili, a radši vypli rychle tuhle strašnou stráku.

Ráno jsem se domluvila se ségrou, že pojedeme místo odpoledky na kompars, a že si to omluvíme. No, já svojí dohodu splnila. Sedím tady, a čekám jako blbec, a moje milovaná sestřička nepřichází. Takže z toho pro mě vyplynulo že:

- mám velice těžkou depresi
- budu z toho mít velký průšvih ve škole
- budou si myslet že podvádím
- a ještě navíc nejspíš budu mít dvojku z chování

Takže celkem zajímavý den.
Ráno jsem u skříňky omylem podrazila nohu jednomu klukovi, a ještě jsem přitom nerada praštila spolužáka taškou. Kdybych to udělala schválně... ale já jsem vážně tak strašně nemotorná že jsem nebezpečná sobě i svému okolí.
Takže tanec radši ne.

Vy ale nechcete číst moje nářky, ironii, hudrování a nadávání, že ne?
Takže - aby tento článek byl ještě o stupínek zoufalejší, sem sesmolim nějakou doopravdy MINIpovídku, aby to vypadalo, že něco dělám.


Květina
---------------

Když jsem šla městem, musela jsem se vyhýbat stovkám aut, motorek, a autobusů, u kterých hrozilo, že do mě už každou chvíli drknou. Nebyla jsem venkovský typ, ale tohle bylo vážně i na mě moc. Jediná květina, kterou jsem dneska viděla, byla na relaxační pásce : ,,Květiny mezi námi." kterou jsem si pustila na uklidnění, potom, co jsem řekla šéfíkovi že je blbec, a on mě za odměnu vyrazil z práce.
Tady nebylo nic, jenom beton. A co bylo horší, na dvacet kilometrů daleko ten beton stále ještě vraždil každé stéblo trávy, kterému se nějakým zázrakem podařilo přežít.
A tak jsem se vážně podivila, když jsem uviděla malou fialku, která se choulila u pouliční lampy. Automaticky jsem jí opatrně vyhrabala, i s hlínou, abych jí nijak neublížila.
Rychle jsem s ní běžela přes silnici, a dál ulicí. Zasadila jsem jí do jedné trávníkové plochy, která byla jediná ve městě. Šťastně jsem se usmála. Jak by bylo krásné, mít tento zázrak ve vlasech... ale to bych nemohla udělat. Tím bych totiž zabila něco tak krásného, čistého, milého, hebkého a...
Počkat co je to? Takové burácení jako by... a najednou se přiřítila sekačka, a skosila ten můj malý zázrak.
Nevěřícně a s pusou dokořán, jsem se podívala na jakéhosi devatenáctiletého výrostka, který tu pracoval na brigádě.
V puse měl žvýkačku, a právě teď vyfoukl velikou bulbinu.
,,Sem sekal trávník paní. Něco špatně.?" Pak zakroutil hlavou, a sekal dál.
Tak to bylo vážně něco.
Sakra.

---------------------

Tak zatím ahoj
vaše
unavená
Yell

Básnička

20. dubna 2011 v 21:50 | yellow-dog
Ahojky :). Ani nevím, proč píšu tenhle článek, ale mám pocit, že začínám být doopravdy docela záludná.(Protože tenhle článek je jenom záminka k tomu abych se mohla konečně pořádně vykecat) :D. Taky si myslím, že ho vlasně píšu kvůli red-cat, která mě upozornila, že už jsem hodně dlouhou dobu doopravdy nic nepřidala. A má pravdu.
Myslím si, že asi tak po pátý v životě jsem se namalovala, a dopomohla k tomu taky red-cat. Brrrr... nesnáším když mi někdo něco strká do očí. Naštěstí se můj napůl šílený zjev setkal s valným nadšením mých spolužáků - (což je podle mě docela podivuhodný, protože jsem si sama připadala jako nějaká šílená zombie). Ale jsem za to red-cat docela vděčná. I když příště bych doopravdy byla ráda, kdyby se to obešlo bez té tužky na oči.
Dnes jsem měla zase kytaru. Učitel seděl samozřejmě vzadu v pracovně, a hrál nějakýho Mozarta nebo Bacha. Potom, co jsem ho slyšela, jsem v duchu rázně zamítla možnost, že bych mu předvedla mé: ,,Plavala sirka po vodě*." Začal mě zkoušet z nějaké písničky, na kterou jsem úplně zapomněla, že se jí mám učit. Po chvilce vytáhl metronom.
Tak jsem začala hrát - samozřejmě mi to nešlo. Snažila jsem se ignorovat ten zvuk, do kterého jsem měla hrát.
Tik,ťak,tik,ťak,tik,ťak,tik,ťak. Nešlo to. Vrhla jsem zlobný výraz na metronom. Nejradši bych na něj zaječela ať ztichne.
Představovala jsem si, jak na něj ječím až ztichne.
Tik,ťak,tik,ťak...Vrrrr. Kdybych s nim byla samav místnosti, okamžitě bych ji po něm hodila tím, co bych měla po ruce. Pokud bych seděla na posteli s polštáři, tak by z toho ještě vyváznul lehce. Ale pokud bych seděla vedle nějakého velmi ostrého kamene - to by měl milý metronom docela smůlu.
Takže touto zkušeností se zamítá, že bych si mohla přát k narozeninám metronom.
Nejspíš by mě našly se šíleným výrazem ve tváři, v ruce kámen, a vedle mě metronom na ticíce malinkých kousků.
Ale vy jste vlastně přišli kvůli té básničce co? Nebojte, už vážně jenom jednu věc.
Red-cat s tou zombii jsem to tak nemyslela, vylepšila jsi mě tak, že jsem se sama nepoznávala. (A to myslím vážně, protože jsem se asi jako zombii jenom cítila :))
------------------------------------------------------------

Motýlek
Motýlek letěl nad lukami,
třepotal křídly ve větru,
pak náhle jenom nad horami,
uviděl letět svou tetu.

Snesla se přímo před něj rychle,
za zády cosi skrývala,
vypadalo to jako krychle,
teta falešně zpívala.

Pak podala mu dárek velký,
sama se přitom culila,
teď odletěla od Popelky,
jíž z pohádky se ulila.

Motýlek povytáhl obočí,
naklonil svojí krychli,
až na něj něco vyskočí,
teta určitě uteče,
nebude určitě v bezpečí,
krev tu možná poteče.

Skutečně něco vyskočilo,
motýlek ale praštil to,
obrátil se na tetu rychle,
a pravil má teto,
uteč zpátky do pohádky,
než začnu být cholerik,
způsobí ti to jenom hádky,
Popelka určitě najde tě,
A potom - teš se moje teto!
prokleje tě někdo!

Jen počkej ještě,
můj dárek nedal jsem ti.
Vytáhne velké kleště,
podá jí je rychle,
a i ta hloupá krychle,
se začne pochichtávat.

,,Kleště! Ty sami hodí!"
,,Všude tě jistě doprovodí."
Tetička však se zadívala,
na kleště pak se podívala,
odhodila je rychle dolů,
zanadávala do hloupých trolů,
a kopla do velké krychle.

Odsvištěla rychle vzduchem,
motýlek jenom usmíval se,
,,Koupil jsem je pro sebe,
ale když už tu byla,
dobře, že mi tak ustoupila,
nevím co bych dělal ještě,
kdybych neměl tyhle kleště."

------------------------------------

Básnička je úplná kravina, a vůbec jsem nad ní nepřemýšlela.

Tak zatím ahoj
váš
někdy tak trochu
zlý
pyšný
cholerický
šílený
a všeobecně špatný
yellow-dog












*Pozn.Autorky.: O tomhle se dost dozvíte v minulém článku, u hvězdičky

Anděl - 13.kapitola, černá a bílá

24. března 2011 v 19:23 | yellow-dog
Ahojky :). Po tom, co jsem si na srdci blogu, konečně přečetla, jak se sem vlastně vkládají odkazy, to chci konečně vyzkoušet. Tento článek je napsán kvůli článku který je tady. Chtěla jsem zkrátka taky něčím přispět. Snažím se číst, co nejvíc, abych taky co nejlépe psala ale moc se mi to nedaří. Mé kreslící pokusy se hromadí, a já nejsem s to se dokopat, a dát je konečně na tento blog. Ale to je jedno.
Chtěla jsem vám sem dát odkaz na loutkové divadlo Harryho Pottera. Je to taková blbost, ale mě se to strašně moc líbí :D.
A navíc Severus Snape má strašně dobrou loutku :D. Takže odkaz na video je tady.
Nakonec jsem se rozhodla nějak to zmatlat a zpatlat do básničky...:
* * *
Jack mi říkal že se nic neděje. Ale já věděla že se něco děje. Něco se muselo dít. Můj táta se mi už dva měsíce neozval, a já začínala mít starosti. Co když ho dostali? A co hůř- co když dostali i mámu? Ale ne, tu ne, ta mi pravidelně psala a pravidelně si dělala starosti kde je táta.
Posmutněla jsem, a šla dál po cestě.

Černá a bílá
černá je smůla,
bílý je anděl,
černá je kůra,
smutný se straněl,
společnosti černých,
jimž se vždycky klaněl,
společnosti chladných,
společnosti zlých,
společnosti těch zrůd,
co nemají už dech,
jen krutou touhu,
chladně zabíjet.
Bílý je anděl,
bílá je labuť,
krásné je štěstí,
krásná je láska,
smutný se klaněl,
neschopen slova,
jen zas a znova,
aby ho nikdo nemohl stáhnout,
do čekající temnoty.
aby si na něj nemohli šáhnout´
a stáhnout ho do hmoty.
Krásný je anděl,
krásná je touha,
kam se jen poděl,
ztracený anděl,
co pomohl smutnému?
Ouha.
Temnota už rozprostřela svůj háv,
černý, jak nejčernější smůla.
Smutný už není ani moc zdráv,
nemůže se už obracet na moc svých pošlapaných práv.
Je bezbranný.
Anděl přilétá, sláva!
Však co to nese?
Dívku co kdysi byla s ním na plese.
Oči má modré, jako pomněnky,
Vlasy má rudé, na bílé kůži.
Zvláštní.
Smutný má jenom domněnky.
Nesetkal se s ní někdy?
,,Oči má jako pomněnky..."
Ano.
A dal jí růži...
Tak rudou jako její vlasy.
Smutný se najednou rozpomněl.
Už nebyl smutný,
na žal už si nevzpomněl.
,,Jenny!" dívka se jenom usmála,
pokynula mu rukou, ať prý jde blíž k nim,
a potom najednou neočekávaně,
...jeho objala.
,,Tati." říkala, s úlevou,
,,nedostali tě nakonec."
Zasmál jsem se jejímu výrazu.
Ptal jsem se jí, zda nepřišla k úrazu.
Pak jsem jí povídal dvě hodiny o mých úrazech,
,,Ty jsi lakomec." usmála se na mě.
Povídal jsem jí o příkazech, jež mi dala temnota,
zabít jí...
nemohl jsem neposlechnout.
Byl jsem strašný lakota,
od té chvíle jsem chtěl jen slávu a bohatství,
odešel jsem od ní,
a popadl meč,
temnota se mi klaní,
a já pověděl : ,,Kleč."
Překvapením oči vykulila,
a poklekla přede mnou.
Zvláštní. Pozvedl jsem meč,
ale úleva se nedostavila.
Zírala na mně v němé hrůze.
Já nemohl pokračovat.
Chtěl jsem opustit svoje tělo,
a jenom si tak poletovat.
A to se mi vlastně splnilo.
Poslední udér udeřilo srdce,
a ihned potom se zastavilo.
nadechly se naposledy plíce,
všechno se najednou pokazilo.
Už jsem nebyl tím pánem,
kterým jsem ještě byl před chvílí,
Uvědomil jsem si svoje chyby.
Moje dcera...
Zapomněl jsem si říkat ,,kdyby."
Moje dcera... moje Jenny Snow.
-----------------------------
Vím že je téměř hrdelní zločin, takhle podle a krutě využít téma týdne na klubu snílků. Když já prostě... já prostě nemohla odolat. Nevím jestli to pošlu.
No každopádně jsem nejspíš napsala další kapitolu Anděla :D. To je strašný, podvědomě ho píšu, i když ho vlastně vůbec psát nechci :D.

Tak se zatím rychle loučím
váš
provinilý
yellow-dog




Knihovna - báseň

22. ledna 2011 v 14:14 | yellow-dog
Ahojky. Rozhodla jsem se, že sem přepíšu básničku co jsem psala ve volné chvíli na papír. Je to spíš taková trochu blbost. Zvlášť třetí sloka. Ale snad se vám i přes to bude líbit.



Knihovna

Po knihovně procházíš se tiše,
za sebou neseš temný stín.
Slyšíš jak někdo píše,
svůj příběh poslední,
a připlížíš se k němu tiše,
uvidíš jak je nádherný.

Padneš na kolena před autorem,
jenž stokrát lepší je než ty,
tel ale usměje se,
zvedne ruku tiše,
řekne žes mu vzorem,
a padne ti před boty.

Ty povytáhnouc obočí,
řekneš že on nejlepší autor je,
ať povstane tedy,
napíše komu je příběh darován,
a ať to v byznysu roztočí,
štěstím ať se poleje,
a ať je pořád ready,
a neustále milován.

Pak důstojně odkráčíš,
on ve svých rukách bestseller,
pomalu se tedy otočíš,
nic už tam však nezbude,
ten úžasný autor bez jména,
svět však brzy dobude,
a tobě už nic nezbude,
jen útěcha,
že možná někdy přečteš si,
ten román bez jména.

Potom tedy zapíšeš,
ten příběh podivný,
bude jenom tvůj,
a nikoho jiného,
a budeš se radovat,
jak se to povedlo,
příběh o příběhu,
jež nikdy neměl jméno.

----------------------------------------

Třetí sloka, je tak trochu šílená. Ale tak už to se mnou vždycky bývá.
Doufám že vás alespoň trošičku potěšila :).


Loučím se
váš
yellow-dog

Čeština

17. ledna 2011 v 16:30 | yellow-dog
Ahojky. Téma týdne je čeština... a už jsem strašně dlouho nic na téma týdne nenapsala, a tak alespoň na tohle jsem se sama donutila něco sesmolit.
---------------
Čeština je úžasný jazyk. Když si to tak vezmete, je přece dokonalé, co všechno dokáže. Dokáže vytvářet nová slova, nové písně... i když ty mám skutečně některé radši v angličtině. Čeština je vlastně jediný jazyk který umím, a to ani ne pořádně. Nelíbí se mi moderní čeština teenagerů, kteří ze sebe nedostanou kloudnou větu. Když mi někdo napíše na email : ,,AhOjÍQ JsEm V jEdNé BlEsQoVcE, ZaPoj Se Do Ní I tY, A vYlEpŠI čEšTiNu." Vždyť jim to musí dát strašnou práci, no ne? :D. S tím kdybych se měla babrat, a psát takhle povídku, tak než napíšu nadpis, už bude půlnoc. Ale je to jejich věc.
Čeština je prostě nádherný jazyk, a měli bychom si jí vážit.
Vždyť bez ní bychom nebyli nic.


--------

Omlouvám se za tak zoufale krátký článek, ale ať dělám co dělám, nic dalšího mě nenapadá. Vím že tento článek vám moc vědomostí neposkytl, ale prostě jsem jenom chtěla napsat svůj názor.
Pokud objevíte nějaké pravopisné hrubky, pište mi je do komentářů. Přece jenom bych alespoň v TOMHLE článku češtinu ničit neměla.

Po smrti...

3. ledna 2011 v 16:44 | yellow-dog
Ahojky. Neodolala jsem, a rozhodla se napsat článek na toto téma. Snad se vám bude líbit... :) :


-------------

Po smrti. Asi každý si někdy kladl otázku co se stane až umřete. Existují řady náboženství a teorií, stačí si jen vybrat. Většinou ale netolerují ostatní náboženství, a v bitvách kde všichni křičí ,,Za boha!" je špatné v tu chvíli být. Celá staletí se náboženství mezi sebou mydlily hlava nehlava, ale o tom teď psát nechci. Pokud hledáte něco co opravdu EXISTUJE tak to vám nepomohu. Četla jsem v jedné mé oblíbené knížce jednu jedinou větu, která mě tak zaujala, že jsem si jí přečetla opakovaně alespoň padesátkrát ,,Každý se dostane tam, v co skutečně věří."
Něco na tom bude. Tedy alespoň pro mě ano. Vždyť může existovat více způsobů, nebo ne?
Je to každého volba. Ale každý v něco věří. Ať je to náboženství, jiné světy, mimové, a nebo on sám. Takže ani sama nevím v co vlastně věřím já. Asi v to, že se každý na úplném konci odsoudí sám. Z hloubi duše.
Tohle je dost ožehavé téma...
Ale nějaká spravedlnost někde být musí. A když ne tady tak tam.
Ať už je to kdekoliv...


---------------------------------

Tak jsem vám řekla svůj názor. Je jenom na vás čemu uvěříte, a nikdo by vás neměl do ničeho nutit. Tím končím o náboženství.

Znovu sněží, a je 7 pod nulou

1. prosince 2010 v 18:38 | yellow-dog
Ahojky. Dnes když jsem šla na kroužek, jsem se podívala z okna. Nevypadalo, to tam nijak zle, tak jsem prostě popadla kytaru, a vyrazila jen tak bez rukavic. Hned před domem jsem si ale uvědomila, že jsem se spletla. Mráz jako by mě bodal do tváře, a do mých už zmrzlích rukou. A vítr, my vmetával krystalky sněhu, přímo do obličeje. Samozřejmě, že potom se na to dívat je nádhera. Ale když je 6 pod nulou, nemáte rukavice, v ruce svíráte střední kytaru, a sněhové krystaly, jako by vás bodaly do tváře, máte neodolatelné pokušení, zajít do nejbližší teplé místnosti, a dát si tam šálek horkého čaje.
Nakonec jsem tam přece jenom dorazila. A s radostí jsem zjistila, že tam je +25°.
Když jsem odcházela, tak ale bylo mnohem hůř. Byla větší tma, a větší vítr. Myslím že bylo tak 7 pod nulou, ale mráz byl vyšší. Abych vás dlouho nenudila, nakonec jsem domů přece jenom došla. Podařilo se mi mýma doopravdy zmrzlýma rukama otevřít zámek, což byl nadlidský výkon, vzhledem k tomu, že jsem ruce měla naprosto nepohyblivé.
Ani nevím za co vás trestám, že píšu další článek na téma zážitky alá sníh.
Jsem prostě nepolepšitelná, co naděláte :D.
A teď sedím v teplé místnosti, píšu tenhle článek, a čekám až se mi dovaří čaj. Jsem šťastná, že jsem v teplíčku, a ne tam venku, kde je 7 pod nulou.

Tento článek byl vlastně o ničem.
Ale nic je něco, takže co chcete :D.
Musím se polepšit, a psát pokračování anděla.


tak zatím ahoj
váš
zmrzlý
yellow-dog

Sněhová kalamita

29. listopadu 2010 v 20:31 | yellow-dog
Ahojky. Po velmi dlouhé době opět něco přidávám. Možné že tento před článek, bude ještě delší, než článek Anděla, ale to je přece jedno :). Chce se mi toho tolik napsat, ale otázka spočívá v tom, jestli se vám toho chce tolik číst.
Dnes napadl sníh.Koukala jsem se na hlavní stránku blogu.cz a hodně čtenářů (a samozřejmě taky písařů :D) o tom napsalo články. Nevím jestli ještě pořád sněží, ale jestli ano, tak se ráno nevyhrabu. Jsem zvědavá jak se mi bude chtít vylézt z mého teplého zachumlaného pelíšku, do té šedivé školy, plné nástrah a prověrek. Prověrek... to mi připomíná kontrolní prověrku z fyziky a z přírodopisu. Kontrolka z přírodopisu, první hodinu, kdy ještě napůl bloumám, a nejsem z to otevřít oči dokořán. A kontrolka z fyziky 8. hodinu, kdy bloumám únavou. No zkrátka, vybrali ty nejnevhodnější hodiny, k těm nejdůležitějším prověrkám. A budeme dostávat známky. Moc se na to popravdě netěším. Moje práce na kontrolních pracích vypadá zhruba takhle :
Rozdají mi papír s otázkami, na který nevěřícně zírám. Řeknou mi ať se podepíšu, ano tohle ještě zvládnu :D. A pak... nám řeknou že na to máme hodinu. Vytřeštím oči, a zběsile začnu otáčet list ze strany na stranu, a kulím při tom oči. Přitom zděšeně pozoruju, jak si všichni něco vypočítávají  v mapě. Jsem asi jediná kdo to nechápe. Přečtu si první otázku, a znovu vykulím oči. Kulím je dvacet minut. Deset minut, před koncem hodiny řekne ; ať si pospíšíme, že už máme jenom deset minut. Rychle všechno pochopím, a vyplním a jako poslední odevzdám práci. Někdy se ukáže že jsem to uměla, a dostanu dvojku. Ale někdy to tak není.


Tento článek vás asi moc nebavil :D
musím se polepšit


takže zatím ahoj
váš
nepolepšitelný
yellow-dog

Špatný den

11. listopadu 2010 v 18:32 | yellow-dog
Ahojky. Každý to znáte. Každý den prostě není nejlepší, a dnešek byl mým špatným dnem.
Už od rána mi bylo špatně, a rozhodovala jsem se, jestli jít a nebo nejít do školy, ale nakonec jsem tam šla. S bolestmi břiše jsem se jako ve zpomaleném filmu oblékla, a šla.
Ve škole to bylo první 4 hodiny docela fajn. Žádný extra špatný známky, a všichni v pohodě.
V 5 pátý hodině mě začalo bejt hodně blbě, a učitelka na matiku do mě hučela příklady.
Šla jsem si sednout, a nevydržela jsem to. Rozbrečela jsem se.
Ani nevím proč, ale rozhodně ne, kvůli tý blbí matice. Brečela jsem a brečela, z toho jak jsem blbá že brečím. No zkrátka zase jsem byla blbá.
Na otázky ,,Proč brečíš?" jsem odpovídala. Třemi slovy.
,,Je mi blbě."
Nechtělo se mi vysvětlovat proč, a nač. Zkrátka mi bylo špatně.
Hned mi všichni začali vysvětlovat, že taky nechápou matematiku, a že nebrečej.
Neměla jsem sílu jim to vymlouvat.
Chtěla jsem jenom jít domů, kde mě nikdo neuvidí, a potichu brečet.
Škola opravdu není nejvhodnější místo na poplakávání.
Vlastně si ani nemůžu vzpomenout, na to proč jsem brečela. Možná kvůli bolestem břicha, možná kvůli tomu jak mi svět najednou přišel šedivý, možná kvůli spolužačce která mi nechtěně ublížila tím, že mě upozornila že nemám zrovna dobře učesané vlasy.
Proboha jak bych je asi mohla mít učesaný, když jsem se sotva oblíkla?
Pravda. Nemám je moc učesaný každý den ale...
Ale.
Vždycky je tu nějaké velké ale.
Za tenhle článek se strašně moc stydím.
Stejně tak, jako za to co se dneska stalo ve škole. Připadalo mi to jako noční můra.
Ale...
pak... tedy vlastně o 2 hodiny později jsem si řekla moje let it be...
Život přeci půjde dál, i přes ukrutné bolesti břicha, no ne?
Ale stejně se stydím za to že jsem brečela.
Ale já už jsem holt taková.
Všechno si hned beru strašně osobně.
Prostě přecitlivělá...
... a hloupá...
Na moje nervy pomáhá jenom kytara, papír a tužka a nebo čokoláda. V nejlepší variantě všichni tři spolu s počítačem.




A tak už se tedy loučím....
váš
smutný
šťastný
ubrečený
stydlivý
a hlavně zmatený
yellow-dog

Knihovna

9. listopadu 2010 v 19:21 | yellow-dog
Dnes jsem šla, po dlouhé době do knihovny. Už když jsem vstoupila do dveří, cítila jsem vůni, která prostě může být jenom v knihovnách.
Vůni knížek.
Jakmile jsem vstoupila, tak se na mě usmála paní knihovnice. Pozdravila jsem jí, a vstoupila mezi regály. Byl to úžasný pocit.
Stovky autorům kteří chtějí, a nebo chtěli, aby si někdo přečetl jejich knížku.
Stovky příběhů, ať už čtivých, a nebo ne.
Stovky myšlenek, které nikdy nebyli vyřčeny.
A v poslední řadě knížky, co jsou na odpis. A které už jen smutně vyhlížejí z posledních regálů.
Potom tam jsou akční komixy, které už jsou různě, rozpučované 9tiletými dětmi, které se alespoň na malou chvíli začaly zajímat o literaturu.
V beletrii pak jsou knížky dramatické až po komedie. Které si vypůjčují skoro všichni.
V dětské knihovničce jsem se zastavila jen na chvíli, a vzpomněla jsem si, že jsem jí vlastně přečetla skoro celou.
Usmála jsem se... a šla jsem dál.
Vzadu v knihovně byli počítače, jako vždy plně obsazené.
Přesunula jsem se dál. Časopisy, ty mě moc nebrali, a tak jsem se ihned přesunula dál.
Zarazila jsem se, stála jsem nad knihami umění.
Se šíleností v očích, jsem se ihned vrhla na nejbližší knížku, o pastelách.
Po krátké přestávce jsem se ale stejně přesunula dál.
Zarazila jsem se.
Zmateně jsem se podívala kolem sebe. Už jsem totiž byla u výpujčovacího pultu.
Paní knihovnice se na mě podruhé usmála.
Koukla jsem se na svě ruce. Pod tíhou dvanácti knih, které jsem v mém poloomámeném stavu sebrala, se téměr prohýbaly. Ale mě to bylo jedno. Vytáhla jsem kartičku, a rychle jí podala knihovnici. A pak... jsem si vypůjčila mých dvanáct knih.
Naposledy jsem vdechla tu příjemnou vůni knihovny.
Usmála jsem se...
a šla jsem klidně ven, do toho okolního světa.


----------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------

A co vy chodíte někdy do knihovny? A podívali byjste se po tomhle článku do nějaké?



tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
který se už těší na další návštěvu knihovny :)

Básnička - v jedné vteřině

9. listopadu 2010 v 18:52 | yellow-dog
Ahojky. Ano v mém případě, (a pokud jste se alespoň jednou setkali s mými básnickými výtvory, tak víte o čem je řeč.
Asi jsem se skutečně nenarodila jako básnířka. Ale co :D. Baví mě to, tak proč to nedělat? :D.
Nevím ani jak mě to napadlo ale složila jsem svojí první vážnou básničku.
Což pro vás může být krajně nebezpečné v mém případě.
Varovala jsem vás.





V jedné vteřině

V jedné vteřině,
spatřit svůj život,
když člověk umírá.

Plakat na klíně,
uvidět realitu,
která je šedivá.

V jedné vteřině,
uvědomit si chyby,
které jste udělali,

potom jen smutně,
pootočit hlavu,
abyjste neviděli.

Neviděli ten smutný šedivý svět,
který se kolem vás prostírá,
neviděly tu realitu, která je šedivá.


-------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek bude... snad...
------------------------------------------------------------------


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Fotky - mix

6. listopadu 2010 v 18:56 | yellow-dog
Ahojky. Konečně jsem se dnes odhodlala, přetáhnout z mého malého retromobílku (který mám ovšem moc ráda :)) obrázky. Jsou nekvalitní, tmavé, rozmazané a ošklivé, ale stejně jsem si nějaké z nich zamilovala :D.

Abych to zase celé neprokecala, tak vám je sem dávám :D :


Voda
Nic moc. Ale líbí se mi, jak je ten odraz skoro stejný, jak ty stromy, že ani nevíte, kde je země, a kde ne.


Nebe
Tadyten obrázek, se mi docela líbí. Prostě jsem zase koukala směrem k nebi :D.


Les
Nekvalitní, a ošklivé, ale...
stejně jsem neodolala tomu to sem dát :D.


Beatles
Když jsem dala, do nadpisu článku mix, tak tady vidíte že je to opravdu mix. Od stromů, lesa a podzimu, rovnou k výstavě Beatles. Ano propadla jsem Beatlemanii, a to totálně :D.
Taky proto jsem na výstavu jela dvakrát :D.
A z toho mi jednou ujel můj doprovod :D.
No nic.


Paul Mccartney


Ok. Tak tohle je hodně nekvalitní, ale co naděláte :D?



Líbí
Tak tahle fotka se mi líbí. Foceno mobilem, když jsem šla z výtvarky.

Mrak
Už nevím kdy jsem to fotila :D.
Ale fotka se povedla :).



Listí
A poslední fotka byla focená o prázdninách, nejspíš na něčí zahradě :D.



Tak to bylo všechno.
Doufám že se krutárealita znovu neozve, a nebo že bude alespoň bude psát háčky a čárky :D.
 --------------------------------------------------------------------------------
 Dodatek : Tohle se sice moc nehodí k článku, ale...
stejně.
Přihlásila jsem se na youtube, protože vám sem chci dát nějaký videa, co kreslím a jak kreslím, a narazila jsem na...
na...
No nic. Napíšu vám tu jenom to, že vypatlanější blondýnu jsem nepoznala :D.
Bolela mě hlava, a jak jsem uviděla jí, přestala mě bolet.
Ale začalo se mi chtít zvracet.

Tak vám sem dávám odkaz na pobavení :) :




Udělalo se mi špatně od žaludku. Radši už se na to nebudu ani dívat. Jdu se uklidnit k podobným snílkům jak jsem já.



Tak se loučím
váš
yellow-dog

Vnímání a Birlibán

4. listopadu 2010 v 15:37 | yellow-dog
Ahojky. Mám chuť něco psát, ale netuším co. Nevím...
... asi jako obvykle budu psát blázniviny :D.
Vracím se zpátky k Birlibánovi. Vy asi netušíte co to je, že?
Moje (možná) nejoblíbenější knížka z doby, kdy mi bylo pět let. Ještě to není tak dávno, ale stejně mi to připadá jako hrozně dlouhá doba.
Vypravuje o jednom klukovi, co byl zlobivý. A zažil velmi podivuhodný den.
Nejvíc ze všeho se mi asi na knížce líbilo, jak se dostal do města, které bylo celé z cukru.
Ale... zjistil... že děti co už jsou v městě dlouhou dobu, považují chleba, za nejcenější zlato.
Protože, jakmile začali jíst určitý druh sladkostí, začaly vonět jako sladkosti.
A pak... za pět měsíců, se z nich sladkosti staly.
Vím jak jsem chtěla (a zároveň jsem se to ho i trochu děsila) jet do toho prapodivného města.
Zdálo se mi o tom nezpočet krásných, ale i hodně strašidelných snů, s někdy strašidelnými, ale někdy krásnými konci.
Nakonci už nebyl Birlibán tak zlobivý, a ani tak zlí, jako byl předtím.
Pohádka, kterou mi četli před spaním, a kterou jsem měla tak ráda.
Proto se k ní vlastně teď vracím.

Čtu jí své králíčici, ale myslím si, že mi stejně nerozumí, takže z toho nemá ten pravý požitek.
Ale spokojená je, protože jí přitom vždy (rozuměj mojí králíčici, ne knížku Birlibán :D)  hladím.
Myslím si, že je úžasné, když dospělí čtou dětem pohádky.
Je to tak nějak... kouzelné.

Moc dobře si uvědomuju, že knížce dělám reklamu. Ale věřte tomuto : Nikdo mě nepodplatil, ani mi nic neposlal :D.

Ráda čtu na počítači, příběhy co píšete.
Ale knížka... je prostě knížka.
Má svou vůni, a mohu obracet listy.
I když příběh je stejný, a tak jsem ráda i za geniální příběh, který si můžu přečíst na internetu.
Ani nemusí být geniální stačí mi... když nebude psán KrÁááSňOoČQýM PÍíSmMeEnNQeEeEm.
Asi už vás nezajímají moje další výlevy na téma Birlibán co? :D.

 -------------------------------------------------------------------------------------


Vnímání

Seděla jsem pod stromem.
Na hlavu mi spadlo zlatavé listí. Copak někdo tuhle nádheru, může považovat za ztrátu času?
Vytáhla jsem svůj už skoro úplně pomalovaný blok. Moje výpisky pokrývali téměř všechno. Dole byli moje vynálezy, nakreslené tenoučkou tužkou. Nahoře pak byli úkoly, co jsem si psala abych nezapoměla. A uprostřed byly příběhy, a moje myšlenky. Na hlavu mi spadl další zlatý list. Položila jsem si ho před sebe. Měl jemnou vůni. Tak nenápadnou, že by si toho člověk ani nevšiml, kdyby to cítit nechtěl. Ale já to cítit chtěla.
Přejela jsem po jeho povrchu. Jeho žilky vystupovaly ven. Popadla jsem tužku a pero. Měla jsem takovou touhu ho popsat. Popsat jeho vůni, a to jak jsem za ten jeden list ráda. Začala jsem ho kreslit na miniaturní místo pod mými básnickými pokusy. Ne nadaný básník nejsem. Vždycky z toho vznikne slátanina. Když jsem dokreslila zmíněný list, jemně jsem ho odložila, na nedaleký kámen. A lehla jsem si pod strom. Když tu na mě hustě začalo sněžit zlatavé listí. Padalo mi do obličeje. A já jsem se jen smála. Začala jsem listí vyhazovat do vzduchu tak, že na mě neustále hustě prošelo. Po pás jsem byla zachumlaná v té zlaté nádheře, a smála jsem se. Pořád jsem se jenom smála. Podzim je nádherné roční období.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázky budou. Slibuju.

Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Nekonečno

1. listopadu 2010 v 17:47 | yellow-dog
Ahojky. Nevím jestli je to tím, že jste si všichni přečetli článek s názvem číslo 6, ale neobjevila jsem žádný negativní komentář. Asi jsem všechny nepříznivce mého blogu, dokonale odradila :D.
Ale to je jedno. Myslím že teď by mi to už tolik nevadilo, hlavně když bude dotyčný šetřit vulgárními výrazi, a bude tak hodný, že si dá tu práci a bude dělat háčky a čárky :D.
Takže se nebojte, jenom buďťe opratrní, jsem neuvěřitelně přecitlivělá :D.
A tady ty básničky (!).
Ano pokud jste někdo četl mojí básničku u doktora, která je mimochodem tady.
Tak moc dobře ví co ho čeká :D. Proto předem varuji před... no...
.... prostě před mojí básničkou :D....
Varovala jsem vás :D.


Nekončící hodina matematiky*


V hodině matematiky sčítáš a odčítáš,
chceš jenom odejít, 
a zapnout počítač.
Nekonečno čísel tě mučí,
a tvý rodiče ti tvrdí že se jenom učíš.
Je to totiž nehorázná nuda,
která je mimochodem přítomna všudy všuda.

----------------------------------------------------------------

Nekonečno

V moři nekonečna dáš se nést,
možná tam pocítíš nudu.
Myšlenky v hlavě se ti budou plést,
a budeš ponořen v studu.

Možná pak ale uvidíš,
že taková nuda to není,
radost ze života ucítíš,
a vše se tím pádem změní.
----------------------------------------------------
 Obě básně skládány pod nátlakem, že jsme to měli za domácí úkol. Za pět minut složeny v knihovně. Taky podle toho vypadají :D. No co. Teď si uvědomuju... zítra 7 hodin z toho asi ze tří píšeme test, a ještě nám dali obrovský domácí úkol který...
... no ještě ho nemám (červenám se :D)

Sen
** k obrázku **

Tak snad vás to na malou chvilinku zhrozilo nebo potěšilo. Doufám že to ve vás alespoň nějaké emoce vyvolalo. I kdyby to byla třeba emoce nudy :D.
Jak tak vidím, tak už píšu kraviny takže...



se loučím
váš
vysmátý
yellow-dog










* - Jak jste to z téhle básně určitě zjistily, matematika není můj nejoblíbenější předmět.
Ten den mi dala učitelka čtyřku a...
... no víte jak to bývá, když chcete někomu něco alespoň něco oplatit. Takhle to vždycky je se mnou  a učitelkama :D.
** - nevěděla jsem jaký jiný autorský obrázek tam dát, asi musím zvýšit svou sbírku :D

Číslo 6

29. října 2010 v 22:13 | yellow-dog
Ahojky. Znáte ten pocit, kdy byste se chtěli smát, a přitom brečet?
Tak ten mám teď já.
Mám radost z pozitivních komentářů z minulého článku, a vlastně i z toho jednoho nepozitivního, a tak mám radost že red-cat zase funguje internet, a že se tak můžu těšit z jejích článků...
ale...
Ale.
Vždycky je tu nějaké velké ale. Když už začínám být zase šťastná někdo mi ihned ukáže, jak světv chodí, jaká jsem, co si o mě lidé myslí, a jak hloupě se chovám.
Jsem zmatená.
A jsem taky smutná z kruté reality.
Ano pokud se někomu v paměti vybavil minulí komentář, tak se mu vybavil správně.
Na jednu stranu se tomu směju, a na druhou stranu z toho chci brečet.
Jsem z toho smutná.
Nejdřív jsem se tomu smála, ale pak...
pak, mi došlo že to myslel naprosto vážně.
Pokud je život jeden velký balet, tak mi právě někdo podkopl nohu, a já spadla.
Jsem přitom zmatená co se děje, čekám na vyvětlení, na pomoc...
...na cokoli.
Na nějaké znamení.
Možná jsem Kruté realitě mými fotkami ublížila...
pak se jí velice omlouvám.
Nesmažu ten komentář.
I když jsou tam sprostý slova, tak je to ještě pořád její názor, a jsem to přece já kdo všude rozhlašuje, že každý má právo vyslovit svůj názor, a nebo svojí myšlenku.
A to i za cenu, že ten názor někomu ublíží.
Možná proto taky píšu tenhle humorný článek, aby mě vyvedl z té hrozné temnoty do které jsem opět znovu spadla.
Tento článek je věnovaný red-cat...
a i když jí to možná ani neudělá radost...
tak jí chci říct že jsem to myslela v tom nejlepším úmyslu...,
a že...,
je to ta nejlepší kamarádka na světě.



Číslo 6

V praze šest, v šest hodin, zazněl na městské policii č. 6 podivný telefonát.
----------------------------------
,,Dobrý den, volám z autobusu číslo šedesát šest, chci vás informovat, že do našeho autobusu nabouralo šest vozů s č. 6666.
Vedle nás je právě 6 keřů, za kterými je schováno 6 vystrašených řidičů vozů co bourali do našeho autobusu.
Potom co do nás nabouralo těch 6 vozů, tak se lehce zranilo 6 cestujících v našem autobusu.
Dalších 6 rozzuřených cestjujících, co byli rozzuřeni, se vrhli na 6 vyděšených řidičů, schovávajíc se za 6 řídkých keřů.
Prosím pošlete alespoň 6 policistů, co mají rádi číslo 6.

---------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------



Ano, moc vtipné to tedy doopravdy není.
Klidně mi to opět napište do komentářů.
Já to unesu.
Ach, mám pocit jako by bylo všechno v pohodě, a pak...
...mě zase někdo srazil na zem.
Nejvíc mě bolelo když mě srazily lidi kterým jsem věřila.
Neznáte je.
Kéž bych je nikdy nepoznala ani já.
Vlastně je to jenom jeden člověk.
...Který mě ještě pořád pomlouvá za mými zády.
A uráží, a kritizuje když si myslí že jí neslyším.
Nemohla bych tu o ní napsat ani to, že je zlá...
... ne to bych potom byla úplně stejná jako ona.
Možná proto se mi tak hnusí všechno růžové, a všechno co je cool.
I když to by se mi hnusilo tak jako tak.
Vždycky budu pro všechny ta trochu divná.
Ale aspoň nejsem jako oni.
 Nikdy nedopustím abych byla jako oni.
Alespoň ne v tom, abych zradila své nejbližší...
...své kamarády,  svou rodinu...
A tohle všechno je věnováno tobě red-cat...
to tobě přeju co nejvíc štěstí...
... a aby ses nenechala ponořit do takové temnoty v které jsem teď já.
Jenom kvůli jednomu pitomému komentáři.
A kvůli vzpomínkám, které se teď vrací.
I přes bolest umět stát, i přes bolest bojovat,
to je hrdinství.

Proto jestli je život jeden velký balet...
...a já právě spadla...
tak se zase zvedám...
...a to už jenom proto abych mohla bojovat do posledního dechu...


Tak se loučím
váš
smutný
yellow-dog

Výlet

28. října 2010 v 20:51 | yellow-dog
Ahojky. Dnes jsem vyrazila po OPRAVDU DLOUHÉ době na výlet.
Zjistila jsem o co přicházím.
Bylo to prostě... úžasné. Dokonalé a fascinující.
A abyste z toho měli alespoň polovinu co já, tak sem dávám moje skromné, tmavé, a nekvalitní fotky :D.
Přesto se mi některé z nich skutečně líbí, a doufám že vám se budou alespoň na 1 procento ze 100 líbit také.


Strom
Listí
List
les
Listí (II)
Zlaté a zelené listí
Nakloň hlavu na stranu :D
U téhle fotky mám neodbytnou tendenci naklánět hlavu na stranu :D. Ale foťák jsem nakloněný neměla. Prostě jenom větev stromu :D.


Kytky
Kytky (II)
Kytky (III)
Kytky (IV)
Listí (5)
Pohádkový les
Nevím proč jsem to nazvala pohádkový les.
Asi proto že mi ta fotka připadá, jako by byla vystřižená z nějaké pohádky.
No prostě...
... pohádkový les :D.

Zastřené mlhou
Jezero
Značka
Mraky
Tahle fotka se mi strašně líbí.

Tmavé
...
Oblačno
Tahle fotka mi přijde zajímavá :).

Tráva
Sen
Prostě jako bych byla ve snu.

Tmavé (II)
Dva stromy
Krajina
Krajina (II)
Lavička
Lavička II
Koleje
Ano to jsou víčka, oči vás neklamou :D.

Víčka
Koleje (II)
Víčka II (detail)
Pes
Pes co na mě začal štěkat :D.
Hned jsem toho využila :).

Pes 2
Pes 3
Růže
Rostlina
Rostlina
Rostlina 3
Krajina
Krajina (6?)
Krajina (7?)
Až na kraji světa
Tuhle fotku jsem si zamilovala.
Tady prostě půjdete...
... a spadnete přes okraj světa...


Krajina (8?)
Krajina (9?)
Šípky
Šípky 2
Šípky 3
Krajina (10?)
Lavička 01
Lavička 02
Z tohohle možná udělám animaci.

Lavička 03
Lavička 04
Lavička 05
Lavička 06
Nebe
Nádhera
Nemám slov.

Nebe (II)
Zamlženo
A to byl poslední obrázek.
Uff, asi nejdelší článek v mým životě.
Myslím že po tomhle si sednu a ani se nehnu :D.
No snad se vám obrázky líbily.
                                                 
 A VARUJU, ZA ZKOPÍROVÁNÍ A TO I SE ZDROJEM VÁS IHNED ZAŽALUJU NA BLOG.CZ
Omlouvám se za to, ale...
no...
řekla jsem si, že to sem pro jistotu dám.

tak zatím ahoj
váš
unavený
yellow-dog

Fantasy - útěky do jiných světů

21. října 2010 v 15:28 | yellow-dog
Ahojky. Už v pondělí jsem chtěla přidat článek na toto téma ale... bez obrázků by to nebylo ono.
Musím vás ale upozornit, že ani s obrázkama to není ono. Jsou tmavé... a... nekvalitní.
Prostě moje obvyklé výtvory.
Snad se vám můj článek bude líbit.


----------------------------------------
Fantasy

Myslíte si že byjste bez fantazie, mohli žít?
Já teda rozhodně ne.
Vždyť kdyby nebyla fantazie, tak co bych proboha dělala?
Bez toho prostě nemůžu žít.
Je to jedna z těch hodně věcí na kterých jsem závislá.
Je to jako sen.
Prostě už nechcete být v tomhle světě, zasníte se, a ...
budete někde jinde.
Nepotřebujete kouzelné věci, ani mít kouzelnickou krev, abyjste se tam dostali.
Stačí jen mít fantazii.fantasy
Obrázek je jakoby zastřený mlhou, takže to vypadá, jako by byl rozmazaný.
Je nesmírně těžké kreslit vodu.
No... snažila jsem se :D.
Tento článek byl nesmírně krátký... a za to se vám strašně moc omlouvám, ale no... znáte mě :D.



Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

A už je tu zase podzim

8. října 2010 v 14:39 | yellow-dog
Ahojky. Dneska jsem procházela zasněně uličkou, když vtom mě něco napadlo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a uvědomila si, že už je zase podzim. Vedle mě byl strom s nazlátlím listím. Taky tam byly keře tak barevné, až mě z toho bolely oči.
Bylo to nádherné. Vedle mě procházely lidi, ale jenom já jsem byla šťastná že je podzim. Zasněně jsem pomalu procházela tou uličkou, a vstřebávala tu radost že je podzim.
Že už je zase podzim.
Je úžasné radovat se z maličkostí.
To mi věřte.


podzim


ale teď už ahoj,
váš,
yellow-dog
 
 

Reklama