Moje příběhy

Město - VII, Zvláštní strom a poněkud podivné zmizení společníka

2. srpna 2011 v 21:46 | yellow-dog
Varování : Ten kdo nemá rád užvaněný blogaře, a dlouhé odstavce žvatlání, ať tohle prostě ignoruje.

Ahojky. Zase zanedbávám svůj blog, ale tentokrát se sama před sebou ani moc nestadím, jelikož jsou prázdniny, a tak moc šancí dostat se na počítač nemám. Strašně moc mě potěšily komentáře od Bereniky, a tak, jestli i tohle čte, tak jí moc a moc děkuju.
14 dní jsem byla na táboře.
Víte, já nemám moc ráda tábory. Myslím, že je to vlastně těmi zkušenostmi, zatímco první tábor skončil katastrofou, druhý - tenhle, nedopadl zas tak zle.
Budíček v 7 hodin ráno vás sice už po 10 dnech unaví, ale když tam máte super kamarády, tak je vám to úplně jedno.
Jenže tam nebyli super kamarádi.
Ve skupině jsem byla s magorem, co na mojí spolubydlící řval, že je hnusná, blbá, a ať laskavě vypadne, a přitom nad ní šermoval židlí. Druhý byl takový ten namakaný frajírek, co je tak nenávidím, ten měl za tábor asi 10 holek, a ty neustále je dokola střídal. Pak tam byl Ital, ten byl docela v pohodě, ale stejně.
No zkrátka jsem ve skupině byla s 7 klukama, co se chovali jako blbci.
Ale to je jedno, vy chcete vědět jak to bylo s Ki, že jo? Že jo? :D
Uvidíme...
--------------------------------------------------------------------------------

Ki se svou skupinou směřovala do středu lesa. Tenhle les, nebyl ten les, kde na vás večer bafají příšery, vykukují na vás ze křoví čarodějnice, a pravidelně vás po lese honí medvědi a vlkodlaci.
Tohle byl - je mi líto, že to tak musím napsat, ale je to pravda - naprosto obyčejný les, kde rodiče s malými dětmi pořádají táboráky, které někdy končí nadšeným voláním skoro opilých dětí, nad rodičovskou písničkou : ,,Pes jitrničku sežral."
Ki měla radši ty temné, kouzelné lesy, ale zdálo se, že ostatní byli vcelku spokojeni. Po velkých dohadech, nechali malého Gregoryho venku, pod záminkou, že je ještě příliš malý.
Stejně už jich bylo dost a dost.
Ki si nedělala starosti o sebe, ale hlavně o ty děti, co byli tak strašně moc natěšené na krásné dobrodružství. Je mi líto, že to tak musím napsat, ale je pravda, že většina dobrodružství, sebou nese i tu docela nebezpečnou stránku, která je většinou úplně opomíjena.
Takhle šli hodinu, až někdo nejspíš velmi nevzdělaný, kdo KI vůběc, ale vůbec neznal, se zeptal:,,A kdy už tam budeme?" Je zajímavé, jak vás dokáže pronikavý tón, vydávaný malým dítětem rozzuřit. ,,Jestli tě to tu nebaví, můžeš se klidně otočit, a hned teď pelášit domů." Řekla Ki, s úsměvem, otočila se, a pokračovala dál, ve své cestě.
Dítko se z toho zdálo být celé nesvé.
Bylo to to dítě, kterému většinou rodiče radši dali to, co chce. Zatím to říkám slušně, ale abyjste mi porozuměli, bylo by dobré napsat i tu poněkud vulgárnější, a neslušnější verzi. Byl to ošklivej rozmazlenej spratek.
A ten velmi neslušný, zlý, rozmazlený, a ošklivý člověk se teď otočil na ostatní děti, a posměšně se odfrkl. ,,Ten velký kluk, v tom nevkusném oblečení nám sliboval dobrodružství, ale zatím žádné není. Jdeme lesem, s ubohou holkou, co ani nemá nikde domov, a ještě mě kritizuje!" Rozhořčený obličej, a urážlivě vztyčená brada jasně značila, že se mu výlet do lesa přestává velmi rychle líbit.
Ki nebyla zlý člověk. Jsou ale chvíle, kdy se s zlým člověkem doopravdy setkáte, a pak doopravdy musíte k němu jdnat, tak jako on jedná s vámi. Aby se strany vyrovnali. Například, když někdo Ki řekl, že je bez domova, a že je ubohá, jediná co mohla Ki dělat, bylo usmát se pro sebe, a se zlobným výrazem v očích, a falešným úsměvem na rtech, jít směrem k dítku. Stačilo jedno slovo, aby se všichni ostatní zastavili, a sledovali krizovou situaci. Stačilo jedno slovo na to, aby si ubohé dítko uvědomilo, že udělalo chybu.
Ki se sklonila na úroveň obličeje dítěte, a pronesla to jediné chladné slovo, o kterém se tu celou dobu zmiňuji.
,,Vypadni."
Dítko zíralo vykuleně, pak se ale najednou otočila, a odkráčelo, směrem zpátky k městečku. Cestou šlo jako náměsíčné, občas i zakopávalo.
Ki se usmála, a radostně ase obrátila na ostatní, kteří na ní meizitím vykuleně a nestadatě zírali.
,,Tak to bychom měli. Jdeme dál?"

Rowley zíral do země, on sám byl loutka. Loutka která se rohodla jít proti proudu ostatních loutek. Loutka, která se pomalu, ale jistě snaží zpřetrhat svoje nitky, které jí tak tlačí a svazují. Loutka, u které právě stojí její majitel, a mluví na ní.
Šéf doopravdy přecházel po ošklivě zakouřené místnosti, kde jediný předmět, který by se dal považovat, za alespoň trochu slušný, byl polorozpadlý, modrý pásek. Další nudné popisy téhle místnosti radši přeskočím, určitě si umíte předtavit jak strašná místnost to byla, když měl jenom jediné malinké okno, a to až nahoře na stěně.
Jistě se mnou budete souhlasit, a taky byjste nechtěli žít v této ponuré a ošklivě zakouřené místnosti s člověkem, který nejenže kutí plány proti dětem, ale navíc je to velmi odporný, zlý, podlý, krutý a celkově špatný ničema, kterého byjste určitě nechtěli potkat. Určitě byjste se strašně polekali, kdyby se ten zlosyn náhle byz jakékoli záminky či příčiny, nehorázně a krutě rozchechtal, a jedinou příčinou, k jeho ďábelskému smíchu mohl být jenom nějaký ošklivý, horzivý, krutý, nesnesitelný, zlý a s největší pravděpodobností i smrtelně nebezpečný plán.
Potom byjste určitě nechtěli být s tímto ničemou v jednom pokoji, a to navíc, když ten pokoj je tak hrozně odpudivý.
Ale co kdybyjste neměli na vybranou? Co kdybyjste byli loutka, která ať se zmítá, jak se zmítá, z rukou svého krutého, zlého, ošklivého a odporného pána se stejně nevymotá.

Ki a její skupina došli k malé lavičce, pod velmi velkým, zato hrozivě vypadajícím stromem. Který vypadal jako stráž do temného lesa. Ki si také uvědomila, co tento strom připomíná, a pněkud znervózněla. Ohlédla se směrem ke svým společníkům. Kim nejistě stála za jejím blonďatým společníkem, který se jako by bál jít dál. Ostatní děti se většinou drželi za ruce, a něco si tiše šeptali. Ki popošla směrem ke stromu.
Myslím, že byjste se také lekli, kdyby na vás promluvil strom. Nějaké postavy ve známých fantasy románech, nejsou vůbec, ale vůbec překvapené, když na ně takový strom promluví. Myslím si ale, a doufám, že vy mi dáte za pravdu - že kdyby na vás nebo na mne promluvil nějaký strom, učitě bych se lekla. Přinejmenším bych hledala, kdo z toho stromu mluví, a kdo mě tak podle ponouká, abych nešla dál.
Stejně na tom byla i Ki. Víte, existujou situace, kdy vám ostatní lidé nevěří, když vyprávíte svůj příběh.
Například dospělí nevěří svým dětem, že potkali velkého modrého slona uprostřed parku, že velkou dálku před ním běžel lev, a daleko za lvem i slonem, běželi lidé za zoologické zahrady. Většinou pak svoje dítě, které se je neúspěšně snaží přesvědčit o pravdě, pohladí po vlasech, a řeknou na jeho obranu:,,To víte, je ještě malý, ten ale vůbec, vůbec nemá rozum." Dospěláci zkrátka moc nevěří dětem.
Ale proč vám zrovna tohle píšu? Kde jsme to skončili?
Aha ano, už si pamatuju, na Ki promluvil strom.
Samozřejmě, také ona hledala nějaký reproduktor, nebo člověka ukrytého uvnitř. Bylo jí jasné, že strom je dostatečně velký na to aby ukryl velmi tlustého mnicha, i se vším jídlem, a lavicí.
Ki vlastně docela tušila že se chová jako pitomec. Ale věřte mi, že když jste uprostřed lesa s bandou dětí, chystáte se vypátrat lumpy, kteří zapálili vaše jediné obydlí, a přitom všem na vás ještě mluví stromy, už se ani moc nestaráte, co je pitomost, co je šílenost, a co je naprostá nemožnost.
A tak Ki na strom váhavě promluvila.
,,Ehm... je tam někdo?" Nic. Otočila se po ostatních, ale všichni jenom bezradně pokrčili rameny, takže jí to moc nepomohlo. Usmála se pro sebe, a začala na strom ťukat.
Začínalo to obvyklím zdvořilým KLEP KLEP. Ale když se stále nic nedělo, a i po půl hodině se žádný člověk, žena, organismus, no zkrátka nikdo neozýval, klepala už Ki do stromu tak prudce, že v něm vyrazila slabou díru.
Pokud se stane něco, co vás naprosto vyvede z míry, buď začnete stát jako opaření, a nebo ihned naleznete řešení.
Je tu také třetí možnost, a tahle možnost je častější, než obě předešlé možnosti. Většinou totiž lidé co je něco překvapí začnou ječet.
Tak například, kdyby vás kousnul žralok do nohy, tak byjste určitě nestrnuli, protože to by znamenalo jít ke dnu, ani byjste rychle nezačali vymýšlet nějaký přístroj na opravení nohy, a na vymítění žraloků.
S největší pravděpodobností byjste udělali to nejjednoušší co byjste v té chvíli udělat mohli, a to to, že byjste se chytli za hlavu a zděšeně volali :,,Áááááááááááááá!" A kdybyjste byli víc při smyslech, mohli byjste k tomu přidat ještě:,,Moje noha! Moje noha! Proboha, moje noha!"
Ki ale byla v situaci, kdy si mohla dovolit ztuhnout na místě, a tak téhle možnosti rychle využila.
,,Ki? Ki?! Ki!" Volali na ní její přátelé, a mávali před ní zběsile rukama. Ki ale dál nehnutě seděla, a hleděla někam do neznáma, jako nějaká božská socha malé tulačky.
Trvalo snad věčnost, než se konečně probrala. ,,Ki, Ki, už jsi v pořádku? Mysleli jsme že jsi zhypnotizovaná, byla jsi jako v transu, mysleli jsme, že už takhle zůstaneš napořád.
Ki se jenom otřásla. ,,Jenom jsem utrpěla malej šok." Řekla.,,Nic to není."
A pak se šla podívat zpět směrem ke stromu.
Myslím si, že byjste už taky docela chtěli vědět, co vlastně Ki v tom podivném stromě viděla, a co jí tedy udělalo ten strašný šok. A myslím si, že vás velice zklamu, protože tam žádná příšera nebyla. Nebyl tam ani žádný mnich, ani žena, ani tajný agent s nabitou pistolí v ruce.
Ne.
Bylo tam jenom světlo. Ale takově to zvláštní nadpozemské světlo, co se objevuje jenom v dávných pohádkách, ve fantazii, v knihách, a ve snech. Bylo to světlo jako by úplně z jiného světa.
A proto Ki tak ochrněla, ona poznala že to není obyčejné světlo. Bylo to stejně jasné, jako že je bílá bílou, a modrá modrou.
Ale o tomhle světle už se dál zmiňovat v nejbližší době nebudu. Ki se rozhodla, že o tomhle podivném jevu s nikým nebude mluvit, dokonce i s jejím společníkem ne. A tak byjsme měli následovat jejího rozhodnutí.
A tak Ki - aniž by řekla komukoli ze své prapodivné skupiny o tomhle nadpozemském světle, šla radši spát pod nejbližší strom. Ostatní pak rychle následovali jejího příkldu, a šli si lehnout taky.
Jenom společník si nešel lehnout. Vycítil, že Ki něco objevila, taky si domyslel že mu to nechce říct, a proto šel spát daleko od všech ostatních.
Nevím, kdo ráno první zjistil že je společník pryč. Taky nevím, kdo první vyřkl myšlenku, že by mohl být společník unesen těmi gangstery co se je snaží vystopovat.
Zato s jistotou vím, kdo první uvěřil tomu, že je společník doopravdy unesen. Samozřejmě že tomu uvěřila ta, co s gangstery měla největší zkušenosti ze všech.
Ki jenom skřípala zuby, a z očí jí sršel hněv. ,,Co budeme dělat?" Ptal se někdo. Ki neodpověděla, jenom stále dál skřípala zuby, a zatínala pěsti. Potom se obrátila směrem ke svým přátelům. ,,Musíme ho dostat zpět. Za každou cenu. Tentokrát je vyhrát nenechám."
S těmito slovy všichni odkráčeli směrem k temnějšímu lesu.

---------------------------------------

Omluvte pravopisné hrubky, a možná i nadbytečný počet slabik a. Nějak nemám vůli ani snahu všechny pravopisné, gramatické, a další chyby opravovat.
Objevila jsem úžasného Lemonyho Snicketa, a čtu celou řadu nešťastných příhod. A jsou to jedny z nejzajímavějších knížek co jsem kdy četla. I když... ten kdo nechce číst o třech sourozencích Baudelairových, které provází pověstná smůla, a které stále pronásleduje téměř posedlý ničema hrabě Olaf se srostlým obočím ,který se nezastaví dokonce ani před vraždou. Lidi které nezajímá Klaus, který přečetl stovky knih, a má tak spoustu vědomostí, Violet, která je nejnadanější 14 vynálezkyně na světě, a mála Sunny, která má obzvlášť vyvinutý chrup, ten kdo nemá rád záhady, nechce luštit tajemné šifry, a nemá celkově rád strašné příběhy, ať si radši přečte knížku o nejveselejším skřítkovi (Což mu sám autor důrazně doporučuje)
Alespoň se tak vyhne strachu z toho, co se s Klausem, Violet a Sunny stane příště.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Město - VI, Příprava na dobrodružství

29. června 2011 v 14:25 | yellow-dog
Pro ty, co někam spěchají, a nebo nemají rádi užvaněný blogaře, ať tuhle část článku, prostě ignorují, a pustí se do povídky.

Ahoj :). Po dlouhé době se sem zase vracím, s novou kapitolou Města.
Musím se vám kajícně přiznat, že za březen mám 4 články, za duben jich mám 6, za květen čtyři, a za červen dva. Je zajímavé, že v na minulém blogu jsem měla za den asi 400 článků. (Pravda většinou to byli takové ty strašně hnusné kraviny, z kterých se mi teď chce zvracet, a skoro nic nebylo z mé hlavy, ale stejně...).
Ve škole máme stěhování. Vážně mě strašně naštvalo, když jsem asi hodinu a půl stěhovala stoly, a pak jsem přišla do naší třídy, a zjistila, že většina mých spolužáků, se líně kouká na PSP, a zívá.
Dobře, budu spravedlivá, možná to nebylo PSP, ale nintendo. A pravda je, že holky a polovina kluků hrály nějakou stolní hru.
Ale stejně... no nenaštvalo by vás to? :D.
Zjistila jsem také, že bych nejspíš nemohla být učitelkou na prvním stupni. Když jsme jim to totiž tam šly vystěhovat, tak nějaký malý klouček se podle zeptal učitelky:,,To jsou stěhováci?" Možná ne přesně takhle, ale něco v tom smyslu.
A ten jeho dráždivý zvídavý tón mě tak rozburcoval, že jsem měla chuť jít před jeho lavici, zlomyslně se na něj usmát, a poťouchle pravit, aby si to do smrti zapamatoval: ,,Jó stěhováci, kluku!"
Táta říkal, že prý už můžu hrát u táboráku na kytaru. Což je ocela super, protože zatím umím jenom tři písničky. A to jedna velmi pokulhává.
Ale vím, že tohle vás stejně nezajímá, takže se směle pusťte do čtení:

-------------------------------------------------------------
Město - VI,
Ki si balila věci, musela rychle zmizet, a nikdo to nevěděl tak dobře, jako ona sama. Žádné zavazadlo si s sebou vzít nemohla, zkrátka, všechno zastrkala do těch tajemných kapes svého úžasného kabátu, a dál se nestarala.
Musela zjistit kdo za tím vším je, a bála se, že to nebude nějaký přihlouplý trouba, ale inteligentní vrah. Kéž by alespoň někdo stál na její straně. Povzdechla si, a zastrčila poslední věc do kapsy. ,,Hotovo." Zašeptala si pro sebe, a pyšně se usmála. Pokud byjmse jí chtěli k někomu přirovnat, tak k neobyčejně zručnému malíři, který právě, dokončil Monu Lisu, a oddechl si, že nemusí hned malovat další.
Ki šla ke veřím připravena neloučit se, a nezdravit ani lidi z městečka. Jenom by jí to zdrželo, na vysvětlování bude čas... bude čas... no prostě někdy jindy.
Pokud to prostě někdy jindy, vůbec někdy nastane pomyslila si ironicky v duchu.
Otevřela dveře, a chtěla se proplížit kočičím krokem od domů, směrem k lesu. Neměla ale štěstí.
Narazila přímo do šťastně se tvářícího společníka, který se na ní díval ale s lehce melancholickým výrazem. ,,Říkal jsem si, že práskneš do bot." Zazubil se na ni. Ki neodpověděla.
,,To mi ani nic neodpovíš? Víš že jsem tě právě zachránil od samostatného útěku? Takhle to bude útěk hromadný." ,,Hmpf." ,,Cože?" ,,Hm. Super."
Společník se na chvíli odmlčel, pak ale pokračoval ve svém monologu. ,,Už mám všechno sbalený,b mám takový dva velký černý kufry, podívej, támhle je mám, támhle za tím domem." Říkal, a ukazoval přitom přes rameno Ki někam do dáli.
,,Samozřejmě Gregory s námi nepůjde. Půjde s námi ale Kim, a ta je vážně malá, taková drobná, blonďaté vlásky, zeleno tyrkysové oči, a mírně opálená pleť. Je to vážně-" Ki však něco zaslechla, a společníkovu monologu přestala věnovat pozornost. ,,Pšt!" Zašeptla naléhavě, a zakryla stále ještě žvanící společníkova ústa. Pak to oba zaslechli.
Jakési šramocení, a potom silný úder. Znělo to, jako by někdo kopal do té shořelé dřevěné boudy, která jako zázrakem ještě nespadla. Určitě zkoučel jestli spadne, a nebo ne. A určitě měl radost.
Spadla.
Ki zareagovala okamžitě, vrhla se do rámu dveří, spolu se zmateným společníkem, jediný rám taky zůstal, pozorovali, jak na místo, kde před chvílí stáli, dopadl velký železný trám, který by je byl určitě zabil.
Po minutě naprostého ticha, se ozvala Ki, která už to napětí nevydržela. ,,No jasně. Co jsi to říkal? Že není žádný spěch? No jistě, tak si tu hezky počkej, dej si šálek čaje, ale já mizím O.K.?" Dokončila Ki svojí větu, a proklouzla dveřmi ven. Společníkova ruka, ale vystřelila jako ruka žáčka první třídy, který věří, že vždycky když zná správnou odpověď, musí si u učitelky šplhnout. Tentokrát však nevyletěla, do výšky, nýbrž do strany, kde pevně uchytila paži, která patřila Ki.
Ki se na něj šokovaně otočila. ,,Co to děláš?" Zeptala se ostražitě. Společník pokrčil rameny.
,,Nic." Odvětil. Ki se mu podívala do jeho hnědých, špatně čitelných očí, a hořce prohlásila:,,Nic?!"
,,Půjdeme všichni společně, jsme v tom spolu. Já tě neopustím Ki." Řekl na to společník.
Ki to nečekala. A taky nečekala, že se její paže zvednou, a obejmou ho. Stejně tak jako nečekala, že společník proti tomu nebude nic namítat.
,,Takže spolu?" Zeptala se pevně, a podala společníkovi ruku, aby si s ní mohl potřást.
,,Spolu." Pravil společník, a pevně se chytil nabízené ruky.
,,Kam teď?" Zeptala se Ki, a tvrdě bojovala proti té části jejího mozku, co se vzpouzela. ,,K dětem, musíme je vzít s sebou." ,,Ale..." ,,Musíme. Možná už se ONI dozvěděli, že o tom ví i ostatní, ne jenom my dva. Co kdyby je vyslýchali?"
Ki si představla malou Kim, jak jim důstojně čelí, a otřeseně souhlasila.
,,Fajn." Prohlásil společník, a zazubil se.
Za dvě hodiny stála skupinka dětí čelem k lesu. Většina se jich usmívala, ale někteří cítili jisté obavy.
,,Výborně prohlásila Ki. Až řeknu teď. Tři, dva jedna..."
Děti se vydaly plavným, kočičím, klopýtajícím, nemotorným, ale i elegantním krokem směrem k lesu.

-------------------------------------

Omluvte pravopisné hrubky, a překlepy.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Město - V, Šokující odezva

22. června 2011 v 21:31 | yellow-dog
Ahoj. Podle mě je až trestuhodné, jak moc jsem se na můj milovaný blog vykašlala. Ale je to stále můj poklad, a rušit ho rozhodně nebudu. Svůj volný čas jsem využila na hraní the sims 2 kde se mi povedlo udělat ze dvou členů rodiny simorosty, koupit obecní pozemek za 400 000, vypěstovat nespočet výborného ovoce a zeleniny, vypěstovat simorostíka, zabít jednoho člena rodiny, a nechat vyrůst všechny členy rodiny. Je to docela fuška :D.
Mám melancholickou náladu, takže nevím jestli to bude tak nadlehčené jako obvykle. Bojím se, že spíš přejdu k černýmuá humoru.
No nic, pokud se ještě najde nějaký šílenec, co tyhle články čte, tak je tahle kapitola věnována jemu.
-----------------------------------------------
Ki seděla v lese, nedaleko od svého skromného příbytku, a listovala si ve svém bloku. Nic z toho deníku nedávalo smysl. Bronteaux, Bronteaux, Bronteaux... proč tohle město bylo tak důležité? Proč bylo tohle měso klíčem?
Zavrtěla nesouhlasně hlavou, a začala si hryzat tužku. Něco tady nesedělo.
A pak to zaslechla.
Nikdo jiný by to podle mě, nikdy neslyšel, ale Ki to uslyšela. Šustění látky. Bylo jasné že byl někdo v jejím příbytku. Jak to že si toho nevšimla? Chytla se za hlavu, a začala panikařit. Policii volat nemůže, na hasiče je moc pozdě v okruhu sto kilometrů tu žádní hasiči vlastně ani nejsou. Kamarády? Ne jenom by je zavlékla do ještě většího problému.
A tak se tedy rozhodla. Bylo to to nejhloupější, ale za to to nejstatečnější co mohla Ki udělat. Vydala se za pronásledovatelem, než ale udělala krok, chaloupku někdo zapálil.
Ztuhla jako socha, nepohybovala ani rty, jak se to obykle dělá v dramatických chvílích, ve filmech. Jenom tam nehybně stála. Zanedlouho přiběhli ostatní děti. ,,Co se děje Ki?" Volali vystrašeně jeden přes druhého a podávali si kýble s vodou, aby uhaili oheň. Ki se ale ani nehnula. Neslyšela.
,,Ki?" ,,No tak Ki, to se spraví..." ,,Uhasíme, to , viďte?" Zvolal někdo, jako ozvěnou se mu ozvalo několik ne zcela přesvědčených dětských hlasů. Všichni se snažili uhasit domeček, ale bylo příliš pozdě. Sesunul se na hromadu, shořelých knížek.
Zaznělo pár šokovaných nadechnutí. Zatím nikdo nesebral tolik odvahy, aby se mohl Ki podívat do jejích obrovských modrých očí. První, kdo se k tomu odhodlal, byl její společník, který ovšem ihned sklopil pohled.
Díval se totiž do očí zkázy. V jejích očích byla jenom šokovanost, nevěříctnost, ublíženost. Pak se ale něco stalo, a všichni to ucítili. Změna atmosféry.
Z ublíženosti se stala zuřivost. Potom se Ki doslova vytratila pod rukama jejímu společníkovi, a rozběhla se k hořícímu domu.
Cítila jak každou její součástí těla cloumá vztek. Běžela a běžela, tak, jako obvykle běží lidé, kteří právě o všechno přišli, a teď si to chtějí s pachatelem pořádně vyřídit.
Narazila na něj když běžel směrem k lesu. Rozběhla se za ním, a cestou popadla z kapsy provaz. Chtěla vědět co se děje, a proč se to děje. Bohužel už začínala tušit komu se to děje.
Dostihla ho, jak lapá po dechu uprostřed lesa, a jak se bezradně motá mezi stromy. Schovala se za tlustý strom, a čekala. Nakonec, když se posadil, vyšla zpoza stromu.
Bylo vidět jeho údiv, ale za tím údivem se zračilo ještě něco jiného. Strach. Byl to takový ten strach, který prožívá člověk, kterého možná odsoudí k smrti. V těch šedých očích byla panika.
Ki klidně postupovala směrem k němu, a doufala, že to nevypadá ani trochu výhružně.
,,Tak to se ti moc nepovedlo." Řekla klidně, a prohlížela si přitom špičky prstů na rukou.
Agent se zaškaredil. ,,Já vím." Pravil roztřeseně.
,,Jenom tak pro zajímavost, kdo tě poslal?" Zeptala se Ki, a stále se dívala na špičky prstů, doufala, že její tón zněl ledabyle. Sama ale věděla, že tak nezněl.
Agent vypadal, jako by mu právě někdo umřel. ,,To tě nemusí zajímat." Pravil ledově.
Ki přistoupila blíž k němu, a tentokrát přestala předstírat nezájem. Přestala se koukat na špičky svých prstů, a zadívala se agentovi do očí. ,,Takže mě nemá zajímat, když někdo zapálí můj dům? To jsi měl na mysli?" Pravila tak ledovým tónem, že měl agent pocit, že se ochladilo alespoň o 6°C.
Agent se zachvěl, přesto že z Ki měl přímo panicko hrůzu, přece jenom mu větší strach naháněl jeho šéf, který o tom už teď jistě ví.
Proto se agent zachoval velice hloupě a pošetile, a to tak, že se Ki pokusil praštit do břicha. Ki šokovaně uskočila, a svoje šokované obrovské modré oči, iše upírala do těh agentových šedých. ,,Tak vy takhle." Zašeptala.
Potom utekla.

Agent seděl nad propastí. Když se to vezme kolem a kolem, tak to vlastně ani žádná propast nebyla. Jen 5 metrů vykopaná jáma, s ostrými střepy úplně dole. Člověku který u té propasti, ale z donucení klečel, ta propast připadala jako horoucí peklo. Agent, který zapálil dům Ki, začínal chápat, že udělal obrovskou nepopsatelnou chybu.
Ruce měl za zády, a měl je zpocené. Oči měl červené, jako od pláče.
Agent stál vedle něho s klidným úsměvem ve tváři. Byl to ten úsměv, co mají ti nejlepší nájemní vrazi.
Agent se klečel vedle propasti měl ale štěstí. Šéf se k němu naklonil, a jen mu hrozivě zašeptal:,,Vím že nemáš nikoho, kdo by tě oplakával kdyby jsi zemřel, Rowley. Ano, vlastně jsem ti zapomněl říct, že i vím jak se jmenuješ. Nic ti nezbývá Rowley, tak o tom laskavě přestaň přemýšlet, potřebuju tě. " Rowley se zatvářil zmateně. To už se jeho šéf naučil číst myšlenky?
,,Jak?" Zašeptal chabě, a snažil se přitom podívat do očí jeho nadřízeného. Vzhledem k tomu, že se k tomu nikdo ještě neodhodlal, byl to velmi statečný krok. Jeho šéf měl oči úplně černé, takže se z nich nedalo nic vyčíst.
Obličej měl takový, jaký se v tomhle světě moc nevídá. Měl tak dokonale tvarovaný obličej, že když jste ho jednou viděli, vůbec jste si ho pak nepamatovali.
Tajemná tvář. Přezdívali ho tak.
Dívat se do jeho očí, bylo jako když se vám kanibal s úsměvem dívá do očí, a ptá se jestli nezůstanete na oběd.
Ale Rowley neucukl jeho chladným zlým, očím, ani jeho ledovému úsměvu. Rowley už neměl co ztratit.
Šéf se usmál. ,,Potřebuju tě Rowley, poznal jsem že jsi chytřejší, než ty nemotorný paka, co jsem si najal, že je to tak? Vycítil si, že je jenom zneužívám? Že jsou pod mou mocí? Jsi bystrý Rowley." Poklepal mu na rameno, svou pověstnou hůlkou. ,,Ale nezapomeň na čí straně vlastně stojíš." Usmál se, a propast dal zaházet, kamením.*
Rowley seděl a zíral do prázdna. Na té Ki, bylo něco magického. Jeho bratr, kterého zastřelily by nejspíš řekl, že měla neobyčejné charisma. Jeho bratr... ten by určitě nesouhlasil s tím, co teď on, Rowley provádí. Ten by se divil pro koho pracuje. Jeho bratr by se jistě pokoušel chránit tu hldanou Ki. Rowley si zamnul ruce, a položil si do nich hlavu přeplněnou myšlenkami.
Dospěl k rozhodnutí. Za každou cenu teď musí uchránit Ki. A potom, krátce po tomhle velkém rozhodnutí, přišlo další, ale o něco menší.
Nesmí to na něm šéf poznat.

-----------------------------------------------------------------
Omluvte překlepy.

Tenhle článek byl asi třikrát upravován, než byl dokončen. Vážně už začínám být chabá.

A ještě poznámka: Dneska nám paní učitelka na češtinu, říkala, že napsala do redakce novinek, protože v jednom článku našla pět chyb. Já dneska dostala Opencard a našla jsem tam dvě opravdu hrubé chyby. Jednu v mém jméně, a druhou v adrese kde bydlím. Vzhledem k tomu, že u tý adresy jde o tvrdé y, ve vyjmenovaných slovech, které jsem se učila ve třetí třídě, a umím je. Navíc tohle je velmi známé podstatné jméno.
Jsem vážně zvědavá jakej blbec dělal mojí Opencard.


No nic
Loučím se
váš
yellow-dog



*Pozn.Autor.: Když mluvíme o tom, že ho ,,Dal zaházet." samozřejmě že nevzal lopatu, a nezačal to kamení házet zpátky holýma rukama. Na co by mu potom byly ty paka, co si najal, no ne?

Město - IV

6. června 2011 v 18:39 | yellow-dog
Ahoj :). Po opravdu dlouhém nepřidání na mém blogu (tentokrát jsem za to doopravdy mohla já, dostala jsem za sebou dvě čtyřky z matiky, hrdě jsem si založila ruce v bok, a řekla jsem, že se učit nebudu). A po šestihodinovém učení matematiky (:D) jsem dostala poprvé v životě zákaz na počítač, a to na týden.
Zjistila jsem, že jsem líná, a že jsem totálně závislá na počítači. Jsem líná s tím ale něco dělat.
Týden jsem využila k tomu, abych si představovala, jak bude vypadat město.
Zatím nemám ponětí, ale myslím, že tam asi bude požár.
Uvidíme.
-----------------------------------

Ki seděla uprostřed svého přístřešku, a zírala do deníku. Její společník zatím někde běhal venku.
Ki strašně doufala, že se jen tak nevrátí, už jí vážně začínal lézt na nervy. Naštěstí skočil na to, že existuje modrozelená kytka která zpívá ukolébavky, a souhlasil, že by bylo dobré porovnat jí s deníkem. Ki se jím nechtěla zabývat.
Snažila se přijít na to, kdo to psal. Četla novu a znovu a znovu, toho málo textu, co ještě zbývalo v deníku.
Pak už tam doopravdy byly jenom osobní údaje. Ki zírala na okraj stránky, a přistihla se, že si přitom něco brouká.
Rozhodně zavřela pusu. Byla si jistá, že ví, co je v celém tom deníku nejdůležitější.
Tak Bronteaux.
Jelikož Ki hledala všude, a to skutečně všude kde mohla, ptala se všech ve městě, koukala se na televizi... nic.
Nikde nic, a právě to jí dělalo velké starosti. Pokud jí ještě něco kromě těchhle velkých starostí, dělalo starosti, bylo to, že nevěděla, co se stalo s majitelem deníku. Je živý, byl živý, žije?
Nevěděla. Začala si hryzat tužku, a mnula si čelo soustředěním.
Někdo zaklepal na dveře. I když se to zdá nemožné, a většina lidí o tom ani vůbec nepřemýšlí, existují různé druhy zaklepání. Od hlasitého BUM BUM vydávaného nejčastěji naštvanými sousedy, výběrčími daní, a nebo policisty, který ví, že je v právu, a že má možnost konečně si pořádně zabušit, až po střídmé KLEP KLEP vydávané nejčastěji člověkem, který už se částečně smířil s tím, co je za dveřmi.
Toto zaklepání, nebylo snad už ani zaklepání. Vedle zaklepání by bylo totiž tak malinké, že by ho považovali za nicku.
Ki zvedla svoje obrovské modré oči ke dveřím. Neměla ráda, kdyžb jí někdo rušil.
,,Dále." Řekla hlasem, v kterém nebylo zas tak těžké rozpoznat zlobu. Už chtěla zase začít číst, když uslyšela zuřivou hádku malých štěbetajících hlásků.
,,No tak to teda ne! Řekl to tobě, a navíc, jsi největší." Po tomhle malinkém vysoko zvonivém hlásku, se ozval hlas sice taky cinkavý, ale už naštěstí ne tak vysoký. ,,Ten kdo je nejstatečnější tam půjde, já jsem od přírody zbabělec, a ty?"
Ki úplně cítila, touhu rozhodnout se, které z malého dítka přímo sršelo. Muselo se rozhodnout mezi velmi lákavou přezdívkou hrdina, a mezi rozřezáním na kousky.
,,Tak já půjdu." Souhlasilo nakonec váhavě.
Otevřeli dveře, na prahu stála malá holčička, a podezřívavě si Ki měřila. Byla doopravdy malinká, a měla pravý opak vlasů, která patřily Ki. Měla blonďaté vlnité vlásky, které jí spočívaly skoro až do pasu.
Vedle ní stála velmi vysoká dívka s zířivým úsměvem. Měla nos, jako kdyby jí ho chtěly rozmáčknout, oči měla zelené, a malé, a pusa, tu měla jako průměrný člověk, který neměl vážnou nehodu.
Obě dívky se teď na Ki usmály. ,,Ještě je s náma Gregory, kamarád tvého spoleníka, ale ten prý teď běhá na závodech." Řekla vysoká dívka, a znovu se usmála.
Ki stála, jako by jí někdo praštil do hlavy třítunovou palicí. Nastala minuta trapného ticha.
Potom se Ki podařilo do ztuhlých úst zformulovat otázku. ,,Co tady kruci děláte?" Tentokrát to dokonce ani neznělo výhružně, přesto seb ale i ta velmi vysoká dívka, malinko zmenšila, a vrhla po malinké sestřičce prosebný pohled.
,,Tvůj společník nám všechno řekl." Řekli obě sestry současně, a v hlasu se jim ozýval silný udavačský podtón.
,,Všechno víme." Řekla menší dívka, a trošku se natáhla, aby mohla Ki pohladit po rameni.
,,Zdá se, že tady se doopravdy nic neutají, že jo?" Zeptala se Ki se ztuhlým úsměvem, a rukou hosty poslala do obývacího pokoje.
Hlasutě si vydechla, a poslouchala, jak se zatajeným dechem sestry obracejí stránky deníku.
Takže on uvedl v nebezpečí i ně.
Možná že si to vůbec neuvědomoval, omlouvala ho ta lepší čas Ki v duchu. Ta druhá část, která ale měla navrch řekla: Na tom nezáleží, teď si to uvědomí, blbec.


Ki čekala v křesle už tři hodiny, když konečně někdo zaklepal na dveře. Tohle bylo provinilé klepání.
Ki ani nemrkla, když si před ní její společník klekl na kolena. Jediné myšlenky, kterých v této situaci byla schopná byly nadávky.
Přesto se jí kupodivu dařilo ovládnout hlas. ,,Víš co jsi právě udělal?" Společník pokrčil rameny, a lhostejně ohrnul rty. Mrzelo ho, že nevidí, jak se Ki tváří. ,,Udělal jsem něco špatně?" Zeptal se falešně nevinným tónem.
A najednou se to stalo. Ki, která byla u okna, kočičými pohyby šelmy přeletěla celý pokoj, až se její obličej zastavil pár centimetrů od toho, který patřil jejímu společníkovi. ,,Děláš si ze mě legraci?! Vážně si myslíš, že jsem tak blbá?! Já?! Já?! A jak jsi to mohl udělat jim proboha! Ty si snad asi ani neuvědomuješ, co všechno jsi způsobil!" Syčela. Její společník zahanbeně sklopil oči, uvedl je všechny do nebezpečí, to věděl. Cítil se strašně.
,,Omlouvám se." Zamumlal. Ki si povzdechla. ,,Dobře." Pravila, a usmála. Couvla, aby od něj zase byla v normální vzdálenosti.
,,Někdy umíš být doopravsdy děsivá." Zamumlal společník. ,,Díky." Zazubila se Ki.
Někdo zazvonil na dveže. Všichni se otočily směrem ke dveřím, a pak ve stejném čase všichni melancholicky pravili: ,,GREG."




Věděl že je to banda tupců, a naštěstí teď těch tupců bylo jenom osm, a ne už deset. O dva míň, o dva víc... co je to pro miliardám lidí? Stejně se mu docela ulevilo.
Zavolal so znovu ty dva z předchozí akce. Vytáhl sirku, podal jí jim, a zašeptal.
,,Mám pro vás nějakou prácičku."
-----------------------------------------------------------

Omluvte překlepy.


Tak zatím bye bye
váš
yellow-dog

Město - III

27. května 2011 v 17:50 | yellow-dog
Ahoj. Pro velký úspěch města (za celé tři kapitoly ani jeden komentář :D), se vytasávám s další kapitolou, i přes to, že jediný kdo o téhle postavě ví jsem já, a samozřejmě lidi co znám, což znamená, ti, co jsou mě ochotni poslouchat. Jak tak o tom přemýšlím, tak vlastně i ti, co mě ochotni poslouchat vůbec nejsou.
Ale to je fuk.
Dívala jsem se na muže z Acapulca, a tam říkal: ,,Šlo to špatně, jenom dvacet stránek za den."
Za den!!! Proboha já mám dvacet stránek za rok! Tak tohle mě docela vyrazilo dech.
V přírodopisu se učíme o příživnících, což mě přijde docela dost děsivé. Když si představím, jak ve mně roste nějaká desetimetrová potvora... navíc to ještě vylepšil spolužák tím, že řekl učitelce, že když by měla motolici, bylo by nejlepší jí propíchnout. A to přímo přes nebohého hostitele. Jestli někdy tu nemoc* budu mít, tak se rozhodně nebudu pohybovat v jeho blízkosti.
Už se zase vykecávám.
Nuže...:
------------------------------------

Ki se dívala přes řasy na svého společníka, který na ni zase nezakrytě zíral celou dobu. Nakonec to Ki vzdala, a nechala své myšlenky, aby přešly do zvukové formy.
,,Co je?!" Vyštěkla. To bylo zvláštní. Chtěla to říct mile, ale znělo to jako když štěká pes.
Její společník vykulil oči.
,,Vadí ti moje přítomnost?"
,,Čí že?"
,,Moje!"
,,Aha... ani ne." Řekla Ki a zamrkala, jako vždycky když říkala přímou lež. Konečně by mohli otevřít tu knížku, otevřela jí tedy, a začala číst první řádek. Zkusmo se podívala přes řasy znovu na svého společníka.
Tentokrát se konečně začal dívat do knížky.
V knížce bylo :


Případným čtenářům tohohle deníku, bych doporučil, aby příště strkaly nos do svých věcí.
Tady stejně nic zajímavého nenajdou.

Pokračovalo to dvěma prázdnými stranami, a velkým růžovým nadpisem :

NAROZENINY TETIČKY MARGE

Její společník se ozval. ,,Hele já si myslím, že tam stejně nic zajímavýho nenajdeme, všechno co má nadpis narozeniny tetičky Marge je nazajímavé, věř mi. No tak, nědělej fóry, tam nic nevykoumáš."
Ki se otočila a vyvalila na společníka oči. ,,Cože?! Že tam nic důležitého nenajdeme?! Ty asi neumíš číst, viď ty hnusná hromado páchnoucího slizu, že jo? Nikdo si tě tu neprosí! Copak jsi to nečetl? Copak jsi úplně vypatlaný? Já myslela že to jenom děláš!" Rozkřikla se Ki, a divoce mávala rukama, čímž šikovně uhodila svého společníka do břicha.
Každý rozumný člověk, každý rozumný člověk, a vlastně i každé rozumné zvíře, by chtělo utéct. Ale její společník jenom couvnul. To bylo, jak mám dojem, velice statečné.
,,Co tam vlastně psal?" Zeptal se chabým hlasem, a snažil se naklonit přes rozzuřenou Ki, směrem na první stránku. Ki se nad ním slitovala, a s nakvašeným výrazem mu knihu beze slova podala.

,,Tady stejně nic zajímavého nenajdou... to myslíš tohle? Zní to divně, co?" Zeptal se společník. A Ki se tím naprosto uklidnila.
,,Je to přece jasné, no ne?" Pravila. ,,Kdo se zdravým rozumem, nebo kdo, jaký student či dítě by psal : Tady stejně nic zajímavého nenajdete? Kdo? Jen ten komu by jeho vlastní život nepřišel ani trochu zajímavý, a takový člověk neexistuje. Přemýšlej, vždyť to znělo spíš jako zákaz!"
,,Máš pravdu." Přitakal společník poslušně. ,,Naprostou pravdu."
,,Já vím." Odpověděla Ki, a začala se culit, na svého zírajícího společníka. Společník z toho byl samozřejmě nervózní. Když se na vás z dvaceticentimetrové vzdálenosti culí člověk, který vám ještě před chvilkou zlomyslně nadával, určitě vám je to taky divné.
Proto taky její společník ihned změnil téma hovoru. ,,Tak co tam teda píše? Teda, myslím v těch narozeninách." Ki, otočila stránku, a zahleděla se do elegantně napsaného písma.
Tetička měla narozeniny v Bordeaux**, strašně moc se těším. Dnes jsem je zase viděl. Tetička je strašně moc milá, a hodná, a prý ji mám uvařit vanilkový pudink. Stáli tam, a dívali se mým směrem, rychle jsem tedy zabočil. Jak už jsem psal, tetička po mě chce vanilkový pudink, ale já vůbec nevím, jak ho mám připravit. Samozřejmě šli za mnou, a zabočili také, tihle lidé se nikdy nevzdají. Když jsem byl u tetičky, převrhl jsem vázu, naštěstí mi to odpustila, protože jsem pro ní měl vanilkový pudink. Jsou v Bordeaux, najdu je. Pronásledovatelé budou pronásledováni.

Společník Ki si odkašlal. ,,Tady zápis končí." Pravil s jasným ironickým podtextem. ,,Tak co? Je drobet padlej na hlavičku ne? Cvok!" Ki ho umlčela jediným mávnutím ruky. ,,Dává ti to smysl?" Zeptala se tiše, a něco si pro sebe přitom mumlala.
Její společník se zašklebil. ,,Tobě ano? Vždyť je to úplný nesmysl!" Ki ho znovu umlčela. Mlčeli.
1 minutu.
2 minutyt
5 minut.
Pak Ki vykřikla:,,Mám to! Mám to! Podívej! Musíš číst každou druhou větu, a v posledním řádku, poslední dvě! Mám to! Mám to!" Křičela, a nadšeně knížkou mávala tak, že se jí podařilo dvakrát uhodit jejího společníka.
,,Co, to..." Koktal společník, a snažil se vyhnout knížce, která se k němu opět nebezpečně blížila.
Ki něco začala čmárat na papír, nakonec jejím škrabopisem stálo napsáno:

dDnes jsem je zase viděl. Stáli tam, a dívali se mým směrem, rychle jsem tedy zabočil.
Samozřejmě šli za mnou, a zabočili také, tihle lidé se nikdy nevzdají.
Jsou v Bordeaux, najdu je. Pronásledovatelé budou pronásledováni.

Ki, si dílo dvakrát po sobě přečetla, a začala hryzat tužku. Její společník, si toho všiml, a tužku jí vzal.
,,Jezdil jsem do Bordeaux, mám tam babičku. Ale teď tam nejezdím, babička umřela, a já nevím, co bych tam dělal." Řekl, aby prolomil to strašné ticho. Ki zamrkala.
,,Ty už jsi tam někdy byl?" Zeptala se tiše. Její společník ihned znvu spustil. ,,Už jsem ti to přece říkal, kolikrát ti to mám opakovat? Byl jsem tam-" Ki ho znovu umlčela mávnutím ruky.
,,Jak to tam vypadá?" Zeptala se znovu Ki, tentokrát ještě tiššeji. Jako kočka, div že jste neviděly, jak vytahuje drápky.
,,Nevím, už si to tam moc nepamatuju, už je to dávno." Ki se mu podívala do očí, je zvláštní, že když se vám Ki podívala do očí, a htěla nějaké informace, ihned jste je ze sebe začali chrlit. Možná proto, aby se přestala tvářit tak přísně, a usmála se.
Stejně tak na tom byl její společník, který se ihned rozpoměl.
,,Byl tam park, do kterého jsem rád chodil. Jmenoval se Bordelais. Všude byly domy a parcely. A mosty... pamatuju si zvlášť jeden Pont de Pierre, tam jsem poprvé spatřil malíře..." Jejímu společníkovi se zkrabatilo čelo úsilím, jak se snažil rozpomenout.
,,Strašně nemocnic. Byl tam hotel... měl jenom dvě hvězdičky..." Ki viděla, že z něj už víc nevymáčkne°.
Poklepala mu na rameno, a usmála se na něj. Zaklapli knížku, a začali s hraním kuliček.



Deset mužů v černých róbách stálo okolo jednoho mrtvého těla. Dva muži se po sobě nejistě dívali, a přešlapovali. Osm mužu se usmívalo, a zlomyslně do mrtvého muže kopalo. Jeden muž mrtvého muže okrádal, a jeden - ten nejhlavnější muž, to pozoroval. Najal si bandu tupců, na to přišel.
Neměli svědomí, ale jak to tak vypadalo, tak postrádali i mozek. Viděl, že dva již zradili, a že se snaží vypadat nenápadně. To on vždycky poznal, když se někdo snažil vypadat nenápadně.
Obvykle se těm tupcům snažil vyhnout. Nechtěl je zabít, protože mu ještě stále byli k užitku. Zatím jich je deset, za den a noc už jich však bude jenom osm. Neměl rád zrádce, a nezodpovědné lidi.
On by nikdy nekopal do mrtvoly. Zabil by jí, to ano, ale v černých rukavičkách, a elegantně. Nezáleželo mu nijak na tom jak, potřeboval hlavně, aby byl člověk mrtvý.
Teď byl ve velkém nebezpečí. Kdysi si najal muže - hned jak ten muž přišel, zjistil že najat si ho byla chyba. Byl inteligentní. Až moc inteligentní, a navíc si vedl deník.
Chtěl ho propustit, ale všichni ostatní už mu všechno řekli. Musel ho zabít. Měl šanci, ale když už se zdálo že už ho skoro našel, zase mu unikl. A nebylo pochyb, že si to všechno podrobně zapisuje.
Nakonec ho přece jenom dohonili. Stál, ale nebylvyděšený, usmíval se.
To hlavního šéfa vyděsilo. Bylo v pořádku, když jste zahnali do kouta člověka, který vás prosí na kolenou, aby jste ho nechali na živu, a pláče. Když ale potkáte hrdinu, máte doopravdy namále.
Hlavní šéf věděl, že to nešlo jinak. Hrdinové jsou nebezpeční.
Ale teď tu bylo ještě něco doopravdy nebezpečnějšího než hrdinové a parta blbců. Byla tu ta dívka. Samozřejmě že o ní věděl, zjistil si dokonce, že je někdy drzá, a to za pouhých pár pencí, od majitelky jakéhosi Bobíka. Jejáí společník nebyl inteligentní, s tím by si snadno poradil.
Ale s ní... nepochyboval, že stačila rozluštit kousek deníku, takže teď věděla,že základnu mají v Bordeaux. Dozvěděl se dokonce, že ten kluk, už někdy v Bordeaux byl. Mohl dokonce nakreslit jakýsi plánek.
A ta dívka byla inteligentní, a hrdinská. Byla jako kočka.
Hlavní šéf z ní měl strach.
Musí se něco udělat. Řekl si pro sebe v duchu, a zatleskal, aby sizjednal ticho.
,,Vážení pánové, jistě víte, proč jsme se sem sešli. Jsem doopravdy rád, že všichni dodnes dodržují přísahu." (Dva zrádci měli oči upřené na zem, a nevědomky zašoupali nohama, do nastálého ticha) ,,Určitě již všichni vít o té dívce." Pokračoval. ,,Je to velmi nebezpečné, myslím, že by jsme jí měli odklidit z cesty." Dořekl, a zamnul si ruce.
Poté se vztekle obrátil na ostatní. ,,Má snad někdo nějaké připomínky?" Zeptal se hlasem, který jasně říkal, že pokud někdo nějaké připomínky má, ať si je laskavě nechá pro sebe.
Naneštěstí ostatní tak rychle nemysleli.
,,Vždyť je to jenom holka nebo ne? Slyšel jsem, že dokonce tulačka." Zamyslel se ten, co předtím obýral mrtvolu.
,,Výš co je ale na tulačkách nebezpečného?" Zeptal se sladce hlavní šéf. ,,Že jsou vychováváni drsně, a umí se o sebe postarat. Na nikoho se nespoléhají, vychovala jí ulice, tak jako mně. Ještě nějaké další dotazy?" Zeptal se tiše, a výhružně pozvedl svojí černou elegantní pistoli. Všichni mlčeli.
,,Dobře, bratře v černém pětko a sedmičko, pojďte sem na okamžik, ano?" Pozval k sobě dva nejagresivnější spolupracovníky. Chci abyjste ostranili šestku, a osmičku, jasný?! Cítím, ve vzduchu zradu." Ten nachápavější hlasitě začichal.
,,Já cítím jenom spálený holínky, šéfe." Řekl a přihlouple se zaculil. Jeho úsměv ihned zmrzl, když si prohlédl výraz v obličeji svého nadřízeného.
,,Hned, šéfe." Řekl, a odběhl.
Za chvíli se ozvaly dva výstřely.

-----------------------------------------------------------------

Uff, dobrý pokračování příště.
Docela napínavý, co? :D


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog













° Pozn.Autor.: Ona z něho možná ano, ale vy ze mě určitě ne.
* Pozn.Autor.: Pro puntičkáře. Je to tasemnice bezbranná, i když si myslím, že tenhle název je lehce ironický.
**Pozn.Autor.: Pro ty, co nemají atlasy. Je to ve Francii, dlouho jsem přemýšlela, kde se bude děj odehrávat. Nakonec samozřejmě zvítězila nejoblíbenější Francie. Kouknu se na mapu toho města, abych nebyla nevzdělanec :D

Město - II

23. května 2011 v 16:54 | yellow-dog
Ahoj :). Opět se hlásím s novým článkem, možná zase pod výmluvou, že jsem chtěla napsat pokračování.
Znovu jsem začala hrát the sims 2, na které jsem se vykašlala, na krásný jeden rok. Ale ne, docela mě to i baví. Strašně se mi zalíbila postava třinactileté černovlasé tulačky. S modrýma očima, samozřejmě.
Rozhodla jsem se, že nyní od této chvíle, se tento příběh bude psát ve třetí osobě. Bude to tak jednodušší, doufám že vám to nebude moc vadit. Pro mě to doopravdy bude o hodně jednodušší.
Znovu jsem se pustila do všech knížek Terryho Pratchetta, protože je to to nejlepší fantasy ze všech, pokud ovšem nepočítáte Harryho, samozřejmě.
Pustila jsem se do čtení knížky která má název : Momo, a ukradený čas. Pokud někdo četl, tak ví, o čem mluvím, pokud ne, tak doporučuju. Pohádka, ale nádherná pohádka. Napsal to Michael Ende (Ano, ten co napsal nekonečný příběh) a je to nádherné.
Zase se vykecávám, a tentokrát to DOOPRAVDY nemá hlavu ani patu.
S přáním hezkého čtení...

------------------------------------------------------------

Ki byla tulačka. Nebyla ale ta tulačka, co se celý den jen tak poflakuje před obchodním centrem, a chvástá se před svýma neménně úspěšnými kolegy. Byla chytrá, a pozorná. Pokud byjste jí chtěly přirovnat ke zvířeti, byla by asi jako kočkovitá šelma. Nikoho neposlouchá, a žije si svůj vlastní život. Není závislá.
Černé vlasy, které jí narostly, asi po ramena, a pak si je ustřihla. Ty vlasy měly zvláštní vzhled, když jste se na ně dívaly doopravdy pozorně, a navíc jste se na ně dívali na slunci, mohly jste spatřit, že jsou tam duhové odlesky červené.
Tvář měla Ki naprosto bílou, žádné opálení, nic. Rty nedokonale srovnané, a nos měla nepřiměřeně úzký, oproti obrovským modrým očím. Tvář měla taky úzkou, téměř, jako by jí někdo dal celou zmáčknout, a na poslední chvíli se zastavil.
Ty vlasy měla vlnité, celá byla velice štíhlé postavy.
Velice velice štíhlé postavy. Ten, kdo nerad básní, by určitě podotkl, že byla hubená jako tyčka.
Velice zvláštní dívka.
Bydlela kousek u lesa, v malém příbytku, co si zbudovala z klacků, smůly, ukradených provazů, a různých jiných krásných věcí, co lidé nechtěly.
Vyhodili i barvu, takže byl domek duhový.
V domku byli i knihy. Ki často nacházela knihy v popelnicích, a vždy se sama sebe ptala, kdo to jenom mohl udělat. Vyhodit knížku... přitom všichni ve městě moc dobře věděli, že se všechy přečtené knížky dávají do knihovny, a tam že si je většinou vezme Ki.
Knížky v popelnicích, většinou pocházely od majitelky onoho vražedného buldoka Bobíka. Nikdo, ale doopravdy, nikdo, koho by si Ki kdy začala vážit, by nedal té odporné nebezpečné stvůře jméno Bobík.
V jejím skromném přístřešku zabíraly knihy dvě třetiny celého prostoru, a to ještě dva metry knížek byly venku. A Ki je doopravdy všechny přečetla, a všechny si do písmene pamatovala. Nejraději měla pohádku o sněhurce, kterou si přečetla ve sto let starém oprášeném svazku.
Knihovnice byli tolerantní, a její vášeň ještě podporovaly. Ale všechno musela včas vrátit.
V chaloupce byli vůně, i barvy, které se nedají popsat, byly tam různé chutě, a sloučeniny. Ale hlavně tam byl ten úžasný hřejivý pocit, kterému se nic na světě nevyrovná.
Byl tam domov.
A Ki, a vlastně i všichni obyvatelé města, to moc dobře věděli.
Ale ať nezůstaneme jenom u popisu.
Řeknu vám, co dělala Ki, právě teď. Právě teď Ki jako obvykle četla, vnímala slova, a obracela pomalu stránky. Knížka měla onu nezapomenutelnou vůni ,hodně moc starých knížek. Ki tu vůni vnímala, a usmívala se.
Ta knížka byla velmi tlustá, a když myslím velmi, tak myslím doopravdy VELMI. Asi tak deset centimetrů do šířky, a 50 do výšky. Byla tak velká, že by se za ní malá Ki mohla klidně schovat.
Ki jí právě otevřela, a se zájmem si prohlížela její zvláštní obal. Aha, deník, Ki byla čím dál zvědavější. Tenhle deník neměl onen vzhled, potajmu schovávaného deníku, kterého se snažíte hodněkrát spálit, hodit do rybníka, a pošlapat, protože se stydíte, za to, co jste napsali.
Tohle byl deník člověka, který je na své poznámky pyšný, a který si deník ustavičně hlídá.
Začetla se do prvního slova, ale než ho stačila vstřebat, někdo zaklepal. Ki, jako spravný provinilec, odhodila knížku pod deky, na kterých spala, a dala ruce za záda.
Dveře se se skřípěním otevřely.
Dovnitř vešlo dítě, co mělo blonďaté vlasy, a bylo asi stejně staré jako Ki. Vlastně to už ani nebylo dítě, byl to teenager.
A ten teenager, se teď culil, a se zvědavým výrazem si prohlížel špatně schovaný deník. ,,Co to je?" Zeptal se.
Ki zrudla, a snažila se co nejvíc držet pravdy. ,,Našla jsem to." Přiznala.
,,V knihovně?" Divil se chlapec.
,,Ne, v jednom bytě." Odvětila Ki, a zrudla ještě víc. ,,Aha." Řekl ten chlapec. ,,Můžu si to teda s tebou přečíst?"
Ki se usmála, a otevřela ten tajemný deník.

--------------------------------------------------------------------------------------

Doufám že se líbilo. Omluvte prosím pravopisné hrubky a překlepy.

tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Město

18. května 2011 v 15:55 | yellow-dog
Článek je přiřazen k tématu týdne "Moje město".
Ahoj :). Už delší dobu sleduju téma týdne ,,Moje město." musím říct, že jsem se dost dozvěděla o Praze, o Brně i o různých malých zapadlých vesničkách, o kterých jsem do této chvíle neměla ani ponětí, že existují.
Já sama nebudu psát o tom, kde bydlím, ani o tom jaké moje město je. Zkusím na tohle téma napsat povídku, protože tam to podle mě úplně nejlépe pochopíte. Ještě jsem na žádnou povídku k tomuhle tématu nenarazila, takže je mojí upřímnou nadějí že se to smí (?). Pokud ne, mám dobrou výmluvu, s obyklým pokrčením ramen a konstatováním : ,,Já? Já přece nic nedělám!" Poté bude následovat nevinný široký úsměv.
Pokud napíšete nějaký článek na toto téma, a nebo jste napsali taky povídku, můžete mi do komentářů dát odkaz, moc ráda si to přečtu :).
A nyní...:
----------------------------------------------------------------------
Znovu a znovu jsem procházela mezi těmi domy. Šedá, šedá, šedá... u jednoho domu jsem se zastavila. Zářivě růžová? Němě a v plné hrůze jsem zírala na tu ošklivě křiklavou rúžovou barvu, co se táhla od začítku domu, až k jeho konci. Přitom jsem ještě stačila postřehnout, že nejsem jediná kdo na dům civí. Nějaký tlustá paní s vráskami, pudrem, a neskrývaně opovržlivým výrazem se na dům, dívala, a mračila se.
Andromeda Rockondová, místí drbna, a nedivila bych se, kdyby to byla největší drbna i v okolních vesnicích, se na mě podívala s neskrývaným nepřátelstvím.
Zářivě jsem se na ní usmála, a ona podezřívavě přimhouřila oči. Vedle ní vystrčil hlavu její buldok, co vypadal, jako by šel, a narazil do něj v plné síle autubus.
Zavrčel.
Okamžitě jsem ucouvla. S tímhle úžasným Bobíkem už jsem měla své zkušenosti. Podívala jsem se na táhlou jizvu v mé noze. A ucouvla ještě dál. Tím jsem však narazila do růžově nalakovaných dveří té nové sousedky.
Nová sousedka otevřela dveře, a tím mě bouchla do hlavy, tak dokonale, že se mi podlomily kolena.
,,Oh, drahoušku, neudělala jsem ti nic? Pojď, půjdeme ke mně domů, mám tam obvazy, a zmrzlinu." Zírala jsem na ní s pootevřenou pusou. Rychle jsem jí zavřela.
Podívala jsem se znovu k Bobíkovi, který se právě utrhnul nevzdorující Andromedě, a namířil si to rovnou ke mně.
Rychle jsem vycouvala do bytu té podivné paní.
,,Tak drahoušku, odlož si prosím tě, kam jen chceš, ano?" Podívala jsem se po modro- růžovo namalovaném pokoji. Bez ladu a skladu byly na zemi rozházené různé předměty; známky, kola, různé podivné přístroje, u kterých jsem neznala jména, v rohu byla veliká lupa, a vedle ní zlatý dalekohled, na stole byly obrovské hromady papírů, a velký psací stroj. Ne počítač, psací stroj. Věšák byl zahalen jakýmsi bleděmodrým stanem, takže jsem to vzdala. Nechala jsem si radši svojí tenkou mikinu na ramínku přede dveřmi.
Dosedla jsem před psací stroj, a vzala do ruky některé z papírů. Romány... takže... spisovatelka? Nevěřícně jsem se podívala směrem k Bobíkovi a jeho paní. Pořád ještě podezřívavě vyhlížela z okna.
To budou zítra drby, ale vždyť ty drbny pomlouvaly každého, a já jsem jim to ani nijak nezazlívala. Tahle paní je tu ale nová, takže by bylo fér, dát jí šanci.
Mě přece pomlouvaly taky ,,Slyšeli jste o tý divný černovlasý holce? No ano, chová se podivně. Vlasy má špatné, asi si je ustřihla, aby všichni neviděli, jak je má rozcuchané... pořád někam chodí, nikoho nemá, chudinka... No teda JÁ bych jí do svýho života nepustil ani za nic..."
Potom by následoval dlouhý seznam mých nejhorších chyb. Ale tahle paní mi nic nevyčítala, byla na mě hodná.
To bylo zvláštní, lidé na mě většinou byli hodní jenom když si mysleli že jsem se zbláznila, a že jsem chudáček (což bylo bohužel docela často) anebo na mě byli hodní, když něco potřebovali.
Zkusmo jsem natáhla svojí bílou vyhublou ruku, a stiskla R. Nefungovalo.
Snažila jsem se ho uvolnit, ale stroj byl asi poškozen, a písmeno R nefungovalo. Zvědvě jsem si začala prohlížet napsanou práci. Bylo v ní asi tohle:
,,Lenato, pojď se podívat! Něco jsem našla! " ,,Ploč bych se měla chodit dívat, Lenato? Lychle musíme odklidit tu mltvolu."
Usmála jsem se, a polekaně jsem nadskočila.
,,Tady jsi, drahoušku! Oh četla jsi mé rukopisy? To vůbec nevadí, je to docela napínavé, ale jak už jsi si asi povšimla, nefunguje písmeno R." Povzdechla si.
,,Zkusím to spravit." Nabídla jsem se. Protože už jsem vážně pár věcí takhle spravila. Když se většinu svého volného času potloukáte po ulicích, a lezete po stromech, zahrajete si rádi se vším. Tak třeba rádio, šlo spravit jen pomocí žvýkačky, a malého provázku.
Natáhla jsem znovu svoje hubené ruce, a stroj do nich pevně uchopila. Podívala jsem se zblízka na písmeno R, a vytáhla ruku, abych jí stroj absolutně neponičila.*
Samozřejmě. Asi u psaní svačila, a gumička od lupínků, se zasekla přesně mei písmenem R a T.** Vytáhla jsem z kapsy malou pinzetku, a gumičku opatrně vytáhla.
Stiskla jsem zkusmo písmeno R. Fungovalo.
Napsala jsem tedy té milé paní větu:
Renata rozpůlila rozervaného Rowleyho rybou.
A s úsměvem jsem jí papír s nápisem podala. Využila jsem přitom moment překvapení, a vyklouzla rychle dveřmi ven.
Vydechla jsem, a zkusmo pohlédla směrem k Bobíkovi. On i jeho paní tam pořád ještě stáli, když viěli, že jsem vyšla, přimhouřili oči. Zamávala jsem jim na pozdrav, a nasadila drze nevinný výraz.
Přece jenom... pomyslila jsem si, je tohle město docela fajn.
Pak jsem šla směrem k mému příbitku.
------------------------------------------------------------
Uff, ani jsem to nestihla napsat do téma týdne, ale to je mi teď jedno. Na maturitu nic psát nehodlám.
Hlavně jsem konečně stvořila postavu svých snů: ne příliš dokonalou. Protože tohle mi vážně dělá problémy.
Možná začnu psát jako Prattchett přirovnání: měla obličej jako shnilé rozplácnuté rajče :D.
Jde přece přirovnat všechno ke všemu, a tohle je mnohem zajímavější.
Možná neodolám tomu napsat pokračování :D.
...a nebojte, příště už se možná dozvíte její jméno :D.
Omluvte pravopisné hrubky. Bude opraveno.
-----------------------------
Zatím ahoj
váš
yellow-dog
*Pozn.Autor.: Hrdinka tohoto příběhu měla šortky, v kterých si za dlouhý čas našila stovky kapes, v kterých měla stovky předmětů. Je podivuhodné, že věděla kde co je. Ještě podivuhodnější je to, že se jí tam ty předměty bez problémů vešly.
**Pozn.Autor.:Soudím podle vlastní počítačové klávesnice. Pokud někdo víte, že jsou písmena na psacím seřazena jinak, tak mi to prosím napište. Pokud navíc víte jak, je to bonus navíc.

Arion - pokračování

29. dubna 2011 v 22:50 | yellow-dog
Ahojky. Zjistila jsem, že má asi někdo v plánu přečíst si všechny kapitoly anděla. Nevím sice kdo to je, ale ze srdce mu děkuju :). Jinak, byla jsem v divadle Karlín na Jesus Christ Superstar a nelíbilo se mi to. Nelíbila se mi hlavní postava - Ježíše, protože Ježíš má být hubenej zatímco ten herec byl tlustej a v dlouhé košili. Jediná co se mi tam líbilo byla Máří magdaléna která doopravdy uměla zpívat, a vypadala přirozeně. Vrátila jsem se, a druhý den jsem si pustila film (ten z roku 1979) a byla jsem unešená. Nádhera. Strašně se stydím, že se mi strašně líbí herec co hrál Ježíše :D. A samozřejmě nádherná hudba.
Ukázky: Tady,tady,tady,
Tady
Doporučuju pro neznalce angličtiny s titulkama, protože jinak moc nepochopíte děj.
Ale slíbila jsem vám vlastně povídku ke klubu snílků (který je mimochodem zde), že ano?
Tady to je :) :
----------------------------

Rion si znovu a znovu potřásala rukama s Jamesem. Její otec jí nahlížel přes rameno, a tvářil se starostlivě. ,,Nevíš kde je tvoje sestra, Rion?" Rion si nervózně poposedla. Ona a její sestra, byly tak rozdílné, že už to snad ani víc nešlo. Zatímco jí sestra ponižovala, a otec utiskoval, měla Rion krutý život. Potom šla její sestra do světa, a všechno se zklidnilo, a teď... je zvala na návštěvu. Tedy že by je zvala... pozvala svého otce, a po dlouhém dopisování svolila, že vezme k sobě i tu ,,Ošklivou nebezpečnou nulu." Zjev měla krásný, ale něco za ním bylo. Zlost? Nebezpečnost?
Rion jí rozhodně v lásce neměla. Ale její otec... nebylo těžké jak by se rozhodl, kdyby se rozhodovalo, komu dá život.
Vydali se na cestu, nevěděli, kdy se zase vrátí zpátky domů. Zpátky domů...

Její sestra už na ně samozřejmě čekala. ,,Ahot tati." Hlesla potichu, a potom si pomalu změřila svojí sestru od hlavy až k botám. ,,Ahoj." Řekla s ledovým přízvukem, z kterého běhal mráz po zádech. Prohlédla si ji znovu, od hlavy až k patě, a líně protáhla;,,Zůstaneš tady dlouho?" Rion se zamračila. Nic se za těch deset let nezměnilo. ,,Jak dlouho to bude nutné." Odpověděla zdráhavě. Váhavě se zadívala na otce. ,,Tati...",,-to je v pořádku, odejdi prosím Rion."
Rion přikývla, a z očí se jí začaly klást slzy. To už otec ale neviděl. Její otec vnímal jenom její sestru.
Bylo to, jako by jí někdo bodnul nožem, a nechtěl ho vytáhnout. Nejvíc Rion asi mrzela ta poslední věta;,,To je v pořádku, odejdi prosím Rion." Odejdi prosím Rion. Už jí nechtěl.
Rion si svým roztřepeným konečkem šatů utřela ušmudlanou tvář. Projevit slabost, to se v tomto světě nesluší. Musíte bojovat do posledního dechu.
Rion si sebrala věci k odchodu, a jen tiše hlesla;,,Au revoir. Bonne chance." Pak se tiše vykradla zpět tam kam patřila. Ale kam vlastně patřila? Cestou potkala Jamese. Jakoby přes šedou záclonu, slyšela, jak na ní cosi volá. Nerozuměla tomu. Nerozuměla už vůbec ničemu.
Co to udělala? Co to proboha udělala?
Byla tak ponořená do vlastních myšlenek, že si nevšimla, že svého otce i svojí sestru nechala daleko za sebou. Teď šla dolů z kopce směrem k moři. Úplně ponořená do svých myšlenek se u moře zastavila. Rozhlédla se kolem sebe, a konečně se probrala z transu.
Pozoroval jí jakýsi rybář, který předstíral, že spřáda síť na ryby. Moc mu to předstírání nešlo, celou polovinou hlavy byl natočený směrem k ní, a sítě zapomněl spřádat.
Rybář zatočil hlavou, když si všiml, že postřehla jeho zkoumavý pohled. Rychle odvrátil zrak na druhou stranu. Riion zahodila za záda veškerou opatrnost, a vydala se směrem k rybáři. ,,Co to provádíš?" Zeptala se. Věděla že je to nezdvořilé, ale zrovna v tuto chvíli, kdy se jí zbortil celý svět, jí na tom příliš nezáleželo.
Rybář vzdorovitě vysunul bradu.,,Spřádám sítě." Rion pohlédla k jeho ještě stále nehybným rukám. ,,Nespřádáš." Odporovala mu klidně, a ukazovala přitom na jeho nehybné ruce. Rybář se ušklíbl. ,,Tak ne. Poč se ptáš?" Vzhlédla zamyšleně směrem k nebesům. Proč se ho na to vlastně vůbec ptala?
,,Jenom mě to tak zajímalo. Vypadalo to, že mě špehuješ." Rybář se zakabonil, ve tváři se mu ukázal nepřátelský výraz. ,,Já? A špehovat?" ,,Promiňte nevěděla jsem že to vyzní takhle - nemyslela jsem to takhle-" Žblekotala, a nervózně si třela ruku. Rybář jako by roztál. ,,To je v pořádku dítě. Chceš něco k snědku? Vypadáš hladově." Vděčně přikývla.
U rybáře to vypadalo zvláštně. Jako by se někdo snažil uklidit, ale nevěděl jak na to. Nevěděl kam co patří.
Krejčovský metr a nitě byly v lednici, a všechny potraviny byly nacpány do malého šuplíku ve stole. Rion jenom vykulila nevěřícně oči.
,,Nevěděl jsem kam co patří..." Zamumlal rozpačitě rybář, a opět si začal mnout ruce. Rion ho nechtěla urazit, ale okamžitě jídlo přesunula tam, kam mělo skutečně patřit. Rybář jí sledoval s bolestným výrazem ve tváři. ,,Bylo mi to nějaké divné." Zamumlal.
Ušklíbla se.
Rybář si odkašlal. ,,Jestli chceš jíst připravím..." Rion ho ale přerušila zvednutím paže. ,,Nemám hlad, díky. Jsem strašně ospalá, nemohla bych se u vás vyspat?" Rybář jí mlčky zavedl k pověšené síti nahoře u zdi. Rion si jí podezřívavě změřila, a potom se do ní snažila nějak vyškrábat. Rybář jí jen tak ledabyle pomohl.
Jakmile Rion ulehla, ihned usnula. Zdál se jí velice podivný sen.
Už neležela na prosté rybářově síti. Vstala, aby se podívala, kde se vlastně ocitla. V koutku mysli přitom cítila, ne cítila - věděla že je tohle jenom sen. To že je to sen taky vysvětlovalo to, proč najednou neleží v rybářské síti.
Tahle postel byla naprosto jiná. Jako by královská, s průhlednými krásnými záclonami, které neměli s hrubou provazovou sítí vůbec nic společného. Závěsy byly tkané z hedvábí, sem tam nějaká ozdoba. Ta postel byla nádherná.
Zrovna když se posadila na posteli, spatřila malinkého blonďatého chlapce. Přemýšlela, jestli ten chlapec nemá vlasy bílé. Vypadal zvláštně. Do půli těla byl svlečený, černé kalhoty měl na sobě přímo natěsnané. Vypadal jako anděl.
Byl smutný, něco ho nepochybně velice trápilo. Arion k němu vztáhla ruce, ale on se po nich jen zadíval, a neuchopil je. Místo toho se přesunul k vozíku vedle postele. Byl to lékařský vozík, a byla v něm lidská krev.
Smutně se pousmál, ukázal na sebe, na Rion, a na malý balíček. ,,Co se děje?" Zeptala se Arion. ,,Nemůžeš mluvit?" Chlapec zavrtěl hlavou, aby dal najevo nesouhlasnou odpověď. ,,Copak se děje? Mám ti dát krev? Zabiješ mě?" Chlapec opět zavrtěl hlavou, a smutně si povzdychl.
Pak přešel směrem k Rion, která teď ležela na posteli. Chvíli to vypadalo, že jí zalehne, nakonec se ale jeho tělo zformovalo do toho Rion, takže splynula. Všude se rozříkla krev, a Arion prudce zavřeštěla. Krev se utřela, a přesunula se do malého balíčku na tom lékařském zařízení.
V hlavě se jí ozval hlásek: Ahoj Arion. Tak teď už se mě nezbavíš. Hlásek poznala.Jdi pryč. Slyšíš?" ,,Ani mě nenapadne." ,,Teď už jsi já." Chlapec chtěl vstát, a Rion vstala, chlapec chtěl zvednout ruku, a Rion jí zvedla.
,,Výborně." Pronesl chlapec rty, které patřili Rion. ,,Je čas zabít."

Rion se s trhnutím probudila, a s úlevou zjistila, že to byl vážně jenom sen.
Zachumlala se do rybářských sítí, a byla ráda že je právě tam, kde je.
-----------------------

Doufám že se líbilo. Bylo to přenesené do tak trochu horového duchu :D.
Musím se přiznat, že se mi někdy zdají podobné sny jako Rion. Akorát u mě je to tak, že se topím.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Co si přála Hilly k vánocům

15. prosince 2010 v 14:21 | yellow-dog
Tento článek je přiřazen k tématu týdne Co si přeji k Vánocům.
Ahojky. Už jsem promeškala asi pět témat týdne, a tak jsem se přinutila konečně něco napsat.
Četla jsem si články na téma týdne. Většinou jenom seznamy, nebo to, že si přejete, aby lidé kolem vás byli šťastni, protože když jsou šťastní oni, tak jste šťastní i vy.
Bohužel ty nejdůležitější věci nejsou za peníze.
Přemýšlela jsem, že bych taky napsala podobný článek. Plný toho co si přeji, i toho co si nepřeji.
Ale... ne. Myslím si, že nejlíp se mi emoce vyjadřují, v mých příbězích. Když jsem smutná, tak píšu smutně, ale určitě nepíšu podle sebe. Nepíšu příběhy z mého života, píšu vymyšlené příběhy. 
A proto asi některé zklamu, když vám povím, že tentokrát to opět bude povídka.
Snad to bude mít s tématem týdne, alespoň něco společného...


-------------------------------------------------------------------

Hilly seděla na pohovce, a v ruce svírala umolousaný dopis. Podpírala si rukou svoje blonďaté vlásky, a přemítala, co by si přála. Slyšela, jak se ve škole její spolužačky baví o tom, co dostanou. Že prý si napsali o spousty panenek barbie, a spousty miminek, co mluví.
Jedna prý tvrdila, že k vánocům určitě dostane psa. Mít psa... to by Hilly chtěla ale...
... její tatínek měl alergii na chlupy.
Smutně si povzdechla. Domácí zvířátko nejspíš nikdy nedostane.
Dál přemítala co napsat...
Její rodiče byli sice spolu, ale neustále se hádali. Maminka byla těžce nemocná, a pořád Hilly uklidňovala, že to je jenom rýma, a ať si nedělá starosti. Hilly si ale dělala starosti. Hilly si neustále dělala o někoho starosti.
Popadla svoje pero, a začala psát : Milý ježíšku, k vánocům bych si přála aby... Zastavila se jí ruka. Nevěděla, jestli by tam neměla napsat panenky. Ale panenky si přece nepřála... přála si něco docela jiného.
A tak popadla pero, a psala dál : ...aby se mi vyplnily všechny mé doopravdové přání. Přeji si, aby se maminka uzdravila, a přestala se hádat s tatínkem. Přeji si, aby jsi k nám přišel, a abych alespoň jednou spatřila tvou tvář. A hlavně si přeji, aby se všechny mé přání splnily všichni kolem mě byli šťastni, a já bych byla také šťastná, protože... když jsou šťastní ostatní, tak jsem šťastná i já.
Vím že ti píše, hodně dívek i chlapců, a že asi nemáš čas, všechno vyřizovat, ale snad by sis našel tu malou chvilinku a pomohl mi. Nic jiného od tebe nežádám.
Jen pomoc.


S láskou Hilly

Holly se šťastně usmála. Šla dát dopis za okno, jako každý rok. A potom usnula...

Ráno se probudila, a pospíchala k oknu. Dopis byl pryč. Ihned utíkala do ložnice jejích rodičů. Dopis tam byl vždycky schovaný. Prohledávala všechny skříně... ale opět nic nenašla.
Potom utíkala nazpět k oknu. Celá rozzářená, se podívala do ranní mlhy. Byla tak hustá, že nebylo vidět na krok, ale přesto Hilly uviděla v dálce, již vzdálené stříbrné křídlo.
Usmála se, ale čas šel dál. Hilly pořád jen myslela na to křídlo.
A pak nastal štědrý den. Hilly se oblékla do svátečního, a nedočkavě vyčkávala na to, až bude večer. Tento den byl nanejvýš podivný. Maminka pomalu přestávala kašlat, a začínala se smát. Tatínek byl usměvavý, a pořád si s Hilly hrál. Všichni už se těšily na večer.
Za krátko večer skutečně nastal. Všichni šli do Hollyina pokojíčku, a zpívali tam koledy. Bylo to nádherné. Maminka vůbec nekašlala, a tatínek se nehádal. Pořád se všichni objímali... až zazvonil zvoneček. Zmateně se na sebe podívali rodiče Hilly... zvonil přece vždycky jeden z nich. Hilly se rozzářila. A utíkala k vánočnímu stromečku. Byla tam spousta dárků, velká hromada.
Ale Hilly věděla, že ten nejdržší dárek dostala hned ráno. Ten dárek který je tak drahý, že se nedá koupit ani za peníze... štěstí.
Podívala se do toho chumlu dárků. Úplně dole pod nimi, byl malý umulousaný balíček. Pomalu ho otevřela. Do rukou jí vypadl špinavý cínový vojáček. Byl tak umulousaný, že by ho ani na smetišti nevzali. Ale Hilly, ho k sobě přitulila. A přečetla si krátký vzkaz který byl krasopisně napsaný na malém papírku. Stálo tam : Milá Hilly, tento dárek je ode mě. Vím že není ani moc hezký, a popravdě nestál ani peníze, ale věřím, že ty ho oceníš víc něž panenku za milión. Nenapíšu ti, kdo jsem, protože vím že to víš, a nebo alespoň tušíš. Tvůj... dárce...
Hodně štěstí Hilly.
Hilly byla radostí bez sebe, složila dárek, a uložila ho pečlivě do krabice, kde schovávala všechny své poklady.
Štědrý den skončil, ale Hilly už nikdy nebyla smutná. Každý den byl totiž štědrý... maminka byla zdravá, a tatínek se nehádal, a všem pomáhal. Všichni se usmívali a byli milý.
Nikdy v životě už Hilly nezažila tak úžasný štědrý den, kdy by doopravdy dostala to co by přála nejvíc.
Nikdy...

-------------------------------------------------------------------------------


Abyjste mi netvrdily, že to vůbec nebylo o tématu týdne, tak vám tu asi budu muset napsat, co si přeju já, že?

Já si přeju malířský stojan, a věci na malování.


tak zatím ahoj
váš
yellow-dog
 
 

Reklama