Příběhy

Magické vánoce

21. prosince 2011 v 19:13 | yellow-dog
Berte to jako dárek ode mě k vánocům, protože on to vlastně je dárek ode mě k vánocům.
Jen jsem pořádně nevěděla jak ho zabalit.
Jezte perníčky, poslouchejte písničky, s nadějí v očích vyhlížejte sníh, a hlavně... Veselé vánoce!
--------------------------------------------

Magické vánoce

Joy vyhlížela z okna, a na tvářích se jí pomalu koulely slzy. Nedělala scény, nefňukala, ani se neotřásala neovladatelnými zvlyky. Prostě jen plakala, a o to to bylo horší.
,,TY SI MĚ VŮBEC NEVÁŽÍŠ?!"
,,TEBE PROČ BYCH SI TĚ MĚL VÁŽIT? TO KVŮLI TOBĚ NEMÁME PENÍZE!"
,,CO SI TO DOVOLUJEŠ?!"
,,CHA, TAK TY MNĚ BUDEŠ ŘÍKAT CO SI TO DOVOLUJU?!"
Takhle už to bylo celé týdny. Byly vánoce, ale přesto nejrůznější meterelogové nepředvídali sníh, říkali že i na štědrý den bude sucho.
Sama Joy měla osm let, kudrnaté zlaté vlásky, a tmavé modré oči. A taky špinavé chudé oblečení, upatlanou sukínku, kterou její maminka myla v místní řece ne neprávem nazývanou ,,Hnijící."
Teď si asi říkáte, milí čtenáři, co bude dál.
Objeví se na scéně šťastný princ?
Bude Joy neuvěřitelně krásná?
Její rodina vyhraje v loterii?
Nakonec Joy zjistí že není chudá dívka z okraje města, ale že je naopak nejbohatší princeznou, zanechá své nepravé rodiče napospas chudobě, a sama si najde krásného a bohatého prince s dobrou povahou?
Ne, milí čtenáři, i když mě to velice mrzí, žádný z těchto happy endů se v tomto příběhů nekoná.
Joy nezbohatne, nezkrásní, nestane se z ní popelka, sněhurka, ani jiná dívka které se z podobných slečen obvykle stávají. Joy zůstane chudá, její rodina taky, a ani její kočička se nepromění v draka a neodnese jí do země Za zemí.
Myslím že právě teď většina z vás začala litovat toho, že na svůj dárek vůbec klikly.
Ale přesto...
Podívejme se, Joy sedí na zemi, je právě štědrý den, a ona poslouchá z okolních domů koledy.
Sepjala ruce k nebi a svůj malinký obličej i s modrýma očima upřela do stmívajícího se západu slunce nad sebou.
,,Ježíšku." Pravila, a v očích při těch slovech měla slzy.
,,Prosím, zařiď aby se rodiče přestali hádat. Nic nechci jiného, jen aby se už prosím nehádali."
Pak se chvíli odmlčela v bolestném tichu.
,,V kostele mně říkali že prý jsi všemohoucí, ale že takovou chudinu jakou jsem já vůbec neposloucháš. Ale prosím - nic jiného nežádám, jen tohle. Děkuju." Skončila, a mezitím se úplně setmělo.
Byla černá magická noc, a všechno jako by nabralo jasnějších a teplejších barev.
V okolí znělo tisíce houslí a malých zvonečků, a Joy své nádherné oči ohromeně upřela k nebi.
A tam - jako tisíce hvězd snášející se k zemi padal z oblohy její dárek.
Stále zírala na oblohu, a točila se v těch milionech vločkách sněhu. Rozesmála se a sepjala ruce k obloze.
Smích přivolal také rodiče.
,,Co se děje?" Zeptali se vylekaně, a pak oba ohromeně vzhlédli k obloze, a pak dolů do rozesmáte tvářičky svojí dcery.
Joy se zasmála, spojila jim ruce, a měkkým hlasem dodala ,,Jsou tu přece vánoce!"
Potom už nebylo třeba slov. Všichni tři stáli v těch tisícovkách napadaných hvězd, a hlavně Joy si užívala svůj zázrak.

To všechno zvrchu pozoroval Ježíšek, a smál se a smál.
V ruce třímal model všech silnic na světě, a jenom lenivě pozoroval, jak tisíce aut jezdí sem a tam.
Po chvilce nudy porazil prstem malý strom, který spadl přímo do cesty jedoucímu vozu.
Chvilku přemýšlel, pak vrátil čas, a strom zase narovnal.
Když už jsou ty vánoce...

-----------------------------------------------------------

Uznávám že konec je drobet - ehm - ehm - tak já mizím O.k.?

tak zatím ahoj
váš
rychle,
a zbaběle prchající
yellow-dog








Společnosti - Oficiální nekapitola

4. listopadu 2011 v 23:02 | yellow-dog
Opět tady platí upozornění z minulých článků, jelikož jsem stále ještě hodná.

Ahojky. Už strašně dlouho jsem vůbec nic nepřidala. Ano, i když mě to mrzí, je to tak. Ani jednu z mých psychicky narušených básniček, a dokonce jsem sem nedala ani ten obrázek se smějícím se kostlivcem, sympaťákem, kterého se mi úspěšně podařilo propašovat na nástěnku výtvarky, a až po četných stížnostech dětí, které si stěžovaly, že se ho strašně bojí, mi ho laskavě svěřily zpět.
A nyní, jsem zpět. Zapříčinil to hlavně komentář od Bereniky, který mě konečně donutil zveřejnit již předtím napsané a ukryté povídky.
Nějak jsem se vybodla na Ki, na Bobíka, i na společníka, a to je velice špatně.
Myslím že se mi podařilo oddělat další počítač. No vážně, já vůbec netuším jak to dokážu. Možná je to tím, že všechno co vidím ukládám, bouchám do počítače pěstmi, směju se, a mám spuštěno sto aplikací najednou.
Ale to je jedno.
Zašla jsem na libere.blog.cz a zjistila jsem že jsem zameškala asi 5 článků, kde se kreslí podle obrázků, a tak, abych to nějak dohnala, sesmolila jsem tuhle povídku.

Tenhle článek je věnovaný Berenice.
-----------------------------------------------

MĚSTO TWINKIES VYPOČÍTÁVÁ PÁSKY!
Paní Dowkyová: hledám podnájem s nějakým milým společníkem, který se nebude bránit bližšího seznámení s mou skromnou maličkostí.
Bestseller kniha o mém milovaném malém poníkovi je právě v prodeji za pouhých 89 dolarů! Neváhejte a prožijte s veselým ponym příhody, které budou velice napínavé! Nikdy čtení nebylo bezpečnější!
Naše skupina milých a úžasných společníků, hledá pronájem pro naše milé humanitární činnosti…
Prodám byt s pěkným výhledem v této oblasti.

Beatrice Jane Janesová si prohlížela uprostřed ulice nástěnku s inzeráty. To co tam ale mělo být tam nebylo. Poklepala kostnatou rukou na nástěnku, a zamračila se jako někdo, kdo právě vyhrál v loterii, a organizátoři soutěže mu vysvětlili, že nic nevyhrál, a že to byl zkrátka prostý omyl.
Beatrice se ještě stále mračila, když odněkud se na scénu vynořila postava další. Ta další postava měla rudé vlasy, a na sobě podobné šaty, jaké měla Beatrice. Černou kápi na sobě ale neměla.
Náhodnému divákovi, by se jistě zdálo, že je všechno v pořádku. INTELIGENTNÍMU náhodnému divákovi, by ale neuniklo, že se Beatrice i nově příchozí, ponořili do neutrální a vypočítavé pozice.
Nově příchozí na sobě měla krokodýlí pásek, a to ne proto, že si myslela, že jí strašně sluší, ale proto, že jí těšila bolest, která kvůli jejímu krásnému pásku musela být vynaložena.
Obě dívky se zahleděly na nástěnku.
,,Za jakým účelem jsi sem přišla?" Zeptala se Beatrice, a nebyla v tom ani špetka emocí. Jen ledová zvědavost.
Dívka s červenými vlasy se zasmála. Byla krásná, ale její zlost jí zkřivila rysy, a její oči byli ošklivé. A navíc měla smích zlomyslný.
,,Prohrajete. Bylo to jasné už před lety. Tohle území ovládáme my, a vy jste pro nás jediná dobrá konkurence. Vlastně nám obstaráváte zábavu, bez vás by to bylo tak strašně nudné…" Odmlčela se.
Beatrice zaskřípala zuby. ,,Jistě, dlouho jsme se neviděli Rosalie, zapomněla jsem na tu vaši milou zábavu. Kdo to byl naposledy? Alice?"
Dívka s červenými vlasy se zasmála. ,,Ach ano, Alice, inteligentní, chytrá a prohnaná, s tou bylo těžké pořízení, na poslední chvíli jsme jí nabídli záchranu. Přidat se k nám. A to vlastně teď určuje smysl mojí cesty k tobě."
Beatrice otevřela pusu překvapením. ,,A co?"
Dívka s červenými vlasy se opět zasmála.
Už nechceme válčit, chceme se usmířit. Nechceme zabíjet ty nejschopnější a nejchytřejší lidi co zde jsou. Chceme mír. Chceme, abyste se přidali k nám. Všichni. Budeme si vás vážit, přijmeme vás mezi své řady, a společně ovládneme okolní města."
Beatrice na ní vytřeštěně zírala.
,,Říkáš, že máme vzdát všechny své plány, jak vám zabránit v ovládnutí města, zapomenout na pomstu, a pomoct vám ovládnout zdejší lidi?"
Zeptala se nevěřícně, stále ještě zcela potlačujíc tu strašnou lidskou hloupost.
Dívka s červenými vlasy se zamračila.
A pak se za dívkou s červenými vlasy objevil vysoký černovlasý kluk s šedýma očima a orlím nosem, který už mu určitě alespoň jednou někdo přerazil. A za ním se objevil další vysoký kluk, který naopak vypadal, jako někdo, komu hodně záleží na tom, aby vypadal nebezpečně.
Měl velké svaly, obrovskou červenou tvář. A nejspíš tak jak to bývá, i nechtěnou přezdívku, která určitě zněla nějak podobně jako třeba ,,peříčko"
Beatrice shodila kápi a vystrašeně pohlédla na ty dva obrovské muže. Pak, s umíněným výrazem na tváři, se dala na útěk.
Beatrice utíkala a utíkala, a přitom věděla, že kdyby se zastavila, byla by v hodně velkém průšvihu. Byla dost rychlá, znala stíny a zkratky, znala jaká dlažba je kluzká, a jaká je hrbolatá, po jaké může běžet bez obav, po jaké si musí dát velký pozor. Věděla kde je jaký obchod, věděla, kde je jaká skrýš, a kam je od té skrýše vidět. Věděla kde je jaká slepá ulička, a kde jaká zeď Beatrice to město znala.
Takže zatímco její pronásledovatelé tohle všechno nevěděli, protože se něčím tak hrozně nedůležitým rozhodně nechtěli zabývat, Beatrice, která tudíž měla veškeré výhody, které jen mohla mít, běžela dál a dál, až k místu, kde bezpečně věděla, že se jim ztratí.
William Hardwore už byl doopravdy velmi nervózní. Poslední tři hodiny jen stále chodil po místnosti, a tiše přešlapoval z nohy na nohu. Stu Keeslevers byl stejně nervózní jako Will a navíc ještě musel při tom všem k němu potlačovat nenávist. Tým byl bez Beatrice naprosto nahraný, bez Beatrice to nešlo.
A to nejhorší co se všem honilo hlavou, bylo : A co když jí zlomili? Co když už vážně je moc pozdě?
Najednou někdo vrazil do dveří, vpadl, a rychle za sebou zavřel. Všichni vyskočili polekaně na nohy, ale pak si s úlevou oddechli. Byla to Beatrice, která to dokázala.
Will jí okamžitě letěl obejmout, zatímco Stu se jen usmíval a stále seděl u svého počítače. Bylo ale vidět, že si oddechl jako někdo, komu hrozila dlouhá a bolestivá smrt, a nakonec hrozba ustala, a ještě mu koupili velkou nugátovou zmrzlinu.
A pak hned začali otázky.
,,Jak se ti podařilo jim utéct. Co ti chtěli? Ohroží nás to? Chtěli ti ublížit?" Beatrice se zasmála. ,,Počkej Wille běžela jsem víc jak dva kilometry, nech mě vydechnout.
Will tedy počkal, a Beatrice mu za necelou půlhodinku všechno řekla.
,,Tak oni chtějí mír?" Skoro ta slova vyplivl William Hardwore. ,,Po tom všem?"
Beatrice jen němě přikývla.
,,Nemůžu, ale vy můžete. Já vás tu nedržím, můžete jít kam chcete. Tady to není jako u nich. Tady nejste ve vězení.
Nastala minuta dlouhého ticha.
,,Chceme zůstat." Ozvalo se pak tichým a velice odhodlaným sborem hlasů.
Stu se nabourával už přes tři roky do databáze druhé skupiny. Říkalo se, že vše se dá někde najít. Beatrice tu byla přes svět. Stu tu byl přes počítačový svět, protože každá organizace, která chce něčeho dosáhnout, zvlášť když to není přímo alá zákon, musí mít svého Stua.
A Stu byl v tomto oboru vážně mistr.
Nevím jak bych měla zakončit tenhle malý nedokončený příběh. Ani nevím, jestli bych ho ukončovat měla.
Vždyť ten příběh vlastně ještě ani pořádně nezačal.

---------------------------

No, psala jsem to ve Wordu, tak co dodat.
Musím se přiznat že chci z Williama udělat vychytralého nafoukance.
Já vím, jsem krutá.


Tak zatím ahoj
váš
stále ještě píšící,
šílící,
kreslící,
a podivný
yellow-dog :)

Město - povídka

19. března 2011 v 12:00 | yellow-dog
Ahojky :). Povídka k tomuto článku : http://libere.blog.cz/1103/imaginarius-druha-iluze
Doufám že se bude líbit :).

-------------------------------

Rion si nervózně poposedla. Tohle nebylo to neškodně nádherné bílé město odkud pocházela. Tohle nebylo to město plné elfů, zábavy a radosti. Ne, tohle bylo město plné lidí toužících po penězích. Tohle bylo město mafiánů, co nemají nikdy soucit. Tohle bylo to nebezpečné, a zároveň to kouzelné město. Elfy jste tu výdali jen zřídka.
Ani ten nejodvážnější elf, se tady necítil dobře.
Tohle bylo to město plné duchů, a strašných strašidel. Ale Rion se jich nebála. Rion se nikdy nebála strašidel. Ach kdyby jenom její otec věděl, kde teď je. Okamžitě by jí poslal domů. Rion si nervózně poposedla, a tak jako mnoho jiných se podívala směrem k věži. Byl tam člověk a přemýšlel zda skočit nebo ne. Jakmile to Rion viděla, tak zděšeně vykřikla. Vzhledem k tomu, že byla uprostřed noční ulice, v tom prapodivném městě, a měla u sebe spoustu peněz, tak to nebyl právě nejlepší nápad. Zakryla si pusu. Ale pozdě, jeden mafián si jí právě všiml, a vystoupil zpoza sloupu, kde se schovával.
Začala pomalu couvat. Plula pomalu nazpátek vzduchem, věděla, že se na ní tentokrát tatínek bude velmi zlobit. Ale jí už bylo patnáct a šest měsíců, a mohla si dělat co chtěla. Rozbušilo se jí srdce, protože zpoza sloupů vykročili další čtyři muži. Slepá ulička. Nabourala zádama do stěny. Rion nikdy nepřemýšlela jak umře, nechtěla za bohem Ruem, v který věřil její lid. Zdálo se jí, že není správný, když mu dělá dobře, jak se před ním lidé klaní a lopotí. Ale nechtěla umřít tady, v tom podivném, tajuplném a strašidelném městě. Chtěla zemřít za hradbami své země, za hradbami svého bílého města.
Vztyčila se. Hrdost překonala strach. Elfská princezna nebude před nikým couvat. Elfská princezna bude bojovat do posledního dechu. Rion pomalu vysunula meč z pochvy. Byla dobrá šermířka, ale střílet uměla nejlíp ze všech elfů. V této situaci by radši střílela. Sundala si kapucu, pod kterou schovávala své nádherné hnědé vlasy, a čelenku z diamantů. Muž co byl od ní nejblíž, zahlédl její zašpičatělé uši. Vypadal zmateně.
,,Elfka?" Zeptal se. Rion přikývla. ,,Dcera Raua krále elfů." Řekla pouze.
V tu chvíli jí něco vyrušilo. Muž co chtěl spáchat sebevraždu, šel k ní a ochranitelsky si před ní stoupl. Rion ho jemně, ale velmi důrazně odstrčila stranou. Nechtěla, aby se mu něco stalo. První muž se nejdřív podíval na Rion, a potom na sebevraha. ,,V pořádku...?" ,,Rion." Pronesla sametovým, ale velmi hrozivým hlasem. ,,Tak tedy v pořádku Rion, můžeš jít. Ale nech tady tohohle." Dva muži šťouchli do sebevraha. ,,Máme s ním pár nevyřízených účtů." Rion se starostlivě podívala na sebevraha. Bylo to dítě, kluk, bylo mu teprve deset, ale dospělí jste v tomto městě byli už v osmi. ,,Ne." Řekla. A vytáhla svůj meč, co předtím skrývala za zády. Nemohla tady toho kluka nechat.
,,Jak chceš princezno." Řekl třetí muž, co doteď nepromluvil. V jejich skupině byl asi druhý nejvyšší.
Rion zavřela oči. Jiná možnost nebyla, nechtěla těm mužům ublížit. L'arriveé du dragon blanc.
Potom uslyšela šum býlích křídel. Bílí drak právě přilétal. Popadla zmateného sebevraha, za ruku, a nasedlala ho na svého bílého draka. Rozletěli se. Rion se jemně zeptala : ,,A jak se vlastně jmenuješ?" ,,James." ,,Tak se drž pevně Jamesi." Usmála se, a nasměrovala draka k bílému městu.

Paměti o praotci Čechovi

11. února 2011 v 17:11 | yellow-dog
Ahojky. Po hodně dlouhé době se vracím zase zpět s článkem. Myslím, že spíš než praotec Čech a psaní, mě teď víc láká pořádně se vykecat. Nemůžu na vykecávání napsat zvláštní článek, protože by vás asi moc nepobavil :D. Ale to nic.
Na téma týdne : smysl života jsem nic nenapsala a ani nenapíšu. Přijde mi, že je těch článků nějak moc, a nic moc mi neřeknou. Jsou si strašně podobné a v tom je chyba. Ale sem tam se najde nějaký nádherný článek, ale... moc jich popravdě není.
Chodím na blog snílků, který je mimochodem tady.
Už jsem se smířila se skutečností, že můj blog nikdy nebude mít moc velkou návštěvnost. Ale nevadí mi to. Naopak... jsem ráda, čím míň lidí sem chodí, tím menší je pravděpodobnost, že narazím na nějakýho blba co mě bude nadávat.
Poslední dobou mě trápí ale něco jiného... příroda.
Čím víc chodím do přírody, a do lesa, tím víc si to uvědomuji. Škodím jí, a to mě trápí.
Samozřejmě většina lidí přijde s tím že: ,,To přece dělaj všichni, tak proč ne já." samozřejmě.
Většina lidí ničí planetu. Něco pro to musím udělat. A ne se vymlouvat, jak jsem to dělala dodneška.
Už vás nebudu trápit :).
 Tady je ten nepovedený pokus :

O praotci Čechovi

Hrozně dávno žili byli Slované. Slované měly dvě hlavní rodiny - rodiny Čecha a Lecha.
Jednoho krásného slunečného dne, se ty rodiny navzájem vyvraždili, a zničili všechno co postavili. Čech a Lech hrdinsky utekly ze svě země, a vzali automaticky lidem vše, co jim zbylo.
Putovali dlouho, až došly ke kopci, tam se rozdělili.
Lech si totiž leh, a nechtěl se hnout, jako výmluvu přitom použil, že ho bolejí nohy.
Čecha to po dvoutýdením přemlouvání přestalo bavit, a smířil se s tím že lanovku nahoru mít nebude. Vzal tedy partu přívrženců, aby ho vynesli oni jako na lanovce.
Přívrženci viděli velké mění co měl v kapse, a ochotně ho nahoru vynesli.
Čech se sice vymlouval, že je stařešina, a že je moc starý, aby na ten kopec vylezl, ale všichni věděli, že je líný, a že je mu teprve 24 let.
Konečně tam byli.
24 letý stařešina se rozhlédl po zapadlé krajině plné nebezpečí a tmy, a pravil : ,,To je ta země zaslíbená, ptactva a květin plná."
Po dvou dnech pak zemřel za velmi zvláštních okolností.
V kterých dost hráli roli vzbouřenci, co mu chtěli vzít majetek, a naštvanci co ho chtěli popravit za to, že je tam vzal. A taky velmi ostrý nůž.
Nakonec pojmenovali tu krásnou zemi Čechy.



--------------------

Sesmolila jsem to při občance, a jak se tak teď na to dívám, tak je to strašný :D.
Takže jenom dvě slova : snaha byla.


A nakonec vám sem dám ještě odkazy na písničky z filmu Hair. Pokud někdo viděl, tak možná pochopí že jsem na konci filmu brečela. Pořád jsem doufala že umře ten druhý, a ne Berger.
Když nastupoval do letadla, které letělo do Vietnamu, tak jsem pořád doufala že vystoupí, nebo tak něco.
Ae nevystoupil.
Kruci! :D.

takže ukázka tance na stole : tady
Je úžasný jak tam sbíraj ty talíře. To mi přijde strašně vtipný :D.
ukázka Good morning starshine : tady
Skoro každý ráno tu písničku zpívám. Myslím že už tím sousedy pěkně vytáčím :D.
A poslední a nejsmutnější : tady
Vyměnili si místa, do války ve vietnamu měl jít Bukovski. Ale ten to nestihl.
Mělo to být jenom na hodinu.
Takže mu uletěl. A umřel. Tak jako miliony lidí.
A myslím si, že to bylo poprvý a naposldy co veřejné mínění něco ovlivnilo.
Proto mě strašně vadí když z toho dělaj job. Protože devět desetin lidí ani neuměj říct co to znamená, říkají mi že je to ,,cool" což mě vážně štve.

No nic.
omlouvám se za zpackanou pověst
váš
yellow-dog

Jiné světy

4. září 2010 v 19:55 | yellow-dog
Ahojky. Takže abych přidala taky nějaký článek rozhodla jsem se zveřejnit moje myšlenky. Každý nemusí být snílek (jako já) ale doufám že se to bude líbit i nesnílkům. Prostě a jednoduše, tady už to je :



Je to úžasné. Můžete vymyslet svět. Lepší než ten náš. Můžete si vymyslet jeho barvu, jeho postavy, jestli to bude svět černý nebo bílý, jestli bude modrý nebo třeba fialový. Je to jenom na vás. Můžete si vymyslet do nejmenších detailů zámek krásné princezny, a nebo třeba brnění statečného rytíře. Máte možnost stvořit nový svět, dokonalý, nebo třeba normální jaký jen chcete. Tak na co ještě čekáte? Popadněte tužku, pero, nebo třeba klávesnici, a utečte do jiných světů!


rytíř
Můžete si vymyslet ve svém světě taky příběhy lidí. Můžete si vymyslet jak budou vypadat, jak se budou chovat, kdo bude zlí a kdo bude hodný, můžete je nechat zabít kdykoli jen chcete, protože ten svět patří vám. To vy jste ho stvořili,  tak si s ním můžete dělat co chcete.


                                                    -----------------------------

Tak popusťte jednou uzdu svojí fantazie, a nechte jí aby se vylila buď do počítače, nebo do deníčku, a nebo třebo do vašeho školního sešitu. Je to jedno. Pokud to nespálíte, nebo nějak jinak nezničíte bude to tam navždy. Pro vás to bude třeba bezvýznamné ale kdykoli se do toho začtete budete zase ve vašem světě. Tak si to představte...

panenka 0089

                                                         ------------------------



Našla jsem (náhodou) úplně užasný blog, takže ten kdo rád sní, tomu to vřele dopuručuji :)
a je : tady.

PS : obrázky jsou už vyfocený jenom čekám na nabití foťáku :)
 PSS : ten rytíř je rozmazanej, ale snad mi odpustíte :D.

tak zatím ahoj
váš
zasněný
yellow-dog

mini příběh - miminko

2. září 2010 v 14:02 | yellow-dog
Ahojky. Jsem líná psát dlouhé příběhy, a myslím si že stejně většinu lidí odradí dlouhý příběh. Proto začínám číst jednominutovky pro potěšení. A tady už ten příběh je :

,,Áááááá!" Zařvala maminka, a hnec potom se ozval pláč miminka.
Maminka se koukla na to překrásné stvoření. Miminko mělo modré oči, a blonďaté vlasy, stačilo jen nasadit křídla a byl by z něj dokonalý andílek. Maminka se usmála. Odteď už ho bude ochraňovat.

  
dítě a maminka

Nic moc :(. Ale snad vám to stačilo :). Snažila jsem se :D.

PS : obrázky budou k tomuhle příběhu i k noci :)

PSS: první věta se neměla rýmovat, prostě to takhle vyšlo :D.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

mini příběh - noc

1. září 2010 v 15:28 | yellow-dog
Ahoj. Rozhodla jsem se zase sem něco připsat. Doufám že na blog ve školním roce ještě zbyde čas, protože by byla škoda to tady opustit :(. Doufám že si najdu čas. A tady už je mini příběh :


Noc
Byla temná noc a všicni lidé už spali, kromě dvou.
Vrah si natáhl rukavičky a usmál se, tohle na tom vždycky tolik miloval.
Oběť se rozklepala. Věděla že tohle jsou její poslední chvilky.
Oběť zakřičela.
A padla k zemi.
Vrah se zasmál, takhle se už dlouho nepobavil.
Sundal si rukavičky, a bez výčitek svědomí, šel klidně domů...


Smrt

Snažila jsem se :D. Doufám že se vám to líbilo.


Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog



 
 

Reklama