Rodina Blackových

Rodina Blackových - THE END

25. října 2010 v 16:46 | yellow-dog
Ahojky. Přijali mě do Autorského klubu !!!!!!!!! Vlastně jsem se to dozvěděla až od Bereniky, co mě napsala že mě přijali.
Ani si neumíte představit jakou mám radost.
Ale abych vás dlouho nenudila výlevy na téma moje pocity, tak už vám sem radši dám další kapitolu Blackových.
Snad se vám bude líbit.

------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------

Souboj začal.
Zlo nehrálo fér.
Dvanáct věrných sluhů proti Kate a jemu.
Neměli nejmenší šanci.
Dvě minuty se bránily ale...
...byla moc velká přisila.
Neměli šanci.
Ani naději.
Zlo vítězilo.
Kate věděla že prohrává. Boloestně pohlédla na něho. Už jí bránil z posledních sil.
Dohrávali...
... hra za chvíli skončí, a oni prohrají.
Když tu se zničeho nic objevilo zlo.
Mělo tu drzost objevit se tam.
Kate na zlo pohlédla. Samozřejmě mu nepodléhla do očí.
Nebyla přece sebevrah.
Ale stejně...
... kde bere tu strašnou drzost, se tu objevit.
Poklekl k Kate.
,,Hra je téměř u konce."
,,Podváděl jsi."
Kate zasípala. Docházel jí dech, ale z posledních sil ještě mohla mluvit.
,,O tom hry jsou. Podvádí se v nich."
,,Dělá ti to radost?"
,,A co?"
,,To že mě vidíš umírat."
,,Ne nedělá. Už nemám s kým bych hrál tu naší podivnou hru."
,,Se mnou už ne, když podvádíš." Uchechtla se Kate.
Zlo se pousmálo.
,,Takže tohle je konec?" Zeptala se tiše Kate.
,,Ano. Smutné že."
,,Ano." Kate se naposledy usmála.
A pak... se mu podívala do očí.
Do těch jeho nádherně červených a zlých očí.
Padla.
Ale byla ráda.
Byla ráda za to, že jí bylo umožněno aby žila.
Kate Blacková.
Moc radostný život neměla.
A to jenom kvůli lidské hlouposti...
... která bude na zemi až do konce věků...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
  ------------------------------------------------- THE END ------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------------------


Ani nevíte, jak strašně mě mrzí, že umřela.
Poslední dobou jsem jí měla radši než Lilly Smithovou. A navíc... zlo zvítězilo. Tak to přece v pohádkách nikdy není.
Ale tohle není pohádka.
Toto je pravdivý příběh.
Takže pokud uvidíte v hospodě malou černovlasou holčičku, co píše rychle do deníku, tak se jí neposmívejte.
Je totiž možné že se Kate Blacková vrátila zpátky mezi nás.


Tak ahoj
váš
yellow-dog

Rodina Blackových - zlo znovu útočí

22. října 2010 v 19:05 | yellow-dog
Ahojky. Po dlouhé době (po jednom dni :D) se vracím s další kapitolou Blackových. Minulá kapitola byla moc smutná. Tahle bude v náladě let it be, a nebo naděje. Pokud uvidíte překlep, nebo hrubku, klidně mě upozorněte, píšu to zmzlíma prstama. Po tom co jsem bez rukavic vyrazila ven, už nemůžu ani psát na počítači.
No jo, už tu máme zimu.
Ale abych vás dlouho nenudila...

-----------------------------------------------------------

V hospodě

Kate Blacková pozorovala fotografy. A oni pozorovali jí.
Ona je pozorovala jako šelma, a oni jí jako oběti. Už pro ní nebyli ničím zajímavý.
Ani jí neposlouchali. Nevěřili jí. Nikdo jí nevěřil.
Najednou někdo zaklepal.
Je to dost zvláštní, když někdo zaklepe na dveře v odlehlé hospodě.
Kate se vybavoval jenom jeden člověk který by to udělal.
Ušklíbla se.
Pán s kapucou si ihned sedl k ní.
Poznala ho.
Nikdo jiný, by se tak nesnažil zakrýt svoje oči.
,,Tak už se s tebou zase setkávám." Zašeptal, a usmál se.
Kate se usmála.
,,Ty víš že jsem se změnil Kate. Právě proto nemám oči. Zlo mi je zničilo. Zlo je můj nepřítel.
A ty... jsi můj přítel."
,,Nejsi můj přítel."
,,Co se stalo, to mě moc mrzí Kate, ale..."
,,Zabils mojí matku!!!"
Kate to vykřikla z celých plic. Hospoda, v které se neustále někdo smál, a nebo křičel o pomoc. Ještě nikdy neslyšela takový srdcervoucí a žalostný výkřik. Byl plný beznaděje a zoufalství.
Hospodský se na Kate podíval se zdviženým obočím.
Tohle by od osmileté holčičky nečekal.
Ale ona vlastně nebyla osmiletá.
Ale to nevěděl.
Celá hospoda se na ní dívala.
Uklidnila se, a posadila se.
V očích ještě stále měla slzy.
Lekl se jí, a něco mu teklo z očí které neměl.
Slzy.
Je to vůbec možné? Je možné aby ďábel brečel? Je to možné.
Vždyť ďábel není jenom zlý.
Nikdo není jenom zlý.
Jak byla Kate hloupá...
... nikdo přece nemůže být jenom zlý.
Nechtěl zabít její matku.
Musel.
Sloužil přece zlu.
A zlu není dobré odporovat. Vlastně to není ani  možné. Zlu nemůžete odporovat.
Nemůžete... jste proti zlu úplně bezmocní, a jediné co můžete je vzdát to.
Kate se zamyslila.
Myslel to upřímně o tom nebyl pochyb ale...
Ale.
Zabil přece její matku.
Nemohl za to ale...
sloužil zlu.
Co když mu slouží ještě teď, a jenom předstírá že chce být přítel?
Co když oči má, a sundá si kapucu?
Ale ona mu věřila.
Věřila mu od té doby co viděla jako mu po tváři tečou slzy.
Litoval toho.
Čekal na to co řekne.
Nadechla se, a řekla : ,,Tak tedy mír."
Usmála se.
Tak tedy mír.


--------------------------



Zlo zuřilo.*.
Zradil ho.
Sluha co zradil svého pána, a musí být potrestán.
To s matkou Kate byla dobrá práce ale...
... litoval toho.
Litoval toho že to udělal.
Navíc se jako sluha pořád vzpíral.
Je to komplic Kate, musí ho odstranit dřív, než napáchá škodu.
Pořád vidí, i když je bez očí.
Kate mu věří.
To by se dalo využít.
Zlo se pro sebe usmálo.**.
A přikázalo sluhovi odstranit ho z cesty.


--------------------------------------------------------

Kate a on šli mlčky po hřbitově.
Ta smutná vzpomínka z Kateiny mysli nevymizela.
Jemu se po tvářích začaly koulet kapičky slz.
Litoval toho.
Ale to jí teď bylo jedno.
Vzpomínala na ty zlaté vlasy.
Na ten její krásný smích.
,,Lituješ toho?"
,,Ani nevíš jako moc."
Objali se.
Byli přátelé.
Ale...
najednou Kate zpozoravala... že je někdo špehuje zpoza nedalekého stromu na konci lesa.
Trhla jím.
A zachránila mu tím život.
Někdo se proti němu vrhl s nožem, a o centimetr ho minul.
Ďábel zasyčel.
Jeho přátelé se stali jeho nepřáteli, a jeho nepřátelé jeho přátely.
Musí jí chránit.
Musí.
Se syčením se vrhl na útočníka.
A on... utekl. Zbabělec.
Ďábel si oddychl, ale věděl... že ještě nemají vůbec vyhráno.
Když v tu chvíli si všiml kam se Kate dívá.
Byli obklíčeni dvanácti bojovníky.
Bojovníky zla.
Nastala minuta ticha, a...
souboj začal...


------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------

Dobrá, připoštím, že to nebylo ani let it be, a ani nějaká super optimistická povídka, ale mě se přesto líbila. ϡábel se zde ukázal v pravém světle. A je z něj kladná postava. Pokud tam objevíte hrubky, tak pište do komentářů.
Psala jsem to zmrzlími prsty.
    
Ale teď už se loučím
váš
 totálně zmrzlí
         yellow-dog













* Pokud pevně věříte, že zlo nemůže zuřit. Tak se dokonale mýlíte.
** A pokud pevně věříte, že se zlo nemůže samo pro sebe usmát, tak se zase mýlíte.

Rodina Blackových - smrt a slzy

19. října 2010 v 17:21 | yellow-dog
Ahojky. Poslední článek, jak jste si mohli všimnout, byla animace. A téma týdne je fantasy.
Hmmm... ještě popřemýšlím jestli já beznadějný snílek něco sesmolím na téma fantasy.
Snad jo... obrázky jsou už namalovány, stačí je jen nahrát do počítače, oříznout v photofiltru a bude hotovo.
Ale abych se nerozepsala... to si nechám na rodinu Blackových.

---------------------------------------
Deník :

S maminkou šlo všechno líp.
Už mě bavilo žít.
Jedinkrát v životě mě bavilo žít, a to bylo v té době když jsem byla se svou mámou.
Sec svou milovanou mámou.
I teď když na to vzpomínám tak mě přepadne smutek.
Proč zrovna ona. Proč jsem ne já?
Asi už tušíte, že to co sem teď napíšu, nebude veselé.
Ani nevíte jak moc to sem toužím nenapsat... ale, radši psát hořkou pravdu než sladké lži.
Život není vždy sladký.

,,Mami, já mám strach." Přepadla mě úzkost. Byli jsme tehdy s mamkou na rybách, a já cítila tu hrozivou atmosféru.
,,Neboj, nic se ti nestane Kate."
,,Ale já se nebojím o sebe, ale o tebe. Pamatuješ jak na tebe minule koukal?"
,,Nemáme se čeho bát, Kate věř mi. Nic se ti nestane."
,,Vypadá to, že tu nejsou žádné ryby, radši půjdeme jinam."
,,To je dobrý nápad mami."
Tehdy jsem ještě nevěděla že nás někdo sledoval. Někdo, koho jsme znali. Ďábel. Vím že se smál. Smál se když... nemám sílu to sem napsat.
Už nemám sílu.
Od té doby co máma... tak nemám sílu.

V hospodě


Něco bylo s Kate.
Novináři se na ní zvědavě dívali.
Ignorovala je.
V očích něco měla. Že by to byly slzy?
Ta silná Kate Blacková měla v očích slzy?
Ona?
Ta která neplakala, ani když jí ďábel vysával duši?
Tak která plula až na kraj světa, pro to, aby zachránila malou bezvýznamnou holčičku?*
Kate Blackové tekly po tvářích slzy.
Byly, stříbrno modro průhledné.
A chvílemi byly černé.
Kate se rozklepala ruka.
Snažila se jí nějak zkrotit, ale nešlo to.
Tak tedy psala jiným písmem.
Kterým už potom psala pořád.

Deníček


Šli jsme zpátky z ryb.
Cítila jsem tu atmosféru.
Jako... jako by se blížila smrt.
Pomalu, ale vytrvale.
Cítila jsem, že máma to taky poznala.
Ty její zlaté vlasy... byla tak nádherná.
Vsávala jsem se do ní pohledem.
Když tu nás zastavil nějaký pán.
Měl kapuci na hlavě, takže jsme mu neviděly do očí, ale cosi se mi na něm zdálo falešné.
Chtěla jsem jít pryč.
Když tu jsem se zarazila.
Prodával ryby. Tak počkat... jdeme z ryb, a najednou narazíme na pána s kapucí na hlavě který prodává ryby?
A navíc je má až nepřirozeně voňavé a dokonalé.
Mě se zdál už od první chvíle naprosto falešný.
Ale mámě ne.
Ona nevěděla co je to zlo, neuměla ho rozpoznat od dobra. Všem na světě věřila.
Snažila jsem se jí nenápadně naznačit, kdo si myslím že to je, ale nepochopila to.
Nepochopila mě.
Vždycky pochopila co jí naznačuju, ale tehdy ne.
Nepochopila to.
A hned se zeptala kolik stojí kapr.
,,Ten je za jednu službičku."
Řekl prodavač jakoby smutným, starým hlasem starého dobrého rybáře. Byl falešný.
Měla jsem toho dost.
Sebrala jsem odvahu, a chtěla mu rukou stáhnout kapuci, ale ucukl.
Bodejť by neucuknul.
Byl falešný.
A v naší podivné hře podváděl.
Nehrál fér.
Zlo vlastně nikdy není fér.
,,A jaká by ta služba měla být?"
,,Odnesete mi tu rybu tamhle na hřbitov."
Viděla jsem jak máma zkameněla.
Tohle nečekala.
Na hřbitov... asi jí to stejně jako mě přišlo trošku podezřelé.
Ale za chvilku na to hzapomněla a popadla košík plný ryb.
Muž v kapuce jí nasměroval.
Znovu jsem proti němu vyjela.
Ale byl rychlí.
Na mě až moc rychlí.
Zadržel mi ruku těsně před kapucou.
Byl to on. Nikdo jiný není rychlejší než já.  Kdepak to není žádný stařeček co prodává ryby.
Ale já to věděla. Kdyby mě byla poslechla. Ale bylo pozdě a navíc... si ještě pořád myslí že je to prodavač ryb.
,,Podvádíš." Zašeptala jsem mu tehdy.
,,Jsem zlo, a zlo obvykle podvádí."
Máma už byla na hřbitově.
Věděla jsem co přijde.
Ušil to na nás.
Podváděl.
Máma položila ryby. Cítila jsem jak se ďábel usmál. Jeho hra s ní byla téměř u konce. Dělalo mu dobře že se usmívala taky, nevěděla nic o tom, že to není ten ubohý starý dobrý prodavač ryb, za kterého ho stále považovala.
A pak jsem to poznala.
Všechno jí docvaklo.
I to, že nechce zabít jí.
Ďábel se otočil směrem ke mě, a pomalu si začínal sundávat kapuci. Teď byl silnější než já. Přemůže mě. Zemřu.
A pak... v mžiku vteřiny kdy jsem nemohla nic udělat, přede mě skočila.
Obětovala se pro mě.
Ještě do teďsi pamatuju jak zařvala.
Zlo jí vysálo duši.
Němě jsem tehdy zírala na tělo toho úžasného stvoření.
Blonďatá a krásná. Tak nádherná.
Viděla jsem jak se ďábel smál.
Neměla jsem sílu cokoli mu udělat, a jenom jsem ublíženě zašeptala : ,,Podváděl jsi."
A on mi stejně odpověděl : ,,Ale ty taky."
Pak na mě mrkl a řekl : ,,Jsi na řadě, Kate Blacková. Těším se, až z tebe vysaju duši. Zbyde jenom tělo. Duše bude navždy uvězněna v mém světě. A kdo za to může Kate? Kdo za to všechno může? Tvá již (ušklíbl se) zesnulá matka.
Nevěděla jsem co mám dělat.
Moje tělo ale předeběhlo moje myšlenky. Moje ruka vyletěla do vzduchu, a stáhla ďˇáblovi kapuci kterou si mezitím zase nasadil. Byla jsem rychlejší. Jeho oči byly rozžhavené do červena, a zlostně na mě zírali. Ano sundala jsem mu kapucu, ale k čemu mi to bylo? Mohla jsem se mu tak maximálně podívat do očí. Opět bude dobro bojovat proti zlu.
Ale dobro není silnější než zlo. Vlastně není ani slabší. Zlo a dobro jsou si rovni. Ale existuje ještě jedna věc.
Hloupost.
Lidská hloupost, a to je vlastně v jistém ohledu taky zlo.
Věděla jsem co přijde.
Já nebyla ta hloupá.
Podíval se mi do očí. Nepůsobilo to na mě. Nijak. Zlo na mě nemohlo.
Byli jsme vyrovnaní. Nevyhrával. Myslím si, že se do něj tehdy ze mě dostala špetka dobra, takže na mě nemohl. Po tří hodinách to vzdal.
A udělal něco co bych od něj nikdy nečekala...
...nabídl příměří...

----------------------------------------------
pokračování příště....
----------------------------------------------------------

Tahle kapitola doopravdy nebyla moc veselá. Snad se vám ale přesto líbila.


tak zatím ale ahoj
váš
yellow-dog























* Dobrá o tomhle se dozvíte v budoucnu.

Rodina Blackových - maminka

15. října 2010 v 19:45 | yellow-dog
Ahojky. Dneska jsem přešťastná. Vzali mě na kroužek výtvarky*.
Bylo to tam úžasné, mohla jsem si dělat buď keramiku, linorit a nebo malování.
Zvolila jsem si keramiku protože... maluju přece furt, no ne?
A pak jsem kreslila.
A zjistila že kreslení zbožňuju. Bez toho bych prostě nemohla existovat.
Jsem na tom totálně závislá.

ale abych moc neodbočovala...



*Ok. Vzali tam každýho do dvanácti let, ale stejně...




-----------------------------------------------------
deníček

Kate Blacková se rozepsala. Do svého deníčku.
Vyhrála jsem nad ďáblem, a nevěděla co dál.
Stál tam přede monu, lehce rozmazaný, a nenávistně se na mě koukal. Asi ještě neprohrál. Něco ve mně ho teď porazilo. Něco ve mně bylo silnější než veškeré zlo na světě.  Ale co? Co ve mně bylo silnější než všechno zlo na světě? To jsem tehdy nevěděla.
Ale teď už to vím.
Teď se mi znovu vybavili ty jeho oči. Už vím proč jsem se mu nemohla podívat do očí.
Teď už to vím.
Ty jeho strašidelné oči.
Znáte to přísloví : Oko do duše okno? Něco pravdy v tom přísloví je. Vlastně je v něm hodně pravdy. Stačí se někomu podívat do očí, a... poznáte co je zač. A nebo nepoznáte... nebo se jenom snažíte poznat co je zač. Některé oči jsou jasné, a některé jsou tajemné. Oči Kate Blackové patřily mezi ty tajemné.
No řekněte, nezdají se vám oči úžasné?
Mě tedy ano.
Ve skutečnosti musíte mít dost odvahy, abyste se člověku skutečně podívali do očí**. Myslíte si, že když s někým mluvíte, tak sem mu díváte do očí, ale to se mýlíte.
Oko je prostě do duše okno. O tom není pochyb***.
Zlu se prostě nelze dívat do očí jako hodný člověk.
Dokonce ani jako zlí.
Pokud se podíváte zlu do očí, buď se v sebeobraně vaše dobrá duše promění ve zlou, anebo zemřete. Druhá možnost je ale milosrdnější, protože na konci života si uvědomíte co jste všechno udělali. Co jste udělali... zní to strašidelně, když to tu takhle napíšu. Ono to taky v jistých ohledech strašidelné je.
Zkrátka zlu se do očí dívat nelze.
Nikdy.



v hospodě

Kate se otočila na Toma hvězdu. Pořád něco říkal. Koukla se po reportérech, dva byli vzhůru a hrály poker, a jeden usnul. Koukla se po novinářích. Jeden v polospánku sepisoval, co Tom žvatlá. A druhý to vzdal a usnul. Kate se usmála. Nechtěli jí poslouchat... a kdo by vlastně chtěl poslouchat osmiletou holčičku, která tvrdí že je nesmrtelná, a která tvrdí, že vyhrála svůj boj s ďáblem. Stejně jí nikdo nikdy nevěřil. Tak proč by teď měli?  Ale oni netušily že to co říká je pravda. Oni vlastně netušily nic. Viděly jenom malou černovlasou holčičku. Která je v hospodě, chová se podivně, mluví podivně, a je celkově podivná. Prostě jenom další černovlasá podivínská holčička, která jak se zdálo neměla rodiče, a tak šla otravovat je, zkušené fotografy.
Pch zkušení fotografové. Ona přece uměla kreslit jako Davinci. Ale to nikoho nezajímalo. Je nezajímala nudná Kate, ale zajímavý Tom. I když... si teď mysleli že to je obráceně protože, upřímně : Nenudila by vás po třech hodinách vyprávění o fotbale, slavná a nafoukaná hvězda?
Ale teď bylo pozdě na to aby se vraceli k Kate. Stejně už bylo moc pozdě. Už je tam ani nechtěla. Nechtěla být slavná ona... jen chtěla říct celému světu pravdu.
I když podle světa to byla lež.
Ale byla to pravda.
Pravda o tom jak to celé bylo.
Pravda o tom že existuje ďábel, a pravda o Kate.
Ale lidé nechtějí slyšet pravdu.
Radši se utápějí v sladkých příbězích o lásce.
Ale takoví život prostě není.
A nebo je?
Je život tak sladký jako cukrová vata? Pro někoho možná ano. Ano pro toho kdo nosí tuny makeupu, a kouří. Pro toho je život jedno velké peříčko... ale pro ty ostatní není.
Copak vy věříte příběhům, a románům? Neříkám že všechny nejsou špatné to ne, ale upřímně, nenarazily jste v životě ani na jeden špatný?
Prostě romány jsou... různé...
...ale abych vás zase dlouho nenudila... tak vám sem napíšu, že pak se Kate podívala na deníček.
Otevřela ho. A začala psát...


Deníček

Pak jsem znovu utíkala od života. Utíkala jsem dlouho. Pět nebo šest let, už si to přesně nepamatuju. Utíkala jsem. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jsem utíkala. Od přátel, od života, od všeho. Pak jsem se zastavila, a uvědomila si, že to nemá smysl. Nač utíkat před světem, když utíkám po světě. Chtěla jsem někam jinam. Chtěla jsem už umřít. A myslím si, že si žádný člověk na světě, nepřál mou smrt tak jako já. Toužila jsem po tom. Marně.
Měla jsem šanci a prošvihla jsem jí.
Zlo mi dalo šanci.
A já jí propásla.
Mojí jedinou šanci.
Miliardu idí tehdy trápila smtr, a mě jedinou trápilo to co s nesmrtelností.
Nevěděla jsem kho se zeptat.
A co víc, neměla jsem koho se zeptat.
Byla jsem sama, a šťastná ale...
ale... nudila jsem se.
Můj život byl tak prázdný.
A pak jsem jí znovu uviděla...
Toho zlatého retrívra, co měl tak smutné oči.
Podívala jsem se jí do očí.
Ano byla to ona, a když ne na sto procent, tak na 90 určitě.
Byla to ona..., a někdo si jí znovu kupoval.
De jauvu. Bylo to stejné jako tehdy. Tehdy kžyž jsem si ještě nebyla jistá že vyhraju.
Byl to on. Vím to. Nikdo jiný by tak chtivě nenatahoval ruce. A nikoho jiného by ona nepokousala.
Chtěl dorazit to co začal.
To jsem nemohla dovolit.
Ona mi zachránila život, a já jí teď taky zachráním život.
Rozeběhla jsem se...
proti ďáblovi. Musel si myslet že jsem šílenec. A měl pravdu, byla jsem šílenec. Vytrhla jsem mu retrívra z rukou. Poznala mě. A nebránila se. Naopak, chránila mě. Zuřil to jsem poznala. Minule jsem vyhrála, ale co teď? Teď nesmím prohrát za žádnou cenu. Nesmím... nesmím prohrát. Začal se mi dívat do očí. Ucukla jsem. Nechtěla jsem s ním bojovat teď. Podívala jsem se směrem k pracovníku útulku. Ten jen vytřeštěně zíral do prázdna. Tohle nebyl jeho nejšťastnější den v životě. Spíš nejpodivuhodnější.
Ale všímat si ho na to jsem teď neměla čas. Musela jsem  ďábla oslabit,  aby alespoň na chvilku  ztratil kontrolu nade mnou.
Rozeběhla jsem se proti němu , a využila okamžik překvapení.
Dala jsem mu pěstí.
A utíkala jsem směrem pryč. 50 mil od něj jsem se konečně zastavila, zlatý retrívr mi vyskočil z ruky a proměnil se v tu dívku co mě zachránila. Asi nějakým zázrakem přežila.
Teď na sobě měla modré šaty, a usmívala se. Ale tenhle úsměv jsem u ní neznala.
Byl to provinilý úsměv.
Hodně moc provinilý úsměv.
posadila jsem se na to, a ta dívka to po mě opakovala.
Pak začala.
,,Víš, jmenuju  se Siary, a patří ti moje oddanost." Řekla krásným zvonivým hlasem.
,,Patří ti taky moje omluva, i když vím že jí nepřijmeš." V tu chvíli jsem zbystřela. ,,A za co se mi máš vlastně omluvit?" Zeptala jsem se překvapeně.
A pak už si jenom pamatuju, jak se rozpovídala.
,,Viš, stalo se to před mnoha lety, já no... zamilovala jsem se, a ten člověk nebyl hodný jak jsem si celou dobu myslela. Ne, byl zlí. Jenom se přetvařoval. Tušila jsem, že něco není v pořádku, ale láska mi zaslepila oči. Zamilovala jsem se do ďábla. Byl tak krásný. Jediné, co se mi na něm nikdy nelíbilo, byly jeh oči. Měl je tak strašně děsivé. A pak mi podstrčil tu zapeklitou smlouvu. Tu smlouvu, kterou to všechno začalo. Byla jsem tak hloupá Kate, vykládal mi, jak je nesmrtelnost úžasná... a jak budeme navždy spolu. Láska mi zaslepila rozum. Podapsala jsem, a ještě teď si pamatuju ten jeho strašidelný smích. Odešel. A já jsem byla těhotná. Nevěděla jsem jak se to stalo, já... byla jsem tak slabá. Když se má holčička narodila zamilovala jsem se do ní bla tak krásná. Měla černé vlásky, a bílou tvář. Byla jsi to ty Kate. Ale pak přišel ďábel, a všechno překazil. Sebral mi tě, a dal tě úplné jiné mamince. Já prala jsem se s ním bojovala, ale prohrála jsem. Nemohla jsem tě ani vidět. Bylo to strašné. Ale chci abys něco věděla Kate, miluju tě nejvíc na světě, a nikdy bych nedopustila aby se ti něco stalo."
Kate zírala do zdi.
Rozplakala se.
A v slzách objala svojí maminku.
Tu maminku co jí tolik milovala.
A Kate tolik milovala jí.
Konečně bylo všechno tak jak má.
Konečně se mohly spolu vydat do da dalších dobrodružství...
----------------
pokračování příště...
-------------

Doufám žese vám tahle kapitola líbila. Musím se přiznat že mě se (výjimečně) líbila. Měla takové to kouzlo, alespoň podle mě.
A věřte mi, žej sem chtěla zkončitř v polovině, ale už jsem byla rozepsaná, a tak to nešlo.
Další kapitola se začíná připravovat tak se těšte :D.




pozn. yellow-dog :** Chce to hodně odvahy. Alespoň pro ty, co stejně jako já věří v přísloví : Oko do duše okno.
pozn. yellow-dog : *** Je v tom pochyb, v tomhle jsem se s Kate neshodla.



Ale teď už ahoj
váš
zatím pořád rozepsaný
yellow-dog

Rodina Blackových - útěk od světa

13. října 2010 v 15:03 | yellow-dog
Ahojky. Možná jste si řekly proč jsem tu nebyla... čas. Nedostatek času.
Mám nakreslené obrázky ale nejsou v počítači. Prostě... cítím že zanedbávám svůj blog.
A to se nesmí stát. Hlavně mi ho nikdo nesmí zrušit, což už se mi taky jednou stalo.
Prostě... lidi už jsou takoví...
Ale abych vás dlouho nenudila....



v hospodě

,,Víš holčičko, docela poutavě to vyprávíš, ale tohle do tisku dát nemůžeme."
,,Chtěla jsem vás jenom zabavit, abyste nebyli tak nervní."
,,Holčičko... já nevím jak oni, ale já teda odcházím, takovéhle žvásty poslouchat nebudu. Co si myslí přijde si sem a..." Zaklaply sveře. Jejich šéf odešel.
Konečně. Pomyslela si Kate.
Už bylo načase.

Napila se, a pustila se do vyprávění...


vyprávění


,,Potom už jsi jenom pamatuju, jak jsem běžela.
Ano to si pamatuju. Běžela jsem nejčernější tmou, a bylo mi to úplně jedno.
Prostě jsem chtěla utýct, od všeho.
Od života.
Od toho hrozného života.
Od světa.
Od toho mého podivného světa.
Kéž by aspoň něco v mém životě dávalo smysl.
Alespoň jedna věc.
Jediná.
Běžela jsem, a běžela a bylo mi úplně jedno kam utíkám. Běžela jsem. To mě udržovalo při životě. Ještě pořád jsem měla tu sílu běžet. Ještě pořád jsem žila."


v hospodě


Napila se. Vyschlo jí v krku. V té hospodě bylo podivné dusno. Ale ona nemohla zemřít, takže... se to snažila ignorovat. Ano to ona uměla. Ignorovat.
To jí šlo dobře. Ignorovala svět každý den.
Zasnila se. Dnes už asi posté. S tím bude muset něco udělat. Ale na tom teď nezáleželo. Teď záleželo na tom, aby zabavila fotografy a reportéra. Ani je nespočítala. Bylo jich tam šest, to poznala od oka, ale pečlivě si je prohlížela až teď. Snažili se vypadat co nejlíp, a abych řekla pravdu, moc jím to nešlo. Byly moc... byly moc... ano teď jsem v úzkých, docházejí mi slova... byly až moc... moderní. Samozřejmě na slově moderní není nic špatného ale... ale... no prostě slovo moderní neměla Kate příliš v lásce.
Zase se zasnila.
Bude se muset hlídat.
Kate... se napila a pokračovala ve vyprávění.


vyprávění


,,Po tom co jsem běžela, jsem se zastavila*. A uvědomila si že nemám proč bych běžela.
Bylo mi 2000 let, což znamenalo že jsem běžela 1000 let. Podívala jsemse do celého světa, ale to mě nazajímalo. Nuda mě sžírala. Nebavilo mě nic, ani jíst, ani spát, a ni pracovat, ani malovat, ani přemýšlet, ani psát, ani se cokoli učit. Nudil mě celí svět. Když už jsem se dva měsíce sžírala ve vlastním zoufalství, uviděla jsem odstrčeného psa. Běžela jsem dál, a po dvou kilometrech, se mi vybavili v paměti ty jeho oči. Ty oči plný utrpení. Takovéhle oči, jsem uviděla jenom u jediného člověka... člověka kterému jsem, byla a budu vděčná na zbytek věčnosti. Ani si nepamatju jak se jmenovala, neřekla mi to. Pamatuji si jenom, jak byla krásná. A hlavně si pamatuju ty její vlasy. Ty zlaté vlasy, co byly tak nádherné. Byla tak... dokonalá. Ano to je to správné slovo, byla dokonalá. Ale to není možné... nebo ano. Vždyť celí můj život byl nemožný podle některých lidí. Možné je naprosto všechno. Rozběhla jsem se nazpátek, a vybavila jsem si toho psa. Byl zlatý.
Běžela jsem dlouho a když jsem tam dorazila tak jsem si myslela, že jí najdu, odvedu, a všechno bude v pořádku. Ale přde monu byl ještě jeden zájemce. Měl na hlavě kápi, takže jsem nevěděla na sto procent kdo to je. Ale tušila jsem to. Ano a tušila jsem to správně. Pamatuju si jak se pomstychtivě otočil. A upřel na mě svoje zlé oči. Podívala jsem se mu do nich. Mučil mě tím. Mučil mě tím, že jsem se dívala do jeho očí. Paní co byla před ním si odklašlala. ,,Echm pane žádal jste si toho zlatého retrívra a tak...". Podívala se mu do očí. To ne... padla k zemi. Hodný člověk se nedovede do očí zla dívat ani sekundu, aniž by ho zlo nepřemohlo. On vlastně neumře, vlastně ho jenom přemůže zlo, takže pak vstane a... ďábel bude mít spolupracovníka. V tomhle případě spolupracovnici.
Zvedla se.
A se... a utíkala směrem ke svému pánovi. Ihned mu podala zlatého retrívra. A milovaně mu hleděla do očí. Do těch jeho zlích očí..."


V hospodě


 Reportěři, novináři a fotografové byli nervozní.
To poznala.
Ale ne... ten nafoukanec přišel. Hlavně ať si ho fotografové nevšimnou...
ale ne, všimli si ho, a teď jdou směrem k němu... oh to ne...
Ale ano.
Fotografové se shlukli kolem Toma.
Kolem té svítící hvězdičky, co ale brzo pohasne.
Kate nepohasne nikdy, ta bude svítit do konce věků, ale to oni nevěděli. Je zajímal jenom Tom.
,,Pch." Odrfkla si tehdy Kate.
Ale oni jí ignorovali. Teď už je zajímal jenom Tom.
Kate vytáhla tužku a papír. ,,Tohle vážně nemá cenu..."
Brblala si pro sebe, a začala psát.
Protože když už nemáte komu vyprávět, vždycky máte pro koho psát.


Deník


Potom už jsem jenom zhrozeně koukala na ďábla. Takhle přece dopadnu taky... nemám  žádnou šanci. Žádnou. Naprosto žádnou. Pamatuji si, jak jsem se tehdy zhroutila. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem umřít, tehdy jsem nemohla vlastně vůbec nic.  Nic... pamatuju si jenom ten jeho vítězoslavný úsměv. Zase jsem prohrávala. Ale to, že jsem s ním bojovala mě udržovalo při životě. Stejně neumřu..., jenom se stanu jeho otrokem. Budu zabíjet a krást, budu podvádět, lhát, a budu myslet jako vrah. Moje duše bude černá jako nejčernější noc. Ale to se nesmí stát. Nesmím to vzdát. Pamatuju si jak jsem si tohle v duchu pořád dokola říkala. ,,Nesmím, nesmím, nesmím, nesmím, nesmím..." To že jsem šeptala mě udržovalo při životě. Ale ještě pořád jsem dýchala. Ještě pořád jsem neprohrála. Sebrala jsem všechnu svojí sílu a postavila se. Byl překvapený, to jsem vycítila, ale počítal s tím. Myslím si, že si nikdy nepřipustil, že bych úplně prohrála. Přišel by o svojí zábavu. To by přece nechtěl. Podívala jsem se mu do očí. Neucuknul. Naopak, úplně mě hipnotizoval. Ale já taky neucukla. Došlo mi, že dívat se  mě do očí taky není dvakrát příjemné.
Takže to byl souboj. Mých modro zelených očí, s jeho černo-červenými. Každou minutu už někdo z nás musel ucuknout. Ale já to nebyla. Viděla jsem jak to už nemůže vydržet, ale jak se kroutí aby neucuknul. Abych nevyhrála. Ale nakonec přece jen ucuknul. Musel. Do mých očí se nikdo nedíval od té doby  víc jak jednu minutu. Vyhrála jsem. Nemohl na mě. Myslela jsem si že zmizí ale... nezmizel. Stál tam dál, akorát byl pro mě trošku rozmazaný. Zlo přece nemůže umřít. Zlo tu bylo od počátků, a bude tu až dokonce. Zlo tu vlastně bylo když se objevily první myslící tvorové. Zlo, a dobro... nikdy jsem nepotkala člověka, který by byl jenom zlý, a nebo jenom dobrý. Jenom dobrý nemůže být nikdo. Alespoň podle mě... potkali jste někdy nějakého člověka, o kterém byste mohli říct že není ani trochu zlí? Já teda ne. Možná se tenhle papír někam zratí a... no prostě někam se ztratí, a někdo si z něj udělá topivo. Což se taky někdy stává. Ale abych náhodou nezabloudila až k sedlákovi, starověkému egyptu a koze,** tak sem radši napíšu jak to se mnou bylo dál.



v hospodě

Kate dopsala. Nevěděla jak znovu začít. Pohlédla směrem k fotografům. Stále dělali tu samou činnost. Tu samou n udnou činnost. Dávaly jejich hvězdě otázky. Nudné otázky jako například : ,,A v kolik že máte ten zápas pane Tome?" ,,Baví vás tento rozhovor pane Tome?" ,,Co si myslíte o mě pane Tome?",,Pane tome neměl byste chviličku?" Na všechny tyto otázky odpovídal pan Tom buď nevím, anebo ano nebo ne. Na jednu otázku se  rozpovídal, a reportéři, novináři a fotografové zjistili,  že moc zábávný tedy není. Vlastně nebyl vůbec zábavný. Byl nudný. Oproti Kate Blackové byl extra nudný. Reportéři zívali. Někteří dokonce spali. A když se Tom rozpovídal o počasí, všichni jenom přivřeli oči. To bylo na dlouho. Kate se napila. Usmála se.
a začala psát...




--------------------------------
pokračování příště
--------------------------------------------

Doufám že se vám tahla kapitola líbila. Vím že nebyla moc dlouhá, ale na mě byla dlouhá až, až. Psala jsem jí třikrát. No prostě, na tomhle blogu, je to jednaz těch delších kapitol.

Ale abych se moc nerozepisovala... to nechám na jindy...




PS : pro bereniku : nestačila jsem článek dokončit, protože mě vyhnali z počítače :D.


* Ok. Tohle neznělo jako moc inteligentní věta. Musím se lepšit :D. 
** Tak o tomhle vám napíšu někdy jindy, ale snad o to nepřijdete :D.

Rodina Blackových - v pekle

8. října 2010 v 20:27 | yellow-dog
Ahojky. Dnes abych nepřidala jenom jeden článek, jsem se rozhodla přidat články dva. No a tadyto je ten druhý článek. Možná přidám články tři, ale na to asi nezbyde čas. Čas... zvláštní jak rychle poslední dobou plyne. Ale to už patří do jiného článku.


-----------------------------------



V pekle

,,Věděla jsem, že ďábel mě vede do pekla. Ale zachovala jsem naprostý klid. 
Tušila jsem jak bude peklo vypadat.
A ono skutečně tak vypadalo.
Hospoda. Skutečná a nefalšovaná hopoda. Hospoda u ďábla."


V hospodě

,,To zní až strašidelně." Vyhrkl na Kate reportér. Všichni ostatní jen souhlasně přikivovali. Kate se ušklíbla, a na jejím popelavě bílém obličeji to vypadalo neobyčejně strašidelně. Reportér naproti ní se rozklepal.
Měl strach, to cítila, ale jak ho mohla uklidnit? Nemohla ho uklidnit nijak.
Napila se.
A znovu se pustila do vyprávění.

V pekle

,,Vešla jsem tehdy do té hospody.
A to byla hrubá chyba. Podívala jsem se na ďábla. Pořád vypadal jako bankéř, ale už ne jako tatínek malé holčičky. Teď vypadal nemilosrdně. Pohlédl mě do očí a... já jsem nemohla ucuknout. Zhipnotizoval mě... nebyla jsem připravená já... prohrávala. Vysával ze mě duši pohledem.
Jak jednoduché.
Nemohla jsem ucuknout. Věděla jsem že do tří minut bude po mě, jestli neucuknu... a pak si pamatuju jak jsem padala k zemi... někdo mě chytil, a něco mi šeptal... bylo to něco o tom že toho lituje a že to napraví... a pak si jenom pamatuju jak jsem ležela a nade mnou byl obličej.
Úžasný obličej. Tak krásný... nikdy jsem neviděla nic hezčího... byla tak... úžasná tak... krásná. Můj obličej byl proti ní úplně ošklivý. Měla zlaté vlasy, které jí volně vlály kolem jejího úplně bílého obličeje. A šeptala mi... že to napraví, a že všechno bude v pořádku. Pak si jenom pamatuju jak se mnou utíkala pryč... a jak se ďábel zlobil. A pak už si jenom vybavuju ten hrozný křik. Ten křik co drásal srdce... její křik."

Předchůdkyně a zachránce Kate Blackové


V hospodě

Viděla jak na ně její povídka zapůsobila. A taky vděla že jí nevěří ani slovo. A to právě chtěla.
Kate Blacková... co vlastně ona byla zač? Byla tak záhadná. Uměla ve všech lidech číst jako v otevřené knížce. Kate Blacková... kdyby všichni na světě nosili šedé šaty, protože by to bylo výjimečné, ona by si vzala černé šaty, a to prostě proto že je to obyčejné*. Kate byla... nepopsatelná. Viděli jak se zasnila. A tak se radši znovu napila a začala vyprávět.


V pekle

,,Taky si pamatuju jak ďábel zuřil. Vyhrála jsem, ale ne tak jak bych chtěla. Ta krásná bytost přede mnou ležla mrtvá na zemi a byla to moje vina. Kdybych se nanarodila tak by se tohle nestalo. Kéž bych se nikdy nenarodila, kéž bych se nikdy nenarodila... šeptala jsem tehdy pořád dokola. To já jsem zabila tu krásnou bytost... to já jí zavraždila. Ale moje tělo už to tehdy nevydrželo, a sesunulo se k zemi. Pamatuju si jak mě ďábel zvedl a podíval se mi do očí. Zkoušel znovu vyhrávat, ale nešlo mi to.
Vždycky jsem ucukla právě včas. Podívala jsem se mu do očí.
Do těch jeho strašných očí. A pak mě pustil a odešel.
Vyhrála jsem.
A ta bytost přede mnou nebyla mrtvá, ale byla na pokraji smrti. Vysál z ní duši. Chytla jsem jí ruku a zašeptala že je mi tom moc líto, ale to už neslyšela.
V té chvíli už byla v jiném světě."


-------------------------------
pokračování příště...
----------------------------------

Doufám že se vám kapitola líbila. Opět byla krátká, a za to se vám strašně omlouvám, ale už musím pryč z počítače. No zkrátka snažila jsem se :D.

 * Zajímavé. Doufám že jste tohle pochpili. Všichni by se snažili být vyjímeční, a tím by byly obyčejní, a ona by se snažila být obyčejná, a tím by byla neobyčejná. :D.

Ale teď už ahoj
váš
yellow-dog

Rodina blackových - 1. kapitola

30. září 2010 v 15:16 | yellow-dog
Ahojky. Dneska (pokud ovšem zbyde čas) sem dám i další kapitolu Lilly Smithové.
Myslím si ale, že čas nezbyde :(.
No tak abych dlouho netlachala...tak tady už to je :

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

vyprávění

,,Já se vlastně jmenuju Kate Blacková. Jsem z velmi podivné rodiny. Narodila jsem se v Londýně roku asi 6000 před naším letopočtem. Myslela jsem si že moje rodina je naprosto normální, ale to se rychle změnilo. Když mě bylo 8, tak už jsem nestárla. Ptala jsem se mámy proč to tak je, ale ona se tomu vždycky vyhnula vyhýbavou odpovědí. 3 roky jsem vypadala stejně, až nakonec si mě moje máma zavolala a řekla mi to. Nevěřila jsem jí. Ale pak, když jsem pořád nestárla, jsem tomu uvěřila. Chtěla jsem několikrát spáchat sebevraždu, ale nikdy mi to nevyšlo. Nemohla jsem už ani zemřít. Proč jsem si to zasloužila zrovna já? Co jsem komu udělala? Tuhle otázku jsem si neustále kladla.



                                 v hospodě

Fotograf co se zeptal Lilly na jméno, se ušklíbl. ,,Je to sice moc hezký příběh, ale rozhodně není pravdivý, kde bychom byli kdybychom ti měli věřit.?" ,,Ale já taky nepředpokládám že mi uvěříte, to po vás nežádám, vlastně po vás nežádám nic, to vy jste chtěli, abych vám ten příběh řekla, já ho nechtěla vyprávět, tak chcete ho slyšet, nebo ne?" Zeptala se Kate.
Ano chceme vyhrkl teď už jiný, mladší reportér.
,,Tak dobrá." Řekla Lilly.

Kate Blacková a reportér



vyprávění


,,A chcete vědět, co mi máma předtím řekla? Řekla mi : Víš ty už nikdy nezestárneš Kate. Tvoji, a samozřejmě i moji předci, udělali smlouvu s ďáblem. S ďáblem? ptala jsem se tehy nevěřícně. Ano s ďáblem. Ďábel nabídl kdysi dávno naším předkům smlouvu. V ní stálo, že budou mít nesmrtelnost, ale každé druhé dítě, se s ním bude muset utkat. Pokud prohraje, prohraje svojí duši, a pokud vyhraje stratí nesmrtelnost. Naši hloupí předkové si mysleli, že nesmrtelnost je výhra, ale ve skutečnosti je to prokletí. Domluvila předtím moje maminka. Zpozorněla jsem a viděla jsem jak pláče, a tak jsem se jí zeptala. : A to druhé dítě...? Jsi ty. První dítě jsem byla já. Je mi to strašně líto holčičko, ani nevíš jak mě to mrzí...ale v tu dobu už jsem neposlouchala. Moje tělo a můj mozek nevydržely ten tlak, a zkolabovala jsem. Snažila jsem se umřít, ale uvědomila jsem si, že to není možné. Pamatuji si jak mě tekli slzy, a pak..."



                 v hospodě


Kate viděla jak se k ní všichni nahnuli, aby lépe slyšeli, a doříkávala ,,a tak..." když vtom je přerušila kuchařka. ,,Ta voda co jste si objednali. Bude to 5,89 liber." Kate sáhla do kapsy a vytáhla 10 liber. ,,Ostatní si nechte." Řekla lhostejně. Napila se vody. ,,Ehm... kde jsem to skončila?" Zeptala se ostatních. ,,U toho jak jste chtěla zemřít." připoměl jí jeden z reportérů.


vyprávění 


,,Ale bylo tu ještě něco horšího. Musela jsem se utkat s ďáblem. Bylo to strašné utrpení uměla jsem malovat jako Davinci, zpívat jako operní pěvkyně, a nebo třeba úžasně tancovat. Ale na nic mi to nebylo. Přečetla jsem všechny knížky co kdy byly napsané, ale neměla jsem chuť číst další. Zkusila jsem všechny práce, a už mě to nebavilo. Hnusil se mi celí svět.  A den kdy jsem se měla utkat s ďáblem se blížil. Měla jsem se s ním utkat v roce 1000. Tehdy byl rok 400, a já si myslela, že třeba když se naučím nějaké bojové umění tak ho přeperu, ale brzy jsem si uvědoila, že je to pitomost. Nezáleželo na fyzické síle, ale na psychické síle. Tehdy jsem si byla úplně jistá, že prohraju, a svoji duši ztratím, ale neztratila jsem ji. Věřila jsem."


                  v hospodě



Kate se napila. Viděla jak jsou jejím příběhem zhipnotizovaní. Jeden z reportérů se jí zeptal : ,,A v co jste věřila?" A Kate mu odpověděla : ,,V dobro. Ve svobodu. Ve spravedlnost. A v to že zlo a dobro jsou si rovni." Reportér se ale ušklíbl. ,,Dobro přece zvítězí nad zlem, to ví každé malé děcko.",,Ne. Tvríte nesmysly." Odpověděla mu Lilly.



vyprávění 

,,V roce 1000 to nadešlo. Čekala jsem doma, protože jsem věděla že zlo, vždy přijde samo. A skutečně. Zazvonil pán. Věděla jsem že je to on. Nebyla jsem hloupá. Ale nevypadal zle, vypadal jako bankéř, šoumen a hodný tatínek malé holčičky, ale já věděla že je to on. Věděla jsem to. Podívala jsem se mu do očí, a ucukla jsem. Do očí zla se dlouho dívat nelze. Věděla jsem taky že každý ho vidí jinak. Hloupý v něm vidí příšeru, lakomý v něm vidí zloděje. A já jediná jsem ho viděla takhle. Chleba? Zeptala jsem se ho zdvořile. Ano. Děkuji. Čekala jsem kdy se mě zeptá, věděla jsem co chce říct, v jeho tváři šlo číst jako v rozevřené knížce. Bylo to tak dětinské. A přece se zeptal. Asi si myslel že je to slušné. A jak sej jmenuješ? Na tohle jsem se ušklíbla. Pamatuji si jak se usmál, ne mile, ale usmál se zle. Tak pojď Kate, nadešla doba našeho souboje. Zvedl se, dojedl chléb, a šel ke dveřím. Vybídl mě abych šla za ním, a tak jsem za ním slušně šla.
Dobrovolně jsem šla s ďáblem.
Vzhůru do pekla...


-------------------------------------------------------------------------------
...pokračování příště...
-----------------------------------------------------------------------------------------


Doufám že se vám líbila. Snažila jsem se no :D.
Obrázky jsou namalovány, čeká se na to,až někde vyštrachám foťák.
PS : všimli jste si, že na mě je ta kapitole extra dlouhá :D.
No nic.




Tak zatím ahoj
váš
yellow-dog

Rodina Blackových - úvod

29. září 2010 v 14:53 | yellow-dog
Ahojky. Možná jste si všimli že jsem smazala některé z anket. Smazala jsem třeba všechny the sims, diplomy atd. protože si myslím že to na tomhle blogu nemá co dělat. Pokud najdu odvahu, (což je nepravděpodobné) opravím moje hrozné hrubky, co jsem napáchala v minulích článcích. (A možná i v tomhle článku, asi to dám do wordu :D). Jinak jestli se vám zdá že je šílenství, rozjíždět dva příběhy najenou (Lilly Smithová, Blackovi) tak máte úplnou pravdu. Ale já šílenec jsem takže co naděláte :D.Inspirace přišla ve snu, a jenom doufám že se vám to bude líbit :) :



-------------------------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V hospodě u tří skřítků, seděla u stolu dívka z černýma vlasama, snažila se vypadat obyčejně, a právě v tom tolik vynikala.
Všichni se snažili vypadat neobyčejně.
Dívka si něco čmárala do deníčku.
Když vtom někdo rozrazil dveře.
Byli z tiskové konference, a hledali právě tu dívku.
Našli ji celkem brzo, a ucukli když se na ně nepřátelsky podívala.
Sedli si k jejímu stolu, protože jinde nebylo místo.
Byli nervní, a poklepávali rukama na stůl.
To obvykle lidé kolem černé dívky dělali.
Nakonec to ale jeden novinář nevydržel, a vyhrkl na černou dívku : ,,A jak se jmenuješ holčičko?"
Černá dívka nadzvedla obočí, tohle si k ní ještě nikdy nikdo nedovolil. Ale novinář byl ještě nezkušený, a tak mu odpustila.
,,Kate." Novináři nad tím jménem ucukli, měla hluboký hlas, plný zloby a nenávisti, tohle bylo i na ně moc.
Kate vypadala na 8 let, ale ve skutečnosti jí bylo 8956 let.
Věděla to přesně protože každý rok si udělala čárku.
Už tím popsala celí svůj blok.
Ten novinář, co se jí zeptal na jméno, byl ale pořád zvědavý.
Kate mu přečetla myšlenky.
Chtěl se zeptat, jestli mu o sobě něco nepoví.
Nechtěla, ale nakonec se nad ubohým novinářem slitovala, a řekla : ,,Nechcete abych vám řekla svůj příběh? Je docela zajímavý. Ale nejdřív my budete muset říct, na koho tu čekáte.
Ten novinář co se jí zeptal na jméno, ihned odpověděl. : ,,Na fotbalovou hvězdu Toma Pooa, tohle je jeho oblíbená hospoda."


...A tak se Kate ušklíbla a začala vyprávět...


Pokračování příště...


------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Doufám že se vám příběh líbil. Vím že si asi myslíte, že má hodně podivný sny (a to máte tea pravdu.).
Je zajímavý že si žádný moje sny (kromě asi třech) nepamatuju, ale tenhle jsem nezapomněla.
Zvláštní.
No nic, loučím se.




Tak zatím
váš
yellow-dog
 
 

Reklama
Reklama